Kmotr99 komentáře u knih
Kámen mudrců je opravdu příjemná kniha. Svět Bradavic je nový a neokoukaný a v tomto ohledu a mnohých jiných je Kámen mudrců prostě nejlepší.
Jeden z těch lepších dílů série o čarodějnickém učni. Mimochodem je to také můj nejoblíbenější díl na filmovém plátně.
Kopie Šifry mistra Leonarda s jedním podstatným rozdílem: nudil jsem se.
Skvělý úvod ke skvělé trilogii. A možná je Společenstvo nejlepší knihou celé série. Prostě nemám slov. Tolkien mě vtáhl a do mytologie a úžasně pestrého světa Středozemě a já nemohl se čtením přestat. Škoda že nenapsal více knih z onoho pohádkového kontinentu.
*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."*
Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.
Kdybych měl kdy něco napsat (něco, co odpovídá mému vnímání světa) dost by se to myslím tematicky i stylem podobalo Přípravám na všechno.
Což mě děsí.
Povídky Philipa Dicka jsou opravdu skutečně bizarní a jeho vize budoucnosti značně pochmurné a depresivní. Všechny v zásadě spojuje zajímavá a nevyčerpatelná otázka reality a věrohodnosti lidského vnímání světa. Nejlepší mi přišli spíš dějově jednodušší povídky zaobírající se jedním jasným problémem (Minority Report, Total Recall, Elektronický marvenec, Druhá série). Už méně se mi líbili některé překombinovanější příběhy, které se mi zdály ne příliš uvěřitelné a více "fiction" než "science".
Kromě trochu protahované třetí části (básníkova povídka, připomnělo mi to závěr Války s mloky, který mi taky úplně neseděl...), která se mi jinak svou exotickou atmosférou taky líbila, to bylo příjemné čtení. Za hezký závěr s pointou a celkově netradiční styl a pohled nakonec maximální hodnocení (a maximální spokojenost!).
Stále dobrá kniha, na můj vkus už ale moc překombinovaná...
Zajímavě a originálně pojaté strašlivé osudy 20. století. Možná škoda, že jsou příběhy tak zkrácené. Mohlo by to být klidn jednou tak dlouhé. Každý z příběhů by vydal na vlastní knihu!
Mě nijak nezaujala ani převyprávěná, ani původní verze. Ovšem vyprávění o ztroskotání na opuštěné ostrově a živoření na něm má něco do sebe.
Parádní příběh pro děti. Je to zábavné, hravé, dobrodružné a originalitě nemluvě. Pro žáky 1. stupně prostě ideální. A díky ilustracím paní Miklínové je to ještě o třídu lepší
Tak tohle mě bohužel nenadchlo a čekal jsem od toho víc, byť šlo o povinnou četbu. Sice si to moc nepamatuju, ale nebavilo mě to. Možná bych si to měl znovu přečíst, aby bylo moje hodnocení oprávněné, ale jaksi nemám chuť.
V porovnání s ostatními knihami Agathy Christie musím dát jen dvě hvězdičky. Jak už bylo napsáno, akční styl Agatha prostě neumí a vyznívá to mnohdy spíš legračně. Poirot je prostě lepší, když jen tak sedí a přemýšlí. Na druhou stranu se to docela dobře četlo.
Sorry, už je to přeplácané a mnoho horší než předchozí díly. tady jde o prachy. V prvním díle je srdce, ve druhém, třetím a čtvrté akce, a v pátém už jen peníze. Bohužel. Následující díl už radši nebudu otevírat.
Opět se jedná o nádhernou knihu. Možná jsou Dvě věže nejslabší, to nevím. Každopádně jsou rozdíly mezi jednotlivými díly minimální a nemůžu hodnotit jinak.
Povídky plné klišé, které ale Fracassi záměrně a umně využívá - dokáže psát mimořádně zábavně a s nadhledem. Díky, tomu, že horror normálně nečtu, pro mě ta klišé byla vlastně docela originální.
To nic nemění na tom, že klišé zůstanou klišé, a většinu povídek jsem navzdory čtivosti nakonec dočetl bez většího zájmu.
Vše, co jste chtěli vědět o Kavkaze, ale ani vás nenapadlo se na to zeptat.
Přestože na každou z trojice kavkazských zemí připadá jen něco málo přes sto stran, šíře témat Goreckého je obdivuhodná. Od mýtů dávnověku a historii (které na Kavkaze často splývají v jedno), přes nestabilní politickou situaci posledních dekád až po popis strastí a radostí každodenního života. Nesourodé střípky dohromady tvoří komplexní obraz jednoho z nejpestřejších regionů světa. Všechny spojuje věčná otázka: Leží Kavkaz v Evropě nebo v Asii? (podobně choulostivá jako "je Česko ve východní Evropě?). A taky pořádná dávka melancholie, postesknutí si nad mizejícím světem předků. Co přinese budoucnost je v tak turbulentní části světa ve hvězdách. Budoucnost na Kavkaze bohudík nikdo moc neprožívá, takže zbývá dodat jen: Gaumardžos!
EDIT (podzim 2020): Tak budoucnost na sebe nenechala dlouho čekat, nám nezbývá než být v myšlenkách s obyvateli Náhorního Karabachu.
Knihu jsem začal číst v noční tramvaji č. 95 směr Žižkov. Ideální načasování - kdo si na Lazarské v lehce podnapilém stavu nekladl existenciální otázky? Úvod mi přišel strhující, cesta domů tak utekla aniž bych musel věnovat pozornost ožralým Britům vracejícím se z flámu do hostelu. 'Smysluplných' deset minut.
Bohužel za střízliva jsem z díla takové potěšení neměl. Většina knihy mi moc smyslu nedávala a byla občas až bolestně zjednodušující. Navzájem si odporující myšlenky (po vyřčení mnoha radikálních názorů, mj. na peníze, ohledně náboženství nebo varováním před klimatickou apokalypsou Machovec sám varuje před "levičáckým pseudoradikalismem"), odsuzování až zesměšňování určitých jevů či skupin lidí, jednostranný a učebnicovitý pohled na některé problémy (např. Velkou francouzskou revoluci, náboženství)... krátké nesourodé kapitoly mi zkrátka moc nesedly.
Světlou výjimkou je poslední esej Dialog, která obstojí sama o sobě, ta za opětovné přečtení stojí. Knihu jako celek ale nezachrání.
"Pro čtenáře nepříliš znalé Camusova života a názorového vývoje zůstává jeho poslední dokončený román Pád i dnes naprostou záhadou, podivnou hříčkou, která ostře kontrastuje s tématy, filozofií i poetikou všech spisovatelových raných děl."
Začátek doslovu od Evy Beránkové na mě přesně sedí. Od Camuse jsem dosud četl jen Cizince (a dokonce z něj i maturoval), který mě zaujal jak slunným středomořským prostředím, tak postavou Mersaulta.
Zato s Pádem jsem měl problém. Mnohé mi osvětlil fundovaný doslov, takže musím uznat, že to je chytře vystavené dílo.
Přesto nic nezměnil na dojmu, který si z knihy odnáším: Pád mi přišel utahaný, ukecaný, zkrátka moc "francouzský". Tak trochu mi potvrdil důvody, proč se frankofonní literatuře podvědomě spíš vyhýbám.