kniharv komentáře u knih

Titul: Cestou osudu a náhody
Autor: Roman Vehovský
Počet stran: 218
Formát: A4
Vydáno: vlastním nákladem autora, Štěpánkovice 2010

Dočetl jsem knihu o podivuhodné cestovatelské vytrvalosti a je mi jasné, že napsat recenzi nebude tentokrát vůbec jednoduché. Kniha Romana Vehovského popisuje putování převážně asijským ale také australským světem, které celkem trvalo 7 let. Přitom se forma knihy vymyká obvyklým cestopisům a ani zdálky nepřipomíná nic, s čím bych ji mohl srovnat.

Vím poměrně jasně, čím velkoformátová reprezentativní knížka plná barevných fotografií není. Nejde o klasický cestopis, nenajdete tu mapy ani popis navštívených památek, nejsou tu charakteristiky měst a zemí, není tu ani mnoho lyrických pasáží o přírodě. Jak tedy vlastně knihu popsat?

Napadá mě impresionismus. Vzpomínejte, Monet, Manet, Gaugin, van Gogh,… Impresionisté nerespektovali tehdejší pravidla výtvarného umění a tvořili krátkými tahy štětce pomocí nemíchaných jasných barev. Kladli důraz na celkový efekt strukturovaného díla, které je možno vnímat až s určitým odstupem. Řekl bych, že Roman je zakladatelem impresionismu v cestopisné literatuře. Ač to je samozřejmě nadsázka, docela názorně vyjadřuje to, co bezprostředně po dočtení knihy cítím.

Předem je třeba říci, že vydaná kniha je první díl popisující zhruba polovinu sedmiletého putování světem a zahrnuje např. Indii, Thajsko, Laos, Indonésii, Austrálii, Japonsko, Čínu, Mongolsko a mnoho dalších zemí. Hlavní devizou a hodnotou jsou setkání s lidmi. Úžasná je autorova možnost ale i schopnost nespěchat, počkat na vhodný okamžik, chodit mimo tlupy turistů a seznamovat se s obyčejnými lidmi. Je to nepochybně i umění. Stejným dojmem o nespěchání a o setkávání s obyčejnými lidmi působí i bohatý fotografický doprovod, který troufám si říci vyčnívá mezi běžnými cestopisy současné produkce (vyjma snad cestopisů profesionálních fotografů).

Je neuvěřitelné, kolik domácností může takový cestovatel, možná lépe by se hodilo říci putovatel, navštívit, poznat a nasát atmosféru té které země. Tomu vydatně napomáhají i zásady, které si Roman Vehovský pro svou cestu stanovil. Autostop, jako jediná přijatelná forma cestování, a spaní mimo placené hotely, hostely i kempy a dokonce i bez stanu. Obojí napomáhá setkávání a poznávání. A obě tyto podmínky jsou pro většinu obyvatel navštívených míst tak nepochopitelné, že zákonitě vzniká kontakt, často samozřejmě i konflikt, který ale nakonec zase vyústí v kontakt.

Před čtenářem defiluje jedna země za druhou, přičemž základní komunikační devizou je spaní pod širákem. Je až překvapující, jak často dostává takový tulák pozvání k přespání. K tomu musí být ještě i jiný důvod, než jen vnější podmínky. Roman je zkrátka komunikativní člověk, ač v osobním setkání působí spíše váhavě. Na druhou stranu se sympaticky brání využívat a zneužívat důvěru lidí. Podezření z možného příživničení se sice nabízí, ale podle mého přesvědčení je neopodstatněně. Svědčí o tom i skutečnost, že, mnoho jednorázových kontaktů se mění v dlouhodobější přátelství.

Autor se ale ke škodě věci nevyhnul jedné nectnosti. Svoje zážitky v knize až příliš často popisuje jen jako kratičký příběh bez pointy důležité k zapamatování. Je jasné, že vtěsnat tolik zážitků do jedné knihy není legrace (spíš noční můra), ale někdy méně je více. Jednotlivé epizody tak trochu splývají a stávají se sledem setkání, noclehů, měst, vesniček, zajímavých míst (ke cti nutno dodat, že pokud možno nepřecpaných turisty) a nedobrovolných návštěv policejních stanic. Vzpomínám na cestopisy Richarda Haliburtona, kterého v trochu jiné rovině zajímaly především zážitky a dojmy. Ale pointy jeho příběhů byly nezapomenutelné.

Když už jsme u policejních stanic a celnic, tyto „destinace“ autor navštěvuje velmi často. A nejen ve zlém. Postřehy a ukázky, jak se v takovém případě chovat, jsou pro podobně zapálené putovatele nedocenitelné (podmínkou je ovšem právě dostatek času). A nejen pro ně, vynalézavost způsobů jak dosáhnout toho, na co má člověk právo, a vyhnout se přitom nekřesťansky (v tomto případě spíše nemuslimsky, nehinduisticky, atd.) drzému stahování turisty o peníze, je další „přidanou hodnotou“ této knihy. Cenné jsou i občasné postřehy o zdrojích finančních prostředků, o vybavení, zákonitostech a také nástrahách plynoucích z tohoto typu cestování.

Autor si vzal náročný úkol. Vysvětlit svoje pojetí cestování. Přitom toto pojetí od počátku nejspíš přesně neznal, cesta k němu mu trvala sedm let. Cestování, či jak jsem naznačil spíše správněji putování, chápe něco jako stav mysli či snahu o pochopení místa a lidí, k nimž přichází. Cílem je samo putování, hledání, cesta a nikoliv cílová destinace. Kam potom doputuješ je vlastně tak trochu vedlejší. V knize je stejně jako na obrazech impresionistů tisíce tahů štětcem. Fotky a zážitky. Jeden vedle druhého. Bez komentáře, někdy i bez souvislostí. Nikde žádné mapky, chybějí i popisky fotografií. Je na čtenáři, aby chtěl vidět propojení mezi jednotlivými body. Aby tuto hru obrazů přijal. Kdo to dokáže, kdo s dostatečným odstupem uvidí Romanův vnitřní obraz složený z krátkých tahů štětcem, ten na závěr knihy musí smeknout klobouk. A nejspíš si nenechá ujít druhý díl tohoto neobvyklého cestopisu.


© Svět outdooru 2010, recenzi připravil Jiří Červinka

Údaje vydavatele:
Titul: Cestou osudu a náhody Návrat s podkovou
Autor: Roman Vehovský
Počet stran: 259
Formát: A4
Infocena: 380 Kč (promocena na webových stránkách knihy - http://cestouosuduanahody.wz.cz/ )
Vydáno: vlastním nákladem autora, Štěpánkovice 2012

V létě 2012 vyšel druhý díl cestopisu Romana Vehovského, který přináší zážitky z druhé části sedmiletého putování po střední a jižní Asii, Austrálii a Novém Zélandu. Můžeme potvrdit, že kniha je důstojným pokračováním prvního dílu.

Jenom pro připomenutí. První díl vyšel v roce 2010 a v naší recenzi jsme ho chrakterizovali jako netradiční cestopis s prvky spisovatelského impresionismu, jako mozaiku samostatných jasných barevných zážitků. Romanův způsob cestování autostopem je hodně specifický a specifické jsou tím pádem i zážitky. Navíc jde o cestu, která trvala neuvěřitelných sedm let. To vše činilo z prvního dílu hodně neobvyklou knihu.

Ve své druhé části vede cesta osudu a náhody po Austrálii, Novém Zélandu, Nové Kaledonii, Japonsku, Thajsku (včetně několika blízkých ostrovů), Indii (i s dalšími státy v okolí) a přes Pákistán, Irán a Turecko zpět domů. Druhý díl zaznamenal několik grafických a tiskařských změn, které mu určitě prospěly. Podíl fotografií se zvýšil (nikoliv na úkor textu, druhý díl je také rozsáhlejší a má o 40 stran víc než díl první), grafické zpracování je výraznější a díky popiskům jsou fotky také sdílnější. Už v první recenzi jsme psali, že fotografie převyšují běžnou cestopisnou úroveň. To platí i pro díl druhý, fotky jsou navíc zručnější nejen díky novému digitálnímu fotoaparátu. Zpočátku autor hledal co nejlepší záběry pro dokumentaci své cesty. Postupem času jakoby i ve fotkách rozpoznal možnost komunikace nejen s lidmi, ale i s horou či pěkným místem. A snažil se mermomocí ten vztah zachytit.


Co zůstává i v druhém dílu hlavní devizou, je autorova schopnost komunikace s lidmi. Dar komunikace je velké bohatství, se kterým Roman Vehovský zachází se sympatickou noblesou a řada náhodných známostí se nakonec mění v dlouhodobá přátelství (včetně dojímavého příběhu závěrečného dopisu). Čtenář na schopnosti autora vstupovat do životů profituje, v knize jsou stovky setkání od zajímavých detailů života obyčejných lidí až po velká přátelství.


Ačkoliv styl psaní je stále „impresionisticky“ útržkovitý, přece jen se čtenář lépe orientuje a zážitky lépe vstřebává. Autor pokročil a jeho psaní je zručnější. Jestliže první díl skládal zážitky vedle sebe bez propojovacích souvislostí a na čtenáři bylo, aby si výsledný obrázek složil sám, druhý díl je o něco přátelštější. Místo hledání nitky spojující střípky příběhu může čtenář věnovat více času kochání. A také se potěšit, jak si poutník může v pohodě porozumět s geograficky vzdálenými domorodci, i když znají třeba jen pár slov ve stejném jazyce. Z hlediska outdoorového vybavení a cestovatelských zkušeností se v textu na různých místech dozvíme o možnosti hygieny na cestách (str. 61) o poučném japonském třídění odpadků (32), o způsobu ochrany batohu v noci (188), o získávání pákistánského víza v Indii (181), popis vybavení maorského domu (27) nebo neuvěřitelný zážitek s indickým poste restante (182).


Ještě se musím vrátit ke zvolenému způsobu cestování. Autor si stanovil neobvyklá pravidla. Přijatelnou formou cestování byl pouze autostop a jako nocleh žádné hotely, hostely, ubytovny, kempy a dokonce ani stan. Spal buď pod širákem nebo na pozvání u místních lidí. Vyrazit bez stanu, s minimální výbavou a s odhodláním vyspat se v neznámém prostředí jen tak pod širákem, to vyžaduje samozřejmě odvahu a kuráž. Přesto v průběhu čtení ve vás převládne dojem, že právě tento moment umožňuje ty největší zážitky a dojmy z mnoha a mnoha setkání – že odemyká dveře mezi návštěvníkem a tuzemcem.


Kouzlo autostopu skryl autor v kratičkém vyznání při stopu v Indii, které plně pochopí pouze ten, kdo zažil stopování naslepo. Kdo někdy nastoupil do auta s cílem jet kamkoliv, kam ho kola povedou. „Kam máš namířeno?“ zeptal se řidič velbloudího povozu. „Přesně tam, kam ty,“ odpovídám. „Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu, naskoč si!“… Za chvíli byl před námi už jen písečný horizont. Znovu jsem pociťoval tu těžko popsatelnou radost. Radost z cesty, která po cestě nevede. Z cesty, o níž s v průvodcích nepíše a jaká se naplánovat nedá. Z cesty, která za sebou nechává v písku otisky velbloudích stop, jež pomalu zahlazuje vánek…

I čtenář, který nikdy nestopoval, záhy pozná, jak pozoruhodné je cestování autostopem. Má samozřejmě řadu vážných úskalí (i na ně v knize dojde), ale kdo je akceptuje, je bohatě odměněn. Nejde jen o autostopařské lahůdky typu námořního jachtařského stopu v Thajsku, stop s kolonou návěsů s důlními kolosy v Austrálii nebo autostop s vojenským doprovodem v Iránu. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je stop úžasný prostředek pro navázání komunikace, pro nevšední zážitky a pro poznání míst nedotčených turistickým průmyslem. V tomto případě musím za prvé smeknout vlastní (už zaprášený) autostopařský klobouk v obdivu nad tím, jak dokáže autor proniknout k místním lidem a přitom situaci nezneužívá ani není asertivně neodbytný. A za druhé doporučit všem, které lákají nebo kdysi lákaly daleké toulky podobného ražení, aby si knihu Romana Vehovského přečetli.

© Svět outdooru, říjen 2012, text Jiří Červinka