Knihomolová komentáře u knih
Všelijakých poťouchlostí máme my všichni, kteří pracujeme s lidmi, každý den jistě dost a dost. Stejně tak se jich my sami dnes a denně dopouštíme, aniž bychom si to uvědomovali. Vyprávět by mohli nejen všichni prodavači, ale i zdravotníci, číšníci nebo třeba učitelé v autoškolách. A právě proto dávám jen dvě hvězdy. Jednu za ten pocit ,,jojo, to znám..." a jednu za upřímný smích, který ve mě některé ,,divné hlášky" vyvolaly. Nic víc, nic míň.
Já sama, jako vášnivý střihač novinových výstřižků, musím srazit jednu hvězdu dolů za nepřeložené přetisky novinových článků. Jak ráda bych věděla co v nich je! Švédsky ale neumím a ani se nebudu pokoušet o překlad. Škoda. Samotné deníky však byly skvělé. Pohled ženy na válčící Evropu, ba celý svět, z relativního bezpečí neutrálního Švédska mě polapil. Astrid Lindgren dokázala stručně zaznamenat celé období války v rychlých úsečných raportech, neopoměla zmínku o oprávněné hořkosti čechoslováků nad mnichovskou zradou ani hrůzný osud Lidic. Jako pracovnice dopisové cenzury mohla také jasně vyjádřit názor (jakkoli opatrně a v omezeném množství), že o existenci koncentračních táborů musely spojenecké mocnosti vědět již během prvních let války a tím zcela odmítnout jejich poválečné ,,surprise" z bestialit, které se v nich odehrávaly. Prolínání jejích záznamů o probíhající válce s popisem relativně mírumilovného rodinného života na jihu Švédska bylo svým způsobem velmi napínavé a způsobilo, že jsem knihu přečetla na jeden zátah. Nejvíce ovšem na těchto denících oceňuji, že zprostředkovávají čtenářům náhled do života za války z pohledu matky, manželky, přítelkyně a dalo by se říct, obyčejné ženy, která vděčí celým srdcem za to, že je její rodina pohromadě a v bezpečí, zatímco o několik desítek a stovek kilometrů dál lidé trpí nepředstavitelnou hrůzou a bolestí. Lidstvo totiž stále a znova opakuje stejné chyby.
Překvapilo mě, jak na mě povídky zapůsobily. Doma je doma byla skvělá. Těch pocitů, které se ve mě vystřídaly! Když mě závěrečné shrnutí prvního sexu 14ti letého kluka rozesmálo, zastyděla jsem se sama před sebou. Taková smršť emocí! Od ,,sakra, to myslíš vážně ty malej nadrženej zmetku?" po smích a obdiv nad tím, jak je ten 14ti letý kluk vlastně ,,uvědomělý''. A První láska, poslední pomazání, to bylo taky něco. Bylo to jako horor v růžovém balícím papíře. Četla jsem ji dvakrát po sobě. Motýli, u té jsem už od počátku tušila o co půjde a taky jsem tušila, že vrahem nebude zahradník. A přesto, že jsem to všechno tušila, jsem byla napjatá jak struna. U jedné věty mě doslova přepadla hrůza. Tak takové mohou být příběhy ztracených dětí z televizních zpráv? Nuže, jestli Vás ty povídky nešokovaly, mě teda ano... Věřím, že lidský život takový může být. Věřím, že lidský život takový mnohdy je.
Nejde o knihu, která by se měla zhltnout na jeden dva zátahy. Nejde o knihu na pobavení. O knihu s hezky naservírovanými pointami. Povídky Vám poskytnou úžasný zážitek, pokud jim to dovolíte, pokud se jim přizpůsobíte. Obklopit se tichem, zklidnit mysl a pak ji řádně roztočit. Pomalu se propadat do jednotlivých výseků cizích životů. Cizích životů? Až příliš mě ty obrazy drásaly, než aby byly tak úplně cizí. Moc dobré. Opravdu moc dobré čtení.
Dveře do světa Středozemě jsem poprvé otevřela až 22 let od chvíle, kdy jsem se naučila číst. A mám z toho teď ohromnou radost! Hobit mě neskutečně bavil. Dopřávala jsem si ho po kouscích, vracela se, opisovala krásné věty, verše, hádanky i odstavce. V noci jsem běhala po lese s trpaslíky a ve dne měla pořád hlad. Před spaním jsem luštila mapu Středozemě a v práci přemýšlela, kolik asi vzduchu může být v sudu... Teď přede mnou leží Pán prstenů. A já cítím absolutní čtenářské štěstí.
Kniha mého dětství. Jak já ji milovala... Zub času i zuby mého morčete zanechaly na knize viditelné šrámy, ale pořád je jednou z mých nejmilejších vzpomínek na dětství.
Miluji tuhle knihu, četla jsem ji několikrát a brzy její čas opět přijde... Film mne nijak zvlášť nezaujal. Lidé, čtěte!
Tato kniha je čtivá, to ano. Ale u spousty odstavců mohla klidně autorka zmáčknout ono Delete. Několikrát jsem měla pocit deja vu, opakující se obraty, sdělení, motivy mě jednoduše otravovaly. Myšlenkové pochody hlavní hrdinky byly často umělé, těžko uvěřitelné, pro mě nelogické... Musím uznat, že jisté napětí tento příběh poskytuje, ale (to ale) hlavně zpočátku jakobych četla soubor fejetonů z dívčího časopisu. Bylo to všechno takové...nevyzrálé.
Při čtení jsem měla pocit, že Stephen King sedí přímo vedle mě. Jakobych se stala kamerkou ukrytou v knoflíku jeho košile. Čímto, že mě ta kniha tak pohltila? Stephen prostě umí. Umí zaujmout, probudit fantazii a přitom zůstat přirozený. Místy jsem zaznamenala, že mu ruka při psaní jakoby náhle ztěžkla, ale i tento můj pocit se nakonec ukázal jako autorův záměr, jako součást příběhu. Vždy mě překvapí a otevře nové dveře v chodbách mé představivosti. Příběh je to, oč tu běží...