KnihovniceVěra komentáře u knih
Tato starší detektivka se mi velmi dobře četla díky poklidnému tempu a omezenému okruhu postav z jednoho domu, druhá půle mě vyloženě bavila, protože byla velmi napínavá, ale konečné rozuzlení příběhu mi přišlo dost neuvěřitelné.
Oddechové celkem zábavné čtení, krátké povídky do čekáren apod.
Přestože mě kniha odrazovala svým názvem "paní komisarka", zjistila jsem, že se jedná o ženu komisaře celní správy Josefa Němce, spisovatelku Boženu Němcovou, a nakonec se mi velmi dobře četla. Jedná se o mírně zidealizovaný pohled do života lidí v Klenčí pod Čerchovem v polovině 19. století, kdy jsou zachyceny jak tradiční zvyky a soužití lidí s přírodou, tak i společenský život a spory mezi jednotlivými skupinami obyvatel a mezi Čechy a Němci. Postavy jsou velmi věrohodné a je vidět, že autor prostředí důvěrně zná a miluje tento kraj.
Překvapivě dobrá kniha vzhledem k roku vydání 1949. Silný životní příběh napsaný jednoduchým Hemingwayovským způsobem, pouze s jedním hlavním židovským hrdinou žijícím osaměle v období holocaustu. Příběh vystihuje děsivou atmosféru, ale otevřený konec není dle mého názoru pesimistický, hrdina v závěru ztrácí strach ze smrti, což ho osvobozuje.
Oddechové retro detektivky ze 70. let dvacátého století, kdy počítač zabíral celé místnosti a mobily neexistovaly. Tomu odpovídá poklidné tempo a srozumitelnost děje.
Jsem ráda, že mohu mít v knihovně životopisný přehled mého oblíbeného umělce, který se nepřestal hlásit k rodné Plzni. Jeho životní elán byl obdivuhodný a nezdolný optimismus k pohledání.
Když odhlédnu od toho nesmyslu, že kniha skrývá bůhvíjaké tajemství a že autorka odhalila vesmírné zákony, budu se zřejmě vracet k základům pozitivního myšlení, které obsahuje.
Úplný pošušňáníčko pro milovníka knih, vtipné i poučné, a protože pamatuji i knižní čtvrtky, kdy se stály fronty na nové knihy, milé vzpomínání.
Obdivuji, že již ve starověké Indii byla láska a rozkoš chápána jako jedno z umění, a vážím si toho, že po staletích cenzury mám v knihovně toto dílo v původním nezkráceném rozsahu. Samozřejmě z dnešního pohledu není text příliš prakticky použitelný , ale obrázky jsou pěkné.
Dojemná a pravdivá, není co dodat, všecko už bylo řečeno v komentářích ostatních čtenářů.
K mojí velké smůle se mi kniha nedostala k přečtení v době mé mladosti, kdy jsem bezmezně obdivovala život v šlechtických sídlech a hltala příběhy o lásce. Ve zralém věku mi přišlo spíše úsměvné, jaké pomluvy, klevety a vypočítavost jsou ukryty pod nekonečným proudem rádoby vybrané konverzace v salónech vyšší společnosti, přitom rozhovory mi připadaly velmi anglicky studené a odtažité, chování hlavního hrdiny velmi nepravděpodobné a život dívek z vyšší společnosti díky dobovým konvencím velmi nudný. Před 200 lety zřejmě dost odvážně napsané, dnes ideální námět pro romantický film či seriál. Bohužel mě tenhle styl "talk show" nesedí, což ale samozřejmě neznamená, že chci brát ostatním jejich nadšení a touhu podívat se do té doby, kdy bylo normální psát půl dne dopis a pak čekat nejméně čtrnáct dní na odpověď ...
Nádherné, svěží, zábavné, zkrátka skvělé. Zhltla jsem to za jeden večer. Kdyby nebylo čtenářské výzvy, nejspíš bych o tuto výbornou knížečku přišla!
Zábavné čtivé vyprávění jakoby očima dvanáctiletého kluka Bimbase se mi líbilo mnohem více než stejnojmenný muzikál. Odpouštím i občasné pravopisné chyby.
Autobiografický román přesvědčeného komunisty Bohumila Říhy je esencí poválečné komunistické ideologie charakteristické kastováním lidí a třídní nenávistí. Chvílemi mi až mrazilo z toho, jak byl tenhle "hrdina" schopen obhajovat nebo přehlížet násilí na třídních nepřátelích, tj. všech nekomunistech, občas jsem se musela pousmát nad tím, jak míchal třídní boj do vztahů k ženám a nevěděl, jak se má jako předseda národního výboru zachovat. Nelehká, ale poučná kniha o tom, jak komunisté na venkově znárodňovali a přebírali moc.
Hodnotím zejména dokumentární a historickou hodnotu (více než 500 let stará kniha) a osobní vztah k cestovateli Martinovi Kabátníkovi, který je mým domnělým (dosud neprokázaným) předkem. Literární a jazyková stránka vyprávění je poznamenána tím, že Martin Kabátník sám tento cestopis nepsal, jen odvyprávěl, a zaznamenal ho jeho přítel Adam, písař města Litomyšle.
Téma život s mrchou jistě plno čtenářek upoutá, mně ale vadily některé stěží uvěřitelné detaily, např. jak Heda mohla být tak úspěšná ve firmě a rozumět výrobě i marketingu, když byla nedovzdělaná, nesečtělá a nikdy předtím se ničím podobným nezabývala. Jak mohla servírka v penzionu, která mluví jen nespisovně, najednou správně pojmenovat narcistickou poruchu osobnosti. A jak mohla Heda tak hloupě tvrdit, že čeká dítě s Olliem, když s ním půl roku nespala - skutečná potvora by to zařídila lépe a jinak a nenechala se tak snadno vyhodit. Výborný námět, ale šel zpracovat lépe. Za mě tedy celkově spíš horší průměr.
Přestože je kniha poměrně tenká a příběh dějově jednoduchý, autorův styl psaní z ní činí těžký kousek na čtení. Jednak přetéká přirovnáními k bahnu, žumpě, výkalům a všemu špatnému, jednak je proložen latinskými citáty a moudry jako v kazatelně.
Diskuzi umělců pařížské bohémy na večírku přes několik kapitol uprostřed knihy jsem povětšinou nepobrala stejně jako hlavní hrdinka, jediná světice procházející tím pozemským hnusem díky bezmezné lásce ke Kristu. Tohoto fanatického katolického autora již nikdy více.
Mnohem čtivější než Vzpomínky na budoucnost. Sice autor opět přeskakuje z jednoho místa na Zemi na druhé, ale kapitoly mají větší logiku a je možno nalistovat si příslušnou fotku. Bohužel i ty obrázky jsou zpřeházené. Supr kniha pro ty, kdo věří bezvýhradně v návštěvu mimozemšťanů, trochu horší pro ostatní, kdo by si rádi fakta ověřili a konfrontovali s jinými názory na přítomnost mimozemských civilizací na Zemi.
Zpočátku jsem se nemohla začíst do vyprávění dosti strohého, kostrbatého, postrádala jsem více zaujetí a citu. Autor je architekt, tedy technicky nikoli umělecky zaměřený člověk. Zhruba od poloviny románu, kdy se hlavní hrdina seznamuje v nemocnici se slavným architektem, kterého bezmezně obdivuje, už děj dobře odsýpal a četl se dobře.
Autor vycházeje ze svých zkušeností nekompromisně kritizuje byrokratický přístup bránící geniálnímu architektovi realizovat jeho skvělá díla, ukazuje nepochopení génia ve vlastní zemi, když ho cizina již ocenila, a pompézní posmrtnou slávu, které se mu nakonec dostalo.
Na knize mi vadilo, že autor nezvolil formu životopisu Le Corbusiera, změnil jména a místa a napsal cosi pouze inspirovaného jeho životem, přitom dle záložky i doslovu to je o tomto architektovi. Měl sám autor strach napsat to přímo?
Tato vychvalovaná údajně přelomová kniha mě dost zklamala, nejedná se o žádné zajímavé podnětné hovory umělců, ale o autobiografický příběh zhýčkaného závistivého začínajícího spisovatele Arvida Falka, který opustí úřednickou dráhu, promrhá dědictví a dá se na bohémský život. Píše verše, ale neví pro koho a kdo mu je vydá, když se těm bohatým vysmívá. Provokuje a kritizuje všechno a pohrdá všemi: politiky, podnikateli, bankéři, charitou, rozhádá se z vlastním bratrem, nadává si s uměleckými přáteli. Nakonec se nechá zaměstnat v novinách, ale tam mu zase vadí, že musí psát podle vůle vydavatele. Kritizuje tedy také šéfredaktory novin, ironizuje umělecký život, dějiny Švédska a nakonec i sám sebe mimo jiné proto, že se nešťastně zamiluje do herečky, ale ta jeho lásku neopětuje.
Celkové vyznění knihy je negativní (ironické, kritické). Obsahuje přehršel místopisných názvů stockholmských čtvrtí a zkomolených narážek na postavy švédských dějin. Autorův charakteristický všekritický a rýpavý styl mi nesedí.
Podařilo se mi to s námahou dočíst na dovolené pod zářivým jižním sluncem kvůli čtenářské výzvě, ale kniha se mi nelíbila.