Kočitánka komentáře u knih

Literaturu konce 19. století mám ráda. A ani příběh starce, který se vydává za synem do Prahy, mne nezklamal. Je mi sympatické číst o někom, kdo se obává cesty vlakem stejně, jako se já ještě pořád bojím letu letadlem. O někom, kdo je při pohledu z Hradčan omámen rozlehlostí „kamenného moře“ střech a arkýřů. Byla bych já podobně unesena třeba Tokiem? Nejspíš ano. Pantáta Bezoušek se snaží pochopit pražský život, ale přesto mu uniká. Bloumá staroměstskými uličkami, obdivuje chrámy, ale nakonec stejně utíká na periférii za vůní čerstvě zorané půdy. Najde si přátele, zamíchá se do života zamilované dvojice, na kolenou hýčká své dvě vnučky – aby ho to nepřekonatelně táhlo zpět na venkov. Pantáta Bezoušek není ani za mák bodrý, přesto by se mi líbilo mít takového dědečka.

6 03.02.2017

Nenápadná knížka, která se ztrácí v „puntíkaté“ řadě odeonských oddechovek na léto. Škoda. Ona to totiž žádná oddechovka není a zapadnout v zaprášeném regálu knihovny po rodičích si nezaslouží. Vnější Hebridy tvoří přitažlivé kulisy a postavy příběhu jsou (ne)sympaticky nejednoznačné. Snad neprozradím moc, když společně s vypravěčem v lehké parafrázi jeho slov nastíním společnost, kde se spolu setkává: „otec se synem, z nichž jeden věděl o jejich vztahu a druhý o něm neměl ani tušení; syn a vyčerpaný spisovatel soupeřící o tutéž ženu; ona ještě nerozhodnutá, komu dát přednost; spisovatel opojený tajným vědomím, že má zbraň, jak ji dostat (…)“ A k tomu se přidává nedořešená a jako dehet černá minulost každé z postav. A inspektor vyšetřující vraždu (ne, není to detektivka). A hospodyně s jasnovidnými schopnostmi. A femme fatale s napojením na IRU. A sem tam křáp slůvko v gaelštině. Zkrátka knížka, která zůstává v hlavě dlouho. Jen škoda, že hrdinové jsou občas trochu „ukecaní“ a dlouhé monology plné životních mouder šustí papírem. Jo, a ať mě husa kopne, jestli Ruarri není příbuzný s Randlem McMurphym, co se nechal dobrovolně zavřít do blázince a svedl souboj s Velkou sestrou. :-)

3 17.12.2016

Při četbě knihy nás opravdu hladí časy dávno minulé přesně tak, jak je naznačeno v ostatních komentářích. Dojde na panenky z polínek, přeskakování ohníčků, pečení brambor a zasněžené Vánoce s rozkrojenými jablíčky. Dědečkovo vypravování navíc krásně oživují možná dnes už trochu pozapomenuté dětské písničky a říkanky. Ale ze zažloutlých stránek na nás bohužel docela často zlověstně blýskají i časy ne až tak dávno minulé: „Umět z pazourku vykřesat jiskru, troud tou jiskrou zapálit a jeho pomocí ohníček rozdělat, to už bylo opravdové umění. Pepík takovým umělcem byl. Proto si ho děti vážily, i když jim nikdy nic dobrého neudělal. Pepík také dělal se svým uměním drahocenný a dovedl ho ve svůj prospěch využívat. Měl rozhodně kapitalistické sklony.“ Kniha na mne působila jako hodně obskurní koláž filmových týdeníků 50. let a úryvků z Babičky. PS: A takřka poslední věta knihy taky stojí za to...

3 03.12.2016

Tak takhle nějak bych si představovala dobře zvládnutou maturitní slohovku na téma „Jak jsem se stal detektivem“. Příběh je přímočarý a žádné rafinované odhalení „vraha“ nenabízí. Úvodní a poměrně rozsáhlá pasáž (vzhledem ke zbytku knihy) má svým tématem potenciál vyvolat mrazení v zádech a nepředstíraný strach o hrdiny, v mém případě však tak úplně nezafungovala. Ale třeba jsem už úplně zkažená všemi těmi severskými psychopaty a nedokážu plně docenit právě tu obyčejnost příběhu, který by se klidně nějak podobně mohl odehrát i ve skutečnosti. I když to z tohoto komentáře tak nevypadá, podtrženo sečteno, Divoženka za přečtení stojí a do edice Čtení na dovolenou krásně zapadá.

10.10.2016

Dvě časové roviny, několik vypravěčů v ich- i erformě a s trochou nadsázky i několik žánrů – brakový milostný román pro ženy, válečné memoáry a hořkosladký humoristický příběh ze života kyperských seniorů. Nejlépe napsaná se mi zdá dějová linka líčící soužití stárnoucího pana X (ať neprozrazuju jeden z dějových zvratů), jeho manželky a arménských přátel. Nepostrádá totiž vtip, ironii a nadhled a já se při četbě spokojeně usmívala pod vousy. Deníkové záznamy naopak vyvolávají husí kůži (a burcují – sakra, co já vím o arménské genocidě kromě toho, že byla?). A nakonec romantika z nedávné minulosti, která je nevěrohodná až hrůza. Skoro, jako kdyby tyhle kapitoly psal za autorkou někdo jiný. Nějak jsem nemohla překousnout, jak důsledně spisovně spolu matka s dcerou hovoří (výraz „baví se“ není na místě). Ale třeba se jen něco ztratilo v překladu.

3 23.08.2016

Napínavý „otvírák“, který s příběhem samotným až tak moc nesouvisí, přesun do deštivé Anglie, bitva s otrokáři, plejáda ne zrovna přátelských afrických kmenů, posvátná květina jako jeden z bohů lidojedů, čarodějové s magickými věštbami a v neposlední řadě silná milostná linie (nebo vlastně dvě) – tahle kniha si přímo říká o filmové zpracování. Když ji člověk čte, podvědomě přemýšlí o tom, kdo by asi hrál lovce a dobrodruha Allana Quatermaina, kdo lehkovážného Stephena a kdo by se blýskl v roli charismatického Doktora. Nevidět v některé z postav Harrisona Forda snad ani nejde, i když to jsme trochu někde jinde. Chvilku jsem si musela zvykat na archaický překlad, který místy působil nechtěně komicky. A i když nemám nic proti retrospektivnímu vyprávění, vypravěč by si časté „spoilerování“ mohl klidně odpustit.

05.08.2016