kristynao komentáře u knih

Přestože se objevilo pár věcí, které mě osobně při čtení trochu rušily, celkově se kniha o ochráncích pohádkového světa Damídcích zkrátka a jednoduše povedla. Tento titul si rozhodně zaslouží být v dětských knihovničkách a já ji proto všem rodičům vřele doporučuji

24.01.2018

Ačkoliv mě předchozí díly bavily, teprve nyní se fakt nemůžu dočkat pokračování. Jen, co jsem Klub zabijáků zavřela, chtěla jsem víc. Mnohem víc. S třetím dílem mě Paul Finch konečně definitivně lapil do své spisovatelské pavučiny a hádám, že mě jen tak nepustí. Uznávám všechno možné. Že je to hodně zběsilé, že šílenější akce střídá šílenější akci, že je to místy trochu přitažené za vlasy, že hlavní hrdina pořád dělá snad až nesnesitelný blbosti. Ale víte co? Přesto, nebo snad právě proto, je to úplně boží!

4 24.01.2018

Dávám 4 hvězdičky. Objektivně by to sice asi byly spíš tři, ale mně se to docela líbilo a na debut je to prima počtení :)

1 17.01.2018

Velké zklamání. Nesnesitelná hlavní postava komisařky Evy, míchání spousty námětů, absence jakéhokoliv logického poskládání jednotlivých dílků příběhu... Dočítala jsem se sebezapřením :(

1 17.01.2018

Od stavby příběhu, přes budování atmosféry a perfektní využití retrospektivních kapitol, až po brilantně vykreslené postavy - tato kniha je po všech stránkách zvládnutá zcela perfektně. Více slov netřeba, ode mě je to velké doporučení všem a k tomu samozřejmě zcela zasloužených 5 hvězdiček.

Robert Bryndza. Jméno, které je v poslední době důvěrně známé knihomolům i neknihomolům. Fenomén detektivního žánru, který si dokázal během velmi krátké chvíle najít cestu do srdcí mnoha čtenářů. Také pro mě je Bryndza absolutní sázkou na jistotu. Jeho poslední česky vydaná kniha - Temné hlubiny - jen potvrzuje, jak skvělým autorem je, a dává tak čtenářům další příslib, že chystané díly budou stejně božské.

3 17.01.2018

Měla jsi vůbec někdy rodinu? je příběh o vině, o výčitkách, o lidském strachu. Je o našich obavách a chybách a o tom, jak jít dál. Zeptá se Vás, jestli máme šanci nezbláznit se ze špatných rozhodnutí a z dědictví minulosti, jestli je vůbec možné posunout se v životě dál poté, co Vás potká něco zdrcujícího, smutného, temného. Jak žít s něčím, o čem jsme si mysleli, že se přežít vůbec nedá? Jak jít dál? A chceme vůbec? Kromě toho je ale tento román také nesmírně laskavým příběhem o lásce, přátelství, nezištnosti, o ochotě obětovat se a pomáhat bez očekávání čehokoliv na oplátku.
Tahle kniha je velkým románem o malých okamžicích, které promění vše, celý lidský život. Rozehrát něco tak komplexního, propracovaného a originálního na necelých 300 stranách knihy malého formátu, to je jednoduše ohromující a autorovi patří veliký obdiv a poklona.

5 17.01.2018

I ve své druhé knize autorka fantastickým způsobem pracuje s budováním atmosféry celého příběhu. Vyprávění má opět trochu pozvolnější charakter, ten však námětu vysloveně sluší a dopřává mu prostor pro přirozený rozvoj a pozvolné odhalování událostí, které vedly k hrůznému nálezu. Kniha je označena jako psychothriller a pro mě více naplňuje tu psychologickou rovinu, než tu thrillerovou. Nemohla jsem se při čtení ubránit pomyšlení na knihu Manželovo tajemství od Liane Moriarty, kterou mi Dítě především stavbou příběhu a využitím pohledu tří žen připomínalo. Kniha Fiony Barton je však podle mě napsaná poctivěji a řemeslněji a rozhodně bych ji hodnotila výrazně výš než zmiňované Manželovo tajemství.

17.01.2018

Na téma druhé světové války toho bylo napsáno mnoho. Chlapec na vrcholu hory se na lidskost, osud a moc nacismu dívá ze zajímavého úhlu, který čtenáře uvnitř nepříjemně svírá... Doporučuji!

17.01.2018

Kniha ode mě získává parádní čtyři hvězdičky, tu jednu nechám schovanou za nedotažené osudy postav, za nedostatečnou nápaditost, a za to, že to na mě bylo přeci jen z většiny dost pomalé a místy vysloveně natahované. Ovšem přesto hodnotím Ženu z kajuty č. 10 jako jeden z nejlepších thrillerů letošního roku a jako počin, který si zaslouží pozornost širokého publika, protože dokáže zaujmout nejrůznější čtenáře - nejen thrillerové fajnšmekry nebo naopak žánrové nováčky.

1 17.01.2018

Opozdilec se mi nelíbil. Nelíbilo se mi, jak autor pracuje s námětem, nelíbilo se mi, jak vykresluje své postavy, nelíbilo se mi, jak nedokáže udržet smysluplnou nit svého vyprávění a nelíbilo se mi, jaký konec zvolil. Jo, opravdu se mi to celé dost nelíbilo.
Z autorova projevu je strašně násilně cítit snaha o to šokovat čtenáře, vytvořit jakousi parodii nemoci i institucí, v nichž pečují o tyto pacienty, pustit se do neobyčejných nechutností a celé to servírovat jako strašně vtipnou záležitost. Pro mě osobně to bylo jen hrubé, neomalené, místy velmi vulgární a především prostoduché. Nepřišlo mi to jako jakkoliv zajímavá sonda do jakéhokoliv problému. Spíš takový výlev směřující odnikud nikam, který toho žádnému čtenáři mnoho nedá.

2 17.01.2018

Od knihy jsem kolem dokola čekala tak nějak víc - víc laskavosti, víc humoru, víc zákulisí, a především - víc Lauren. Takto je to jen průměrná oddechová knížka, která vás rozhodně neurazí, ale ani nenadchne. Slupnete ji za dva dny a za týden na ni už nepomyslíte.

2 17.01.2018

Zimní muži jsou knihou, která by rozhodně neměla nikomu ujít. Doporučuji však ke knize přistupovat jako k náročnému čtení, které vyžaduje značnou míru pozornosti a také znalost války. Knihu bych asi nedoporučila těm z vás, kdo o druhé světové válce mnoho nevědí, a chtěli by se skrz beletrii načerpat nějaké informace. Tato kniha by pro vás nemusela být vhodným startem do poznávání válečné literatury. Naopak pro ty, kdo téma druhé světové války v literatuře vyhledávají a rádi by si přečetli něco skutečně kvalitního, založeného na hlubokých znalostech problematiky a s přesahem do filozofických otázek, Zimní muži jsou rozhodně to pravé - nenechte si je ujít. Za mě dostávají jednoznačných pět hvězdiček a takové to všeříkající... "tohle si musíte přečíst".

2 17.01.2018

Pokud bych měla vybrat jediné slovo, jakým knihu charakterizovat, řekla bych silná, neskutečně silná. Autor se nebojí čtenáře šokovat, a činí tak velmi okouzlujícím způsobem. Rozuzlení je pragmatické, logické, vysvětlující. Jenže zároveň také překvapující a zcela odzbrojující. Neměla jsem vůbec ponětí, co se na nás - čtenáře - chystá, celé mi to docvaklo jen pár vět před samotným odhalením. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jak famózně si autor dokázal s příběhem a jeho vyústěním pohrát a musím říci, že to knihu v mých očích zvedlo z tisíců hvězdiček na milion hvězdiček. Autorům se málokdy podaří doopravdy čtenáře překvapit, nedopustit, aby jejich záměr odhalil dříve, než sami chtějí. Liamu Pieperovi se to povedlo beze zbytku. Nefalšovaná dokonalost, opravdu.

4 17.01.2018

Od příběhu můžete čekat mnohé věci, které by teoreticky měly mít všechny kvalitní thrillery. Zde jsou však jednotlivé aspekty povzneseny na ještě vyšší úroveň. Manželský pakt je čtení šílené, místy bizarní, často zvrácené a úchylné. Jsou okamžiky, ve kterých si budete říkat: "Jak tohle sakra někdo vůbec vymyslí?" Příběh je nervydrásající, strhující, plný napětí a nečekaných zvratů. Pakt si pohrává nejen s Alicí a Jakem, ale také se čtenáři - nikdy si nemůžete být jisti, zda postavy, o kterých se domníváte, že jste je již poznali, nezmění svá rozhodnutí. Pakt hlavní hrdiny proměňuje, a s nimi jejich motivace, hodnoty, chování, rozhodnutí. Překvapují sami sebe a překvapují tak i čtenáře.

Jak jsem po přečtení druhé autorčiny knihy pochopila, společným jmenovatelem jednotlivých případů je monstróznost. U Má ji rád, nemá ji rád mi to nepřišlo tak okaté, u Obětiny ale snaha o velkolepost a grandióznost doslova bila do očí. Na jednu neuvěřitelnou událost se nabalovala další a dohromady tak byl vytvořen příběh, který pro mě postrádal jakýkoliv nádech reality, a to nejen díky vývoji příběhu, ale také kvůli nekonečným obratům v rolích jednotlivých postav. Námět byl velice slibný a vyvolával očekávání skutečně mrazivého čtení. Napínavé to rozhodně bylo, stejně tak velice čtivé, ale to že jsem od dobré poloviny nemohla vývoji v ději uvěřit, pro mě celý čtenářský zážitek bohužel dost kazilo, protože tato snaha o to, aby byl příběh jednoduše ohromný a ohromující, končí tím, že kniha jako celek může na někoho působit přeplácaně. Pro milovníky opravdu nabitých thrillerů plných zvratů a nečekaných okamžiků, pro ty z vás, kdo nehledí na to, zda by se to takto opravdu mohlo stát, pro ty je však Obětina výbornou volbou.

Když se nad tím zamyslím, autorka se vlastně poměrně málo věnovala ústřednímu tématu knihy, zato drobných epizodek s vývojem situace nesouvisejících najdete v knize přehršel. Z toho asi také vyplývá můj pocit, že se v knize dělo zoufale málo a zoufale pomalu. Pokud autorka chtěla děj a odkrývání jednotlivých skutečností vystavět takto, vyplatilo by se knihu zkrátit. Některé pasáže mě vysloveně nudily a přispívaly k tomu, že jsem knihu po chvíli čtení odkládala, abych načerpala energii na další čtecí sezení.

Asi by se slušelo říci, že nejsem žádný velký fanoušek sci-fi. Máloco mě dokáže doopravdy zaujmout a pohltit, Spícím obrům se to ale povedlo naprosto grandiózně. Strašně se mi líbilo, že přestože byl příběh fantaskní, zůstával mu určitý nátisk reálnosti - opravdu bych věřila, že se něco takového může stát. Autor úžasným způsobem pracuje s nejrůznějšími překvapeními a komplikacemi. Bavilo mě, že se v příběhu věci skutečně vymykaly kontrole. Byly okamžiky, kdy věci nešly tak, jak měly. Jen málo zádrhelů se vyřešilo jen tak, samo od sebe. V knize se významným způsobem počítalo se zapojením lidského elementu, který se plete v úsudku, dopouští se omylů a nechává se svádět svými emocemi. To v mých očích knihu ohromně pozvedalo a učinilo to z ní počin, který svůj žánr přesahuje.

Vyznění celé knihy mě opravdu srdečně mrzí, protože nápad na tento konkrétní případ je opravdu originální a nastoluje zajímavé otázky, které svojí hloubkou přesahují žánr thrilleru. Celé to zabilo jen a pouze zpracování, které mě přijde jednoduše odfláknuté. Samozřejmě vím, že autorka to neodbyla, ale nedokážu najít lepší slovo. Kniha je plochá, bez emocí, bez vystupňování děje. Doporučila bych ji čtenářům, kteří v knihách nehledají divokou jízdu, ale dokáží se naladit i na poněkud pomalejší tempo a čtenářům, kteří do žánru thrilleru zabrousí jen občas.

Přes mnohá pozitiva mi v knize něco scházelo. Něco, co by mě přikovalo ke čtení, díky čemu bych dychtila znát další vývoj děje. Kniha mě nedokázala vtáhnout, pohltit... Snad pro mě byl autorčin styl místy příliš kostrbatý, takový rozpolcený, ne vždy se mi vyprávění četlo dobře, občas jsem se ztrácela. Vím však, že toto je čistě můj subjektivní dojem, který mnoho čtenářů vůbec nemusí sdílet. Také proto jsem nakonec knize dala čtyři hvězdičky - Maminčin mazánek totiž opravdu je velmi kvalitní thriller s dobrým příběhem, sympatickými postavami a nečekaným a překvapujícím rozuzlením.