laepus komentáře u knih
Hodnotím a komentují nejen první díl, ale celou knihu - dokonalá ukázka románového řemesla. Je mi jedno, nakolik je to Dumasova a nakolik Fouquetova práce - to na kvalitě díla nemění nic. To vykreslení postav (i když jsou všechny buď černé nebo bílé, vůbec to nevadí, ztotožním se s každou), neustálé zvraty, napínavost a souboje, vtipné hlášky se podle mě nikdy neomrzí a nikdy nezestárne.
Základ pro každého, kdo se jen trochu zajímá o českou historii a povahu. Proč jsme takoví, jací jsme? Sám se bojím říct, jací jsme, protože by to asi nebylo úplně lichotivé označení. Autor si krásně vyřizuje účty s mnoha historickými postavami (zvlášť těmi přeceňovanými) či událostmi, jejichž výklad byl historiografíi různě přemalováván.
Druhá brownovka, po které jsem si říkal, že další už nedám, protože je to pořád na stejné brdo. Ale člověk míní a čas mění. Sice ve mně zůstala "pachuť" opakovaného, ale stejně tak i touha dát si něco tak napínavého a zajímavého znovu. Americké prostředí mi sice není tak blízké jako Paříž v šifře nebo Řím v andělech, dozvěděl jsem se ale zase spoustu nového o zednářích, amerických dějinách nebo vyhlášení nezávislosti. A na to, že je u Browna vždy vše účelově využíváno, jak se mu to hodí, je už člověk zvyklý. V čem je nepřekonatelný? Každou kapitolu končí tak, že to prostě nejde odložit na jindy a člověk musí číst a číst a číst...
Moje první přečtená brownovka a rozhodně jsem nebyl zklamán. První polovina je naprosto fantastická a asi to nejlepší, co jsem od něj zatím četl - ty úvahy a vztahu víry a vědy stojí za přečtení jen samy o sobě. Druhá půlka už je dost přitažená za vlasy (víc než dost) - nechci psát čím, abych nespoileroval. V kombinaci s filmem bych bral prvních 60% z knížky, závěr pak z filmu. A navíc v Římě jsem byl naposled před 20 lety a to město mě přesto nepřestává fascinovat.
Moje první Dánovka a přiznám, že kvůli upoutávce na film jsem knihu zhltnul rychle ještě před návštěvou kina. Už ze slova zhltnul je patrné, že do mě doslova spadla. I když mi byly některé názory policajtů vyloženě protivné, bral jsem to tak, že jsou to stejně jen fízlové a smyšlené postavy. Děj je krásně zamotaný a propletený ve čtyřech časových (dějinných) rovinách, přesto není problém se v ději i postavách orientovat. Je také vidět, že autor sloužil nebo stále slouží u kriminálky, protože suchých a zárověn uvěřitelných policejních hlášek bylo plno. Pro mě vynikající napínavá detektivka.
Pratchetta miluju, ale tady jsme se vůbec nepotkali, nejraději bych dal jen dvě hvězdy, ale na konci přece jen nějaká ta vtipná dokonalost občas zazněla, tak jen z úcty k autorovi dávám tu třetí. Možná je to moje chyba, že jsem až tak zvyklý na Zeměplochu, že to nebylo ono, ale chyběla tomu prostě šťáva, postavy byly nemastné neslané, někdy to bylo až příliš nesrozumitelné a nadpozemské... tady prostě nemůžu jít výš ani náhodou. Mrzí mě to.
Tohle je ještě dokonalejší než v češtině. Jasně, nějaké dějiny se prolínají, někdy se to už opakuje, ale to vůbec nevadí. Zkomolená hornouherština je prostě boží.
Nad čtyřmi jsem váhal, protože renesance a zejména Bosch je moje obrovská láska - jeho Poslední soud ve Vídni jsem viděl asi desetkrát (a to ještě hodně podsazuji). Přesto zůstávám na třech - kniha nenadchla. Zápletka a prostředí si přímo říká o velkolepou románovou fresku plnou různých vrstev sdělení, až bych se nebál rozsahu jaký mají veledíla jako Jméno růže či Kámen a bolest. Ale tím, že se autoři soustředí výhradně jen na detektivní linku se sami obírají o naplnění potenciálu. Nakonec tak z toho vyleze "až tuctová" historická detektivka s klasickými nešvary jako spousta náhod a nelogičností a výrazná ženská postava, asi abychom dostáli duchu dneška...
Přesto jsou tři hvězdy zcela zasloužené - kniha odsýpá, vystupují zde velikáni jako Leonardo, Raffael, Bosch, mluví se o Dürerovi či Tizianovi. Za mě tedy příjemná oddechovka na takové to odpolední počteníčko. Hlavně od toho nečekat žádnou hloubku nebo historickou přesnost ;)
Dávám tři a přiznávám, že asi trošku přehodnocuji. Byla to taková naivní slátaninka, kterou si dovedu spíše představit jako nějakou trapnou televizní Zelenkovu inscenaci s Bohdalkou a jejich partou. Když si takovou inscenaci pustíte jako zvukovou kulisu k návštěvě a jídlu nebo si připravíte kupu košil k žehlení, pak se dá vydržet.
Na mě to v knižní podobě působilo, jako by autor ani pořádně nevěděl, co píše - jestli humoristický román nebo detektivku nebo parodii na anglickou šlechtu nebo cokoli jiného nebo všechno najednou... Chvílemi jsem se i pousmál, ale že bych byl napnutý nebo se smál na celé kolo, to fakt ne.
Nicméně ještě jeden díl mám koupený někde v akci, tak tomu dám jeden den šanci a uvidíme, třeba se to rozjede. Nějaký potenciál tam přece jen být může, protože přece jen Brettův prevít je geniální, tak snad se k tomu přiblížíme i tady.
Nápad výborný, i postavy jsou zajímavé a jejich příběhy opravdu nosné. Nakonec i ten nápad na mozaikovité vypravování, kdy se přeskakuje od jednoho příběhu k druhému a až postupně se začínají navzájem projevovat, se už osvědčil (tedy tím je myšleno, v jiných knihách se mi líbil). Ale tady to zkrátka nějak úplně nehraje dohromady, působí to trochu nedotaženě a slabých míst je tady docela dost na to, aby člověk byl ke knize přikován od začátku do konce. Závěrem - hodně silných i slabých momentů, jistá nevyváženost, výborné nápady nejsou využity, jak by možná mohly.
P.S. Každopádně velice mě zaujala myšlenka (jejíž rozvinutí by se mi taky líbilo), že válka může začít úplně lehce a že tím spouštěčem často bývá latentní nenávist všech Evropanů vůči Židům... jak smutné v Evropě 21. století - jak smutné, že jsme se stále nepoučili z vlastní závisti, nesnášenlivosti a historie.
Děj silný, postavy jasné, občas opravdu běhal mráz po zádech, jen mě tam pořád točilo to nářečí. Chápu, že jím to chce autor zasadit do konkrétního místa, ale ten děj je tak nosný, že už to nepotřebuje nutně moravskou vesnici, takže pokud se budeme bavit o divadelní adaptaci, tak bude zřejmě záležet na režisérovi, jak látku pojme a poupraví. A ještě jedna výtka - točí mě otevřené konce a tady tenhle mě taky vytočil, takže ty čtyři jsou spíš jen tři hvězdy ;)
Dávám jen tři. Bohužel jen tři. Je mi totiž odporný volný verš. To prostě není verš. Jen někdo zcela nesmyslně rozseká větu na kousky bez ohledu na její syntax a doufá, že se tak v té větě objeví něco nového. Neobjeví. To tam často jen čtenář chce najít. Bohužel jsem ten, kdo jde hlavně po obsahu, ne po formě.
Nicméně - z básně jde opravdu cítit Zahradníčkova hluboká deziluze z toho, kam se české dějiny po roce 1948 dostaly, na jak hodně špatnou kolej jsme přehodili výhybku; je z ní cítit hluboká autorova víra a zároveň smíření se s Bohem...
Je to On
v tmách hodiny třetí
který byv vyzdvižen táhne všechno k sobě
málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém
ale dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností
a všechen útěk je útěk ped ním, všechna vzpoura je vzpoura proti Kříži
tomuto trůnu jediné opravdové moci
tomuto trůnu jediné opravdové moci nad světem
...
Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemství věda
z jeho poslušnosti svoboda
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem
Pět prostě dát nejde - je to přece jen mapa a na ní pár oprásků. Většina pochopitelně víbroných, třeba jak Krakonoš leze přes hory anebo dole naši sousedi Rašukáci... Na druhou stranu už se těším, až si ji nechám zasklít a zarámovat a pověsím v pracovně. Potrože opráski sou kúl!
Za mě OK. Možná bych se ještě trochu zasoustředil na období druhé světové války a po ní, tam už mi to přišlo zbytečně zkrácené a dalo by se tam toho určitě dost přidat. Na druhou stranu soudružské vztahy jsou zde vykresleny opravdu příkladně a brutálně. Trochu jsem se bál, aby z toho ta kreatura nevyšla příliš jako člověk, ale nakonec se nestalo, takže spokojenost.
Zpočátku jsem byl odhodlán jít až na pět hvězd, ale druhá polovina těchto zamyšlení (fejetonů? kázání? povídek?) už je trochu slabší, teda aspoň pro mě. Trošku se tam vytrácí lehkost a humor těch předcházejících, těch dokonalých předcházejících. Každopádně to je kniha, ke které se určitě budu vracet a občas v ní listovat, příp. i v hodinách češtiny (slohu) ji používat, protože myšlenek je tady dost a dost. A hlavně podaných krásným jazykem, vše podloženo laskavostí autora, jeho argumentační vyspělostí a věčným optimismem.
Skvělá knížka - navíc pro učitele češtiny a dějepisu o to lepší - přehledné členění, srozumitelná sdělení, spousta fotografií, slovníček pojmů, přiměřená délka, zároveň příčiny i následky holokaustu. Jen víc takových knih. Přesto dávám jednu dolů. Proč? Když je v jedné kapitole řeč o vypuknutí války, tak tam vyloženě stojí: "Sovětský svaz vstoupil do konfliktu poté, co jej roku 1941 Němci napadli." WTF?! Jak by se asi na tuto věc dívali Poláci, Finové či obyvatelé Pobaltí? Nevím, jestli to je záměrné lakování historie, jestli je to nevědomost autora, ani jestli je to objektivně dostatečný důvod pro snížení mého hodnocení. Ale je to mé hodnocení. A ta věta mě vyloženě uráží. Takže sice jen kvůli ní, ale musím dolů na čtyři hvězdy.
(SPOILER) Jako u každého Poirota - baví mě číst si knihy poté, když dokonale nazpaměť znám filmovou verzi - nejinak tomu bylo i tady a opět to byla nádherná zábava. I když pochopitelně v tomto případu přichází Jan závěr i nutný smutek a melancholie. Myslím, že neprozradím nic supertajného, když uvedu, že na konci Poirot umírá... Vraha si však pochopitelně nechám pro sebe. Je to drsný souboj s dokonalým (ne)zločincem, který musí nemocný a starý Hercule zvládnout. Krásné byly narážky na dřívější notoricky známé případy či místa, o kterých někdy byla zmínka. Pokud si někdy budu chtít přečíst poněkolikáté nějakou poirotovku, tak kromě Vraždy v Orient Expresu to určitě bude právě Opona.
Hned v první povídce mě postoj autora tak nasral, že z principu prostě nemůžu jít na absolutní hodnocení. Naštval mě ten klasický přístup advokátů, kdy pravda a (opravdová) spravedlnost pro ně nebývá ta nejvyšší hodnota, za kterou se hnát za každou cenu... Ale dál: von Schirachův styl se mi líbil už u Případu Collini a tady není jiný - na krátkých minipovídkách je strohost o to brutálnější a přímočařejší. Navíc není u žádného příběhu dopředu vůbec jasné, jak dopadne, k jakému zvratu dojde a často, kdo je vlastně hlavní postavou nebo se stane zločincem. Obligátní pídění se po vině a trestu tady je všude, otázkou však je adekvátnost trestu a v čem vlastně spočívá ona vina. A jestli člověk vůbec je schopen spravedlivě posoudit jiného člověka. Snažit se o to musíme, ale často si nás přebera až Pánbůh...
Žádné velké okecávání. Vlastně vůbec žádné (ani malé) okecávání. Jde se rovnou na věc. Žádné odbočky, jen pár vzpomínkových pasáží (abychom postupně lehce objasňovali charaktery nácků), jinak čistá pomsta. Takový malý Monte Christo... Ale zatímco Dumas si s tím pohrál snad na dva tisíce stran, Puzovi stačí 150. K tomu až hitchcockovsky utržený rychlý závěr bez hlubšího vysvětlení. Prostě jen bum prásk konec. Docela by mě zajímalo, jestli by to někdo nechtěl zfilmovat, mohla by to být výborná záležitost.
Je mi líto, ale fakt nemůžu jít výš. Možná je to přílišnými očekáváními, které ve mně vyvolala obálka (krásná ilustrace) a obsah knihy (šampionát v saunování), k tomu doufání ve finský humor, který se ale vzhledem ke švýcarskému autorovi nedostavil. Jinými slovy, málo vtipu, hodně porna. Prostě se ta kniha tak nějak čte a pak prostě přestane, aniž se vlastně něco stane. Když nad tím tak uvažuju, tak jestli vůbec ty dvě nejsou přehnané... Ale asi ne, nějaké zajímavé myšlenky se tam přece jen objeví (jedna hvězda) a aspoň si zaplácnu ve výzvě kategorii "zaujala mě obálka" (druhá hvězda).