laepus komentáře u knih
Tady musím opravdu jen tak málo. Nikdy žádnou knihu neodložím, dokud ji nedočtu. A tady jsem měl velké nutkání to udělat. Prostředí je nudné, nicneříkající, pořád se jen mluví a nakonec to nějak dopadne. Pro mě bez jakéhokoli napětí a zajímavého vývoje. Bylo mi úplně jedno, kdo to nakonec bude a to je u detektivky dost velká chyba. Natěšeně jsem si tehdy koupil i Hedvábníka a od té doby jen chudák leží na "čekací hromadě". Určitě na něj vyjde někdy čas, protože Rowlingová vím, že psát umí. Ale po tomto zklamání tomu dám ještě dost času.
Je to humoristický román a já se bavil = splněno, ne. Rozjíždí se to pomalu, ale postupem času je to víc a víc šílené a šílené, až je to úplně megašílené, ne. Autor podle mě za tuhle knihu dostal zákaz vstupu do Švédska, ne. To jak Švédům sype se jen tak nevidí, ne. Jsem zvědav na druhý díl, prý je ještě lepší, ne.
Brown prostě umí psát jako málokdo jiný. Sice spojuje jabka s lokomotivama a hrušky s ponožkama, ale spojuje to takovým způsobem, že čtenář se té jeho pohádce rád poddá a jako vždy ji slupne jedním dechem jako zralou malinu. Proticírkevní nátěr je v současné době žádoucí - přitahuje pozornost a tím pádem i čtenáře a tím pádem i peníze. Ale zkrátka a dobře - thriller s historickou zápletkou, hledání Svatého Grálu, ve vizuální představě díky filmu Tom Hanks, pařížská zákoutí... Může být proti tomu vůbec někdo imunní?
Chvílemi jsem dokonce kacířsky uvažoval, že bych u Pratchetta šel dokonce jen na tři hvězdy (což bych se sám styděl a snažil jsem se odůvodnit, proč dát pak čtyři), ale nakonec v žádném případě. Pravda, je to potřetí stejná dějová linka = zmocnit se nějakého stroje a odněkud utéct (nejdřív z Obchodu, pak z lomu a teď z Anglie a ze Země), navíc dvě třetiny tak nějak plynou. Ještě to není ten vrcholný (rozuměj autorsky vypsaný) Pratchett, ještě se hledá a některé vtipy ještě úplně nefungují. Ale. Ale postupem času mi začalo docházet, jak jsem se lacině nechal oklamat tou slupkou téhleté knížečky - pro děti jsou tam ti pidimužíci, co utíkají a ničeho se nebojí, pro dospělé tam jsou ty vtípky. Ale je tam toho, jako ostatně VŽDY u Pratchetta, mnohem víc - mnohem hlubší myšlenky roztroušené nenápadně v textu a až v poslední třetině se to začne krásně všechno spojovat, harmonizovat a dávat hlubší smysl. Podobenství.
No a ten závěr? Ten je tak úžasně nadpozemsky krásný pratchettovský, že pro mě momentálně snese srovnání snad jen se závěrečnou zemělploškou - Pastýřskou korunou. A to je co říct.
Takže závěrem - ty čtyři jsou zcela zasloužené. Smekám, sire Terry.
Výborná knížka. Na jednu stranu se sice příliš nevěnuje samotné bitvě (dejme tomu ze sta stránek maximálně tak dvacet), což mi zpočátku trochu vadilo... ale pak vlastně ani ne. Čtenář se tady přístupnou a srozumitelnou formou dozví spoustu informací o celé italské kampani. A nejen o ní. Obzvlášť rád jsem byl za zdůraznění výrazné stopy Poláků v celé kampani. A nejen v ní, ale i v celé druhé světové válce. A nejen v ní, ale i před ní a po ní. Někdy může být trochu patrné, že některým postavám generálů autor trochu fandí, jiným ne, ale vždy je to ve snesitelné a vyvážené podobě a rozhodně podloženo pramenem či svědectvím. Opravdu. Jsem nadšen. A nakonec i těch pět dám, i když na můj vkus je zejména ke konci knihy zbytečně velký počet pravopisných (i jiných, např. Adolf Mengele...) chyb.
Abych řekl pravdu nemám slov... Po první půlce jsem chtěl knihu odložit, protože se to fakt nedalo: náctiletý hlupák s napoleonským komplexem, který chce za každou cenu všem dokázat, že za něco stojí, chce jen a jen peníze, v hlavě má jen sex, který musí popisovat, jak uspěl či neuspěl, vystřídá pár hotelů a pořád víceméně to stejné - bez vtipu, bez napětí, bez dojetí či pochopení.
Ale!
Druhá půlka knihy je dost možná (tohle píšu těsně po dočtení, jako vždy) to nejlepší, co jsem kdy četl. Opravdu. Druhá půlka anglického krále je dost možná to nejlepší, co jsem kdy četl - do jeho života vstupují velké dějiny, začíná Protektorát, přichází svatba, syn (to je obecně asi nejdrsnější část knihy), osvobození, vlastní hotel, pak komanči a bolševická totalita, ubývá zbytečných sexuálních scén a přichází zkrátka opravdový život.
Je jasné, že ta rozplizlá první půlka je tam proto, aby ještě o to víc vynikla ta půlka druhá (jak už jsem řekl - dost možná to nejlepší, co jsem kdy četl), ale zkrátka to rozplizlé a redakčně neprosekané pábení na začátku mě fakt nebavilo, a proto musím tu jednu hvězdičku dolů.
Je mi líto, ale prostě nejde jít výš. Nejde. 1. bod je za myšlenku a konec (pozor lehký spoiler!) "mládí a krása vám můžou pomoct, ale jinak jsou stejně na hovno" a 2. bod za občasný vtípek či zajímavou větičku. Víc ta kniha pro mě nemá. Nevím jestli bohužel, nebo bohudík. Prostě nemá.
Naprosto nepříjemný hlavní hrdina a jeho dva přiteplalí kámoši taky nijak nevzbuzují čtenářovy sympatie. Už po první kapitole jsem se musel při čtení zvlášť ošívat - bavili se tam tři dospělí týpci a neustále padala slova jako "okouzlující, ladný, půvabný, sličný, líbezný, báječný, rozdurděně" a když pak jeden z nich řekl: "Celého jste mě popletl..." tak už jsem šel do kolen - to bylo asi jako Belmondův Bruno Ferrari ve Zvířeti - parodie na homosexuály, bohužel však od autora rozhodně nezamýšlená.
Stejně tak je evidentní, že autor by se rád viděl v poloze lorda Henryho, který o sobě neustále rád tvrdí, jaký je zkažený a rád to slyší, když to pořád o něm někdo říká a všechno mu vadí, vše kritizuje a neustále trousí bonmot za bonmotem - v jednu chvíli už jsem si připadal jako na nějaké stránce laciných rádobyvtipných a rádobychytrých citátů. Stranou jeho kritiky samozřejmě nemohly zůstat zejména ženy (ty jsou tady pomlouvány neustále a vykreslovány jako to nejhloupější stvoření na světě), manželství, církev a náboženství, slušnost a starost o praktické věci atd. Závěrem snad tedy jen pár ukázek, které nebyly z nejhorších a stály mi za zapsání...
"Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemní název toho podniku."
"Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje."
"V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme."
"Ale já nechci peníze. Ty chtějí jen lidi, kteří platí účty."
"Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představují vítězství ducha nad morálkou."
"Ta příšerná ženská paměť! To je něco děsného! A jak vyloženě mdlého ducha to prozrazuje! Měli bychom do sebe vstřebávat barevnost života, ale nikdo by si nikdy neměl pamatovat jeho podrobnosti. Podrobnosti jsou vždycky všední."
Když někdo řekne, že se autor často opakuje ve slovní zásobě, že stavba verše i sloky, jejich rytmus je víceméně pořád stejný, nebo že někdy to jsou trošku kostrbaté říkanky, já na to: autor neměl v plánu nikdy se stát básníkem, nikdy neměl v plánu vydat svých pár básniček knižně v nějakém souboru a nikdy nestudoval literaturu a poezii. Ale to hlavní - obsahová stránka a síla těch básní (zejména těch v první polovině sbírky) je neskutečná, obrovská, tíživá, nepopsatelná. Až bych skoro řekl, že číst tuto útlou a křehkou sbírečku bylo napínavé - čtenář opravdu prostřednictvím těchto básní má možnost nahlédnout do duše a srdce jednoho z největších hrdinů celých českých dějin. Ano, Jan Zajíc, Jan Palach a Evžen Plocek jsou pro mě jedni z největších hrdinů, jaké jsme kdy měli. A jakákoli připomínka jejich činů je důležitá. Ale zpět k básním samotným - v úvodu jsem sice vytkl pár drobností, ale jak už jsem psal, jejich obsahová síla je obrovská...
Sami nejsou však o moc lepší,
jsou plni předsudků,
ti kazatelé morálky věčné.
si pak odlehčí při psaní posudků.
Pro těch jednadvacet let,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět,
pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Stručný srozumitelný čitelný vstup do tématu. Autor nevynechává nic podstatné - začíná předpoklady a příčinami celého spiknutí proti Hitlerovi, zmiňuje předchozí nepovedené atentáty, podrobně popisuje průběh celého Stauffenbergova atentátu i následující diletantský pokus o puč (tady čtenář opravdu zírá, jak neschopně a nerozhodně povstalci jednali - podobně jak je to ukázáno v povedeném filmu s Tomem Cruisem). Pochopitelně nemůže chybět ani reakce Hitlera a potrestání těch, kteří byli chyceni živí a nepopraveni hned první den. Kladně hodnotím určitě i několik dokumentů té doby a fotografickou přílohu. Závěrem - je neskutečné, kolik ta svině měla ve svém životě štěstí a jak jinak by se třeba dějiny mohly ubírat, kdyby...
Tak tyhle Opráski byly absolutně nejlepší ze všech. Úplně nejlepší. Na mnoha místech jsem se fakt rozsekal nahlas...
Kabel IV. mňel mančelek jak na olroji...
Huzův návrch na zlebčení procesů f církvi nebil přijad s nadčeňím a fkoztňici doslova pohořel...
Huz se jako snaživí huěr montoval do fseho možního, ot univreziti přez otpuctki po pravopiz...
Zmikundovi tvralo ňěkolik krizovích vípraf neš zjizťil, že Žiška na mnošství nebřátel nehleďí, prtože ě slepí jag patrona...
Asi jsem čekal větší pecku, kterou jsem nedostal. Zápletka je triviální, vyřešení a vyvrcholení až dětinské, postavy šablonovité (všechny ženské krásné a dlouhonohé, chlapi lehce zarostlí a tajemní ve středním věku, ze kterých jsou všechny ženské paf), příroda, města a jídlo jsou jen a jen dokonalé. Na druhou stranu, dvě třetiny knihy se četyl příjemně, jenže to by to musel být jen úvod nějakého zamotanějšího příběhu a ne vlastně příběh celý, který už čeká jen na svůj závěr. Převést to do filmu, vznikne z toho asi jen hodinový úvodní díl příjemného televizního seriálu, nic víc, nic míň. Četlo se to fajn a mnohem víc než literární stránku to ve mně vzbudilo touhu se zajet do Provence konečně podívat.
Trošku kopírování prvního dílu - někde nómové jsou (místo Obchodu teď v lomu) a kvůli lidem musí místo opustit a na útěk si vezmou dopravní prostředek (předtím auto, teď bagr - což je zřejmé už z titulního obrázku). Narozdíl od prvního dílu je ale tento ještě na svém konci více otevřený a vyvolává spoustu otázek, co se vlastně stalo a jak to celé dopadne... Humor zůstává jemný pratchettovský, občas proložený hlubokou myšlenkou s filozofickým přesahem - takže spokojenost. Ne nadšení, ale spokojenost.
Je to dokonalé. Ale na čtyři musím kvůli délce - vlastně spíš kvůli krátkosti. Člověk se krásně rozehřeje, rozesměje, naladí a... a konec. I když příběhy v komosu, žiška terminátor, krog a další tu jsou, je mi líto, čekal jsem delší zábavu za investované zlaťáky. I když je mi jasné, co by mi na to Zmikund řekl: „Se stim smiř!”
Sorry, když tu vidím, jak je hodnocení nezaslouženě nízké, měním na pět! Howgh
Naprosto bezchybný díl narvaný až k prasknutí. Jedna stránka lepší než druhá - Krok a kroksy, Honimír, Masarig junior... Pecka.
Maigreta si dávám maximálně tak jednou za rok, takže pro letošek mám splněno (k těmto příběhům mě navíc motivovala Čtenářská výzva - oxymoron - jak se proboha může Maigret mýlit?!). Mám raději Poirota, je tam víc nadhledu a zápletky jsou mnohem propracovanější. Tady je zas naopak více atmosféry a takové té skryté psychologie. Navíc je zajímavé číst dialogy bez uvozovacích vět, jak je píše Simenon. Takže se to tady nehemží obraty Maigret odpověděl, posluhovačka se zeptala, komisař odvětil, inspektor řekl atd. A konkrétně k těmto příbehům - Noc na křižovatce jsem si krásně představoval, jak to asi vypadá ty baráky tam u cesty, v noci... úplně jsem viděl i některé motivy z jiných filmů. Rozluštění už pak trochu kulhalo, ale atmoška OK. A Maigret se mýlí byla konverzačka komisaře s pěti ženami okolo jednoho doktora s vrcholem (rozhovor se samotným tajemným doktorem) v samotném závěru. Samozřejmě nebudu spoilerovat, ale ta druhá mě přece jen chytla trochu víc - dialogy odsýpaly rychle a vrah se nakonec překvapivě vždy přiznal.
Asi by bylo někde mezi třemi a čtyřmi, ale když v tom druhém příběhu se pořád objevoval ten pařížský místopis - tak to já se úplně zasnil a vzpomínal na své návštěvy Paříže. Zřejmě už je načase se tam zase vrátit...
(SPOILER) Je jasné, že to je zatím jen první díl trilogie (nebo spíš jen začátek klasického dlouhého románu), ale čtení je to klasicky pratchettovsky příjemné a milé, vtipné a chytré, napínavé a nápadité. Není to taková řachanda jako Zeměplocha (proto přece jen ta jedna dolů), ale přečteno za jedno odpoledne - i to svědčí o něčem. Jakoby si tady sir Terry zkoušel něco z Úžasného Maurice (názvy a jména) a Nac Mac Fíglů (malí odvážní tvorečci). Vrcholem knihy je pochopitelně závěrečný útěk v náklaďáku a poetický otevřený závěr jako spojník pro druhý díl, na který se už těším.
Výborná knížka plná spousty hlubokých myšlenek, ale dávám jen za tři. Proč? Dostanu se k tomu. Bylo rozhodně fajn si jednou za čas zase přečíst opravdu "hodnotnou a vážnou a náročnou" knihu. Člověk musí dávat pozor, musí přemýšlet, moudrost se skrývá takřka v každé větě. Zkrátka zajímavý kontrast oproti všem detektivkám, thrillerům a komediím. Na druhou stranu ale je tam občas cítit zbytečná exhibice autora, který chce za každou cenu ukázat svou intelektuální vyspělost nad čtenářem. To pořád ještě stačí na plné hodnocení. Důvod, proč dávám ty dvě dolů jsou poslední dvě stránky, kde autorova touha (nebudu spoilerovat) předvést něco extra překonala všechny meze. Možná jsem to jen já nepochopil, ale i to je problém autora, který svého čtenáře do téhle pozice dostane. A to nemám rád.
Podobně jako u šestého dílu - trochu slabší rozjezd, ale pak je to čím dál lepší a vrcholí to opět o Vánocích a na Silvestra... Mama zrudla jak stranicka knižka; kružil sem jak rogalista ve vichřycy; mama se na mě podivala tajak bysem vysal urnu s babku; motala se kvartyrem zelena jak turysťak z Hipernovy; přypadal sem se jak Zeman v mlečnym baru; ten je něpřyjemny jak jebak v nose; roztala jak Maryjanskohorska po posypu...
Jak píše Mistr Kantůrek hned v úvodu - povídka není útvar, který by Siru Terrymu dvakrát seděl (nerozvine se zápletka, nepropracují postavy...). Některé z tohoto souboru jsou příliš krátké a příliš ulítlé a tak jako nejsilnější vycházejí ty povídky, které se týkají “reálných” zeměplošských postav - čarodějek, Barbara Cohena, Smrťe nebo městské hlídky. Zasmál jsem se dost, jazyk a styl je prostě Pratchett a jen obdivuju, že už ve 13 letech byl schopen napsat takový skvost jako Kšeft v Hádesu. Smekám a jen lituji, že už nám Sir Terry nic nového nenapíše.
Zweig je nepřekonatelný. Je to má druhá kniha jeho a opět absolutní mistrovství - obsahové i jazykové. Není větší oslavy chlapské odvahy, krásného lidství, nezastavitelné touhy nebo obrovské píle a vytrvalosti než historické životopisy Zweiga. Tolik pozitivní energie a zároveň pochopení pro naše slabosti, vše smícháno s vírou v úspěch, vlastní schopnosti či spravedlnost. Krásný pateticky hrdinský sloh, kdy i čtenář je pyšný na to, že jeho předkové dokázali to, co dokázali a říká si, proč to nedokážu já? Anebo dokážu? Zweig nutí čtenáře zamýšlet se nad vlastním posláním - není naším úkolem tady být jen pasivními příjemci osudu, ale my sami máme být tím, kdo určuje a mění běh světa. Tak jako například Magalhaes.