Lane komentáře u knih

"Vždycky jsem jednal jen a jen tak , jak to ode mne žádala společnost lidí, přizpůsoboval jsem se jejich požadavkům, a oni namísto aby mě za to velebili, zahrnovali mě pohrdáním a urážkami. Jeden mě nazval trapným svatouškem, jiný hajzlíkem a blbem, jiný Scheisskerlem a kreténem, jiný prasečím psem, jiný nestydatou krysou, kdesi kdosi, vím přesně kdo mě nazval neslušným a mizerným poserou a ničemou a smradlavou onucí, pro kohosi jiného jsem byl zase lumpem, a pro ještě jiného hnusným plazem, skřečkem, zrádcem a vrahem. Joj, těch roztomilostí, těch líbezností, jež mě mí drazí vrstevníci dávali spapat odměnou za to, že jakožto člověk vyššího typu jsem povždy dbal, nalézaje tak sám sebe, jejich vlastních zákonů a ustanovení a přizpůsoboval se ideím, jež nebyly z mé hlavy a za něž jsem tudíž nebyl odpovědný."

Trampoty pana Humbla jsou satirickým románem, který se skrze postavu Karla Humbla vysmívá lidské hlouposti, malosti, bezcharakternosti a v neposlední řadě pokrytectví . Nejvíce se mi "líbilo", jak se Karel Humbl dokázal vypořádat se svým svědomím, které mu dozajista nedávalo spát. Vždyť vždycky dělal jen to, co se po něm chtělo. On přece nebyl odpovědný!!!

Jak úžasně Neff vystihl obranné mechanismy v mysli člověka, který dělá a nebo udělal věci, které sám pokládá za špatné, ale nedovede si to přiznat. A člověk nemusí chodit daleko, aby ve svém okolí našel případy Humblovského myšlení. Kdo z nás v sobě trochu toho Humbla nemá? Kolik z nás například pracuje a jedná pod ideou současného kapitalistického myšlení, kde hlavní motto zní: "Člověk nejvíce prospěje společnosti tím, že bude maximalizovat vlastní užitek." Kolik Humblů skryje svou chamtivost a prospěchářství za parafrázi slavného výroku Adama Smitha? Jak si zdůvodníme naši nadměrnou spotřebu masa, palmového oleje a levného oblečení? Opravdu nejsme odpovědní za... ?

A ještě jedna citace na závěr.
... nás Humblů je mnoho a mnoho a naše existence je blahodárná a žádoucí, neboť my děláme dějiny ...

8 30.01.2017

Poté, co jsem si přečetla Konec civilizace, jsem se nemohla dočkat, až si přečtu další z Huxleyho slavných románů. Ostrov pro mne byl však zpočátku spíše zklamáním. Zatímco Konec civilizace si mě získal hned, u Ostrova jsem dlouho bojovala s myšlenkou, jestli knihu nezahodím. Ani ne tak pro pomalejší děj jako spíše pro neoriginalitu, kterou pro mne bylo jeho odvolávání se k východním náboženstvím. Nezahodila jsem a dobře jsem udělala. Kniha nakonec obsahovala mnohem širší záběr témat, než se zprvu jevilo. Neodvolávala se jen k návratu člověka k přírodě, jak to u podobných témat bývá, ale Huxley dokázal pracovat i s využitím vědy ve prospěch lidstva. Nebál se kontroverzních myšlenek jako je například umělé oplodnění pro vylepšení genetického potenciálu společnosti. Naboural i naši představu rodiny, když navrhl systém, kdy dítě může z rodiny odejít k jiné adoptivní rodině a zase se kdykoliv vrátit ke své původní. Díky těmto myšlenkám se vyrojilo v mé hlavě spousta otázek na téma: "Co by bylo, kdyby . . .?" a "Jak by to asi fungovalo?". A právě to mě na tomto typu románů tolik baví. Když půjde člověk trochu do hloubky, tak se tam najdou mouchy jako: Jak konkrétně kontrolovali porodnost? Co dělali s dětmi, co přicházeli na svět řekněme nad rámec normy? Co třeba umělé oplodnění jen k tomu účelu, aby "obyčejní" rodiče měli chytré a nadané dítě? Na tak malém ostrově, který se ani nenachází na žádné mapě, asi nebude mnoho géniů, kteří by mohli darovat své DNA. Nebyla by za chvíli většina ostrova příbuzná? A jak se pak vyznat v tom, kdo je s kým spřízněn apod.? Pravděpodobně by takovýto přístup vedl spíše k degeneraci obyvatelstva atd. atd. I tak se mi kniha líbila. Je to zkrátka utopie a utopie se nazývá utopií právě proto, že není realistická.

5 15.01.2017

Tuto knihu bych doporučila všem nastávajícím rodičům jako kontrast k mnohým moderním publikacím na podobné téma. Na rozdíl od jiných knih a článků se Koncept kontinua obrací zpět k našemu nitru a prastarému instinktu, který nás i v naší přecivilizované společnosti s často pokřivenými hodnotami vede vždy správným směrem. Naopak bych knihu nejraději zakázala všem rodičům, kteří by se jí pokoušeli řídit úplně doslovně. Například i jinak podnětná kapitola o miminkovském pudu sebezáchovy by mohla v někom vyvolat mylný dojem, že může své civilizované děťátko nechat hrát si samotné na břehu řeky nebo u bazénu a pud sebezáchovy mu nedovolí se utopit. Také se mi nelíbí snaha autorky naroubovat svou teorii na všechny možné společenské problémy jako je kriminalita, drogová závislost apod. Lidská mysl je daleko složitější a komplexnější, než aby se všechny její neduhy daly vyřešit nošením dětí v šátku. Všeobecně jsem v knize nacházela místa, se kterýma bych se úplně ztotožnila nebo která mě naopak neoslovila vůbec. Například pasáži, kde autorka sugestivně popisuje pocity miminka, které je ponecháno osamocené v postýlce, jsem naprosto uvěřila. U pasáže o pár řádků níže, kde se popisuje trauma dítěte vozeného v kočárku, jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Autorčinu radikální nenávist vůči kočarku, který většina dětí očividně miluje, jsem nedokázala pochopit. Ale i přes mnohé výtky jsem knihu přečetla jedním dechem a jsem za ni ráda. Donutila mě se nad některými věcmi znovu zamyslet a trochu je přehodnotit. Za to jí děkuji.

9 12.01.2017