laura komentáře u knih

Někdy je prostě lepší skočit - a křídla si nechat narůst až ve vzduchu...

A tak spolu s Gwendolyn skočíte - je jedno do kterého času, jestli do osmnáctého století nebo dvacátého nebo zůstanete v současnosti - nudit se rozhodně nebudete...

Naděje je to s křídly,
co hnízdí uvnitř nás
a pěje píseň beze slov
a stále zvedá hlas...

Krásný příběh plný napětí, záhad, intrik, lásky, něhy a nečekaných zvratů. Nakonec ovšem všechny ty zdánlivě roztříštěné a nesouvisející střípky událostí do sebe zapadnou. Přesto jsem nedostala všechny odpovědi.

Je ale možné, že některé otázky mají zůstat nezodpovězeny...

Xemerius byl boží!!! A doktor White překvapil (a právě tady bych měla spoustu, spoustu otázek, které mi asi nikdo nezodpoví...).

Krásné, mile romantické, něžné a přitom napínavé. Každá postava měla něco do sebe a všechny dohromady zahrály tu nejzajímavější šarádu s časem :)

Věčnost se skládá z dnešních dní...

Tak na co čekáme? ;)

18 02.12.2020

Zvrácené. Šílené. Absurdní. A přece tak syrově reálné.

Vlastně jen chtěl, aby ho měl někdo rád.

Bože, kde se stala chyba? Kam nás vedou cesty Boží?

Snad jsem ho i maličko litovala. Maličko. Ale bylo to tak zvráceně nechutné, že...

A jak už napsal někdo další, tohle není příběh, ke kterému bych se chtěla vracet. Ne, ne. Přesto mi uvízl pod kůží a tam...

...hnije.

Jako bych tu hnilobu, zkaženost, zvrácenost, tu bolestnou osamělou touhu být součástí společnosti - a přitom navždycky zůstat vyvrhel - pořád cítila.

I po těch letech, co jsem tohle četla. Pořád to tam je.

...prostě jen chtěl, aby ho měl někdo rád.

Tady to teda začíná? Tady to končí? Tohle je ta cesta, která vás zavede na samý okraj propasti, která vás donutí skočit?

Těžko soudit člověka, jehož boty nenosíme. Co kdyby ho prostě na začátku měl někdo rád? Dopadlo by to jinak? Dopadlo by to stejně?

To už se asi nedozvíme...

18 18.09.2020

Tak tohle byl nářez. Myslela jsem, že se tím příběhem neprokoušu, ale nakonec si mě podmanil jako ty předešlé. Bylo v něm tolik bolesti, tolik utrpení, tolik tápání... Láska a nenávist, sebetrýznění, útěky, které nikam nevedly, touha zapomenout i snaha o porozumění...

Já jsem Marion chápala (někdy). Nejspíš bych se chovala stejně. Možná. Nevím. Nechci to vědět. Kde je hranice bolesti, při které zešílíte?

Marion šílela, milovala, nenáviděla, utíkala, schovávala se - a stejně se zase vrátila zpátky na začátek. Do toho jediného bodu, z něhož nebylo úniku. Může tohle pochopit malé dítě? Mohla to vůbec kdy pochopit Rut?

A co Eddie? Ten věčně zamilovaný, toužící puberťák, který vlastně nikdy nedospěl?

I teď, po letech, mi pro ně pro všechny, krvácí srdce. Krásný, srdcervoucí příběh o bolesti a především o ní, o skrytých touhách, o lásce, o odpuštění, o vině... Příběh prolínající se z minulosti do přítomnosti a zlehka otvírající budoucnost.

Skoro jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku ;)

18 21.05.2020

Příběh, který v sobě nese nedozírnou hloubku utrpení, bolesti, křivd, neúprosnosti osudu, ale i lásky a krásy. Mnohovrstevný děj, obnažené emoce, obnažené lidství, kaleidoskop osudů - to všechno v sobě má tahle kniha.

Já jsem se milovala všechny. Mrzoutského Franka, výstřední Franny, jemnou Lilly, která si tolik přála vyrůst... Nenápadného Egge, Johna, který se utápěl v zakázaných citech, i Truchlíka, se kterým to žití bylo k nevydržení, ale bez něj by to zkrátka nebylo ono.

Dokonce i otce, který trval na tom, aby, ačkoli slepý, seděl v první řadě v divadle...

...abych lépe viděl ;)

Myslím, že jsem nikdy nečetla nic natolik se vymykající normě, nic natolik šokujícího a přece hluboce lidského, nic tak krutě syrového a zároveň něžně láskyplného. Byli divní - a zároveň byli úžasní. Byli ujetí přesně tak, abyste je pro to milovali. Byli tím, kým většina z nás nikdy nebude - a možná, že jsem jim to trošku záviděla.

Protože oni bojovali. Nevzdávali se. Milovali se. A nenáviděli. Snažili se prostě jenom žít. Po svém. Kdo by to mohl pochopit? Snad zase jenom ten, kdo je někde tam uvnitř stejně ujetý, stejně křehký, stejně nepochopený, stejně zraněný. Možná jen ten, kdo vidí to, co se pod tou křiklavou vyzývavostí skrývá...

18 21.05.2020

Nemohla jsem se začíst. Zdálo se mi to příliš zdlouhavé a možná trošku nudné. Ale pak najednou přišel zvrat - a mě to bavilo.

Jeden z těch románů, na které nezapomenete, i když už vzpomínky na něj vyblednou. Budete si vzpomínat jen matně, budete se přehrabovat v té mlze, která vám ty vzpomínky zkalila, a budete tápat - přesto někde hluboko ve vašem srdci tenhle příběh uvízne, abyste se k němu jednou mohli vrátit. A znovu prožít lásku za časů cholery...

18 21.05.2020

Oddechová, jemná, přesně taková, jak jsem očekávala. Mě se to líbilo a kniha mi dala přesně to, co jsem dostat chtěla.

Chtěla jsem prožít romantický příběh zakázané lásky, rodících se citů, které by se za jiných okolností zcela jistě nezrodily (možná). Chtěla jsem prožít příběh lidí, vytržených ze svého světa a vržených do jiného, nepřátelského, do světa, kde neexistuje nic z toho, na co jsou (nebo byli) doteď zvyklí... Kde jsou jen oni dva a divoká, nevypočitatelná příroda, kde neteče pitná voda z kohoutku, kde nemůžete jít do obchodu a koupit si nové boty, když se vám ty staré rozpadnou...

Kde zůstali jen dva lidé, kteří si jsou právě tak cizí, jak blízcí si teď musí být. To počáteční sbližování, to opatrné našlapování, to zjištění, že musíte žít vedle člověka, kterého vlastně vůbec neznáte, že se na něj musíte odteď ve všem spolehnout, vložit do něj důvěru, vložit mu do rukou svůj osud... To musí být jedna z nejtěžších věcí v životě člověka. A co teprve, když tím zodpovědným ve vztahu těch dvou by měl být ten starší - tudíž žena?

Za mě ano. Krásné, romantické, mile úsměvné - a ten konec? Kdyby to skončilo jinak, byla bych fakt zklamaná ;)

18 09.12.2019

... když jsem začala číst, věděla jsem, že mě bude hodně bolet srdce... Asi proto jsem to odkládala... Ono mít srdce sevřené v ocelové obruči od první stránky do té poslední - fakt bolí. Ale pořád se to dá vydržet. Felix musel vydržet - a přežít - daleko (daleko!) horší věci...

"Znáte to, jak se za války schováváte dva roky v jámě, aby vás nenašli nacisté?"

Ne, neznáme. Spoustu toho neznáme. A já teď nenacházím slova, kterými bych vyjádřila, jak moc rozbitá si připadám, jak moc bylo těžké tenhle příběh dočíst - a vědět... všechno...

Jenže ani tak vlastně všechno nevíme.

"Vidím to tak, že stejně nevím, co se s námi stane po smrti, ale ať se se mnou stane cokoliv, to samé se přihodilo i mamince s tatínkem. Takže svým způsobem, jestli zemřu, shledám se s nimi..."

Když je příběhem chlapce, který Kdysi začal hledat maminku s tatínkem a Potom pochopil, že hledání těch, kdo vám vrostou do srdce, nikdy nekončí. Že každý z nás potřebuje mít svou rodinu, protože kdo nemá rodinu, nemá nic...

Pochopil vlastně spoustu věcí (a já s ním).

"Nic není tvrdší než diamant. Snad jen s výjimkou nacistického srdce..."

Takže, na shledanou, milý Felixi, děkuju, žes byl součástí mého života... I když jen na chvíli.

Protože v mém srdci zůstaneš napořád...

18 06.09.2019

FELIX. XAV. TALITHA. AMBER. MEGAN. DANIEL.

Je jim osmnáct. Mají před sebou celý život. Pak ale dojde k nehodě - a všechno se změní.

Příběh party přátel, kterým se v jediném okamžiku zhroutí všechny jejich sny. V předvečer vyhlášení výsledků zkoušek pokoušejí osud a to se jim nevyplatí. Dojde k tragédii, za kterou nesou zodpovědnost. Nebo ne?

Jeden z nich se pro druhé obětuje - vezme vinu na sebe. Hra začíná...

Neotřelé, originální, děsivé a nepředvídatelné. Příběh o lásce, přátelství, vině, trestu, strachu i pochybnostech. Příběh přátel, kteří se upsali ďáblu - a teď musí platit...

Zajímavý námět, strhující děj, stupňující se napětí. Kruté, mrazivé a plíživé. Lavina událostí se valí vpřed a občas jsem se přistihla, že bych si přála číst rychleji - abych už věděla. Autorka si se čtenářem pohrává do posledního okamžiku. Tentokrát jsem se ve svém úsudku vážně sekla :)

Charaktery přátel autorka postupně odkrývá a dokresluje. Každý má co skrývat. Každý má strach. Kam až člověka může dovést hrůza a pocit, že není úniku?

Příběh o výčitkách svědomí, zradě, bolesti a zášti. O touze, kariéře, promarněných snech i o naději. Příběh tak živý, až to bolelo číst.

DOKONALÉ. A NEODLOŽITELNÉ!!!

17 11.12.2024

Čtivé, chvílema napínavé a chvílema zase až moc předvídatelné. Po přečtení více knih této autorky už dokážu odhadnout zápletku nebo nečekaný zvrat (pro mě ne tak nečekaný), takže kniha mě vlastně ničím moc nepřekvapila.

Přesto mě to bavilo. Příběh byl plný lží, překrucovaných polopravd, hořkých tajemství, vášně, touhy i bolesti.

Příběh o manipulaci, výčitkách svědomí, osamělosti, nenávisti a lásce. O podvodech, útěcích, bažinách, nesmiřitelných zabijácích a křehkém poutu mezi sourozenci. O zradě, krutosti i odpuštění.

Hezké a čtivé.

17 16.09.2024

Severní Karolína, rok 1940

Do malého městečka Edenton přijíždí mladá malířka Anna Daleová, aby namalovala mural - velkoplošný obraz, který bude zdobit místní poštovní úřad.

O téměř osmdesát let později mladá Morgan Christopherová dostane nabídku, která se neodmítá: zrestaurovat tento velkoplošný mural. Co na tom, že o restaurování obrazů neví téměř nic?

Velice čtivý, dechberoucí příběh plný barev, naděje, touhy a krásy. Ale zároveň i příběh o nenávisti, falši, lžích a krutosti. Příběh o jednom obrazu, jedné malířce, černošském chlapci, přátelství, osudu, hrůze i odvaze.

Příběh o útěcích, samotě, bolesti i šílenství. O předsudcích, zradě i žalu. A také o nových šancích, které přicházejí, když to vůbec nečekáte...

Krásné, bolavé, napínavé a nepředvídatelné.

17 05.08.2024

LENNY.
DAISY.
CREED.

Tři osobnosti, dva přátelé a jedno velké tajemství.

Příběh o tom, jak snadné je zaplést se do svých vlastních lží. O pochybnostech, strachu, lásce, přátelství, sebeklamu, i vášni. O tanci, důvěře, nedorozumění i naději. Příběh o ztrátách, křehkosti dětské duše, osamění a nepochopení.

Není nic špatného na tom, že má člověk strach. Každý ho má. Podstatný ale je, co s tím uděláme...

Kdo je Lenny? Co skrývá? Čeho se bojí?

Ta věčně uzavřená, odtažitá holka, která si nikoho nepustí k tělu a tím méně k srdci....

Čtivé, napínavé, ale tak nějak málo přesvědčivé. Za mě zatím nejslabší díl. Ironií je, že kvůli tomuto dílu jsem celou sérii začala číst :)

17 29.04.2024

Po prvním, značně nereálném příběhu (Velitelovo děvče), přichází druhý (Diplomatova žena), který ho svou nereálností v mnohém překonává...

Všechny ty do očí bijící náhody, situace postavené na vodě (například poklidné překročení hranic v době, kdy přejít hranice bez ohrožení života vůbec nebylo možné) a spousta dalších autorských přešlapů vás nutí se usmívat - a příliš nevěřit tomu, co se na stránkách knihy děje. Příběh sám je čtivý, napínavý, zalidněný spoustou zajímavých postav, ale tak moc nevěrohodný, že si na konci řeknete: co to jako bylo? Pohádka? Parodie na bondovky? Nebo zoufalý pokus o válečný román, který se zvrtl v cosi ... cosi...

Příběh o zradě, bolesti, intrikách, zoufalství i osamění. Příběh o agentech, velvyslancích, diplomatech i obyčejných lidech. O touze po svobodě, porozumění i náklonnosti. O lásce. O naději. I o beznadějné bezútěšnosti...

Příběh o pravdě i lžích, nejistotě a poválečných zmatcích. O světě, kde se ti mocní přetahují o vládu a ti ostatní si přejí jediné: žít...

Bylo by to skvělé, kdyby to nebylo postavené na hlavu v mnoha ohledech nepravděpodobných náhod. Bylo nebylo, dávno nedávno...

Ale od čeho jsou příběhy? Aby se vyprávěly a četly. Věřit jim nemusíme :)

17 24.08.2023

Všechny nestvůry byly kdysi lidmi...

Pokračování série o lovkyni upírů a zákonné popravčí Anitě Blake. Tenhle díl je děsivý, krvavý, strašidelný, šílený. Je nabitý adrenalinem, nebezpečím, hrůzou, rituálními vraždami, nestvůrami, nadpřirozenými příšerami i těmi lidskými. Krev, zlo v celé jeho podstatě, krutost, zášť, zloba i touha po moci a penězích.

Příběh o nevšední oživovatelce mrtvých, která spolupracuje s policií na obzvlášť hrůzném a krvavém případu vražd. Kdo povolal vraždící zombie? A je možné ji zastavit? Co když to nakonec není zombie, ale něco daleko hrůznějšího? Něco, s čím si nebude vědět rady ani Anita Blake?

Mrtvé není snadné vystrašit...

Tuhle sérii čtu už podruhé a předpokládala bych, že když vím, oč tu půjde, strach už nebude takový jako při prvním setkání. Omyl. Bála jsem se vystrčit nos ze dveří...

Napínavé až do konce. Překvapivé. Drsné. Kruté. Ale i zábavné. Anita mě zkrátka baví.

17 15.05.2023

O jednom obrovi, dětech, nádherné zahradě, jaru a zimě v našich srdcích. O přátelství, lásce, samotě a odpuštění. O kráse poznání.

17 12.04.2023

Tak do poloviny mě to docela bavilo - bylo to vtipné a zajímalo mě, co se z toho vyklube. Ale nakonec to bylo takové, já nevím, laciné? Stokrát obehrané? Průhledné?

Za mě zklamání. Příběh šitý horkou jehlou, jako by autorka jen slepila kousky roztříštěné mozaiky a sem tam jí to k sobě tak úplně nepasovalo.

Věty typu: Odmlouvala jsem ji od tebe. Přeplašené oči. Co to jako bylo? Špatný překlad nebo špatná autorka?

A v neposlední řadě: to si kromě mě nikdo nevšiml, že autorka naprosto drze okopírovala scénu z filmu Deset důvodů, proč tě nenávidím? Popsala úplně stejnou scénu do posledního detailu, kterou z nám ze zmíněného filmu (a ten jsem viděla fakt mockrát, takže se rozhodně nepletu) - a nepřišlo jí to hloupé?

Příběh o touze, chtíči, intrikách, zkaženosti, drogách, zradě i lásce. O hledání sebe sama, o ztrátách, sexu a životě v luxusu.

Byl by to skvělý příběh, ale autorka to tak nějak - zabila...

17 02.04.2023

Čtivé, s nádhernými ilustracemi, zabydlené spoustou zajímavých postaviček z (nejen) vodního světa. O zlých sumcích, zlatých rybkách, splněných přáních a spoustě dobrodružství...

Příběh o tom, že podvádět se nemá, že všechno má svůj smysl, že někdy vás to, co vás nebaví, bavit může začít, když se na to podíváte jinýma očima. A že být Hastrmankou není zase tak špatné, jak se na první pohled může zdát...

Každý má někde svou zlatou rybku. Své nesplněné sny. Své touhy a přání. A někdy stačí málo, abychom si je splnili. Stačí jen chtít...

17 07.02.2023

...vlastní hranice nikdy nemůžeme nalézt s člověkem, který je v sobě sám nemá...

Nejde o příběh, román ani novelu. Spíš o výkřiky zmučené duše. O hledání sebe sama, lásky, pocitu sounáležitosti, někam patřit, někomu, touze po pochopení, po prostém lidském objetí...

Vyprávění o samotě, víře, zklamání, o cestě, která zdánlivě nikam nevede, o bolesti, jizvách na duši i věčném bloudění v troskách svého já.

Připomínalo mi to žebráka, který chodí od domu k domu, zoufalý, zlomený, sám - a hladový.

Když má duše hlad, ať hladoví i tělo. Když mě odmítáte, já také můžu odmítat. A co se nejsnáz odmítá?

Za mě nejsilnější moment (a nejdrásavější) nemoc malého Vítka. To bylo hrozné. A tak nějak bylo pochopitelné, co přišlo pak. Jako vyvrcholení dramatu, jako jediné možné řešení, jako únik od bolesti, jako cíl, který si sami můžeme zvolit - na rozdíl od toho, co tomu předcházelo a co jsme si nezvolili...

Přesto jsem se v některých částech ztrácela a nemít v sobě odhodlání dočíst, asi bych to vzdala. Pro dívky nepřehledné, zmatené.

Nejhorší je poznání, že když si člověk nepomůže sám, nikdo mu nepomůže. Hlad je zkrátka silnější, vždycky byl. A přemoct ho můžeme jen silnou vůlí - a tím, že si uvědomíme, že ztrácíme víc, než získáváme...

...padala jsem stále hlouběji a hlouběji...

Autorku vidím jako střípky rozbitého zrcadla, které kousek po kousku opatrně skádá k sobě, aby nakonec spatřila rozostřený odraz sebe samé. Kdo jsem? Hlad? Žena? Matka? Dcera? Přítelkyně?

A záleží na tom? Jsem to přece já. Hlavně já. Úplně obyčejná a přitom nenahraditelná.

Já...

17 06.02.2023

Nádherná obálka - ale to je asi tak vše. Jako by to ani nepsala Katarína Gillerová. Tuhle autorku mám ráda a většina jejích knih patří k těm, které si ráda přečtu víckrát. Ale tohle bylo o ničem. Zmatené, nereálné, nedotažené, překombinované. Za mě nejhorší kniha od této autorky.

Pět kamarádů a jedna žena. Výlet do nikam. Les, ze kterého není návratu. Časové skoky, postavy, kterým to nevěříte. Žádnou nitku tohoto příběhu autorka nedotáhla pořádně do konce. Kdyby to nebyla Katarína, hodnotila bych možná ještě hůř...

Za mě totální ztráta času - tuhle knihu bych určitě nikomu nedoporučila...

17 28.08.2022

Čtivé, napínavé, zajímavé - ale tak moc nevěrohodné, že to tím autorka úplně zabila, bohužel... Spousta nesrovnalostí, spousta situací, které by se takhle nikdy nemohly odehrát. A to mi úplně zkazilo dojem z jinak úžasného, dechberoucího příběhu. Jsem z knihy rozpačitá, protože za přečtení rozhodně stojí. Ale věřit tomu člověk, který o tomhle něco ví, zkrátka nemůže.

Ten příběh měl takový potenciál! Takový dosah. Škoda, že se toho autorka nedržela. Mohlo by to být skvělé - jedna z těch knih, na kterou nezapomenete. Takhle...

17 19.08.2022

Poprvé se mi to docela líbilo - alespoň tedy první polovina knihy, odehrávající se na ostrově. Ale knih s touto tématikou už jsem četla víc - a všechny byly o moc lepší, než tahle...

S odstupem pár let vlastně nechápu, proč se mi to tehdy líbilo...

17 10.08.2022