laura komentáře u knih
Pro mě další z knih této autorky, na kterou nezapomenu a kterou řadím na vrchol její tvorby... Kniha o dávném tajemství, které svazuje životy těch, co přežili... Které jim nedovoluje zapomenout a dusí v nich veškeré city, naději, touhu po štěstí. Jenže někdy věci vypadají jinak, než jak se opravdu staly. Člověk by neměl dávat přednost vzpomínkám, které někdy mohou mást, před lidmi. Zvláště před těmi, kteří nás milují...
Tak zaprvé: Jak může dívka, která je od dětství upoutaná na kolečkové křeslo, scházet ze schodů a schovávat se za dveřmi? To pro tu chvíli najednou chodit mohla, když jinak ne? Nebo je myšleno chodit s chodítkem, ale v tom případě, jak by to nepozorovaně mohla provést?
Za druhé... V knize mnohokrát odkazovaný případ Diane Downsové se skutečně stal (byl podle něj natočený film "Malé oběti" s F.F.), co je však zarážející, je mnoho naprosto shodných rysů s příběhem knihy. Výpověď dcery, která matku dostala do vězení, ochrnutí, smrt nejstarší dcery... Tak o to tu vlastně šlo? O vymyšlený příběh, který probíhá stejně jako ten skutečný - jen jinak skončí? Upřímně, nevím, co tímhle autorka zamýšlela...
A ano, pořád se tu vlastně řešilo to samé, ale i tak mě kniha bavila. Jak to doopravdy bylo jsem uhodla chvíli před rozuzlením, hlavou mi bleskla neskutečná myšlenka: Co jestli to bylo takhle? A ono jo... Přesto jsem byla maličko v šoku... Kam člověka zavede láska a kam nenávist? Raději to nechtějte vědět...
Nebyla špatná, vlastně se mi ten příběh líbil... Jen jsem asi z historických romancí vyrostla nebo co... Mnohem víc se mi od této autorky líbily ostatní knihy, které jsem četla. To ale neznamená, že tento příběh nestojí za přečtení - stojí. Je napínavý, protknutý láskou, intrikami, zvěrstvy, které si my vůbec neumíme představit (a možná ani nechceme), je naplněný vášní a nebezpečím, které ta doba prostě nesla s sebou... Také nečekanými zvraty - přiznám se, že ačkoli to už spoustu let nedělám, tentokrát jsem se několikrát dívala dopředu, co bude dál... Takže tři hvězdičky, ale jen proto, že pár knih této autorky si cením více... Ne proto, že by tahle kniha nestála za víc :)
Ano, "Volání anděla" nepřekoná knihy "Protože tě miluji" a "Budeš tam?"... A dokonce si myslím, že i "Noc v Central Parku" si stojí o stupínek výš, přesto... Byla to úžasná kniha, plná emocí, zvratů, nečekaných překvapení... Nebo očekávaných? Přečetla jsem skoro za den, i to samo o sobě vypovídá cosi o této knize...
Co to jako mělo být? Četly jsme to s kolegyní, ale ani jedna z nás nepochopila o co tu vlastně go... Žádný příběh, jazyk zbytečně rozevlátý a poetický, až se v tom jeden ztrácel, prostě jen slova, která někde cestou poztrácela smysl... Je mi to líto, ale nemůžu najít nic, co bych na téhle knize pochválila...
Tahle kniha není můj šálek kávy. Nesedla mi hlavní postava, nedokázala jsem s ní sympatizovat. Nic moc. Celkově zklamání.
Trošku vtipné to bylo, ale celkem docela zklamání. Kniha o ničem... Spíš takový jakoby vývar - ale původní chuť se kamsi vytratila.
Jedna z prvních knih této autorky, a stejně jako Milostná strategie mě ničím extra nezaujala. Přesto si stojí o maličko výš. Každopádně, kdyby Simona Monyová psala dál stejně, jako když psala tyhle dvě knihy, nejspíš by se nikdy nestala tak čtenou a oblíbenou autorkou. Tyto dvě knihy řadím k těm absolutně nejslabším z jejích knih...
Tuto knihu jsem četla už dvakrát - a pokaždé jsem ji viděla jinýma očima. Poprvé spíš jako romanci, kde mě lákal a zaujal podivný manželský trojúhelník. Podruhé jsem tam našla hloubku, kterou jsem napoprvé přehlédla. Každopádně patří k těm lepším, a rozhodně stojí za zamyšlení...
Je poznat, že jde o jednu z prvních kniha autorky, kde se ještě neprojevil její pozdější styl. V podstatě nezajímavý, trošku nudný dívčí románek, který mě bohužel ničím nepřekvapil...
Pokračování "Matky v krizi", které mě už tak moc nenadchlo. Nebyla špatná, ale ani tak dobrá jako předchozí díl...
Četla jsem zhruba před 10 lety a znovu už číst nebudu.
Příběh, který mi nic nedal a neuvízl mi v pamětí víc než jako mlhavá vzpomínka, že jsem ho kdysi četla, trošku mě nudil a hodně zklamal.
Líbila se mi, ale proti ostatním knihám tohoto autora, které jsem četla, mi připadala až příliš jednoduchá, příliš obyčejná. Tak nějak ne moc uvěřitelná, spíš taková pohádka. Ale i tak jsem si ji ráda přečetla a pro změnu uvítala dobrý konec. Proč ne? Každý ho někdy potřebujeme, nejen v životě, ale zejména při snění ...
Četla jsem už dvakrát, zatímco nic dalšího od tohoto autora mě už ke čtení neláká. Tohle se mi ale líbilo. Příjemné pohlazení po duši, nevtíravé, celkem čtivé, předvídatelné, ale to přece chceme - aby to nakonec dobře skončilo.
Už to, že jsem se k povídce po letech vrátila, abych si ji znovu přečetla, má jistou záruku, že to není špatná volba. Každopádně, jinou šanci už tomuto autorovi asi nedám. Don Quijot mě svou obsáhlostí odradil jednou provždy :)
Nebyla úplně špatná, ale že by mě to položilo do kolen, to tedy taky ne... Nevadilo mi množství postav ani střídání časových os, ale tak nějak mě zklamalo, kam příběh vygradoval. Asi jsem čekala něco jiného, navíc jisté vysvětlení postrádalo logiku, nebylo uvěřitelné. Prostě pochybuji, že by se to takhle ve skutečnosti mohlo opravdu stát - ale třeba mohlo. Kdo ví?
Celkově to na mě působí jako slabý odvar toho, co autorka dokázala s příběhem dřív. Čtivé to nicméně bylo, i když - časté opakování jedné a téže věci jen jinými slovy mě dohánělo k šílenství... Už jsem přece věděla, nad čím tak která postava přemýšlí, nepotřebovala jsem to číst podruhé, potřetí, popáté. Takže souhlasím, kdyby byla kniha kratší, vyznělo by to lépe, s vyšším počtem stran totiž příběh ztrácel dech i napětí.
V jednu chvíli tajíte dech a nevíte - a vzápětí víte téměř všechno. Nevím, působilo to na mě jako by najednou autorka už nevěděla jak dál, tak prostě vyložila karty na stůl a doklopýtala do cílové pásky z posledních sil.
Celkový dojem? Trošku obehrané, trošku nudné, trošku zklamání, ale na druhou stranu, pořád přece jen čtivé, dost na to, abych chtěla vědět, jak to dopadne...
Knihu jsem četla podruhé, ale ten první dojem ze mě za ta léta už vyprchal. To se u skvělých knih nestává, takže jsem věděla, že si asi nadšením na zadek nesednu, ale chtěla jsem si ji oživit a po slibném začátku jsem tak úplně nechápala, proč mě tehdy tolik neoslovila - protože ten začátek byl skvělý! Prvních téměř sto stran jsem byla neustále rozhozená a dojatá a říkala jsem si, páááni, tohle bude na pět hvězd...
Jenže pak se to nějak zvrtlo, těžko říct, jestli proto, že na knihu jsem neměla čas a četla ji opravdu dlouho, nebo to způsobil zvrat v ději, ale já si náhle prostě připadala "ztracená"...
Příběh byl zajímavý, ale vlastně by se dal shrnout na polovinu, přišlo mi, že se spoustu věcí zbytečně protahovalo a že to nakonec skončilo tak, jak to mělo skončit po prvních sto stranách ;)
Takže zatímco jsem se solidně rozjela kupředu a přidávala plyn, ta nadupaná kára cestou začala někde drhnout a zpomalovala a zpomalovala, až se naprosto vyčerpaně přiloudala do cíle úplně rozčarovaná.
Škoda... Příběh měl totiž potenciál. Jenže ten vyšuměl jako příliš dlouho otevřené šampaňské.
Nerada dávám takové hodnocení, ba se mu téměř vyhýbám. Ale tahle kniha je zkrátka o ničem. Naprosto zbytečná kniha, která nemá co nabídnout. Příběh, který je tak hloupoučký a jednotvárný, že se prostě někde cestou unudíte k smrti... Myslela jsem, že dám knize druhou šanci a třeba názor přehodnotím, ale asi s ní nechci ztrácet čas. Takže tak... Mrzí mě to...
Poutavý příběh? Ani bych neřekla... Mohl by být, mohl by to být snad i trhák, jen to napsat jinak. Už druhá kniha této autorky, kterou jsem dočetla se sebezapřením, jen proto, že knihy dočítám. Postavy nežijí, oni přehrávají. Jako bych četla zrychlený scénář, kde se jen mluví, mluví, mluví. Kde lidé nežijí, jen prostě existují. Kde se odehrávají tak nereálné skoky v ději, až se musíte vracet a číst znovu, jestli jste to pochopili správně. A přitom by to mohl být vážně zajímavý příběh. Je to překladem? Nebo to fakt myslí autorka vážně? No, dám jí ještě šanci, ale nevím. K převážné většině jejích knih se nejspíš už nikdy nevrátím...
Docela zajímavý příběh ženy, která strávila deset let v psychiatrickém ústavu, aniž by si vzpomínala, proč se tam ocitla a co se stalo předtím. Hodně zamotané, protkané náznaky, které končí ve slepé uličce, matoucími nápovědami, které se ukážou být lživé, prostě autorka si se čtenářem pohrává téměř až do samého konce. A pořád je tu někdo, kdo si přeje, aby si Casey nikdy nevzpomněla, co se jedné osudné noci stalo - a co se dělo spoustu let předtím. Děsivé, syrové, napínavé, ale... Ta romantická linka? Vidí se podruhé v životě a už uvažují, jak by vypadal jejich společný život - jako vážně? To se mi zdálo trošku přitažené za vlasy. Prostě příběh, ke kterému se nejspíš už nevrátím, ale nelituji, že jsem si ho přečetla.
Tuhle knihu jsem četla poprvé před 10 lety a patřila k těm, na něž se nezapomíná. Teď jsem se k ní znovu vrátila, a i když musím připustit, že wow efekt už se nekonal, nejspíš proto, že jsem si pořád pamatovala, kdo za vším je, tudíž jsem nebyla tak šokovaná a překvapená jako poprvé, stejně mě příběh Abby a Mallory bavil, byl plný překvapivých zvratů v ději, napínavý, čtivý a emotivní. Bála jsem se o všechny jejich blízké - a oprávněně. Prostě, kdo jste nečetl, směle do toho, nebudete litovat. Tahle kniha patří rozhodně mezi ty nej této autorky, za mě stojí na samém vrcholu její tvorby...