laura komentáře u knih
... no a tady veliké zklamání. V podstatě to maličko zachránil až konec, do té doby jsem stále jen čekala, co se bude dít, ale ono se nějak pořád nic nedělo. Nejspíš měla autorka prostě skončit prvním dílem a ponechat čtenáři wow efekt. Protože tady to tak nějak vyšumělo do ztracena a knihu jsem dočetla jen proto, že jsem doufala v něco, něco... Bohužel. Možná si znovu přečtu první díl, ale k tomuhle už se nevrátím, neměl mi už co nabídnout...
... poslední díl mě bavil víc než předešlý Padlý dědic, ale stejně, prostě to postrádalo to napětí a kouzlo předchozích tří dílů, jako bychom si tu dávku romantiky už vybrali a zbylo jen příběh dovyprávět... Konec předvídatelný, nijak překvapivý, nejspíš se k posledním dvěma dílům už nevrátím. A přitom jsem Eastona tolik milovala :) Nejspíš se mi líbil víc jak Reed. Jenže autorka jako by potenciál v jeho postavě neuměla využít... Asi jsem očekávala něco jiného, no.
... trošku zklamání, asi hlavně proto, že už na straně 15 jsem věděla, kdo za vším je - ale říkala jsem si, že možná budu překvapená a všechno bude jinak. Bohužel, nestalo se. S ubývajícími stránkami jsem tušila, že to dopadne přesně tak, jak mi prolétlo hlavou už na začátku příběhu, i když občas přišel neočekávaný zvrat... Možná je to tím, že jsem toho už spoustu přečetla, nebo to prostě bylo příliš předvídatelné. Každopádně mě kniha ničím nepřekvapila, ale za nápad a čtivost aspoň ty tři hvězdičky...
Hezké, oddechové, příjemné čtení, Carter mě bavil moc a dost často i rozesmál. Přesto vzhledem k jiným knihám N. Robertsové nemůžu dát pět hvězdiček, protože kniha v sobě zkrátka nemá ten náboj, který by ve vás zanechal to jedno velké ohromné wow...
Tak trošku jiná K. Gillerová, rušilo mě vyprávění ve třetí osobě, vadil mi ten odstup, čekala jsem zkrátka asi něco jiného. Příběh sám byl hezký, dobře se četl, taková oddechová jednohubka pro jedno deštivé odpoledne... Ale na druhou stranu, zápletka těžce předvídatelná a to jak ta z doby před třiceti lety, tak ta ze současnosti. Prostě člověk v podstatě věděl, jak to bude gradovat a jak to dopadne, žádné překvapení se nekonalo, ale musím připustit, že naměkko jsem byla a to nejednou... Tohle v sobě autorka prostě nezapře, dostat čtenářky na kolena.. Přesto vzhledem k jiným knihám, které pro mě mají větší kouzlo dávám hvězdičky pouze tři.
Pro mě neopakovatelný, smutný příběh, který rozerve duši nad bezmocností člověka vůči době a předsudkům... Krásné, bolestné, beznadějné...
Nebyla špatná, dobře se četla, bavilo mě to a byla jsem napjatá, co se bude dít... Jenže se jaksi vlastně nic nedělo. V podstatě tahle série mohla skončit 2. dílem a o nic bychom nepřišli. Přišlo mi to celé nedotažené, nevyužité, čekala jsem, že se bude Tyler víc snažit, že se budou muset zase sbližovat, protože odcizení bylo příliš dlouhé a bolestné, že to znovu mezi nimi zajiskří a jo, skončí happy endem. Leč ani ta romantika tam jaksi nakonec nebyla - v jednu chvíli ho odmítá a pak skok (a vy si domyslete, co bylo nebo nebylo) a jsou opět pár... Přečteno za 3 dny a za čtivost 3 hvězdičky, jinak celkem zklamání, i když, pokud vezmeme celkovou vyzrálost hrdinů, tak tam bodovali...
Moc hezký příběh dvou protikladů, jejich věčných rozmíšek, bojů, hádek a sladkého smiřování :)
Ale na pět hvězdiček to prostě není. Detektivní zápletka na mě působila zvláštně a nedotaženě, v příběhu se zčistajasna objevují postavy, se kterými čtenář není seznámený - a má prostě vědět, jak se tam ocitly a co jsou zač. Nepochopila jsem, jak se událo, že najednou v ději vystupovala Rose a Suzie a oba protagonisty to nejenže nepřekvapilo, ale zřejmě to nemělo překvapit ani čtenáře... Připadalo mi to, jako by místy kusy příběhu prostě někdo vymazal...
Přesto se mi příběh Ace Montgomeryho a Fiony líbil a bavilo mě sledovat, jak se bude vyvíjet jejich vztah (jasně, že jsem to tušila, ale stejně :)...
Tři hvězdičky pro tři příběhy. Každý příběh byl něčím jiný a přitom si byly v mnohém podobné. Něžnou, nesmělou romantikou a velkou dávkou humoru, který mě dostával na kolena obzvlášť u druhé a třetí povídky.
Ne, nemělo to chybu. Moc jsem se bavila. A knihu, kterou jsem po přečtení chtěla darovat, si ponechám - ráda se totiž k těm třem příběhům o lásce a smíchu vrátím. Nějak se mi dostaly pod kůži...
Na to, jak moc jsem se na tuto knihu těšila, jsem maličko zklamaná. Proto také jen tři hvězdičky, na těch pět to z mého pohledu není. Něco tomu prostě chybělo, něco, co by mě chytilo za srdce jako v ostatních knihách mojí TOP autorky. Před touhle knihou jsem četla Soukromé vztahy, už potřetí, a rozsekaly mě stejně jako bych je četla poprvé. Utajená sestra mě ničím nepřekvapila (možná to je ten důvod, za nímž stojí moje zklamání), tak nějak jsem vytušila, jak se příběh rozuzlí, a i když se to četlo hezky, a nebylo to špatné, mezi ty nejlepší od D. Chamberlain ji prostě nemůžu zařadit. A momentálně, ačkoli se k jejím knihám vracím opakovaně, si ani nejsem jistá, jestli tuhle budu někdy v budoucnu číst znovu. Ale možná jí dám ještě jednu šanci.. Uvidíme...
Příběh mého dětství a dospívání, o kterém zrovna uvažuju, že si ho přečtu znovu (po kolikáté už netuším). A ano, také můj poklad v šuplíku je salátový, ale nedala bych ho za celou jeskyni zlata :) Inženýra Koridese člověk musel milovat a dobrodružství, které jsem s ním prožívala, bylo prostě neopakovatelné...
Tahle kniha mě moc bavila. Přerod Jackie byl bolestivý, ale krásný. Její láska, které se dlouho bránila, ji zaskočila a to, jak bojovala s tím, udržet si svou hrdost, tím si mě jednoduše získala - ačkoli byly chvíle, kdy se chovala jako rozmazlené děcko, zamilovala jsem si ji...
Tak tahle knížka mě po dlouhé době dostala... Kromě jedné knihy jsem od této autorky četla vše, co zatím bylo přeloženo do češtiny. Jsou knihy, které mě vzaly za srdce (Láska si nevybírá, Záhada zadního pokoje, Zapomeň na minulost) a tahle k nim bude patřit také... Cizí ložnice je nenáročný příběh jednoho života, ale vlastně se v tom jediném životě sbíhají nitky spousty dalších životů, osudy, které pohladí duši nebo ji naopak zanechají mírně roztřesenou. Příběh, který není ničím výjimečný a přitom je tak hluboce lidský jako život sám. Nejspíš jsem takové pohlazení po duši už dlouho potřebovala...
Jediná kniha této autorky, z těch, co jsem četla, která měla trošku děj a dala se číst... Její styl mi nějak nesedí, ale možná jí dám ještě šanci.
Povídky celkově moc nemusím. A tahle kniha mi tento názor nevyvrátila, spíše potvrdila. Nemastné, neslané, nic moc... Kdybych ji nečetla, o nic bych nepřišla... Zaujal mě název - a pak následovalo těžké zklamání.
Četla jsem ji jako první knihu této autorky, a přivedla mě k tomu chtít si přečíst další. Přesto dávám pouze tři hvězdičky, obzvlášť proto, že všechny tři další knihy, které se mi pak dostaly do ruky, byly prostě lepší. Ani tahle není špatná, bavila mě, líbila se mi, zaujala mě, ale pokud ji srovnám s knihami Šepot nebes (zatím jednoznačně vede), Půlnoční zpověď nebo Noc v ráji, řadu uzavírá. Přesto je každá kniha této autorky barvitá, pokaždé nám představí jiné prostředí i jiné hrdiny - ačkoli jsou vlastně hodně podobní, zejména tím, jak proti sobě i se sebou samými bojují - a prohrávají. Nebo naopak vyhrávají? To posuďte sami...
Po přečtení předchozích knih od Waltariho jsem byla natěšená, ale... Ačkoli si už zcela nevybavuji povídky z téhle povídkové knihy, vím, že dojem ve mě na rozdíl od jiných děl tohoto autora moc nezanechaly. Líbila se mi vlastně jen ta, podle které je kniha nazvaná. Ale ne natolik, abych se k této knize chtěla ještě někdy vrátit, natož aby ve mě zanechala nějakou hlubší jizvu.
Povídky se mě zkrátka nedokázaly dotknout a během let, které uplynuly od doby, kdy jsem tuto knihu četla, zapadaly vrstvou prachu.
Prostě něco, na co zapomenete v okamžiku, kdy knihu zavřete...
... velké zklamání. Fern Michaels pro mě není neznámá autorka, kdysi jsem od ní přečetla některé z jejích knih a především kniha Nezvaný host patří k těm, na které se nezapomíná. To ovšem není případ této knihy. Dočetla jsem jen proto, že nerada nechávám knihy nedočtené. Jako bych však sledovala nezáživnou reportáž, kterou předčítá stejně nezáživný hlas znuděného vypravěče, postavy nežily, nedokázaly mě přesvědčit o své opravdovosti, všechno to byl takový podivný mišmaš, který nedával smysl a u některých pasáží jsem si říkala: To jako vážně? Prostě, čas strávený s touto knihou byl pro mě ztraceným časem. Pořád jsem čekala, že se to změní, že přijde něco, co mě přesvědčí, že bych jí měla ještě dát šanci. To se však nestalo. Takže, už nikdy víc. Vzdušné zámky se totiž dost často zhroutí...
Nejspíš by si kniha zasloužila těch hvězdiček víc, ale kdybych ji měla srovnávat s knihami, které mě natolik zasáhly, že dostaly pět hvězdiček, tak musím připustit, že zase tak dobrá prostě nebyla. Po kostrbatém začátku, který čtenáře spíš odradí (a upřímně, nemít knihu doma půjčenou skoro třičtvrtě roku od kamarádky, vzdám to) se děj rozvine do mozaikově poskládaného příběhu několika lidí během jednoho odpoledne, dá se říct pouhé půlhodiny lidského života... Co všechno se může stát, co všechno se může změnit, jak jediné rozhodnutí může vést k věcem, které nemůžete předpokládat, jak je těžké určité věci pochopit a někdy, někdy je to zase lehké tak moc, až vás to překvapí. Příběh o obyčejném lidství, který dojme, překvapí a potěší. Přesně tím tahle kniha je. A Ian? Inu, někdy je lepší skočit a zažít dobrodružství - však ono to nakonec nějak dopadne. Jen bych při tom rozhodování neskákala zrovna ze 27. patra :)
Dobře, ani tady to není úplně na pět hvězdiček, ale bylo to lepší než Rebel a Hříšnice, a skoro stejně dobré jako Ďábelský vévoda... A už jsem v tom poznávala mou oblíbenou autorku a její břitký suchý humor, viz Laurence, komentující omdlelou Emily:
"Přijala to tedy stejně dobře jako já..." Prostě, není nad vtipné komentáře... Celkově měla kniha spád, a nezdálo se mi, že by v druhé polovině začal váznout, naopak, to, že se tam setkaly všechny postavy předchozích knih mě bavilo... Takže ačkoli nepatří k těm topkám od téhle autorky, těch pět hvězdiček si nejspíš nakonec zaslouží... Bavila mě. A o tom to je ;)