Lauralex komentáře u knih

Moje úplně nejoblíbenější omalovánky ze všech omalovánek, co jsem kdy vymalovávala, haha. Většinou druhé pokračování čehokoliv nepředčí to první, ale tenhle díl je ze všech nejlepší, ten miluju, měla jsem ho jako první a koupila jsem si ho už podruhé. Hezké obrázky, skvěle vymyšlené na vymalovávání, jak prakticky, tak esteticky, s textem k zamyšlení, a fakt u toho vypnu jako u máločeho (a málokterých jiných omalovánek), ani bych tomu nevěřila, že je to možné, skvělá věc. Ať žijí omalovánky!

Kdy budou další teda, hm? Nemám co vymalovávat. :D Nebo jako mám, ale tyhle omalovánky od Lenky a Jolany jsou absolutně nejlepší.

06.12.2023

Další skvělá kniha ze série Holek na vodítku a po bulimičce moje nejoblíbenější, viz. můj komentář u ní. Nechci se opakovat, ale pro mě jsou tyhle tři knihy - Martina, Alice a Ester - jedny z nejlepších knih pro mladistvé, které mají i hlubší význam a poselství a každý si z nich něco odnese, nebo by aspoň mohl a měl. Doporučila bych je každému dospívajícímu, který už snad nedej bože v něčem plave a nebo se tomu chce právě vyvarovat. Můžete si je přečíst ve 12, ve 25 nebo klidně ve 40, to mi přijde super.

Je asi zvláštní, že už ve 12 letech jsem měla oblibu v tématech závislostí, drog a psychických problémů, ale nesu si to s sebou dodnes a vždycky mě to zajímalo a bavilo, proto jsem si vlastně tuhle sérii od Ivony díky její přednášce vybrala. Tenkrát jsem neměla to štěstí, abych si ve škole její knihy koupila, ale hned jsem si je běžela půjčit do školní knihovny, leč mě dnes docela mrzí, že je doma ve své knihovně nemám a ráda bych se k nim vrátila, takže si je asi pořídím, protože to pro mě byly nejen skvělé příběhy, které prohloubily mou vášeň ke čtení, ale i nostalgické vzpomínky.

Jedna dobrá matka je lepší než sto učitelů. Mateřská láska nezná hranic. Ale možná ne vždycky.

Téma mateřství je pro mě hodně osobní, celoživotní téma, kterým se zabývám hodně a často o něm přemýšlím, ať už z pohledu vlastního nebo nezaujatého. Zajímá mě to a je potřeba tato témata otevírat. Nemyslím teď nutně ze strany matky, mateřství jako takové obsahuje strašně moc podob - dcera, nechtění dětí, nemožnost mít děti, ať už z jakéhokoliv důvodu, manipulace, nespokojenost v mateřství nebo poporodní deprese, samoživitelky..., to všechno obsahuje mateřství. Je to jednak složité a důležité, ale taky nedoceněné, nepochopené a tabu. A kdyby se o tom víc mluvilo, zároveň by byla společnost víc chápavá a otevřená, mnoho mateřství a matek by na tom byly o mnoho lépe a s nimi i jejich děti. Být matkou v dnešní době, kdy jsou takové nároky a každý ví všechno nejlépe, obdivuju. Ale jestli něco nesnáším, tak ten přežitý názor, že žena, která není matkou, tak její život nemá smysl. Já sice matka nejsem, ale jsem dcera.

Ke knize jsem se dostala náhodou, Aleš Palán mi byl dosud zcela neznámý, ale vnitřně vím, že to přišlo osudově, právě, když jsem to asi nejvíc potřebovala číst. Přišlo to přesně v tu chvíli, kdy mělo, jak kdyby to psali přímo pro mě. Hledala jsem tu odpovědi, pochopení, uchlácholení i vysvětlení. Je to pro mě hodně osobní, přiznám se, že jinak bych tu knihu asi nečetla, zaměřím se i na další autorovu tvorbu, zpracování se mi líbilo, a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost si knihu přečíst, protože těchto knih je tu málo, přitom by se o tom mělo mluvit.

Vztah matky a dcery je to nejdůležitější, ale zároveň nejtěžší a nejsložitější v životě. Matka je někdo, kdo nás ovlivní, formuje a navede na cestu na celý život. Každý potřebuje mámu, a je jedno, kolik nám je, vždycky ji potřebovat budeme. Rozhodnutí být matkou je to nejzásadnější a nejzodpovědnější, bohužel na to žádná škola ani zkouška neexistuje. Být matkou je náročné a ne každá žena je na to dle mého stvořená. Nicméně biologie je to poslední, co z někoho činí matku.

Rozhovory jsou zpracovány citlivě a taktně, ač zvídavě a otevřeně, ale nenásilně a ohleduplně, což by každý novinář měl umět a takový by podle mě rozhovor měl být. Někde to jde až na dřeň, někde ne, všechno to jsou niterné zpovědi, ačkoliv každý to vnímá a popisuje jinak, a o tom to právě je, tíživé, bolestné a deprimující. Každý rozhovor je jiný, každý příběh je jiný, každá žena/dcera/matka je jiná, přesto mají rozhovory něco společné - cit. Jakkoliv ty vztahy byly rozbité, nefunkční a propastné, byl z nich cítit cit, který přesto všechno člověk v sobě má. Měla jsem sice o knize trochu jinou představu, to je pravda, ale tohle zpracování a téma se mi líbilo, zaujalo mě a zanechalo to ve mně stopu. Mám obecně ráda rozhovory a lidské osudy, přijde mi zajímavé sledovat, co všechno je jeden člověk schopný unést, takže tento formát je mi blízký. Četla jsem mnoho náročných a těžkých knih, ale stejně, tohle, asi i proto, že je to tak živé a reálné, opravdové lidské osudy a životy, nepřikrášleně, bez cenzury, upřímné, syrové, přímé, bezprostřední, byla jedna z těch nejtěžších. Z některých mi je opravdu těžko na duši, bylo mi z toho úzko a smutno, zároveň jsem s nimi soucítila a budu to mít v paměti navždycky.

Přeju všem ženám v knize i nám všem ostatním, ať už jste matky nebo dcery, jen to nejlepší do života i do vašich vztahů. Koneckonců všichni si přece přejeme moct říct nebo slyšet: mami, miluju.

11.08.2023

XOXO ke mně přišlo úplnou náhodou, asi když jsem googlovala nějaký další korejský seriál nebo svého oblíbeného herce. Byl to pro mě výstup z komfortní zóny, protože YA literaturu už pár let nečtu, maximálně, když se objeví nějaká výjimka. Ne že bych proti ní něco měla, jen mi už příběhově a myšlenkově nestačí, a to ani na ten oddech, možná už jsem na to jen stará, nicméně moje korejské srdíčko si řeklo, že to vyzkouší. Paradoxem je, že K-pop neposlouchám (když, tak K-rock) a tento kult ječících a omdlévajících fanynek je mi vlastně úplně proti srsti, ale korejskou kulturu znám velice dobře a mám ji ráda, stejně jako japonskou. Možná jsem se trochu styděla, že čtu zrovna tohle, ale tak jednou, dvakrát, mimořádně, proč ne.

Ačkoliv je to young adult, není to hloupé a trapné, což mi u většiny příběhů vadí, a autorce se autenticky a záživně podařilo vykreslit atmosféru i problematiku tohoto fenoménu.
Bylo to čtení přesně na léto, kdy si chce člověk odpočinout, ale nechce, aby mu úplně odumřely mozkové buňky. Kdybych se nezajímala o Koreu, asi bych tuto knihu nechala bez povšimnutí, už jen proto, že je to YA, a kdybych se v této kultuře a problematice neorientovala, možná by mě to ani nezajímalo, ačkoliv je to zajímavé nahlédnutí do jiné země a kultury i pro neznalé a v dnešní době k nám asijská kultura proniká stále víc a víc (však jen já píšu tenhle příspěvek na Samsungu, což je přední korejská společnost). Kdyby mi bylo 14, budu z toho asi poprděná, ale i takhle jako necílové skupině se mi to dobře četlo.
Daebak.

12.05.2023

Srdeční záležitost. Hned z několika důvodů. Jednak je to moje úplně první kniha, kterou jsem přečetla sama ještě před nástupem do školy, a to hned několikrát, četla jsem ji stále dokola a když jsem ji dostala, tak jsem s ní ten večer i spala. A pak miluju Vánoce, a tato kniha je jimi přímo nabitá. Byl to jeden z mých nejkrásnějších dárků v životě a stále mám ty příběhy v mysli. Dodnes ji mám hrdě schovanou v knihovně a nikdy ji nedám.

24.03.2021

V Neradosti jsem našla Radost.

(Mám pocit, že většina lidí nemá vůbec ponětí, co vlastně čte, nebo co se chystali číst. Že je z knihy cítit deprese? Je to knížka o depresi, respektive o boji s ní a léčení, aha? Že jí nerozumíte? Jste šťastní jedinci, buďte vlastně rádi, ale když vám to není blízké, proč to číst, aha? Že je to chudá kniha? Je to zpověď, ne příběh, lidsky život, aha?)

31.08.2020

Naštěstí je Tom Hanks ještě naživu, ale kdyby nebyl, obrací se v hrobě.
Nechala jsem se zlákat anotací, která mi přišla trochu jako popis mě samotné a zní v tom potenciál, ale hned po první stránce mi došlo, že jsem se spletla. Já nejsem tak tupá a naivní. Bez urážky, to je fakt. Nevím, jestli už jsem tak stará, nebo jestli mě zkazila realita, ale tohle fakt nešlo. Stále jsem přesvědčená, že i takovýto příběh se dá napsat lákavě, vtipně, s nadhledem a dobře, ale tady se to jako další v zástupu opět nepovedlo.

Autorka možná umí psát, co se stylu týče, proto dávám alespoň jednu hvězdu, každý nějak začíná, nicméně tvořivost příběhu značně pokulhává. Naprosto chápu, o co se autorka snažila, ale bohužel se tento záměr vůbec nepovedl a já jsem víc než zklamaná. A to jsem tak chtěla vypnout. Ale tady je to celé vypnuté už od začátku. Bylo tak nějak jedno, kde jsem přestala číst, protože se tam nic neočekávaného ani zásadního nestalo. Nebo bych se spíš ptala, co se tam vlastně stalo?

Zkrátka mě to nebavilo, vůbec, ani na zabití času. Nebylo tam nic, co by člověka upoutalo, něco mu to řeklo, nebo z čeho by něco měl. Takový prázdný příběh od začátku do konce, kde ani vtipy nebyly vtipné. Bylo jasné, jak to skončí, což by mi nevadilo, ale já to tady tak strašně nechtěla, protože by se tam stal aspoň nějaký zlom, ale ono prostě nic. Vůbec. Nic.
Tohle je asi první případ, kdy vážně lituji peněz utracených za knihu.

24.08.2020

Tohle mě prostě baví, dokážu u toho sedět hodiny a vypustit úplně všechno. Bezvadnej nápad a brala bych další. :)

02.01.2015

"Všichni si zkraje myslíme, že to máme pod palcem." Díky, znovu jsem se utvrdila v tom, že s drogami nikdy nezačnu.
Ale jinak nic moc.

26.08.2014

Musím trochu změnit názor. Postupem času ke mně tato kniha promluvila víc a víc.

Smíšenější pocity jsem asi ještě po dočtení žádné knihy neměla. Nějak nedokážu říct, co si o tom myslím. Nejdřív jsem chtěla říct, že nejsem nijak moc nadšená, ale na druhou stranu jsem vlastně unešená. Jako knížka to není špatná, to vůbec ne, jen je trošku... složitá. Nečetlo se mi to úplně dobře, přesto mě zaujala. Není to úplně můj styl, ale myslím, že je dobrá. Nebo lépe řečeno spíše kvalitní. Nejdřív mi chvíli trvalo se začíst, pak mě to hodně bavilo a na konci už jsem se zase musela trochu přinutit, abych to konečně dočetla. Nicméně časem, jak ve mně doznívá, a to se mi u žádné knihy nestalo, že by se mi začala líbit v průběhu takové doby po dočtení, mám z toho jen lepší a lepší pocity.

26.02.2014

Hodně chytlavá, zajímavá a pěkná knížka! Moc mě bavila a vtáhla do děje, četla se v podstatě sama, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Charlottinu Janu Eyrovou miluju, takže jsem ráda, že jsem si mohla přečíst, jak to s jejím psaním bylo a vůbec se něco dozvědět o sourozencích Brontëových, a nejen o nich. Rozhodně si zaslouží takto dobré hodnocení.

08.09.2013

V mých asi čtrnácti letech jsem četla hlavně Brezinu a tahle kniha byla jedna z nejlepších.

02.09.2013

Je to krásná knížka, krásný příběh, o tom žádná, ale popravdě jsem byla trochu zklamaná. Ze všeho, co jsem slyšela od ostatních a četla v recenzích, jsem se na tu knížku neskutečně těšila, ale myslela jsem si, že mě to chytne víc. Ve čtení jsem měla velkou pauzu a dočítám jí až teď, ale hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.

27.08.2013