Legens komentáře u knih

Nebudu zde opakovat různá vysoce kladná hodnocení, souhlasím se všemi, je to prostě náš český literární poklad, doslova nám Čechům zažraný pod kůži. Dokud budeme, bude i Erbenova Kytice.
Několik neliterárních asociací.
1. Záhořovo lože. Velmi pravděpodobně psáno podle dispozice Hospitalu v Kuksu. (Erbenův rodný Miletín je od Kuksu vzdálen asi 25 km). Kříž na pahorku - střed špitálu Kuks s kostelem. Na východ cesta do nebe - sochy ctností na východě, na západ cesta do pekla - sochy neřestí směrem západním. Poutník jde na západ a dojde k Záhořovi - socha Garina.
2. Symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka. Při notoricky známém textu tuto skladbu vnímáme skutečně jako malý hudební horor.
3. Symfonická báseň Vodník Antonína Dvořáka. Hudba zde téměř doslova mluví. V textu vodník začíná skoro laškovně, až mile, teprve během několika veršů si uvědomujeme, jaká hrůza přijde. Stejně tak začátek Dvořákova Vodníka. Kdo znáte víte, kdo neznáte poslechněte na Youtube, budete zírat, a to již v prvých vteřinách hudby.
4. Kantáta Svatební košile Antonína Dvořáka op. 69. Absolutně fascinující skladba. Kromě zcela strhujících scén, kdy je posluchač bezprostředně uchopen a vtažen spojením geniality textu a hudby (A on tu napřed skok a skok, scéna v umrlčí komoře) zde upozorním na dvě méně nápadné, ale hudebně psychologicky skvělé záležitosti: Jednak jak se temná hudba na dvou místech úžasně rozjasní při zjevení panny Marie na začátku (text Na stěně nízké světničky...) a před závěrem (modlitba Maria panno při mně stůj), jednak jak se mění atmosféra v hudbě, když dívka náhle přestává být jen pasivně vlečena, ale sama se ujímá aktivity (Však jsi ty byl vždy přede mnou). Kdo neznáte poslouchejte, nebudete litovat. (Na Youtube je to celé.)

31 15.06.2022

Pokusím se zde upozornit na jednu záležitost, která ve mně zrála během opakovaného čtení této skvělé knihy, vrcholného románu světové literatury, záležitost o jejíž pravdivosti jsem přesvědčený čím dál tím více. A úplně nejvíce v současnosti.
Ďábel je zlo. Zde je prezentován jako dobro, to ale je alegorie. Tím, že autor ho označil jako ďábla, dal jednoznačně najevo, že se jedná o zlo. To že se zde zlo zdánlivě trestá a odměňuje dobro, je pouze kamufláž. Ve skutečnosti si ďábel s každým udělá naprosto co chce. Všimněte si, že jeho potrestání lidiček za jejich prohřešky (kdo z nás je nemá?) je mnohdy neuvěřitelně kruté - např. to, co udělal ze zbytku života bufetáři Šťávinovi je opravdu strašné. A nedejme se mýlit tím, že Mistra i Markétku odměňuje. On si s nimi pouze hraje jako kočka s myší (stejně jak to dělal Stalin s Michailem Bulgakovem). On je zabije a oni mu za to ještě poděkují. Alegorie je zde hodně skrytá, a když si ji uvědomíme, tak pěkně děsivá. Mistr v závěru knihy se dokonce ptá ďábla, zda má jít za Bohem! Ďábel mu řekne, že pro něj připravil něco lepšího a on ho poslechne! Skutečně si myslíte, že mu poskytne klid? Vždyť je to lhář! Klid bez Boha (s velkým B)? A bůh (s malým b) ďáblovi dokonce jakoby jeho jednání doporučuje! Nepřipomíná Vám to situace ve všech těch odporných ruských režimech? Nepřipomíná Vám to ty nepochopitelné davové adorace těch jejich bestiálních vládců, to obdivné vzpomínání na masového vraha Stalina a jemu podobné, kteří se chovali a chovají jako by byli bohem i ďáblem zároveň?

25 24.04.2022

Jelikož jsem se sám zařadil v klasifikaci lidí dle doktora Vlacha do prvé kategorie - to je ten člověk, který se na ty koblihy pouze tupě dívá, potom zaplatí a odejde - dovolím si v souladu s tímto mým povahovým rysem k této skvělé knize zde napsat několik asi poněkud neobvyklých připomínek:
1. Kniha byla psána za války. Nedovedu si představit, jak v době přídělového systému potravin někdo popadne koblihu a začne jí házet po sousedovi. Kdybych byl ten soused, asi bych ji chytl a dotyčnému vrhači za těchto okolností poděkoval. Čtenář ve válečné době musel při seznámení se s touto klasifikací buďto asi zaslzet nad ztracenými časy nebo se na autora naštvat, v jakém to myšlenkovém oparu on žije.
2. Asi jediným bodem, kde můžeme poznat, že kniha je skutečně psána za války je, že ve vyprávění protagonisty (o domě Aloise Brudíka) je poznámka o nutnosti dodržet zatemnění.
3. Milouš je dle mého názoru nejméně literárně propracovaná postava. Zkuste si představit jen trochu myslícího osmnáctiletého mládence, který je o sobě přesvědčen, že má šanci na úspěch u sebevědomé slečny Barbory proti muži v nejlepších letech - svobodnému třicátníkovi. To opravdu asi nejde.
4. Velmi mne zaujal názor paní Jany Synkové, herečky, která hrála ve filmu tetu Kateřinu. Ona v jakémsi rozhovoru řekla, že tetu Kateřinu obdivuje. Když se nad tím zamýšlím, s určitou mírou překvapení musím připustit, že na tom něco je. Teta Kateřina byla totiž ochotna pro své dítě udělat naprosto cokoliv, včetně svého totálního znemožnění se. A to je opravdu obdivuhodné.
5. Kouzelná je scéna, kdy protagonista o sobě tvrdí, že se nedívá dámám po nohách a to přesto, že se dostal do situace, kdy si nohy slečny Barbory bez jakéhokoliv rizika mohl prohlédnout. Z následujícího textu a popisu vyplývá, že této situace využil naprosto dokonale.
6. Účetní Sláma osloví továrníka Mikulku místo věty "Jste padouch!" slovem "Setapouch!" Toto slovo (setapouch) pokládám coby neologismus (nově vytvořené slovo) za ideální pojmenování pro něco pevného co z něčeho trčí, je možno se za to chytit, něco na to pověsit nebo se o to praštit.

Tento příspěvek se týká všech ransomovek, které ilustroval Kamil Lhoták. V mém dětství byly ransomovky velmi populární a nesehnatelné. To už nyní neplatí - sehnal jsem si přes antikvariáty všechny "lhotákovské" i některé jiné. Zvláštní je ale, že se do těch "nelhotákovských" nějak nemohu začíst. Prostě mám dojem, že ten Lhoták je s Ransomem natolik srostlý, že bez něj to není ono.
Jinak dle mého názoru pro dětskou dobrodružnou literaturu je to naprostá špička. Co zde velmi cením (srovnávám naším Jaroslavem Foglarem):
1. Je tam více generací.
2. Jsou tam i děvčata, a to velmi akční a různých povah.
3. Perfektní zaintegrovanost dospělých. Prostě k dětem patří rodiče. Přestože jsou tam velmi dobrodružné scény, ochranná ruka dospělých je zde patrná, děti mají správnou míru dobrodružné volnosti a dospělí se jejich dobrodružství s tak akorát přiměřenou aktivitou účastní.
4. Dětská fantazie nemá chybu. Představa mořské pustiny u přiměřeně velkého jezera jehož pláže jsou pokryty turisty je vyřešena tím, že turisté jsou tuleni. Není to skvělé?

22 19.04.2022

Výborné. Dovoluji si zde tři poznámky, z nichž třetí se sice netýká Fimfára, ale pana Jana Wericha ano a jaksi mne napadá, že bych ji tu měl uvést, když popisuji prvé dvě:
1. Pohádka "O třech hrbáčích z Damašku" se odehrává za doby panování kalifa přemoudrého Wattika Billaha. Dobovým cenzorům uteklo (a asi i mnohým čtenářům), že se jedná o vtipné zkomolení jména jednoho z nejnenáviděnějších dobových komunistických politiků Vasila Bilaka.
2. To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý námět z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.
3. Jeden můj známý mi dal k přečtení dopis, jehož obsah si již nepamatuji, který Jan Werich rozeslal několika stům svých známých ku příležitosti snad jeho životního jubilea. Bylo to v době, kdy se v souvislosti s jeho prezentací při podpisu anticharty konečně začal objevovat a režim mu občas i něco toleroval, takže se mu dotyčný dopis v nákladu několika set výtisků podařilo i v nějaké tiskárně vytisknout. Ten dopis tak, jak byl vytištěn neměl vlastně žádný smysl a dobový cenzor si asi jen řekl, starý pán si blbne, ale on teď může, tak mu to vydáme, nic se nestane, národ bude mít pocit, že je to tu volnější atd. Stěžejní je, že v tom dopise byla věta asi takto:
"Ve svém životě jsem se měl opakovaně možnost přesvědčit, že všechna prohlášení jsou vlastně prohlášení".
Takto byla ta věta tištěná. Jan Werich ale v posledním slově (v tom druhém prohlášení z uvedené věty) škrtl čtvrté a páté písmeno a místo nich napsal nad toto slovo ona písmena opačně. Takto pozměněný potom ten dopis rozeslal.

Zkuste si takto opravit to sami a hře se slovíčky pana Wericha se budete určitě obdivovat jako já, jistě i díky Wattiku Billahovi.

20 08.08.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

18 29.06.2022

Do svého dva roky starého komentáře (z 8.8.2022) dopisuji ještě jednu informaci, na kterou jsem (s překvapením) narazil teprve nedávno. A jelikož je onen můj starý komentář z důvodu časového odstupu již značně zapadlý v následném množství právem nadšených hodnocení, píši ten údaj i zde ještě jednou samostatně:
To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.

Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.

Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

15 15.05.2023

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

15 14.07.2022

Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."

15 30.06.2022

Přidávám se k té vlně nadšení všech zdejších komentářů. Díky spojení geniálního textu Františka Hrubína se stejně geniálními ilustracemi Jiřího Trnky zde máme k dispozici absolutně nejlepší dětskou knihu.
Čtyři osobní zkušenosti:
1. Již v časném školním věku krátce poté, co jsem se naučil číst, jsem byl uchvácen Pohádkou o Květušce.
2. V pokročilejším dětském věku jsem s pomocí zdejšího excelentního výběru a převyprávění nahlédl do Pohádek z Tisíce a jedné noci.
3. S tříletou vnučkou si spolu vyprávíme Červenou Karkulku tak, že ona vypráví Karkulku a já vlka.
4. U této knihy jsem dal palec nahoru všem zdejším komentářům. A když jsem si jednoho z nich (Damato 12.2.2018.) přečetl, že to děti nebavilo, přistihl jsem se při myšlence, že jsem moc, opravdu moc rád, že patřím ke generaci, pro kterou tato kniha znamená to, co jsem napsal výše - že se jedná o absolutně nejlepší dětskou knihu.

14 11.08.2024

V české literatuře má tato kniha pro děti naprosto rovnocenný význam jako Erbenova Kytice či Nerudovy Balady a romance pro dospělé. Vynikající a nádherné po všech stránkách.

14 09.07.2023

Domnívám se, že dokážu ocenit literaturu tak, abych pochopil kontext doby, kdy vznikla. Prostě co vzniklo v 19. století bude mít punc 19. století. Proto budu Babičku vždy obdivovat, je to opravdu vrcholné dílo, bez něhož si českou kulturu nelze představit.
Stran ilustrací: Jistěže obdivuji nádherné ilustrace Adolfa Kašpara, ale dovolím si upozornit na jejich záludnost. Zkuste se zamyslet nad následujícím názorem, než ho zcela zavrhnete: Pokud čtu babičku z knihy ilustrované Adolfem Kašparem, mám někdy tendenci se spíše dívat na obrázky a text vnímat jako vysvětlení k nim. Z tohoto hlediska mám daleko raději ilustrace Petra Dillingera, které skutečně doplňují ("ilustrují") text, na který je zaměřena hlavní pozornost. Není to zde procházka galerií, ale četba knihy. Je to velké umění pro ilustrátory opravdu jen doplnit text tak, aby obrázky na sebe nestrhávaly hlavní pozornost a při tom zůstaly vysoce umělecky hodnotné.

14 15.06.2022

V těchto velmi osobitých a vskutku čapkovských pohádkách je spousta jakýchsi detailních šperků, kterými se knížka nesmírně rozmanitě blýská. Dovolím si na některé upozornit:
1. Klasifikace dopisů poštovních skřítků. Vzpomenu si na ni dost často, např. když mi přijde nějaký formulář nebo faktura.
2. Ve Druhé loupežnické pohádce je perlička češtiny: Nadávky podle abecedy od A až po Ž.
3. Doporučení loupežníkovi, který chce být slušný a uctivý a při tom splnit otcovu vůli aby pokračoval v jeho loupežnickém řemesle, že se má stát výběrčím mýta. Geniální.
4. Perfektní charaktery v ptačí pohádce. Vrabec z Dejvic migrující do Kardašovy Řečice, americká vlaštovka, která doporučuje stavět hnízda z betonu, atd.
5. A spousta dalších podobných perliček, které si každý najde sám.

13 02.11.2023

Jeden detail a myšlenku k této skvělé básni, kde se kombinuje humor s tragikou a sarkasmem:
Prvý verš básně (Sviť měsíčku polehoučku) není původní Havlíčkův. Je převzat od nyní téměř zapomenutého českého básníka Josefa Jaroslava Kaliny (1816-1847) z jeho balady "Hadrnice". Celé čtyřverší je tam takto:
Svěť, měsíčku, polehoučku,
Svěť mi po dráze,
Zjitra mi slunéčko bude svítit
Z rána ku Praze.
Básník Kalina byl ve své době dost známý, zemřel mladý, podobně jako Karel Havlíček na tuberkulózu. Jeho pohřeb na olšanských hřbitovech byl velmi honosný. Když si čtu jeho básně, mám pocit, že jeho dílo patří spíše do dekadence 90. let 19. století než do jeho prvé poloviny. Živé recitaci těchto básní brání básníkovy četné neologismy, které nejsou vždy srozumitelné.
Nicméně vrátím s k Tyrolským elegiím. V době jejich vzniku (1852) byl Josef Jaroslav Kalina ještě dost známým. Dle mého názoru se tudíž jedná o citaci, nikoliv plagiát. Zde uvedený názor je jistě trochu přitažený za vlasy, ale uvedu ho. Když se podíváte na závěr Tyrolských elegií, je jakoby nedokončený, nezdá se Vám? Jen trochu sečtělým dobovým čtenářům se při přečtení prvého verše musel Kalinův text vybavit. (Kromě prvého jsou všechna čtyřverší Tyrolských elegií psána ve stejném rytmu jako uvedené čtyřverší Kalinovo.) Nebylo pro ně problémem si doplnit toto Kalinovo čtyřverší jako závěr Tyrolských elegií. Báseň tím získá méně chmurný charakter s poukázáním na naději návratu do Čech. Pro Havlíčkovy přátele to mohla být taková trochu vtipná nápověda, že přece je zde trocha optimismu. Plné vypsání toho verše by totiž už mohlo opravdu být cítit plagiátem. Ale s takovouto hádankou určitě ne.
Takže zkuste si dopsat za Tyrolské elegie uvedené Kalinovo čtyřverší na závěr (Jenom tam místo Kalinova Svěť napište Havlíčkovo Sviť.) Celé si to přečtěte nahlas. Nezdá se Vám, že báseň se tím stává dokonalou?

12 17.05.2022

Na úvod následující odstavec, který dávám stejný jako k Povídkám Otce Browna a knize Anarchista Čtvrtek od G. K. Chestertona.
Přiznám se, že detektivky v tradičním slova smyslu nemusím. Myslím tím ty různě dlouhé příběhy, kdy jsou mi autorem nenápadně podstrkovány různé údaje z kterých bych měl sám odhadnout kdo je vrah, což se mi nepovede, a měl bych z toho mít pocit, že příště bych si při čtení něčeho podobného měl dávat větší pozor. To opravdu nechci. (Asi proto je mým nejoblíbenějším detektivem starý Pitr z Čapkovy povídky Smrt barona Gandary.)
Čapkovy povídky jsou o něčem úplně jiném, než výše uvedené mnou nechtěné detektivky. Jedná se o hluboce lidské příběhy z pohledu jak policistů, tak pachatelů trestných činů (příčí se mi všechny pachatele z těchto povídek označit jako zločince - např. rozdíl mezi zlodějem kaktusů a vrahem z povídky Kupón) tak i jejich obětí. Pohledy jsou nesmírně rozmanité s pochopením pro rozlišení lidských slabostí od skutečných zločinů. Najdeme zde ocenění mravenčí práce policistů. Píši to s pocitem, že opravdu není možno zde vše stručně charakterizovat. Každá z povídek má osobitost. Mám vydání s perfektními ilustracemi Cyrila Boudy. Zmíním se zde o geniálním obrázku k povídce "Experiment profesora Rousse" a když to tady píšu, tak už mám skoro výčitky, že jsem se nezmínil o něčem jiné, stejně geniálním. A je mi vyloženě líto, že o starém Pitrovi není povídek více.
Tyto povídky dávám ve svém hodnocení na stejnou úroveň hodnoty jako Povídky Otce Browna od G. K. Chestertona. U Čapka nacházím rozmanitost a empatii, u Chestertona naopak zúžený smutný pohled do pekla psychiky skutečných zločinců, která ve své podstatě u všech stejná.

11 24.06.2024

Nedovedu si představit stručnější, zábavnější a výstižnější poučení o filozofii, než jakým způsobem je to popsáno v této velmi originálně pojaté knize. Pokud Vám filozofie nic neříká tak neváhejte a dejte se do čtení této knihy. S překvapením zjistíte, že to má hodně co do sebe.

11 26.06.2023

Nevzpomínám si, že bych četl jinou knihu, kde hlavní protagonista je taková s...ě, jako v této knize. Přičemž nelze plně říci, že by byl tím, čím v naprosté většině knihy je, zcela od začátku. Prostě přijal určité názory, nějak se zapletl a začal se vézt na něčem, co se stále rozjíždělo a jen obtížně se to dalo zastavit. Problém byl ten, že se to zpočátku zastavit dalo, ale on zjistil, že mu to tak vyhovuje, že se z toho dá hmotně těžit, a tak je z něho postupně čím dál tím větší bestie. Je zde náznak, že nějaké svědomí tam přece jen bylo a je otázkou, zda jeho osud (který si z posledních dvou až tří stránek musí čtenář domyslet sám) byl či nebyl více či méně vědomý.
Měl jsem při čtení dva smíšené spolu související pocity, které bohužel ve svém důsledku nebyly vůbec veselé. Na jedné straně mi kniha potvrdila některé názory, ke kterým jsem v průběhu života dospěl, a sice, že se musím stavět s maximální možnou obezřetností ke všem konspiracím, radikalismům, jednoduchým řešením složitých problémů, poukazování na viníky (To jsou ti, kteří za všechno můžou!!!) a podobně. Na druhé straně bohužel vidím, kolik prostých lidí je těmito způsoby individui podobnými hlavní postavě této knihy manipulováno, jak rádi a ochotně přijímají nabízená rádoby jednoduchá řešení, a jak to vede k osobním a následně přispívá i k celospolečenským tragédiím. Za všechny si dovolím upozornit v této knize na postavy Bronteho a Diany a jejich osudy. Přičemž právě s pomocí podobných jednodušších lidí (a je jich opravdu hodně), kteří jsou zmanipulovaní šiřitelé i oběti uvedených demagogií, dochází k děsivým důsledkům, jako byl např. holocaust.
Hlavní postava je sice smyšlená, ale autor ji vytvořil jako jakýsi jednotící prvek mezi událostmi které se opravdu staly lidem, kteří skutečně žili. (Viz doslov knihy Jiřího Pelána)
Citace (hovoří o francouzském císaři Napoleonovi III.) ze strany 176:
"Rozumíte? Uskutečnit despotismus díky všeobecnému hlasovacímu právu! Ten ubožák provedl autoritářský státní převrat s podporou blbého lidu! Dává nám na vědomí, jak bude vypadat zítřejší demokracie." (Konec citace.)
Smutné, smutné...

11 30.04.2023

V této knize se autorovi povedlo něco neuvěřitelného. Kdykoliv se tam objeví a promluví Ježíš Kristus, tak se ta kniha jakoby rozzáří. Nemáte stejný dojem?

11 09.06.2022

Karel Havlíček měl ideje, kterým obětoval svůj život, naprostá většina jeho literárních prací jsou četné novinářské články a politické komentáře. Jeho vize se ukázaly hrůzně pravdivé - budeme-li mít samostatnost, tak nemáme šanci se udržet, schlamstne nás buďto Německo nebo Rusko. Naději viděl pouze v Rakousku (důležité pro nás - Evropská unie), které si ovšem představoval jinak uspořádané, v čemž se nesmírně zklamal. Jeho konec života musel být velmi smutný. Jakoby to předznamenal v jednom ze svých čtyřverší, které napsal jistě na základě své opakované trpké zkušenosti a pocitů zmařené práce. Je z páté kapitoly básně Křest svatého Vladimíra:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.

11 08.06.2022