Lenka4 komentáře u knih
Hodně smutná, až depresivní, hra. I krásný horký letní den a teplá noc jsou popsány jako dusná kulisa k setkávání lidí, jejichž vnitřní nespokojenost s vlastním životem stále více vyvěrá na povrch. "Dneska lidé mezi sebou hovoří tak, že jeden druhého neposlouchá ..."
Šimon Svěrák píše v doslovu "Martinovy básně nás provázejí prostorem tak prázdným, že má strach sám ze sebe ..." a zmiňuje autorův humor. Čtenář, který básníka poznává pouze prostřednictvím této sbírky, jeho humor těžko ocení, neboť je patrně zcela skryt v onom prázdném prostoru. A tu strašnou prázdnotu navíc zaplňují jen prázdná slova a sem tam visící netopýr. "Pršelo na zorané pole mezi silnicí a hotelem se zataženými roletami, na střeše astronom vyhání z dalekohledů spící netopýry výdechem úzkých hrdel plachých hrozeb, netopýři prolétli kormidlem pak, zavěšeni na elektrických drátech stali se dospávajícími kometami."
František Branislav byl mistrem básnického řemesla, svá sdělení s fortelem zpracovával do rýmů, i malý kousek své duše do nich přidal. Možná příliš malý. Nebo už unavená křídla neměla sílu k lehké vzletnosti. "Napiš nám báseň, ale ze současna ... - Já chtěl vždy, aby má vlast byla šťastna".
Tato tři díla svědčí o velkém básnickém nadání autorů. Verše jsou poetické, razantní, dojímavé, nápadité. Mají děj, tajemství, napětí. Nechávají prostor pro fantazii a zamyšlení. Ač vznikly téměř před sto lety, nezestárly.
Stavbu lodí a podnikání v paroplavbě se autorovi podařilo přiblížit tak srozumitelně, že zaujme i laika, který pak zatouží svézt se parníkem. Ocenit je třeba i bohatý obrazový doprovod.
Jakmile básník opustí záhony s hnijícími kostmi a vydá se s Písněmi do Biblických krajin, získávají jeho verše na hloubce. I když i v Záznamech se najdou zajímavé nápady (Všechno: "... Jenom sedmiramenný jelen hoří na hoře ale ta je příliš skleněná a daleko ..."; Zimní krajina: "... Něha s medailí za zabití prchá před hrůzou s umrzlými vlasy Voda zvrací vodu - Vraťte mi nohy směje se dítě - Nevrátím pláče kosa Stoka piluje mříž ...").
Knížka, která potěší. Příběhy jsou pěkně zpracované, nechybí jim atmosféra a přiměřená dramatičnost. U druhé balady je navíc vtipná pointa. Jen sem tam použité novodobé výrazy vrátí čtenáře ze starých časů zpět do dneška. Záměrně?
Kolik utrpení, strachu a bolesti se skrývá ve vzpomínce zabírající jednu stránku knihy. Velmi silné, drsné čtení.
Jen uvádění zcela stejného textu v životopisných sloupcích pamětníků, kteří mají otištěny dva příběhy, se mi nezdá příliš šťastné. Navíc některé sloupky více méně opakují děj vzpomínky.
Vtipné, příjemné, oddechové čtení. Pokud si místo ministerstva dosadíme jiný úřad či firmu, zjistíme, že se podobní lidé a situace vyskytují takřka všude. Jen ti na vyšších místech jsou více vidět.
Tato cesta k osobní spáse je pro mne zcela nepochopitelná. Evidentně si s jurodivými nevěděli rady ani jejich současníci. Autor se zaměřil na seznámení s dochovanými legendami a jejich vývojem. Uvítala bych vysvětlení jejich jednání z teologického hlediska a oficiální stanoviska dřívějších i dnešních představitelů církve k tomuto jevu.
Autor líčí události, které jeho život poznamenaly, střízlivě, ale poutavě. Vzpomínky jsou vhodnou formou pro přehled a pochopení poválečného politického vývoje u nás. Velmi zajímavé jsou okolnosti psaní pamětí Ludvíka Svobody.
V rozborech vesnických románů nakonec pro obraz cikánů nezůstává mnoho prostoru. Nejspíš proto, že tehdejší spisovatelé si je umělecky přizpůsobili pro potřeby svého vyprávění a jejich pravý život se všemi radostmi a strastmi čtenářům nezprostředkovali. Otázkou je, jak dalece je vůbec možné realisticky líčit něco, co člověk sám neprožije. Dílo Daniela Soukupa je inspiraci k četbě starší české literatury. Ovšem nikoliv hledáním "co tím chtěli autoři říci", ale pro příběhy samé.
Vzpomínky jsou poznamenané stylem psaní. Mravoučnost, dojemnost a humor sto let starých kalendářových povídek už dnes působí dost vybledle. Nicméně jsou cennou připomínkou běžného života a zvyklostí židovských obyvatel Dobříše.
Nečetla jsem knihu Bratrstvo, takže mi unikají některé souvislosti a celkový přehled o situaci, která předcházela odjezdu legionářů z Ruska. Jejich každodenní život na cestě je popsán velice detailně. Námětové rozdělení do jednotlivých kapitol umožňuje podrobný rozbor, ale trochu mi chybí ucelená dějová linie. Oceňuji uvedení bohatého výběru z vydaných pramenů.
U Červené knihovny čtenář očekává jistou dávku sentimentu a šťastný konec. Ovšem za ten autorka evidentně považuje sdílení společné domácnosti s nezodpovědným sobcem, přemoudřelým dítětem a starým bručounem. Musela proto svoji hrdinku vybavit naivitou hraničící s hloupostí. Příběh je hodně odbytý, děj nepropracovaný.
Dá se říci, že hrdinstvím je život sám. Nikdo nemůže ovlivnit, komu a kde se narodí, v jakém politickém systému se ocitne. Každý se musí vypořádat s překážkami, které se před ním vyskytnou. Možná je lépe použít slovo hrdost. Většina lidí se nepokládá za hrdiny, ale uvědomuje si vlastní hrdost, která jim pomáhá nesklonit se a jít dál. Autoři uvádějí několik takových příběhů, zachyceny jsou však příliš depresivním způsobem a v některých případech vyvolávají otázky, které zůstávají nezodpovězeny.
Osud sbírky je trochu smutný, ale ne neobvyklý. Rozptýlením (občas i v popelnici) končí mnohé soubory čehokoliv, co sběratele těšilo shromažďovat, avšak nenalezli pokračovatele. Ale jak se píše v knize, mohou tak vznikat sbírky nové. Kromě vlastního obsahu Waldesovy sbírky a způsobu jejího utváření zaujmou i kapitoly věnované kontaktům sběratele s umělci. Styl knihy je stručný, ale výstižný. Výborné pro osvěžení pozapomenutých vědomostí o českém malířství 19. a 20. století.
Vzpomínky jsou psány s velkým časovým odstupem, styl je proto trochu monotónní. Vzhledem k drsnému obsahu je to však forma nanejvýš vhodná. Těžko si dovedeme představit, co za války denně zažívali lidé na frontě a blízko ní. Jaroslav Janda nám to přibližuje opravdu detailně.
Sice poněkud suchopárně podaná, ale podrobně zpracovaná historie mlékárenství. Autoři se patrně snažili uplatnit vše, co se z archivních materiálů dozvěděli. Výsledek jejich nelehké práce však trochu kazí, že jim utekla nepřesná informace (majitelem pozemků pražského výstaviště nebyl Krajský národní výbor v Praze, ale Ústřední národní výbor v Praze). Publikace je pěkně zpracovaná, obsahuje hodně obrazového materiálu.
Líčení osobních ran, které Jana Zajíce postihly, je nejupřímnější částí textu. Otázkou je, zda nákladným divadlem chtěl opravdu prezentovat jen turecké nebezpečí, nebo spíše sebe. Vydavatel si zaslouží pochvalu za přetištění všech ilustrací z původního rukopisu. Jsou velice pěkné.