Lenka4 komentáře u knih
Patrně se jedná o pokus o román na faktických základech. Ty se autorce daří celkem dobře do textu vkomponovat. Pokud podklady nemá, na půdě fantazie si počíná dost bezradně. Takže způsob opuštění lodi a případný následný život nebožtíka si čtenář musí domýšlet sám. Velký prostor je v knize věnován cestovatelově sbírce starožitností. Škoda, že není k dispozici její současné odborné zhodnocení, zejména zaměřené na to zda a v jaké míře obsahuje falza.
Konstrukce s děním kolem vražd je hodně šílená. Bez ní by to byl slušný psychologický román z prostředí psychiatrické léčebny.
Shromáždění informací o práci a životních osudech velkého množství fotografů je obdivuhodné a ocení ho každý, kdo se o dějiny fotografování hlouběji zajímá.
Vzpomínková část není příliš vydařená obsahově ani stylisticky. Celkovou úroveň knihy pozvedávají nápadité povídky.
Hodně podivné. Je to výsledek práce mysli na prahu šílenství, či fantazie notně podpořené opojnými prostředky? Nebo snad dílo geniálního spisovatele, jehož smysl nemůže běžný čtenář pochopit?
Těšila jsem se, jak se zase budu pěkně bát. A ono nic. Že bych už byla z Karikových knih tak otrlá, že mě tato nechala chladnou, ačkoliv by z ní mělo mrazit? Příčina bude nejspíš v tom, že jsem dříve četla Hlubinu, z níž je Strach jen slabým výtažkem. Příběh postavený na již známé podstatě jevu a zapracovaný do obvyklého autorova schématu přináší předem odhadnutelné události, což je pro horor smrtící kombinace.
Soustředěním na nešťastné a zlé události v životě stromu získal deník depresivní nádech. Čím méně z hrušně zbývalo, tím více příběh ztrácel na kvalitě.
Pozoruhodná posedlost Japonskem. Ti, kdo se do země nechystají, ocení detailní přiblížení některých japonských reálií. Hledání cesty k partnerovi i do vlastního nitra je hodně intimní a dodává putování další rozměr.
Posázavská idyla viděná mužskýma očima. Myslím, že v dnešní době by závěr už neobstál. Jen na práci dobrá Květa by s Vendou rychle vyběhla.
Londýnská mlha je fascinující. A to, že se v ní oběť a vrah vůbec našli, rovněž. V každém případě jde o téměř prvotřídní detektivku.
Vařený netopýr je mdlé chuti. Koření vtipných hlášek neproniklo do masa a krusta z něj se záhy přejí.
Despota ví, na koho si může houknout a s chutí tak činí. Možná chtěl pan Nehera vyprovokovat zetě k chlapskému jednání. Bouchnout do stolu a říct tchánovi do očí, co si o něm myslí, může být pro méně průbojného jedince těžké, ale existuje i cesta pasivity – neplnění všech zadaných úkolů. Proč všechno snášet, aby byl doma klid, když ten klid je cítit jen mimo domov? Překvapující je zvolený způsob řešení situace v rodině, ke kterému se pan Pospíšil nakonec odhodlal, a to zejména s ohledem na jeho víru. Snad tento příběh přiměje ty, kteří mají podobný problém, zavčasu se zamyslet a hledat schůdné východisko.
Autorovi se zdařil husarský kousek. Rachot těžebních strojů je na konci vnímán jako uklidňující prvek.
Není co závidět soudcům, kteří mají vynášet ortel nad podobnými pachateli a brát v úvahu všechny okolnosti. Detektivka je psaná s ohledem na čtenáře, kteří nemají rádi nervy drásající scény. Lze tak v relativním klidu sledovat, jak důvtipně a neústupně za svým cílem jdou vyšetřovatelé i berneška.
Škoda, že delegátka v rámci tohoto poznávací zájezdu do zákulisí cestovního ruchu nezorganizovala více tak zajímavých a vydařených fakultativních výletů, jako je ten na stavbu panamského průplavu. Pobyt v destinacích je totiž popisován chaoticky a nudně. Množství podnapilých turistů s neustálými dotazy od takové dovolené spíše odrazuje.
Pěkně košatý příběh, ve kterém se proplétá několik linií. Děj má spád a nedá spát vyšetřovatelům ani čtenáři.
Poučný příběh, který však vzbuzuje otázky. Byl by průběh jiný, pokud by Marina jen uvedla nepravdivě účel návštěvy USA a nenapadla úředníka? To plivnutí na člověka ke slušně vychované dívce (jak se sama prezentuje) nějak nepasuje. A hlavně, proč nepožádala o pomoc českou ambasádu? Chybí také vysvětlení jejího náhlého propuštění, aniž mezitím proběhl soud.
Literární zpracování je, žel, spíše podprůměrné.
Myšlenka vendety je pojata nedůsledně. Krevní mstitel by se měl pomstít vlastní rukou a ne najímat pobudy. Obzvláště, když mu není zatěžko zbavit života vlastní příbuzenstvo. Nedobře je vylíčena charakteristika dvojčat. Nejprve jsou oba stejní, v závěru najednou každý zcela jiný. Od teatrální scény na popravišti se už snad ani nejedná o detektivku, ale o pohádku.
Výčet problémů, se kterými se faráři mohou v zaměstnání potýkat, je jediným přínosem této knížky. Nedomyšlenost útěku, náhlá kajícnost hříšníků a závěrečný happyend slibný začátek zcela zazdí.
Třebaže jde o soukromé dopisy, jsou věnovány hlavně pracovním záležitostem. Zápal, se kterým se oba pánové své činnosti věnovali i přes různé překážky, je obdivuhodný. Listy jsou psány v optimistickém duchu. Smutné je nakonec jen uvědomění si limitů veškerého lidského konání.