LenkaStr komentáře u knih
Jak tady tak pročítám komentáře, tak mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu. Příběh sám o sobě je docela banální, ale to je v pořádku, tím spíš je vlastně uvěřitelný. Dost na rozpacích jsem ovšem ze stylu psaní a z použitého výraziva, které mě nutilo přemýšlet, jestli tohle napsala dospělá ženská nebo teenka z wattpadu. A co už vůbec nechápu je nesoulad mezi zasazením do očividně českého prostředí a jmény postav. Prostě… Proč!? Samozřejmě jsem si vědoma, že se jedná o prvotinu a věřím, že se autorka časem vypíše, řekla bych, že potenciál má.
Pohodová romantická oddechovka, děj plyne pomalu a stejně tak pomalu se posouvá vztah ústřední dvojice. Ta nálepka na obalu, která tvrdí něco o erotickém románu je každopádně úplně mimo, takže se jí nenechte ovlivnit.
Žíši, tohle byla tak fajn oddechovka! Měla vtip, měla spád a jako bonus měla štědrou dávku Wese a Jamieho. Přiznávám, že se mi do čtení nejdřív moc nechtělo, protože v „My“ mi Blake celkem lezl na nerv, ačkoli to jak se zachoval, když Jamie poprvé zkolaboval, jasně naznačovalo, že to není jen hlučné štěně, jak trefně podotkla Senza Jenka, ale že je v něm mnohem víc. A taky jo! Kam se hrabe Bittner… Počkat, cože? Jo! Blake je přesně to, co říká název, hodnej kluk, se kterým chcete kamarádit. Ano je často na ránu, praštěnej pavlačí, občas infantilní, občas má problém s pozorností (kolikrát během čtení mě napadlo ADHD, ani nespočítám), ale taky je neskutečně obětavej, velkorysej, nezištnej a ochranitelskej, A jako bonus je to zabijáckej hláškovač. Jo, bavila jsem se, a to se počítá.
Já vlastně ani nevím, proč jsem po tomhle sáhla, protože anotace nabízí středoškolskou romanci, což už dávno není můj šálek nápoje. No, ať už to bylo cokoli, nelituju, protože to, co jsem dostala, bylo tak intenzivní a plné emocí, že jsem při čtení skoro nemohla dýchat. Plus mám ráda autorky, které se nebojí vážných témat, a Ilsa jich dokázala skloubit hned několik, aniž by to bylo přeplácané. No, připouštím, že ten druhý epilog byl už moc, ale stejně. Smekám, madam. A doporučuju.
Jako nekomplikovaná oddechovka to bylo celkem fajn, bohužel hlavní pocit, který mi po přečtení zůstal, je, že hlavní hrdina se víc jak půl knihy chovala jak nevyzrálá kráva. Škoda.
Svým způsobem jsou všechny knihy v téhle sérii nereálné pohádky (nebo ptákoviny, chcete-li) a tohle není výjimka. Ale je to jako obvykle dobře a vtipně napsané a to koneckonců u podobných oddechovek stačí. Co mě dost rušilo, byla ta z angličtiny otrocky převzatá větná skladba překladu.
Jo, souhlasím, je to hovadina, ale vlastně docela roztomilá a tak nějak ulítlá tím správným způsobem, aby mi sedla. Nasmála jsem se a někdy to zkrátka stačí.
Jedním slovem: Wow!
Autorka rozhodně umí vtáhnout do děje, píše tak sugestivně, že je snadné vcítit se do hrdinů, rozumět jim a prožívat jejich emoce. A že tohle byla jízda! No vážně, po dočtení Francouzské lekce jsem si nemyslela, že by ji jen tak něco předčilo, ale za mě jí Anglická směle nakopala zadek. Možná to bylo tím přesahem, možná mi hrdinové byli bližší, ačkoli nedokážu říct čím, ale rozhodně jsem příběh Andrey a Evana prožívala intenzivněji, než ten předchozí. Jedinou výhradu mám vlastně jen ke stylu vyprávění z Evanova pohledu, použitý slovesný čas mi hlavně zpočátku brnkal na nerv, protože mi obecně ve vyprávění nesedí. Souhlasím, že závěr je trochu do ztracena, ale nakonec o něj tak úplně nejde a za mě je lepší nechat zbytek na fantazii každého čtenáře, než celý příběh shodit něčím přeslazeným.
Tahle kniha mě zpočátku nelákala ze dvou důvodů. Za prvé: nesympatickej blonďatej slaďouš na obálce (jo, já vím, nesuď knihu a tak dále, jenže to se lehce řekne). Za bé: název mi asocioval Bridget Jonesovou, kterou mám zaškatulkovanou jako pěknou blbku. Ale pak jsem zrekapitulovala svá dřívější očekávání k jiným titulům a vyšlo mi z toho, že můžu být jedině příjemně překvapená. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat! No nic, jen jsem tím chtěla říct, že jsem vážně byla příjemně překvapená, jak se mi kniha nakonec líbila. Potěšilo mě nemocniční prostředí, ne že by to bylo nosné téma, ale byla to fajn změna.
Proč? Proč musí mít ty knížky tak příšerný obaly nebo tak debilní názvy? Tahle odrazuje dokonce obojím a ten název je ještě ke všemu úplně mimo. Naštěstí jsem se tolikrát přesvědčila, že se opravdu vyplatí nesoudit knihu podle obalu, že se už odrazovat nenechám a zatím jsem ještě nelitovala. A nelituju ani teď, dostala jsem sice nijak nadstandardní, ale přesto fajn příběh, který se četl jedna báseň, místy pobavil, místy dojal a ani chvíli nenudil. Začínám mít pocit, že Vi by dokázala napsat čtivě i návod k obývací stěně z Ikea.
A abych se ještě vrátila k tomu názvu: Na rozdíl od jiných si myslím, že ten původní je ještě víc mimo než český, protože ..... SPOILER JAK PRASE ..... chlap zjistí, že jeho dítě není jeho, spolkne spoji pýchu a po rozvodu platí nejen alimenty na dítě, ale živí i ten učebnicový příklad zlatokopky, jen aby mohl dítě dál vídat. Jestli ve vztahu k tomuhle není výraz egomaniak oxymoron, tak je asi potřeba upravit definici egomanika ...... KONEC PRASETE.
Jo a jen mě tak maně napadlo: jakživa jsem nepotkala člověka se zelenýma očima, ale z knih Vi a její kámošky Penelope by jeden myslel, že je má přinejmenším polovina populace. Ale to jen tak pobaveně konstatuju, neberte to jako výtku, simvás.
Milá Ido,
bojím se, že mám problém se závislostí. No vážně, hltám jednu knihu od Penenelope a Vi za druhu a nedokážu přestat. Tudlevá jsem si říkala, že by to chtělo na čas voraz a sáhnout po jiném žánru, ale stejně si nemůžu pomoct. Poradíš, jak na to?
Akorát že já si stejně nedám říct, nemůžu si zkrátka pomoct. Některé knihy mi sednou víc, některé míň, tahle zrovna byla ten první případ. A i když některé situace byly dost nereálné (hlavně to její rozhodnutí jak a proč ho od sebe odehnat), z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to nijak nepřekáželo a tuhle jízdu jsem si užila od prvního písmene po poslední.
Děti z Bullerbynu jsem jako dítě milovala a četla jsem je tolikrát, až se mi ta kniha rozpadala v ruce, takže jsem se logicky dožadovala i dalších knih od autorky. Karkulína jsem si ale neoblíbila. Jako neodložila jsem ho, přečetla jsem ho od prvního písmenka až po poslední a bavila jsem se u toho, to ne že ne, což dokazuje, že napsané to je skvěle. Nicméně nikdy jsem neměla chuť sáhnout po něm podruhé, protože jako postavu jsem ho opravdu neměla ráda. Těžko říct, jestli bych ho z odstupem vnímala jinak, spíš asi ne. Jako dítě jsem ho každopádně vnímala jako sobeckého spratka, který si vždycky vezme větší kus koláče, vždycky shrábne ten poslední lichý bonbon a jehož průšvihy si vždycky vyžere jeho kamarád. Jasně že nebyl jen černobílý, měl i své klady, akorát že si je po těch letech nepamatuju, což jen dokazuje, že ta spratkovská stránka jeho osobnosti v mých očích to dobré přebila. A ano, byla s ním legrace, ale to je tak všechno, co si po letech vybavuju. Nespecifickou legraci a karbanátek. Co člověku po letech zůstane v makovici, to se někdy nestačím divit.
Stejně jako mnohé, i mě zarazila neschopnost Vivien rozpoznat dva různé muže po hlase, ale budiž, to se dá s odřenýma ušima skousnout. On mluvil potichu, ona byla vypsychlá, plus oba muže znala krátce a neměla je dostatečně naposlouchané a Ital teoreticky nemusel mít přízvuk. No, to poslední jsem asi přehnala :-D Větší problém než s tímhle mám ovšem s tou mnohokrát zmiňovanou částkou, která by se dala možná, ale fakt jen možná uvěřit, kdyby byla v korunách, což ale z logiky věci není. I v eurech by to bylo přes pět mega, proboha, co teprve v librách! Ale dobře, je to romanticko-erotická oddechovka, takže je asi potřeba se nad nějakou realističnost povznést. A pokud se povznesete, je to fajn oddechovka s přiměřenou dávkou emocí, kterou s klidným svědomím doporučuju.
Hezké to bylo. Takové milé, sladké, a přes všechna ta klišé vlastně celkem osvěžující (myslím po všech těch arogantních blbečcích, co bývají v tomhle žánru tak nějak standardem). Ovšem, jestli budou všichni hrdinové v téhle sérii tak sladcí, je to o cukrovku. Tak jako tak mám novou oblíbenou autorku, kterou vřele doporučuji.
Předstíraný vztah, napravený hulvát, neradostné dětství/dospívání, nové začátky… Jasně, je to jedno klišé za druhým, ale na druhou stranu, chtěla bych najít autorku, která se jim vyhne. Navíc, i přes tu klišovitost to byl ták osvěžující. Jednak tím, že většina příběhu je nahlížena mužskýma očima, což se moc často nevidí, jednak oceňuji pomalý vývoj vztahu a neplýtvání erotickými scénami, které autorka dokáže zakomponovat, aniž by bylo nutné kdovíjak je rozvádět. Novela Baby šéf je za mě zbytečná, kdyby ji autorka vyfikla jako dvou- třístránkový epilog, bohatě by to stačilo.
Za mě o fous slabší než předchozí díly (počítám i sérii Him), ale pořád super čtení. Jo, a taky bych brala příběhy Lemminga nebo O'Connora. Bože, nemůžu uvěřit, že mě zaujalo hokojové prostředí, ale fakt se to stalo!
Jsem rozpolcená. Příběh sám o sobě by zasloužil plný počet, je hodně emotivní, z těch, co jsem za poslední dobu s tématem profesor-studentka přečetla určitě nejlepší. Možná k tomu přispělo i to, že oba hrdinové s vzájemnou přitažlivostí bojovali, místo aby se na sebe při každé příležitosti vrhli. Pak je tu samozřejmě téma věkového rozdílu, pro které mám slabost a v neposlední řadě linie s kómatem, která tomu celému přidala určité mystično, aniž by to působilo nereálně nebo lacině. Sečteno a podtrženo: jedno velké Ách. Ale!
Škoda že zpracování místy drhne. Pominu, že nemám moc ráda retrospektivní styl vyprávění, protože je na můj vkus moc spoileroidní, což mě zkrátka ruší až s*re (jak kdy), protože to je koneckonců můj subjektivní problém. To jsem to moc nepominula, co? No nic. Co že to drhlo? A jo! Vyprávění mi přišlo často uspěchané, mohlo být zpracované víc do hloubky, ale hlavně mě docela často dráždily divné formulace, slovní obraty, slovosled ve větách… Nevím, dělalo to na mě dojem, že si autorka dělá korektury sama a že nemá betačtenáře, což je škoda, protože ti by tohle všechno podle mě vychytali.
Roztomilá oddechovka. A vtipná. Za mě vtipnější než Banán.
Musím konstatovat, že jsem dlouhodobě úplně mimo, pokud jde u knih o očekávání. Od tohohle jsem nečekala nic moc, takže jsem nakonec docela příjemně překvapená. Příběh sám o sobě by mě asi tolik neuchvátil, jak už to někteří zmínili dříve, je to tak americký, až to bolí. Potěšilo mě, že za Edeninou motivací, proč se živila, čím se živila, nebylo nějaké ultradrama, ale prostá potřeba nějak se protlouct, díky čemuž to bylo mnohem uvěřitelnější než cokoli, co si moje paranoidní mysl dokázala vykonstruovat. Plus celou tu story za mě posouvá na další level Ollieho linka. Což bude trochu i mnou, mám pro tyhle nějakým způsobem znevýhodněné hrdiny zkrátka slabost. A Ollie je miláček a to jak školil Rydera mě dostávalo.
Tohle bylo docela nevyrovnaný. Tak do půlky spíš nemastný neslaný, až na mírný zvrat s Archieho příchodem, se děj skoro nijak neposouval. Teprve zhruba v polovině se příběh konečně rozjel, ale na pořádné emoce došlo vlastně až po Calebově návratu do Anglie. A ta telenovela kolem Emmy druhé byla sice emotivní, ale taky dost přitažená za vlasy. Za mě celkově byla tahle kniha od autorky z těch slabších, ale na druhou stranu nejsem cílovka young adult, takže...
A jen tak mimochodně: jako young adult je to oštítkované, takže rozčilovat se, že to není čtení pro ženy ale pro teens mi přijde docela mimo mísu.