Lili2 komentáře u knih

Krásná kniha, jedna z mála, ke které se vrátím ještě jednou. Ach ty osudy... Neštěstí druhých nám pomáhá nést naše vlastní.... Jenom mě ta žena, kterou jsem považovala od přírody za chytrou, dojala tím, že toho psa, kterého hlídala Gustovi, zatím co on byl na moři, mohla uvázat nebo zavřít do chalupy, než ho nechat lítat po dědine a vystavit se tak v nelibost celé obce. Nemusela by ho pak utopit, aby byl klid. Ach bože, bože... Syn byl také hloupý, když si ho pořídil, když věděl, že bývá celé léto pryč.

Těším se na film, jestli ho Teda budou někdy dávat na ČT.

Čtivé, poutavé čtení, ale tlustá bichla, posledních asi 15 stránek jsem prelitla,abych se konečně dozvěděla, zda president podepsal či nepodepsal.

Velice čtivý román z otrokářského Jihu někdy ve 40. letech minulého století. Setkáte se zde mj. i s neřestmi současného života jako je sex, nevěra, alkohol, znásilnění, takže se nudit rozhodně nebudete.

Jedním slovem čtivé.
Ach ty osudy ... a jak jsou vzájemně propletené...

Velice čtivý román, až na pár stránek o drahé koruně a sebeobviňování a omlouvání se generálním ředitelem - ekonomice moc nerozumím. Zajímalo by mě, z čeho autor čerpal, zda se takové věci opravdu za republiky děly, nebo chtěl tímto románem poštvat lidi proti státu. Tohleto dílo si může přečíst klidně bankéř, politik, soudce, běžný občan, neboť dnes se takové věci dějí také a ještě by se možná přiučili - politika, sex, prachy, intriky, soudy, žaloby, vydírání. Je zde vykreslená celá tehdejší soudní hiarchie. Největší takovýto spád má kniha od stránky cca 190.

Nu, je to taková "prvorepubliková slátanina".

Priznam se, ze me nejvice zaujal titul knihy, pak jeji obalka a nakonec strucny obsah - precetla jsem pulku a nejvic me zaujal intelektualni profesor s jeho komickym napadem.

Ach ty osudy .... Jenom bych té knize dala jiný název, neboť se to týká osudů celé autorčiny rodiny - tedy té, se kterou se stýkala. Ten Pithartův doslov mohl být napsán také trochu čtivěji.
S její babičkou jsme ve dvou věcech stejné - já jsem si vybrala za manžela muže, se kterým se také díváme každý jiným směrem (ale na rozdíl od ní já jsem tohoto muže opustit mohla), a také jsem vášnivá čtenářka, takže děti někdy od sebe odháním, abych se mohla v klidu pohroužit do osudů jiných.

Ne, Nelíbilo se mně to. Souhlasím s "Luboshem". Nejvíc mě vytáčelo oslovení dospělého chlapa legionáře "Honzíku", i když to byla mimo jiné jeho vlastní mutr. Nedočetla jsem to, obávám se, že by to pro mě byla ztráta času. Už jsem poučená (viz Dobronínské morytáty), že od soudobých autorů, jestliže nepíší přímo biografie, nebudu nic číst. I knihovnice v městské knihovně kroutila nad většinou dnešních autorů hlavou.

Nic moc. Podtrhla jsem si v knize jenom ty údaje, které se týkaly vyloženě spiritistického světa. Její příběhy z "estrád" jsem četla jen ze začátku, pak už ne, připadaly mně přehnané. Nevím, jestli se jí nevymstí to, že z toho dělá taková "show" a medializuje to příliš. Taky si v knize trochu protiřečí, když říká, že duch s námi může komunikovat ihned po smrti, a pak o hodně stran dál píše, že někdy si duch zvyká na nové prostředí a je mu tam tak dobře, že trvá i deset let, než se s pozůstalými spojí. Nebo, o těch rovinách, v nichž se duchové nacházejí píše, že žádná taková neexistuje, ona se prostě spojí s kým chce a dotyčný je hned vedle ní, a pak na některých stranách píše, že se s duchem třeba spojit ihned nelze, protože zrovna je někde jinde, ti duchové také mají své úkoly. Tak - a ohledně těch úkolů se kupodivu shoduje s krkonošskými příznivci spiritismu. V jednom dokumentu mluvil jeden starý starousedlík o tom, že ti duchové mají své úkoly a nelze se s nimi spojit, když my potřebujeme. No suma sumárum - na každým šprochu pravdy trochu.
A ještě k té reinkarnaci, které ona nevěří prý proto, že se vždycky spojila s duchy, tak s kým tedy mluvila, když se ty duše vrací zpátky na zem? Někde jsem se kdysi dávno dočetla, že duše se zpátky reinkarnuje až po 100 letech, a ona s nějakým duchem, který byl po smrti sto a více let, se nepokoušela navázat spojení. Celá tato kniha, až na výjimky, je nějaká divná, jako by na sebe chtěla autorka upoutat pouze komerční pozornost.

Oproti tretimu dilu teto trilogie nudne. Uz vychazeje z toho nazvu "...samot". Mili nize uvedeni ctenari _ litujete ale z prevazne casti Nemce. Kdyz se jim to tady nelibilo,meli tahnout zpatky na bavorskou stranu!!! Tohle uzemi odjakziva patrilo Ceske korune!!!

Oproti tomu,co jsem podle obsahu na obalce i nazvu knihy cekala, spatne. Neverohodne. Ani dnes se takove veci nedeji,natoz tenkrat.

Knihu jsem si vybrala proto, že jsem o staré Šumavě teď hodně četla a chtěla jsem opět něco autentického. Začátek byl trochu pro mě zmatený, ale pak, jak plukovník vypráví o svém životě a krátce nato se dostáváme na návrat doktora do svého rodného kraje, kdy na toto navazuje opět konec plukovníkovi rozpravy s doktorem, jsme opět v obraze. Adalbert Stifter je oslavovanou osobností Šumavy, což bych do něj neřekla.

Čtivé autorovy vzpomínky na dobu provozování lékařské praxe v Pražských nemocnic, v nejmenovaných pohraničních nemocnicích i coby obvoďák v pošumaví, kdy na lékařské návštěvy lesních samot dojížděl sanitním vozem s řidičem a zbytek cesty musel(i) i pěšky, kvůli množství sněhu, v období po druhé světové válce. Knihu jsem si vypůjčila v knihovně - je z roku 1977 a představte si, že ji nikdo vůbec nečetl, neboť listy měla ještě slepené.

Souhlasím s níže napsanou recenzí. Něco jsem se dozvěděla, ale čtivé to nebylo. Kdyby ten příběh o ní byl alespoň chronologicky uspořádán, popř. měl osnovu, ale to tihle Angličani zřejmě neumějí nebo jsou už tak přeinformovaní, že se v tom sami ztrácí.

Pro čtenáře, kteří se zajímají a věří na věci mezi nebem a zemí je to kniha pěkná, zajímavá a čtivá.
Mně osobně se příběh líbil, i když je trochu malinko přitažený za vlasy. Jednalo se o vraždu na statku někdy v r. 1924. Muž tam tehdy zabil svou ženu a nevlastní dceru, 2 měsíce s nimi spával v posteli, než si pro něj přišli četníci. Tito 3 duši, resp. žena s dcerou, její muž tomu všemu jen musel přihlížet, v tomto stavení strašili jejich majitelé až do současnosti, než pí Faltejsková dala tomu přítrž a pozvala si na takové věci odbornici, která Josefovi ukázala cestu na druhý břeh, ten to navrhl i své ženě, její dcera se však tomu vzepřela a zůstala zde a převtělila se do nevlastní dcery pí Faltejskové Ireny.

Čtivé a humorné vyprávění o tom, jak se zde žilo normálním lidem, tj. nestraníkům, v 80. letech minulého století. Ve vyprávění se na přeskáčku střídá Jitka s Oldřichem. Je to taková oddechovka.

Velmi čtivá knížka, jako v několika dalších Tessiných knihách o manželství a dětech jsem se zde opět našla a zjistila jsem, že všechno je v životě lidském možné.....

Výborně napsaná kniha, rozuměla jsem ji, protože jsem si to sama prožila a prožívám. Clapi jsou v tomhle prostě paka. Místo aby byl Mark rád, že se chce Cler dát po porodu dohromady a žít jako dřív, i když si kvůli tomu pořídí chůvu, tak ještě bude proti ní, hádají se, nespí spolu, vytunuluje její firmu, jako první požádá o rozvod, unese jedno z dvojčat do Libanonu, a furt dokola pindá "jsou to moje děti, jsou to naše děti." Podobných blbců je ale víc, a nejen v Anglii, i když on je původem Libanonec.

Velice čtivá kniha. Normálně toto není můj žánr, ale dostala jsem ji od sestřenice k Vánocům, jelikož ví, jaké mám manželství, a musím říct, že jsem se v ní viděla - na místě Kita svého bývalého milence a na místě Charlie sebe, neboť mám doma taky podobného rapla jako ona. Ta scéna s tou zapomenutou košilí v sušičce - jako by se odehrálo u nás doma. U mně bude tato kniha patřit k těm, které bych si chtěla přečíst ještě jednou ne-li víckrát.