Long komentáře u knih

Přečteno za dvě hodiny. Až mi bylo líto, že jsem si nedala víc času.

Strhující, zábavné, lehké, přesto ale napínavé, neotřelé, originální a hluboké čtení, protkané půvabnými obraty (to bych se posral, zelenina i v dezertu) a krásnými myšlenkami (statečně plakat). Knížka mě bavila a šokovala od začátku do konce. Navíc je plná inspirace a zajímavých postřehů. Rychlé, nenáročné čtení (třeba na letní cesty nebo pod slunečník), při kterém vás spolehlivě zamrazí.

11.07.2022

Knihu bych doporučila všem, kterým je občas úzko z toho, jakým směrem se svět ubírá. Je velmi čtivá, přehledně strukturovaná a nabízí zajímavé a relevantní informace. S většinou z deseti instinktů, které zkreslují náš pohled na svět, se sečtělejší čtenáři pravděpodobně již někdy setkali, ale opakování je matka moudrosti: například instinkt negativity a obviňování se stále hojně vyskytuje i u zkušenějších čtenářů a neuškodí si jej připamatovat. Chtěla bych reagovat na výtku objevující se v některých komentářích: autor nepřeceňuje roli statistiky, sám na různých místech knihy opakovaně připomíná, že data nejsou jediným řešením: "Miluji data pouze tehdy, když mi pomáhají pochopit skutečnost za těmi čísly, to jest lidské životy." Kniha je ozvláštněna o osobní zkušenosti autora z různých zemí světa a je velmi lidská. Nesouhlasím s tím, že by autor byl příliš velký optimista. Moc dobře si uvědomuje současné globální problémy a v knize je také zdůrazňuje. Zdá se, že někteří z nás paradoxně podléhají instinktům a emocím, o kterých kniha pojednává, už při čtení Faktomluvy, a to jen proto, že se nám zrovna nelíbí informace v ní obsažené (například to, že nárůst populace bude především v Africe a v Asii). Za sebe bych vyzdvihla to, co je podle mého názoru poselstvím knihy: "Neříkám, že si nemáte dělat starosti. Dělejte si starosti, ale kvůli správným věcem. Nestresujte se tolik imaginárními problémy zdramatizovaného světa, ale věnujte víc pozornosti reálným problémům a jejich možným řešením." Za mě rozhodně užitečné, kvalitní a zábavné čtení.

8 05.01.2020

Bizarní zjev české literatury. Děj se odehrává v obludných 50. letech. Na malém prostoru je mistrně vykreslena shnilost revoluční doby, která se nezajímá o hřbitovy. Zderad, bývalý intelektuál a současný mrchopěvec, je ukryt před zraky režimu, který ho sem odklidil. Žije si poklidně svůj zpackaný život až do chvíle, kdy potkává vysoce postaveného muže s vodovýma očima ...

Kniha je trochu nechutná, odpornost ale není samoúčelná. Bizarnost příběhu odhaluje šílenost doby a absurditu lidské existence v podmínkách tuhého stalinismu. Autor využívá svých zkušeností psychologa specializovaného na sexuální deviace; kniha je autentická. Kniha je psána velmi elegantně; zrůdnost je vykreslena s pečlivostí a půvabem renesančního umělce. Démonický obsah kontrastuje s delikátním provedením. Spisovatel se vyžívá v každém zvoleném slově, zůstává však věcný a stručný, čtenáře nechce zdržovat ani nudit. Autor poskytuje svéráznou, ale pronikavou analýzu mrazivých let u nás. S pobaveností a ironií rozpitvává obludný režim, který dal vykvést obludným charakterům.

Kniha je výjimečná a rozhodně se nezalíbí každému. Chvíli trvá, než se do ní začtete, ale je útlá, takže jste brzy u konce. Je to svého druhu unikát. Kdo se toho nebojí, ať do toho jde. Když už nic, alespoň otrnete

4 29.09.2018

Mrazivé svědectví o životě v ženské věznici. Realistický obraz všudypřítomného odlidštění a degradace člověka. Osobní zpověď politické vězeňkyně Evy Kantůrkové. To je útlý román Přítelkyně z domu smutku.

Každá kapitola je věnována jedné z přítelkyň - spoluvězeňkyň spisovatelky a jejímu příběhu. Knížka je velmi čtivá. Příběhy plynou před očima čtenáře úplně samy, navzdory tématu se jedná o nenáročnou četbu. Autorka neřeší politiku ani historii. Zajímá ji pouze život, obnažený, zranitelný a pravdivý. Intenzita prožitku bezmoci i naděje je téměř hmatatelná.

Kniha je hluboce lidská. Čtenář poznává ruzyňskou věznici jako svět sám pro sebe. Setkává se s vynalézavostí vězňů, kteří se seznamují mezi sebou telefonováním přes záchodový odpad a posíláním motáků z jednoho zamřížovaného okna do druhého. Izolace od světa, drsné životní podmínky, krutost a bezpráví se snoubí s drobnými radostmi a hlubokým přátelstvím. Celou knihu prostupuje mýtus zvláštního pouta, nevypověditelné sounáležitosti mezi vězni - vyděděnci a psanci společnosti.

Kniha není pro každého. Jaké podoby nabývá lidskost v nelidských podmínkách, jak vypadá její zánik a jak její triumf? Kde začíná člověk? Možná vám napoví Přítelkyně z domu smutku.

7 18.09.2018

Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu je román psaný formou fiktivního dialogu vypravěče a mladé matky Lucie, která řeší dilema, zda se má z dovolené v Jugoslávii se synem vrátit do komunistického Československa, nebo emigrovat. Vypravěč a Lucie spolu stráví celkem 13 večerů, během nichž autor, starý muž, líčí mladé ženě moderní české dějiny. Na začátku stojí otázka, jak se do toho Lucie a celá její generace dostala, jak přišli k takovému osudu. Na konci by mělo být Luciino rozhodnutí - vrátit se, nebo zůstat.

Vypravěč během třinácti večerů popisuje klíčové události našich dějin, vrací se od zmařených vyhlídek Pražského jara přes zvěrstva padesátých let až k mnichovské krizi, která předcházela druhé světové válce. Velkým a trpkým tématem je pro autora kapitulace bez boje v roce 1938, mravní trauma českého národa. Vypravěč se důkladně věnuje zahraničnímu odboji a válečné diplomacii, odkrývá časem zaváté skutečnosti a podstatné detaily, které ovlivnily poválečný vývoj u nás. Máme tu Vítězný únor 1948, který nespadl z čistého nebe. Autor pečlivě zachycuje předúnorové politické pozadí. Aby zodpověděl otázku "Jak jsme tu republiku, kterou jsme několikrát ztratili a zase obnovili, jak jsme jí původně nabyli?" vrací se vypravěč v závěru knihy k první republice; líčí vznik, rozmach a okolnosti zániku naší samostatnosti.

Kniha se podrobně věnuje příčinám a důsledkům klíčových momentů našich dějin. Události jsou podávány v historických souvislostech a logických vyústěních. Čtenář si opakovaně uvědomuje, že dějiny nejsou černobílé a že k vítězství "zla" stačí, když "dobro" nebude nic dělat.
Kapitoly jsou členěny do 13 večerů. Na konci každé kapitoly uvádí autor seznam doporučené četby k danému večeru. Objevují se zde dávno zapomenutá, ale inspirativní díla českých i zahraničních autorů k českým dějinám. Přestože se jedná o subjektivní líčení dějin, autor se snaží komplexností výkladu a opakovaným vymezováním své vlastní pozice o objektivitu a věcnost.

Knihu doporučuji všem, které by lákala stručná exkurze po českých dějinách od samostatnosti k normalizaci. Historická fakta jsou podána beletristicky, ale seriózně. Kniha je čtivá, i když některé kapitoly pro svou důkladnost a hloubku vyžadují trochu čtenářské vytrvalosti. Uvážíme-li však časové rozpětí, které zachycuje, je to skutečně "kapesní" průvodce.

6 11.09.2018

Motáky nezvěstnému jsou jedinečným svědectvím o existenci a podobě komunistických koncentračních táborů. Kniha čerpá z autentických zážitků autora a je psána formou motáků (ukrytých dopisů z vězení). Kniha je formálně rozčleněna do dvou dílů. Kapitoly jsou pojmenovány po pracovních táborech, které autor zažil: Mayrau, Svornost, Nikolaj, Elko, Bytíz. Realistický román nic nepřikrašluje, vše podává čtenáři ke zpracování syrové a neotesané. Prolínání časových a prostorových rovin a střídání první a třetí osoby není čtenářsky úplně vstřícné, ale nenápadně se tím udržuje ve střehu čtenářova pozornost. Jazykovou rovinu ozvlášťňuje vězeňská a zejména hornická hantýrka, pro mě nesrozumitelná, ale rozhodně zajímavá. Autor se snaží podávat prožitou skutečnost nezkreslenou a pravdivou. Neanalyzuje, nesoudí. Nečekejte patos ani srdceryvné obviňování. Místo toho knihou prostupují tiché sebereflexivní pasáže plné pokory a víry.

Kniha se nečte úplně snadno, ale doporučuji ji každému zájemci o české dějiny 20. století a také všem, kteří se ještě zdráhají věřit tomu, že komunistické pracovní lágry zbavovaly člověka lidství úplně stejně jako nacistické koncentrační tábory.

5 03.09.2018

Knihu jsem se rozhodla přečíst pro její výborné hodnocení zde na Databázi knih. Po přečtení musím říct, že kniha je to dobrá, ale literárním skvostem bych ji rozhodně nenazvala.
Ze začátku mi dělalo problém se začíst. Byla jsem plná očekávání, jak si autor poradí s rolí Smrti jako vypravěčky. Uznávám, že to byl nelehký úkol, ale zejména na začátku knihy mě neskutečně sentimentální a velmi vědoucí řeči Smrti málem odradily. Rozhodla jsem se pokračovat ve čtení a opravdu jsem se časem začetla do děje. Souhlasím s tím, že vykreslení postav bylo povedené, obzvlášť Hanse a Rosy Hubermannových; z knihy na mě také dýchla chmurná atmosféra Himmelstrasse. Prostředek knihy se mi četl dobře a ke konci už to zase začalo váznout. Poslední kapitoly už jsem dočítala celkem netrpělivě a byla ráda, že jsem knihu dočetla. Samozřejmě jsem se nemohla ubránit dojetí při druhém osiření Liesel po bombardování Himmelstrasse, ale ocenila bych, kdyby mi vypravěčka Smrt stále nepřipomínala, že mi osud Liesel nebo Rudyho má rvát srdce.

Kniha je docela čtivá, přináší něco nového a to je dobře - mně však přišla ta snaha o originalitu místy až příliš úporná a křečovitá. Autor knihy se pouští na tenký led a pro ozvláštnění knihy zachází možná až moc daleko, takže některé pasáže sklouzávají k patosu a lacině hluboké filozofii. K popularizaci tématu kniha určitě přispěla, ale nevím, zda může uspokojit i náročnější čtenáře.

Udělat vypravěče ze Smrti je odvážný počin - asi jsem od autora očekávala více pokory a .. střízlivosti? "Dozvíte se, že i smrt má srdce" - to mi přijde na knihu o nacistickém Německu opravdu příliš sentimentální trik. Kniha mě svou literární hodnotou nepřesvědčila.

7 02.09.2016

Tuto knihu bych doporučila nejen rodičům a učitelům, řešícím otázky výchovy, ale vůbec všem. Je útlá, moudrá a příjemně napsaná. Skoro bych řekla, že to bylo roztomilé čtení.. Určitě se k ní musím vrátit.

1 21.09.2015

Na tuto knihu jsem se těšila a dost od ní očekávala - to je možná důvodem toho, že mě poněkud zklamala. Kniha je to čtivá, srozumitelná a určité pasáže jsou jaksi temně podmanivé, existencialisticky podbarvené. Ale co se týče příběhu a knihy jako takové, až do posledních stránek jsem čekala, zda se ještě něco stane, zda pochopím, proč je Norské dřevo tak dobře hodnocenou knihou. A ne. Asi jsem očekávala příliš mnoho, ale přišlo mi to prostě jako čtení pro teenagery (na čemž samozřejmě není nic špatného, akorát nechápu, proč se kolem toho dělá takový humbuk). Nejsem znalec japonské literatury, ale to, že se touto knihou Murakami vymyká tradici japonského písemnictví, mi nepřijde jako něco zas tak zlomového a úžasného..

5 21.09.2015