Luccinda
komentáře u knih
Kluci ze hřbitova
Aiden Thomas
Jsem ráda, že se do young adult začíná pomalu dostávat také transgender tematika, která dosud stála tak trochu v pozadí. Kluci ze hřbitova s tím pracují výborně, autor dokázal kolem hlavního hrdiny - trans kluka Yadriela - vystavět parádní příběh s fantasy prvky, které knize dodávají opravdu jedinečnou atmosféru.
Latinskoamerická kultura a oslavy svátku Día de los Muertos (Den mrtvých), to se mi v knížce fakt líbilo. Příběh se z velké části odehrává na hřbitově, postavy tam provádějí rituály s cílem vyvolat duchy svých předků. No byla to úplná pecka! Počítejte ale s tím, že se v textu setkáte se spoustou španělských výrazů a někdy i celých vět. Pro mě to byl o to větší zážitek, a i když jsem ve španělštině úplný začátečník, přesto jsem něčemu rozuměla.
Ke knize mám dvě výtky. Nedokázala jsem si vytvořit žádný vztah k postavám, které byly takové ploché. Chtělo by to více zapracovat na jejich charakteru, aby mě to donutilo si je zamilovat. A pak také romantická linka. Ta podle mě vznikla úplně z ničeho a protože jsem si nedokázala zamilovat ty postavy, ani jsem neměla potřebu jejich vztahu nějak fandit.
Poslední hvězda
Radek Sterakdary Starý (p)
Z prvního dílu série Arila jsem byla i přes pár drobných výtek nadšená. Líbil se mi propracovaný a především zajímavý svět, dobře vymyšlený systém magie a oblíbila jsem si také postavy. Naopak mi chyběla určitá návaznost mezi kapitolami a kompaktnost příběhu. Zároveň jsem se ale neskutečně těšila na další díl a byla jsem zvědavá, nejen kam se posune příběh, ale také jestli se autorovi podaří vypilovat styl vyprávění.
A hned od prvních stran Poslední hvězdy jsem věděla, že se to doopravdy podařilo. Knížka se skvěle četla, příběh už nebyl tak necelistvý, jako tomu bylo u prvního dílu, vyprávění bylo krásně plynulé. Další věc, kterou chci pochválit, je vývoj hlavní hrdinky. Arila se změnila, dá se říct, že dospěla. Zatímco v první knize působí jako naivní malá holka, tady je z ní silná hrdinka, která se nebojí převzít iniciativu a velmi dobře si uvědomuje své místo ve světě. To bylo super!
Svět, který se mi od začátku tak líbil, byl v této knize snad ještě lepší. Byla jsem zvědavá na každý další střípek z jeho historie, na další informace z oblasti magie i božstva, které hraje v příběhu velmi důležitou roli. Co k tomu dodat? Bylo to perfektní! Jeden z mála případů, kdy je druhý díl série lepší než ten první.
Slečny
Anne-Gaëlle Huon
Slečny jsou opravdu kouzelné. Příběh začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy se skupina chudých španělských dívek včetně patnáctileté Rosy vydává na cestu přes Pyreneje, aby si našly práci ve francouzské továrně na espadrilky. Přiznám se, že nejvíc jsem se bála právě toho, že se příběh bude točit hlavně kolem historie módy, protože to je věc, která jde úplně mimo mě. Naštěstí tu ale těch témat bylo tolik, že se to krásně vyvážilo a já jsem si čtení vážně užila.
Co mě ale trochu mrzí je to, že autorka nešla ve svém vyprávění více do hloubky. Příběh je velmi silný, ale tím, že jednotlivé události jsou popsané jen povrchně, na mě kniha nezapůsobila tolik, jak by mohla. Děj sice díky tomu rychle plynul a neustále se posouval dopředu, takže jsem knížkou prolítla, ani jsem nevěděla jak, ale bylo to právě na úkor procítění toho příběhu. A to je u knížky s tak originálním námětem prostě škoda. A abych byla upřímná, reálné historické osobnosti, které se v příběhu mihly, mě také nechaly úplně chladnou.
Ve výsledku sice z Slečen nejsem tak nadšená jako většina čtenářů, ale i tak to bylo moc příjemné čtení. Jsem ráda, že jsem se do knížky pustila, příběh byl zajímavý a také mě bavilo poznávat Francii minulého století a prostředí, ve kterém se Rosa po svém příchodu do Francie ocitne. Užila jsem si to!
Spolu a každý zvlášť
* antologie
Tyhle tematické povídkové sbírky mě začínají bavit! Měla jsem trošku strach, jak se současným autorům a autorkám young adult podaří do svých povídek zasadit covidová opatření a lockdown, ale musím říct, že až na pár povídek, do kterých mi toto téma přišlo zasazené až moc na sílu, to vlastně bylo moc fajn. Hlavní hrdinové se dostávají do situací, do kterých se v průběhu posledního roku dostal asi každý z nás, takže se se spoustou příběhů dokážete skvěle ztotožnit.
Co se týče mého hodnocení jednotlivých povídek, tady budu asi hodně vybočovat z řady. Přijde mi totiž, že se mi líbily úplně jiné povídky než ostatním, a naopak ty povídky, které spousta z čtenářů označila jako úplně nejlepší, se mně vůbec nelíbily. Takovým případem je povídka Jednou, kde mě strašně vytáčela hlavní hrdinka, která se chovala jako malý nevychovaný spratek. Naopak nejvíce jsem si oblíbila povídku Nový soused, která byla úžasně pohodová a plná optimismu a pozitivní energie.
Zámek v oblacích
Kerstin Gier
Knížce se nedá upřít krásná zimní atmosféra, čtení na konec prosince jsem si opravdu nemohla vybrat lépe. Svým způsobem mě to fakt bavilo. Kerstin Gier píše moc pěkně, knížka byla hodně čtivá a jakmile jsem jí vzala do ruky, už jsem jí nedokázala odložit. Což je hodně obdivuhodné na to, jak moc mě nebavil ten příběh.
Asi největší problém jsem měla s tím, že se v knížce vůbec nic nedělo. Vůbec. Nic. Hlavní hrdinka v podstatě jen hlídala děti hotelových hostů, řešila trable ohledně dvou kluků, kteří se jí líbili, a neustále si na něco stěžovala. Vážně, tak otravnou hlavní hrdinku jsem v knížce už dlouho neviděla. Příběh se ke konci začal trošku rozjíždět, ale úplně špatným směrem. Za mě by bylo určitě lepší, kdyby autorka příběh ponechala v té poklidné rovině, kde se toho sice moc nedělo, ale aspoň to nebylo tak šílené a neuvěřitelné jako to, co se pak dělo na konci.
Bohužel mě Zámek v oblacích dost zklamal a hodnotím ho jako průměr. Nebylo to vyloženě špatné, vážně mě to čtení bavilo, ale příběh společně s hlavní hrdinkou mě neskutečně vytáčelo. Kdyby byla v knížce aspoň dobrá romantická linka, tak bych byla spokojená, ale ta se podle mě taky vůbec nepovedla. Škoda.
Ledový drak
George R. R. Martin
Na Ledového draka jsem měla zálusk už delší dobu, říkala jsem si, že když už mi trvá tak dlouho dostat se k Písni ledu a ohně, tak by mi tahle kraťoučká knížečka mohla aspoň trošku přiblížit styl psaní George R. R. Martina a třeba mě i navnadit na jeho další (a delší) knihy. Takže když jsem na Ledového draka náhodou narazila u nás v knihovně, neváhala jsem ani vteřinu a odnesla si ho domů, kde jsem ho přelouskala za jedno odpoledne. Co odpoledne, za necelou hodinu. Na knížce jde ale krásně poznat, že pochází z pera zkušeného spisovatele. Autorovi se i na tak malém počtu stran totiž podařilo vytvořit nádherný zimní příběh, který si jistojistě zamilují děti i dospělí.
Ledový drak se nedá označit jinak než jako pohádka. Jsem si jistá, že kdybych knížku četla jindy než v zimě, ani zdaleka by mě tolik neokouzlila. Příběh je sice krásně napsaný, ale pořád velmi jednoduchý a stručný, a kdyby nebylo té kouzelné zimní atmosféry a nádherných ilustrací, asi bych Ledového draka považovala za obyčejnou pohádku pro děti. Naštěstí jsem jí ale četla před Vánoci, navíc v té správné náladě, takže jsem si její čtení opravdu užila, ačkoliv jsem s ní nestrávila příliš mnoho času.
Nejkrásnější dárek
* antologie
Nejkrásnější dárek je sbírka dvanácti vánočních povídek mladých českých autorů, která se může pyšnit opravdu krásným grafickým zpracováním – obálkou počínaje a ilustracemi před jednotlivými povídkami konče. Ale přejděme raději k obsahu. Knížka jako celek působí melancholicky a určitě bych jí nedoporučovala číst přímo na Vánoce, některé povídky jsou dost smutné. Přesto se všem autorům podařilo vytvořit ve svých příbězích hezkou vánoční atmosféru. Celá sbírka nám ukazuje, že Vánoce nemusí být vždy jen svátky klidu a pohody. Pro někoho jsou bohužel spojeny s tragickými událostmi nebo pocity smutku a osamělosti. Ale právě proto se mi Nejkrásnější dárek tolik líbil.
Největším překvapením pro mě byla úplně poslední povídka s názvem Polička vyřazených knih od Klárky Novákové. Příběh měl skvělé a pro mě velmi překvapivé zakončení a nádherné poselství. Dále tu určitě musím zmínit Bratrské pouto od Martiny Mátlové, což byla asi nejsmutnější povídka ze všech, hlavně byla ale vážně dobře napsaná. A mou top trojku uzavírá Ráďa Blažek se svou povídkou Nejdelší noc v roce. Záchrana kaprů byl neskutečně originální a vtipný námět a moc se mi líbila také myšlenka, že si dva lidé můžou rozumět i navzdory svým odlišným názorům. Vždycky je to jenom o toleranci a občas mi přijde, že zrovna mezi masožravci a vegetariány / vegany jí moc není.
Naopak nejméně se mi líbila povídka Zub času od Magdaleny Mintové. Od takto známé autorky jsem čekala trošku víc, tohle byl naprosto průměrný a tisíckrát ohraný příběh, který mi do celé sbírky ani moc nezapadal. Od mámy z lásky mi zas nesedla stylem psaní a bylo to opět strašné klišé. Zklamáním byl pro mě také Vánoční zločin od Theo Addaira, námět téhle povídky mě ani příliš nenadchl.
Hodnocení jednotlivých povídek:
North Finchley ⭐⭐⭐⭐
Okamžik v čase ⭐⭐⭐⭐
Zub času ⭐⭐⭐
Zelená slunce ⭐⭐⭐⭐
Bezpečné místo ⭐⭐⭐⭐⭐
Od mámy z lásky ⭐⭐⭐
Vánoční zločin ⭐⭐⭐⭐
Bratrské pouto ⭐⭐⭐⭐⭐
Zbabělci ⭐⭐⭐⭐⭐
Maršmeloun pro Ráchel ⭐⭐⭐⭐
Nejdelší noc v roce ⭐⭐⭐⭐⭐
Polička vyřazených knih ⭐⭐⭐⭐⭐
Napůl zlý
Sally Green
Když jsem knížku začala číst, absolutně bych nepoznala, že to psala Sally Green – autorka Zlodějů dýmu. Zloději dýmu jsou totiž minimálně o deset levelů výš! Ať už příběhově, nebo stylem psaní. Velkou roli podle mě hraje to, že Napůl zlý je autorčina prvotina a jde to na něm hodně znát. Těch problémů, které jsem s knížkou měla bylo hned několik. Za prvé: nebavilo mě to, strašně jsem se při čtení nudila. Za druhé: příběh není vyprávěn chronologicky, občas jsem byla dost zmatená. Za třetí: autorka píše hrozně chladně a odtažitě, což je nejspíš důvod, proč jsem si nedokázala oblíbit žádnou postavu. Chyběly mi tam propracované charaktery a něco, co by ty postavy vůbec od sebe odlišilo. A nakonec za čtvrté: hlavní hrdina Nathan mě štval od začátku až do konce.
Myslím si, že Napůl zlý je dost průměrná kniha, kterou ozvláštnilo pouze vyprávění v du-formě, které ale bylo nakonec použito jen v pár kapitolách, což mě trochu mrzelo, protože kdyby ho autorka používala častěji, byla by knížka aspoň něčím zajímavá.
Sestry Springovy
Anna Todd
Anna Todd je dost kontroverzní autorka, alespoň co se týče její první série After, která se zapsala do srdcí fanoušků po celém světě, ale nevyhnula se ani drsné kritice. Já jsem After sice nečetla, nicméně kvůli rozporuplným recenzím jsem ke knížce Sestry Springovy přistupovala celkem vlažně a moje očekávání byly dost nízko. Ale možná právě díky tomu jsem si knížku o to víc užila.
Přestože se autorka při psaní inspirovala klasikou Malé ženy, nebudeme předstírat, že v případě Sester Springových se jedná o nějaký významný literární počin. TO FAKT NE! Příběh veškerý žádný, akce nulová, zápletky předvídatelné od začátku až do konce. Sestry Springovy jsou jednoduchá vztahovka, kterou jste sice schopní přečíst za jedno odpoledne, ale za pár dní už si ani nevzpomenete na jména hlavních hrdinek. Ale mně se to kupodivu dost líbilo, hlavně proto, že mi to strašně moc sedlo do nálady.
Takže pokud vám nevadí knížky založené jen na skvěle vykreslených charakterech a rodinných i milostných vztazích, tak směle do toho! Nakolik je to podobné klasice Malé ženy nevím, protože jsem Malé ženy nečetla, ale dost mi to připomínalo knížky Jane Austenové, které jsou také hodně vztahové.
Vyhořelá
Kristin Cast
Po akcí nabitém a mega šokujícím závěru předchozí knihy se autorky rozhodly zase trošku přibrzdit; Vyhořelá plyne v celkem poklidném tempu a představuje jakýsi most mezi šestým a osmým dílem, kde se (snad) opět dočkáme nekonečného souboje dobra a zla. I navzdory pomalejším tempu mě ale Vyhořelá překvapivě bavila! Opět se mi hodně líbilo střídání pohledů více postav, díky čemuž jsem měla pocit, že se v knížce neustále něco děje, a to i přesto, že příběh se za celých těch 368 stran nikam výrazně neposunul. Dějová linka Zoey se navíc přesunula do Skotska na ostrov Skye, kde jsme mohli společně s hlavními hrdiny objevovat tamní prostředí a kulturu. S tím se ale bohužel pojí i jedna nepříjemnost, a sice český překlad...
Nepochybuju o tom, že překládání skotského přízvuku a některých slov specifických právě pro Skotsko je fakt náročné, hlavně kvůli tomu, aby bylo v češtině vůbec poznat, že tyto postavy mluví trošku jinak. Nicméně já mám díky seriálu Outlander, kde jiný než skotský přízvuk skoro neslyšíte, tu jejich mluvu tak naposlouchanou, že dokážu říct, že tohle bylo přeložené prostě špatně. Příklad: když jsem v textu narazila na slovo "jaj", tak mě málem kleplo. Jde totiž zcela jistě o nepovedený překlad slova "aye", což se do češtiny běžně překládá jako "ano". Tím pádem všechny postavy skotské národnosti v knížce místo "ano" říkali "jaj", což už samo o sobě zní fakt podivně a mě to po celou dobu čtení neuvěřitelně rozčilovalo.
Snílek Neznámý
Laini Taylor
Podruhé jsem naprosto okouzlena knížkou Snílek neznámý a podruhé se mi nějak nechce věřit, že se tahle knížka mohla někomu nelíbit. Ano, příběh plyne trošku pomaleji, než jsme u young adult zvyklí, a chápu, že ne každému může vyhovovat popisnější styl psaní autorky, ale já všechny tyhle věci osobně vnímám jako ta největší pozitiva, která Snílka tolik odlišují od ostatních knížek stejného žánru.
Hned od první stránky jsem z knížky cítila nádhernou pohádkovou atmosféru a nechala se příběhem úplně pohltit. Každá věta, každé slovo bylo pohlazením po duši a já mám pocit, že i kdyby příběh stál za starou belu, stejně bych si čtení užila. Naštěstí byl ale příběh stejně dokonalý jako všechno ostatní.
Už dlouho jsem se při čtení necítila být součástí příběhu natolik jako právě u Snílka neznámého. Žila jsem s postavami, oplakávala je a smála se s nimi. A do toho jsem si připadala, jako bych se ocitla v pohádce...
Šťastně až navěky
Kiera Cass
Povídky obvykle nemám příliš v lásce, ale povídky k Selekci jsem si naprosto zamilovala! Možná jsem z knížky nadšená o to víc, že jsem očekávala spíš naprosto zbytečný doplněk k původní trilogii, který vznikl jen za účelem toho, aby autorka ze Selekce vytřískala co nejvíc. Místo toho jsem ale dostala zajímavý náhled do života mých oblíbených hrdinů. Byla jsem překvapená, jak krásně a hlavně zajímavě dokázala autorka popsat některé události z pohledu vedlejších postav, a jak skvěle tyto povídky dotvořily jejich charakter. Když tak nad tím přemýšlím, tak Šťastně až navěky se mi líbilo možná dokonce víc než celá trilogie Selekce.
Knížka je obohacená o nádherné ilustrace a obsahuje celkem osm povídek. Nepřišlo mi, že by některá povídka byla v knížce jen do počtu, užila jsem si úplně každou z nich. Kdybych však měla zvolit tu, která se mi líbila nejvíc, tak by to byla určitě povídka Princ vyprávěná z pohledu Maxona. Bylo úžasné prožít společné chvíle Americy a Maxona také z druhého úhlu pohledu a pozorovat, jak se Maxonova náklonost k Americe postupně zvětšovala. Jejich vztahu to dodalo úplně nový rozměr a bylo mi jen líto, že tahle povídka není delší. Jako nejslabší bych označila povídku Strážce. Autorka se sice snažila vykreslit Aspena tak, aby si ho čtenáři konečně oblíbili, ale u mě se jí podařilo jen to, že jsem ho přestala tolik nenávidět. Co je ovšem zvláštní, i přesto mě jeho povídka bavila a je naprosto opodstatněné, že má v téhle knížce své místo.
