ludek.n komentáře u knih
Nevím, proč mám takový problém se do Knightových dobrodružství v Zemi upírů pořádně začíst. Vždyť všechny ingredience, z nichž Knight vaří svou polévku, jsou v naprostém pořádku. U předchozích dvou knih této série jsem neustále vypadával z rytmu a nedokázal jsem se naladit na tu správnou vlnu. Hromoklín toto prokletí snad konečně protrhl, i když ani v tomto případě nebylo vítězství tak docela přesvědčivé. Ztráta soustředění a zatoulání myšlenek se mi při plavbě Hromoklínu děly méně než u jeho předchůdců, nicméně ani třetí návštěvě Země upírů jsem tak docela nepodlehl. Uznávám, že dějová linie je mnohem sevřenější a gradace je konečně postupná a symetrická, ale stále jsou tu momenty, které působí samoúčelně a vytrženě. Například výprava do San Dominga jako by patřila do úplně jiné knihy a její přispění do osnovy příběhu je nulové. To už ani nemluvím o surovosti některých scén. Abych ale jenom nehanil, z větší části jsem se s Hromoklínem bavil a užíval si napínavou plavbu. Takže čtyři hvězdy, ať mě vezme čert… pardon upír.
Centrální civilizace v jádru galaxie čítající tisíce planet, tunely času, integrální galaktický intelekt, stanice na Plutu, senzory na Venuši, Zemi, Marsu, Ganymedu, Io a Titanu, k tomu lidi, mutanti a ovos… to vše obsahuje Nejlepší století Karla Blažka. Na první pohled to vypadá na pořádný galimatyáš, ale tak strašné to zase není. Autorovi se vcelku daří dát vší té kosmogenice a telepatii smysl a udržet pevný řád příčin a následků, a to i přes řadu časových paradoxů. Na druhou stranu mi Nejlepší století připomíná tak trochu křivku EKG těsně po exitusu - rovná čára se díky šumu přístrojů ještě občas lehce zavlní, ale nějakou tepovou špičku už by nenašel ani kovaný specialista. Monotónnost textu je jednoznačně největší slabinou jinak povedeného románu. Za mě tři solidní hvězdy s nesmělým náběhem na čtvrtou.
Julian Mayová rozehrává ve svém sci-fi románu Perseův bodec spletitý případ spiknutí nadnárodních korporací, které se v honbě za ziskem neohlížejí dokonce ani na zájmy lidského společenství. Všechno přitom začíná tak prostě a nevinně v zastrčeném Kedge-Lockaby, kde žije ve vyhnanství Asahel Frost. Pokus o jeho vraždu však vzápětí roztočí kola obrovské mašinérie, hrozící semlít vše v dosahu. Člověk se zpočátku v této motanici vztahů mezi Koncernem a Společností moc neorientuje. Autorka jednoduše hodí čtenáře přímo doprostřed víru a spoléhá na to, že se neutopí. Jednotlivé souvislostí vyplouvají na povrch poměrně těžkopádně, nesourodě a jakoby zamlženě. Ona ostatně jistá rozostřenost pozadí provází postavy po celou dobu jejich účinkování v tomto dobrodružném vyprávění. Nejednou jsem se při sledování děje pozastavil nad tím, zda vůbec vím, o co komu v této motanici vlastně jde. Samotné rozuzlení pak přichází v několika vlnách, z nichž ta poslední ve mně zanechala docela rozporuplné pocity, díky jejímu nemastnému, neslanému vyznění. Jakoby mi autorka po všem tom snažení namísto zasloužené odměny dala jen prázdnou skořápku.
Na Zemi bez ustání prší už více než třicet pět let, a tak to tady také podle toho vypadá. Bahno, mokro, bída, ekologická devastace, společenská segregace, vykořisťování, zneužívání moci, nenávist a strach. Přidejme do toho ohrožení mimozemskými agresory, vládní spiknutí, korupci a vraždu jednoho z vyvolených, a máme tu parametry jako vystřižené z noir detektivky. Conor Corderoy do tohoto drsného světa posílá policejního inspektora Liama O´Neila, aby se popral se systémem. Servítky si tady nikdo nebere, a tak když do nuzné detektivovy kanceláře vstoupí dáma v nesnázích, čtenář si bezpochyby okamžitě vzpomene na slavného Chandlerova Phila Marlowa. A pak už začíná jízda po tobogánu. Účastní se jí armáda klonů, zloduši s Velkým tajným plánem, tajemní pronásledovatelé, média… vlastně jedno laciné klišé za druhým naházené vidlemi bez ladu a skladu na jednu obrovskou hromadu. Jenže ona je to pohříchu i ohromná zábava, valící se na čtenáře bez zadrhávání a bez snahy uzurpovat si jejich vyšší mozkové funkce. Zábava, která pohltí a nepustí, dokud není otočen poslední list. Zkuste tomu odolat…
Martinova přehlídka grázlů, zbojníků, pašeráků, banditů, beťárů a bukanýrů je až na čestnou výjimku polodokumentární snůškou zkazek a plků, kterým chybí vše, co člověk očekává od dobrého čtení. Nejenže je dobový text špatně stravitelný, ale autor ho ještě navíc obalil sociálně-politickým závojem, čímž zadusil jakoukoli jiskru, kterou by se případně dalo ze zde uvedených příběhů vykřesat. Mužům mimo zákon zcela chybí prvek dobrodružství, o napětí ani nemluvě. Snad jen baladu Cartouche, postrach Paříže je možné vzít na milost a přisoudit jí jistý potenciál. Ostatní kousky jsou trápením, jehož vrcholem je závěrečný Případ Jura Jánošíka, u něhož už selhává úplně všechno. Tahle sbírka je prostě jen ztrátou času.
Začal bych Konfuciem, jehož moudrost bratři Vajnerovi v knize citují, totiž že: „Je velice těžké chytit v temné místnosti černou kočku, zvlášť když tam není…“ A přesně takový je i tento román. Za fasádou klasické detektivky se toho ukrývá daleko více, než by se na první pohled zdálo. Poznání mladého benjamínka Bezpečnosti Voloděje Šarapova, že svět není jen černo bílý, že zločinec mu může zachránit život, zatímco pro kapitána operativní jednotky je jen položkou ve sloupci má dáti/dal, že vina a trest, právo a spravedlnost nechodí vždy spolu ruku v ruce, to všechno jsou pro mladého hrdinu z války zkušenosti bolestné a frustrující. Autoři mají cit pro vedení příběhu křivolakými cestičkami zločinu, tolik odlišnými od současných megalomanských konstrukcí techno thrillerů, jež oplývají mnoha zvraty a maniakálními pachateli. Ve své strohosti a úspornosti jsou zajímaví a dokážou zaujmout přemýšlivým tématem a myšlenkou. Čtvrtá hvězda už tady hodně drze vystrkuje růžky.
Ve čtvrtém pokračování dobrodružství Finn Ryanové se, na rozdíl od předchozích dílů, které vždy rozbily ústřední dvojici hrdinů, tentokráte znovu setkáváme s jejím staronovým partnerem Billem Pilgrimem a také s dalšími postavami, které se objevily už v Rembrandtově portrétu. Stejná koneckonců zůstala i struktura knihy. Paul Christopher, věren své tradici, opět staví hrad z písku jednotlivých scén a zpevňuje ho sajrajtem v duchu ber kde ber. Mexická narkomafie, kubánská krize, jaderné ohrožení, zmutovaní mravenci, tajní agenti, aztécké poklady a samozřejmě nesmějí chybět ani vždy přítomné vatikánské intriky, to vše sestavené dohromady do stavby připomínající pyramidu Boha slunce, ovšem v notně pokřivené podobě a nachýlené výrazně na stranu. Co je platné mít řadu povedených epizod, když jejich spojením vznikne slátanina, z níž nesourodost trčí na všechny strany. V tomto případě navíc s tak laciným a zupáckým závěrem, že se chce až řvát. Pokračovat tahle série další knihou ve stejném duchu, obávám se, že už bych pro ni ty tři hvězdy, které nakonec Aztéckému kodexu dávám, už z písku Sonorské pouště nevyhrabal.
Rozcestí Rosse Macdonalda bych zařadil do ranku lehce obskurních a netradičních detektivek. Je tu sice zločin ve své klasické podobě, ale role vyšetřovatele a soudce se ujímá sám manžel zavražděné. To by samo o sobě asi nebylo zase až takové překvapení, kdyby námořního poručíka Breta Taylora čerstvě nepropustili z uzavřeného oddělení psychiatrie. Připočítejte hodně zatěžkaný a jakoby neobratný styl, trochu freudovské psychologie, ulítlou milostnou zápletku a skutečně bizarní postavy, a máte tady dílko, které se vymyká veškerým standardům. Bohužel je tento výmyk spíše k té horší a méně zábavné straně.
Bratrstvo turínského plátna je kombinace detektivního thrilleru a historického románu. Autorka zvolila systém prolínajících se časových rovin, aby nám přiblížila záhadu plátna, do něhož bylo zavinuto tělo Ježíše Nazaretského. Je bizarní, že ona akční rovina, představovaná vyšetřováním okolností požáru v turínské katedrále, vychází autorce minimálně ve třech čtvrtinách knihy ploše a má nádech mondénnosti, jež tak trochu nudí. V opozici k tomu stojí historické pasáže, které sice dokáží zaujmout, ale jejich formát vsuvek, rozšiřujících a doplňujících hlavní dějovou linii, má k celistvosti daleko. Procházka napříč stoletími, kde se vezme jen tu a tam něco zajímavého, dává dílku nelichotivou roztříštěnost a pocit, že slepit dohromady se dá všechno. Na druhou stranu závěrečná katarze v turínských ulicích má všechny předpoklady čtenáře strhnout a pohltit, včetně působivého happy endu.
Měsíc s dýmkou je sbírka detektivních povídek, v níž se poprvé objevuje svérázná dvojice Vašátko-Horác. Právě v titulní povídce této sbírky se dávají dohromady, aby v dalších příbězích už řešili příběhy více či méně společně. Povídka Měsíc s dýmkou je koneckonců to nejlepší, co tato útlá knížečka nabízí. Vyšetřování smrti Horácova přítele je brilantní ukázkou psychologie uzavřené skupiny, v níž každý něco skrývá. Na rozdíl od některých jiných povídek Hany Proškové (příkladem může být např. Zvláštní případ), v nichž jsou těžkopádné a rozvláčné dialogy, často zcela o ničem, tady jde úspornost ruku v ruce s krystalicky čistým stylem. Povídka 6+1 pak stojí na pomezí mezi těmito dvěma polohami a zaujme především výstižným vykreslením pubertální revolty mladých lidí. Pro Hanu Proškovou byla tato sbírka vstupenkou do světa kriminálního žánru a nutno říci, že docela povedenou.
Šarlatová planeta je bohužel typickou ukázkou sovětské „budovatelské“ prózy, která pošpinila i tak specifický žánr, jakým je science-fiction. Postavy Žemajtisova románu jsou dokonalí superhrdinové, pro něž žádná překážka není dost velká a žádná záhada tak zapeklitá, aby si s ní neporadili v pauze mezi dvěma nádechy. Jejich intelektuální výšiny a neomylná intuice je nám běžným smrtelníkům vpravdě nedostupná a nepochopitelná. Z každé řádky tohoto románu trčí patos a bezpřehý idealismus jako hranatá koule na všechny strany. Dokáží překrýt samotný příběh tak dokonale, že z něho zůstanou jen infantilní dialogy a trosky, dost podobné těm, které zůstaly z marsovských měst. Očekávání, jak to celé dopadne, je bohužel zašlapáno do povrchu Marsu slaboduchými průpovídkami, dětskou naivitou a kulisami postavenými z papíru. O dramatické momenty je tu taková nouze, že jste vděční i za uklouznutí nohy kosmonauta na žebříku vesmírné lodi. Vážně nevím, jestli ty dvě hvězdy v hodnocení nejsou příliš…
Ren Dhark objevuje planetu Robon, kde stojí města, která jako by z oka vypadla těm pozemským a co víc, v osvětlených ulicích se klidně procházejí lidé a baví se spolu jako by nikdy nebyli uneseni ze Země a přepraveni sem přes propast světelných let. Stagnace. Jinak to neumím popsat. Dokonce ani osvědčený a vysoce aktivní autor série Kurt Brand se nevyvaroval, podobně jako jeho kolegové, mlácení prázdné slámy. Sledujeme události na Zemi, na Hope i na Robonu a kde nic tu nic, ani smrtelné ohrožení posádky Point Of nezabírá. Opravdu už by to chtělo nějaký nový a svěží vítr do plachet, než celý příběh ještě víc zdegeneruje.
Point Of stále ukrytá v břiše nepřátelské transportní lodě se blíží obřímu žlutočervenému slunci a systému jeho planet, z nichž jedna je bezesporu domovem agresorů. Právě tady chce Ren Dhark nalézt odpovědi na své otázky. Od napínavých vesmírných bitev jsme se v posledních sešitech série přesunuli na pole tahové strategie a velmi pozvolného a opatrného odhalování toho, cože se to v galaxii vlastně děje. Tu a tam nám autoři nabídnou vodítko, jinde zase uhnou do slepé uličky, ale přece jen jsme už za polovinou celého seriálu, a tak už by bylo záhodno vytasit se s nějakým zajímavým překvapením. Nebo je ještě příliš brzy na odhalování záhad?
Ren Dhark opouští tajnou základnu T-XXX a vydává se zpátky na Point Of. Přitom se jen tak mimochodem zmocní dvou Gigantů. Jenom oni totiž mohou prozradit, jak vrátit lidstvu jeho duši. Muž akce Kurt Brand, který v minulosti vždy rozčísnul stojaté vody příběhu, tentokrát zamířil do poněkud jiných sfér. Dvacátý šestý sešit Rena Dharka proto není nabitý strhujícím dějem a zběsilými vesmírnými bitvami, ale nabízí pohled za oponu. Jsou tu tajemství a záhady, které je nutno objevit a vysvětlit. Koneckonců už na to čekáme dost dlouho. A zcela samozřejmě se nedočkáme. Můžeme jen malinko, na jeden mžik oka, nakouknout…
Na Plutu si Giganti, kteří se zmocnili Sluneční soustavy, se skupinou Rena Dharka neporadili. Na Marsu tomu může být ale úplně jinak. Zvlášť, když je připravena past i pro vracející se Point Of. Autor Cal Canter, který zatím napsal pouze jediný příspěvek do Dharkovské série, se vrací ve velkém stylu. Dějovou linii zjednodušil a zpřehlednil, takže krásně vynikne zápletka, podpořená koňskou dávkou vesmírných i pozemních akcí. Tam, kde H.J.Freiberg v předchozím sešitě zmateně tápal, Canter s bravurou a lehkostí exceluje a připravuje půdu pro další Dharkova dobrodružství.
Země je obsazena nepřáteli a Ren Dhark jen se štěstím nepadne do jejich rukou. Zatímco si hraje s Giganty na honěnou, kolonisté na Hope jsou pod palbou cizích lodí a ještě se jim hroutí ochranný štít. Zdá se, jako by sám vesmír chtěl zničit a zotročit celý lidský rod. Po dvou hodně slabých a zmatených sešitech, které se tloukly na místě a točily se v kruhu jako rozdováděné jojo, se k peru vrací Kurt Brand a tu zablokovanou káru se mu konečně daří odbrzdit. Hrne to tam sice hlava nehlava, ale alespoň se po dlouhé době zase něco děje a kupodivu to má napětí a spád.
Gigantická prstencová loď Point Of, zanechaná záhadnou zmizelou civilizací v podzemí na ostrově Deluge, se chystá ke svému prvnímu zkušebnímu letu s lidskou posádkou. Za kormidlem stojí kdo jiný než Ren Dhark a zkušení důstojníci ze staré Galaxy. Vyprávění jakoby malinko ubralo na tempu i překvapivosti, dost možná proto, že sled událostí řídí namísto lidí automatika. Přes všechna expresiva, která se v textu objevují, příběh spíše šeptá a pobublává, než aby halekal a vřel. Těžko se odpouští i sterilita a plochost konání jednotlivých postav. Dramatický let mi tak připadá jako jakýsi překlenovací můstek mezi dvěma částmi. Je jen otázkou, co bude na druhé straně tohoto předělu.
Osmá planeta systému dvojhvězdy Sol ještě nevydala všechna svá tajemství. Ren Dhark je rozhodnut, že je vyrve z její metanové atmosféry děj se co děj. Šestnácté pokračování je v mnohém podobné svému předchůdci. I tady se představuje nový autor - Cal Canter, a kupodivu stejný je i jeho přístup k rozvíjení příběhu. Drží se pevně vytčené dějové linie a nevydává se na žádné zbytečné a pozornost odvádějící výlety do oblastí mimo mantinely. Toto konání s sebou mimoděk přináší i jistou uzavřenost vyprávění v rámci sešitu. Čtenář tak dostává sice kontinuální epizodu, ale ta je jako korálek navlečený na šňůrce. Funguje sama o sobě i v rámci celé série.
Jen co pomine jedno nebezpečí, už kolonistům z Hope dýchá na záda další. Tentokrát se jako příslovečné zrnko písku dostanou mezi dva mlýnské kameny, mezi dvě vesmírné inteligence, které spolu svádějí boj na život a na smrt. Nový autor Staff Caine se v tomto pokračování Dharkových dobrodružství vyvaroval jednoho ze základních nešvarů svých kolegů, a to nesmyslných odboček, vedoucích většinou do slepých uliček. Také zcela ignoroval přípravu a nahazování myšlenek pro další díly. Díky tomu je jeho příspěvek do Dharkovské série osvěžujícím způsobem sevřený a koncentrovaný jen a zcela na hlavní dějovou linii.
Příznivci bývalého guvernéra Rocca stále ještě vzpomínají na zlaté dobré časy, kdy si byli všichni rovni, ale někteří si přece jen byli rovnější, a jen těžko se smiřují s novým uspořádáním věcí. Není proto divu, že Ren Dhark a jeho nejbližší spolupracovníci jsou první na seznamu pro vhodně umístěnou výbušninu. Kurt Brand se do toho zase jednou opřel a když si člověk odmyslí některé pasáže, které jakoby se sem zatoulaly z úplně jiného seriálu, sviští mu příběh pod rukama jako sáňky na bobové dráze. Slabinou, podobně jako u ostatních sešitů, je finále, které je už poněkolikáté slabé a hloupé.