lukaso89
komentáře u knih
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Laskavý humor celého textu člověk obejme jako pořádně huňatá a hřejivá deka. Bylo to krásné oražení od hektičnosti současných knih. Rozhodně doporučuji !
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
Výtečná dobová reportáž, ve které je hlavní hrdina "pouhým" vypravěčem, jež zachycuje různorodost ostatních postav a společnosti. Místy pobaví, místy zamrazí, ale rozhodně stojí za přečtení. Jen je tedy nutno dodat, že kniha láká na "clickbaitový" název, jelikož o válce to rozhodně není. K textu a celé knize mi vůbec neseděly ilustrace, které jsou dle mého názoru zralé buď na kompletní revizi nebo na vyhození (se vší úctou k jejich autorovi).
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Nekompromisní obžaloba války včetně jejího definitivního odsouzení. Knížka je nejen výborně čtivá, ale především strhující svým obsahem. Je v ní snad úplně všechno, co by člověk od tohoto žánru mohl očekávat - nadšení zfanatizovaných verbířů, stupidnost příprav a cvičení, nesmyslnost válečného snažení na frontových liniích, omezenost životních ambic válčících účastníků, síla žel bohu vždy pouze dočasného přátelství v zákopech, zvířecí instinkty nutné k přežití včetně fatálního osobního souboje (když nezabiju já jeho, zabije on mě, přestože v bezválečném světě bychom mohli být nejlepší přátelé), nastínění osudů doma opuštěných rodin, občasná malá povyražení a potěšení v přestávkách mezi boji a především absolutní ztráta iluzí a rezignace na hledání hlubšího smyslu života, což ovšem s ohledem na vnější okolnosti není nihilismem, ale jen a prostě zrcadlem dění. Skvělá kniha, která je navíc žel bohu stále aktuální. Kéž by již nikdy nebyla.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Po knížce jsem sáhnul kvůli tomu, že jsem ji našel v knihovně v sekci "Povinná literatura pro ZŠ", a po jejím přečtení musím říct, že pokud je toto reprezentativní příklad povinné četby, tak je dle mého názoru nejvyšší čas zvolit pro přitáhnutí mladé generace ke knihám novou strategii. Pozitivem určitě je, že kniha není žádným kolosem a děj zpočátku hezky ubíhá. Nicméně s každou přečtenou stránkou se pro mě text stával větším a větším utrpením. Poměrně originální způsob zpracování a vyprávění není tím hlavním problémem, přestože na atraktivitě nepřidá. Hlavní potíž jsem měl s tím, že vypravěč (tj. hlavní hrdina děje) je tak neskutečně nesympatickou postavou, že trávit "s ním" čas mě téměř fyzicky bolelo. Asi každý teenager si projde obdobím hledáním sebe sama, životního smyslu či třeba vyššího principu mravního, nicméně úroveň odpudivosti přemýšlení hlavního protagonisty přesahuje takřka všechny aspoň trochu pochopitelné meze. Příslušník "zlaté mládeže", který si nevidí na špičku nosu, přičemž má zároveň neustálý pocit, že sežral hned několik Šalamounových výměšků, se ke všem a ke všemu (s výjimkou vlastních sourozenců) vyjadřuje s takovou mírou nesnesitelnosti, že tím nastavuje zrcadlo jen a pouze sám sobě. A to knihu ani náhodou neutáhne, jelikož to je zcela zřejmé po prvních pár stránkách. Zbytek je opakování téhož bez posunu čehokoli kamkoli. Opičí láska k mladší sestře (a mrtvému bratrovi) je sice příjemným oživením jinak totálního odmítání všeho a všech, stálým opakováním je ovšem dotáhnuto až do zbytečného absurdna. Když se k tomu všemu přičte ještě nepříliš povedený překlad (obraty "daly si ke snídani než topinku a kafe" nebo "to mě umrtvilo" jsou možná novátorské, ale z mého pohledu až tak, že je už nikdy nikdo víckrát nepoužije), bylo pro mne dotáhnutí knížky až do konce utrpením. Prosím nahraďme tuto knihu v přehledu povinné literatury něčím jiným. Prosím. Utahané fňukání zlaté mládeže, která se povyšuje nad všechny a všechno, přičemž veškeré její problémy vždy zamázne tatínkova kreditka, není tím správným lákadlem do světa literatury.
Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají
Miroslav Bárta
Hned v úvodu je autorem na rovinu přiznáno, že kniha vznikla vlastně jako zápis opakovaných posezení u piva v hospodě, což pokládám za férový úvod, který do značné míry vystihuje celou knihu. V tomto žánru (tedy ve smyslu "chlapi, já jsem nedávno četl tohle a tohle" a "kluci, loni jsem se byl podívat tam a tam") se jedná o zajímavý soubor pozoruhodných informací, z nichž řada má jistě potenciál na hlubší vysvětlení, resp. zasloužila by si hlubší rozbor a vysvětlení. Nic takového ovšem od této knížky očekávat nelze, protože to jsou zápisky hospodských diskuzí, nikoli pohromadě držící text, který se chce smysluplně dostat od A k B. Přiznám se ovšem, že má očekávání (vyvolané mimo jiné anotací knihy) byla výrazně vyšší. Kniha jako celek nedrží pohromadě, text nesouvisle skáče od jednoho tématu k druhému, nelze v něm najít jakoukoli jednotící či odněkud někam mířící linii a rozdělení kapitol je v podstatě zcela náhodné a nemá hlubší význam. Prostě jako když se několik (inteligentních, sečtělých a zcestovalých) kamarádů sejde v hospodě "na jedno" a povídají si, co je u nich nového, co v poslední době zažili a co je zaujalo. To rozhodně není málo, ale zároveň to zkrátka nenaplňuje očekávání, která čtenář oprávněně na knihu klade.
Soumrak demokracie
Anne Applebaum
Pozitivně hodnotím závěrečné zamyšlení a celkovou čtivost. Ale ten zbytek... Jako na sobě nezávislé novinové sloupky jistě dobré, ale jako kniha s kompaktním a smysluplně navazujícím obsahem bohužel nedostačující. Po přečtení knihy vím, že autorka se účastní velkého množství večírků za účasti velkého množství zajímavých lidí, z nichž drtivá většina pro mne ovšem byla zcela "no name" a nesdílím autorčino přesvědčení, že se z chování těchto více méně náhodně vybraných jednotlivců dá usuzovat něco směrodatného o celkovém společenském vývoji a především o jeho příčinách. Zároveň pokládám snahu o spojování různých událostí v různých zemích za zajímavou myšlenku, které ovšem opět chybí jakékoli faktické či objektivní zdůvodnění. Vytknul bych také v podstatě naprostou ignoraci ekonomických aspektů (třeba absolutního či relativního příjmu), které bych u běžné populace tipoval na jeden z významných spouštěčů "blbé nálady" a odklonu od demokracie směrem k autoritářství. Knihu ke čtení nedoporučuji.
Templářské dědictví
Steve Berry
Dan Brown na LSD navíc s vydavatelem tlačícím na vydání knihy v nejbližším možném termínu. Pozitivně hodnotím spád děje a konzistentní hon za pokladem, nicméně obsahově mi to přišlo extrémně divoké. Mezi současnými postavami jsem se vyznat dokázal, ale na rovinu se přiznám, že mezi těmi historickými jsme často jen zmateně bloudil. V jednu chvíli jsem navíc nabyl dojmu, že nějaký šifrovaný kód musí být jistojistě schován i v tajemném nápisu WC v šipce na stěně v našem městském kostele, protože proč by tam přeci jinak byl. Byl jsem upřímně rád, že jsem se všemi zakoutími, náznaky a tajemnými nápovědami prokousal až do konce. O pochopitelnosti a uvěřitelnosti znovuzrození ztraceného syna, matčině reakci na něj a spoustě dalších "detailů" se raději zmiňovat nebudu.
Warcross
Marie Lu
Slibně se rozbíhající text se postupně mění na těžko uchopitelnou kombinaci teenagerské romance a aspoň trochu rozumné hranice neznajícího sci-fi vyprávění, která nejen nedrží pohromadě, ale často ani nedává smysl, což je nejvíc patrné v závěrečném rozuzlení. Škoda. V nápadu potenciál zcela jistě dřímal, nicméně v textu se ho žel bohu vytěžit nepodařilo.
Otec musí zemřít
Sandrone Dazieri
Chytlavá detektivka delšího rozsahu, u které jsem hltal každou stránku a dychtivě čekal na rozuzlení. Můj jednoznačný tip na hlavního pachatele se ukázal úplně mimo, takže jsem si užil i překvapení v závěru. Vlastnosti a chování obou hlavních hrdinů jsou dle mého názoru mimo pozemské možnosti, ale detektivka přeci může být i pohádkou :) Některé zákruty v závěru už byly zbytečně navíc, ale celkově to bylo strhující čtení s nečekaným rozuzlením. Určitě doporučuji.
Větrné duše
Mons Kallentoft
Knížka mne za celou dobu nevtáhla do děje a v podstatě od začátku jsem jen doufal, že co nejrychleji skončí. Do děje bylo zamotáno zbytečné množství postav, které k jeho spádu přispívaly jen minimálně nebo vůbec. Glosy od zemřelé hrdiny byly z mého pohledu zbytečné. Také kvalita textu či budování napětí výrazně zaostává za jinými, podobně zaměřenými knihami. Navíc se mi nechce věřit, že by ve Švédsku bylo možné, aby případ vyšetřovala matka jedné z hlavních podezřelých. Celkově - utahaná detektivka bez špetky napětí. A bohulibý námět, tedy péče o seniory, ji žel bohu nezachrání.
Memento
Radek John
Syrové, drsné a nekompromisní (tedy až na to z pohledu celé knížky zbytečně protahované ponaučení na úplném konci). Knížka je velice poutavá a umožňuje (samozřejmě jen do té míry, do jaké to je přenositelné) vcítit se do života uživatelů drog. Celý životní pád hlavního protagonisty a jeho postupný posun od neškodné vylepšené koly po zoufalý konec je tak čtivý a dramatický, že se člověk od textu nemůže odtrhnout. Občasné záblesky naděje jsou rychle přebity dalším a dalším pádem na stále hlubší dno. Určitá neurovnanost a (úmyslná ?) zmatenost textu perfektně zrcadlí životní eskapády hlavní postavy a jeho rozbitý svět.
Když jsi odešel
John Marrs
Kniha mne hned na začátku pevně chytila a nepustila až do samotného konce. Je totiž čtivá, svižně ubíhající a napínavá. Mohl bych jí sice vyčítat částečnou zdlouhavost, které prodlužuje odhalení pointy (každý další zážitek, resp. utrpení, hlavních protagonistů je méně a méně uvěřitelné), nebo přeskakování mezi různými vypravěčskými i časových perspektivami (v nichž se hlavně v případě delších časových skoků o měsíce či dokonce roky dá snadno zabloudit), nicméně i přes to všechno dávám bez váhání plný počet bodů. Kniha je totiž neuvěřitelné chytlavá a hlavní zápletka "ze života". Zcela chybně interpretovaná domněnka hlavního hrdiny vede k fatálním katastrofám hned několika rodin až vyústí v závěrečné odhalení, které je šokem nejen pro obě hlavní postavy, ale i pro čtenáře, a ve kterém jsem měl slzy na krajíčku.
Sběratelé zla
Mark Griffin
Měl jsem velké potíže se do knihy začíst, ale nakonec jsem se úspěšně dobral až na její konec. Doporučit ji nicméně nemohu. Chování postav je nepochopitelné i nelogické zároveň. Zápletka je na jednu stranu předvídatelná, ale na stranu druhou zároveň překombinovaná. SPOILER - Doteď jsem například nepochopil, jak se jeden z hlavních hrdinů dokázal dostat z bombou do vzduchu vyhozeného auta, když z ostatních tří pasažérů nic nezbylo. Závěr je pak dotažen do takového extrému, že mu nelze uvěřit ani v nejdivočejších snech.
Tulák
Nick Petrie
Mezi hlavní klady patří, že kniha je čtivá a svižně ubíhá, ovšem obsahově to je bída. Jednání postav je nejen neuvěřitelné, ale často i nepochopitelné. Zápletka i rozuzlení jsou napsány poměrně dramaticky, ale opět zcela neuvěřitelně. Počet mariňáků v knize několikanásobně překonává rozumnou míru a (ne)smysluplnost jejich jednání je již zmíněna výše. Knihu jsem dočetl, zajímalo mne, jak to dopadne, ale doporučit ji nemohu, přestože má jistě bohulibý cíl, kterým je upozornit na špatnou psychickou situaci vojáků nasazených na zahraničních misích po jejich návratu do "normální" společnosti.
Hana
Alena Mornštajnová
Zajímavě psaná kniha, kde se ve třech kapitolách postupně uzavírá kruh celého děje. Z mého pohledu by chronologické vyprávění přidalo na srozumitelnosti, ale chápu, že by tím kniha trochu ztratila na napínavosti. Inspirace skutečnými událostmi textu dodává na uvěřitelnosti a podněcuje k dohledávání dobových faktů. Na druhou stranu je ovšem míra neštěstí a smůly, která doprovází hlavní hrdinku (resp. hrdinku, po které je kniha pojmenovaná), zbytečně vyšroubovaná až do krajnosti. Celkově se jedná o čtivý a poutavý text.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Skvělý námět, který nejenže nestárne, ale naopak stále nabývá na aktuálnosti. Kniha jako celek se četla dobře, ale místy moc neubíhala, jelikož se odbočovalo do nepodstatných popisů. Dialogy postav jsou obsahově v pořádku, ale výrazově mimo - takto zkrátka nikdo nemluví, což trochu ubírá uvěřitelnosti.
Zelená míle
Stephen King
Na rovinu se přiznám, že jsem čekal mnohem víc. Kniha pro mě dostala spád a vtáhla mne do děje až v poslední čtvrtině. Do té doby mi text přišel hodně ucouraný se spoustu nikam nevedoucích a nic nesdělujících odboček, zápletky byly účelově protahované a celé se to hrozně vleklo. Samozřejmě netuším, zda bych to tak jednoznačně hodnotil, kdybych o tom nevěděl, ale takhle na mne účelové protahování textu z důvodu postupného vydávání jednotlivých částí úplně křičelo. V textu (či alespoň mezi řádky) si samozřejmě je možné domýšlet spoustu hlubokých životních mouder, jenže to jde i v písničkách kapely Kryštof, a člověk se stejně neubrání dojmu, že nejpravděpodobnější je, že tam nic není. Rasismus v Americe třicátých let je pro tamní publikum jistě atraktivní (a možná dosud neuzavřené) téma, ale celou knihu prostě neutáhne. Léčitelské schopnosti hlavního hrdiny, životní pouť jedné hravé myši a souhra náhod vedoucí k finálnímu rozuzlení jsou dotažené do takového extrému, že to knize zcela zbytečně škodí. Na city hrající závěr mne upřímně dojal a vytáhnul hodnocení až na čtyři hvězdičky, které jsou sice s hodně odřenýma ušima, ale jsou tam.
Ocelové srdce
Albert Čuba
Svižná, rychle ubíhající jednohubka na delší večer, pokud se tedy dokážete sžít se svérázným způsobem vyprávění, který mně osobně úplně nesedl. Mezi přednosti knížky se určitě řadí čtivost a spád děje. Ale - asi od poloviny textu jsem váhal, zda se jedná o vážně myšlený příběh nebo šílenou parodii. Pokud to bylo myšleno vážně, tak by hodnocení bylo někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, protože příběh je místy nekonzistentní, děj neuvěřitelný, chování postav nepochopitelné a scény ve druhé polovině krajně absurdní. Pokud se nicméně jedná o humorný text ve stylu "Shoky & Morthy: Poslední velká akce", ze které autor tu a tam čerpá (třeba sekání rukou), tak bych to hodnotil skoro na plný počet. Nakonec jsem se přiklonil k tomu, že kniha není noir románem, ale parodií na něj, a boduji čtyřmi hvězdičkami. Myslím, že text má potenciál na zfilmování ve stylu šíleného humoru Tří tygrů, třeba jako "Shoky & Morthy 2: Příběh z Ostravy". Závěrem si nemůže odpustit ještě jeden komentář - doufám, že teď dostatečně dlouhou dobu nikde neuvidím sousloví "město, kterému se říká černé" nebo cokoli podobného, jelikož v této knize už mi to po čtvrtém opakování lezlo na nervy podobně jako popěvek tatatata v reklamě nejmenovaného nábytkářského řetězce.
Andílek
Lucinda Berry
Po pomalejším rozjezdu, kdy jsem si musel zvyknout na střídání tří různých vypravěčů, mne děj vtáhl a zcela pohltil, takže jsem knížku nedokázal odložit, dokud jsem ji nedočetl. Kniha je čtivá, děj uvěřitelný, příběh je skvěle stupňován a v celém textu v podstatě není slabší místo. I když se hlavní obrysy zápletky od počátku nabízí, i tak jsem hltal každou stránku, abych se dozvěděl, jak přesně to celé dopadne. Motivace i chování jednotlivých postav mi přišly realistické a do značné míry pochopitelné, jen vytrvalost a systematičnost hlavní hrdinky mi na šestileté dítě přišly přehnané, nicméně i tak mi jí bylo neskutečně líto.
Praha noir: čtrnáct povídek předních českých spisovatelů
* antologie
Krátké, čtivé a svižně ubíhající příběhy různé kvality. Knihu není nutné číst jako celek, ale lze si náhodně vybírat jednotlivé kapitoly dle aktuální nálady.
