lukasresl komentáře u knih
Pěkná kniha, která měla skončit předtím, než se hlavní postava vydala zpět do Pákistánu.
Kniha je plná zbytečného balastu a kázání rad do života. Nicholas Taleb by jí měl zkrátit do eseje, pak by to stálo za přečtení.
Každému, kde četl tuto knihu bych doporučil se podívat na youtube na video z konference organizace One Young World v Irském Dublinu z roku 2014, kde spisovatelka a hlavní protagonistka knihy také vystoupila. Neviděl jsem na youtube ještě nic dojemnějšího. Přitom její řeč má hlavu a patu a říká i konkrétní poselství: #1.Vzdělej se, abys mohl zvýšit povědomí o krizi lidských práv v Severní Koreji.
#2. Pomoz a podporuj uprchlíky ze Severní Koreji, kteří se snaží uprchnout za svobodou.
#3. Požádej vhodnou formou Čínu, aby přestala navracet uprchlíky ze Severní Koreji zpět.
Konec prokrastinace je kniha, ze které je mi smutno. Snaží se nám pomoct dosáhnout štastného a plného života a spoutat některé naše touhy pro dosažení tužeb ještě větších, trvalejších a udržitelnějších. Přesto je něco velice temného a znepokojivého na poznání, že naše životy jsou tak nějak ploché a bez přesahu a naše snažení je redukováno na dosažení šťastného života - nalezení té správné formule pro vybalancování těch chemických vazeb v nás, které nám dávají ten sladký pocit štěstí.
Výborný počin, jako dítěti se mi hra hrozně líbila. Pěkné obrázky i text. Odkazy ale nejsou úplně dokonalé. Ve hře je možné (při určité kombinaci kroků) přeskočit důležité stránky (setkání s kejklíři). Když se to stane, tak čtenář už nerozluští, o co má vlastně usilovat.
Zen a hotovo je celkem inspirující kniha, naneštěstí jsem se ale nezbavil pocitu natahování textu, opakování a hraní si s fontem, tak aby to autorovi na tu knížku vyšlo a mohlo to jít na pulty.
Obecně bych řekl, že je hlavně určena lidem, co často nečtou a snaží se je rychle zaujmout a "nakopnout". Nakopnout k tomu, aby o tom co dělají přemýšleli a aby si osvojili dobré pracovní/životní návyky. V tom může být pro mnohé lidi určitě přínosem.
Na knihu jsem se těšil, ale zklamala mě. Styl psaní mi nevyhovuje.
Připomnělo mi to Da Vinciho kód od Dana Browna. Čte se to jedním dechem. Stejně jako u Browna je ale hodně věcí podřízeno spádu a dramatičnosti situace (například nepravděpodobný charakter Lisbeth Salanderová) a postavy se jasně dělí na ty kladné a záporné.
Teď mě ale omluvte, zavírám svůj PowerBook a jdu si uvařit kafe :-)
Když jsem byl dítě, byla to jedna z mých oblíbených knih, především díky zajímavým ilustracím.