lynxir komentáře u knih
Ani ryba, ani rak; místy emancipační ženský román, pak něco jako politická biografie. Autorka je zjevně mnohem více aktivistkou než spisovatelkou.
Navnaděn zahraničními publikacemi podobného ražení jsem čekal mnohem víc konkrétních detailů o hudbě než kdo, co, kde, s kým, jak a kolik toho vypili. Ale aspoň mě to dotlačilo k postupnému přehrání celé Mišíkovy diskografie.
Jediné, co za to stojí, jsou ilustrace Z. Buriana. Příběh nic moc, takzvaní lovci střílejí na vše, co se jen pohne, soudruh Luskač má neskutečný sklon k přehánění ve všech směrech a komunistický postoj k veškeré situaci je opravdu naprosto tupý.
Autor se zjevně nemohl rozhodnout, zda napsat etnografickou studii, poutavý cestopis či další díl Kara ben Nemsího.
Kniha zdaleka není tak hrozná, jak je zde prezentováno. První polovina, odborná, mi přišla docela poučná. A výběr pranýřovaných slov ve druhé půli jsem chápal jako osobní autorův názor, se kterým sice ne vždy souhlasím, ale nikterak mne neiritoval, spíš pobavil.
Ještě několik dalších takovýchto knih a budu bez sebe nadšením, že existují klasičtí autoři, kteří mají o čem psát a navíc to umí. Tady si připadáte, jako byste celý večer čekali na Ježíška a těšili se, co vám asi tak nadělí, a on nepřišel. Jistě, můžete si dát panáka irské whiskey, ale autor místo přidání pár kapek vody pro rozvinutí chuti tam té vody nalil rovnou dva litry. Fajn, můžete všem říkat, že pijete irskou whiskey, ale ani když toho vypijete litr, náladu vám to nezvedne.
Pokud na tuto knížečku někde narazíte, což vzhledem k opravdu nepatrnému nákladu není moc pravděpodobné, tak neváhejte. Autorka vlastní zážitky z dětství ve válečném zázemí i pozdějších cest po Sibiři a jihovýchodě země přetvořila do psychologických povídek o lidech prostých, ale i umělcích a intelektuálech. Je zajímavé, že zde není ani náznak jakékoliv politické agitace. Možná si po přečtení těchto povídek uvědomíte, v jak těžkých podmínkách žili lidé v době války i nedlouho po ní a jak se vlastně my, přes všechno to dnešní stěžování si a naříkání, máme výborně: myšleno po materiální stránce, protože jinak se člověk zase tolik nezměnil.
Jaroslav Vojta, výrazný herec divadelní i filmový, ve své autobiografii líčí převážně cestu herce po prknech, která znamenají svět, na film se bohužel až tolik nedostalo. Jeho nadšení, celoživotní touha hrát i obětavost v tomto směru byly opravdu neskutečné. Ale s plynoucím časem, úbytkem pamětníků a novými generacemi herců upadá pozvolna v zapomnění, stejně jako mnoho jiných. Škoda.
Než Listování by knize slušel spíše název Paběrkování. Kniha není poskládaná pouze z dopisů, z nichž některé jsou celkem nicneříkající, ale mnoho z příspěvků se již objevilo někde jinde. Pokud vás osoba Jana Wericha opravdu zajímá, doporučuji úžasnou, obsáhlou Korespondenci s Jiřím Voskovcem I-III z roku 2007.
Tři povídky/novelky z různých historických období a rozličných prostředí. Příjemné, až filozoficky zaměřené čtení; autorka má hluboce nastudováno, tedy i její doslov a dodatečné informace k jednotlivým částem jsou pozoruhodné. Jednotlivá díla plynou v čase velmi pozvolna a tak nějak poklidně a trpělivě, jako Vltava či Labe v dolním toku. Pro vyšší hodnocení snad schází jen nějaké to vzrušivější vybočení, nějaká temná hlubina v zarostlé zátočině, svižnější proud roztříštěný ohlazenými balvany či snad přímo dramatický úsek s divokými peřejemi, zpěněnými vodami či duhou pableskující na oroseném listoví okolní vegetace…
Ač v knize není kladná postava, se kterou by se člověk mohl či snad toužil ztotožnit, a snad ani neexistuje neřest či nectnost, která by zde nebyla explicitně zmíněna, přesto je nutno uznat, že Mailer opravdu psát uměl. I překladatel M. Žantovský se zde vytáhl.
Přehršle citací z druhé ruky, bohužel o hudbě se nedozvíte téměř nic. Pokud vás zajímají Freddieho sexuální eskapády, je to kniha pro vás.
Knížka o hočičce Lucii z dětského domova, která hledá maminku, i když ta maminka není tak úplně její maminka, a o malíři Mikulášovi, o růžovém plyšovém psovi, který není tak úplně plyšový, alespoň ne vždycky, o pruhovaných lvech a kostkovaných plameňácích, trochu o smutku a trochu o radosti, ale úplně nejvíc o lásce, která existuje jen tak mimochodem. A taky o tom, že zázraky se končí, když už jich není vůbec třeba.
Třeba je nám podobných knih, a to stále, pořád a víc, jako pohlazení od maminky, kdy nakonec ani tak moc nezáleží na tom, že ta maminka vlastně vůbec není naše maminka.
Drobná knížka, zajímavý úlovek z promoklého a mlhavým oparem zahaleného parku, s vyříznutým předním listem, zřejmě odstraněné jmenovité věnování, hádám na pozůstalost po nějakém zasloužilém myslivci, kterému knihu věnoval svaz k jakémusi výročí nebo možná odměna za vítězství ve střelecké soutěži. Lov, ač v názvu, není v knize to nejdůležitější, autor se s opravdu hlubokou oddaností a citem vyznává ze své lásky k řece a přírodě okolo ní v každé roční době; jeho popisy jsou skutečně velmi pěkné. Bohužel ve druhé polovině knihy začínají převládat kolchozy, sovchozy, okresní tajemníci sovětu a všichni možní i nemožní soudruzi. Škoda. Z budky do budky.
Nejzajímavější je část, kdy zpěvačka vypráví o svém životě v Číně. Jinak je to takový trošku ne úplně povedený patchwork autorkou poskládaný z odrbaných kousků látky. Zpěvačka sama je fajn.
Všeho je tam tak nějak málo: málo vtipu (žádný třeskutě ironický britský humor nečekejte), málo citu, málo sentimentu, málo smutku, málo Billa (který jediný stál za to). Jediné, čeho je přehršel, je vcelku otravné putování po hollywoodských památkách. Celkově nuda, nuda, nuda…
Kdyby v knize nebylo tolik očividného, strnulého schematismu socialistické literatury, mohl to být docela dobrý román o mezilidských vztazích.
Než kniha o Dylanovi je to mnohem více přehlídka úvah autora, jeho názorů a představ o Dylanovi. V urputné snaze o dokonalou slovní ekvilibristiku se autorovi místy vytrácí i samotný Dylan. Ne, že by kniha nebyla zajímavá, některé úvahy jsou docela objevné a jako doplněk informační skládačky celkem použitelné. Ale pokud chcete čistě fakta o Dylanově životě a jeho tvorbě, zvolte raději jinou knihu.
Socialistický román z 80. let minulého století je plný schematismu a autorovy rozpačitosti. Už se v něm nesoudruhuje, ale v pozadí je to tam pořád. Reminiscence starého Žižkova před a během války jsou samé klišé. Úlitba bohům nebo snadný výdělek?
Autor dosáhl největšího úspěchu jako divadelní režisér a scénárista, což je vidět i na této knize. Rychlé střídání dějů, míst, osob a časové skoky mohou fungovat u filmu, tady působí zmateně a chaoticky. Postavy jednají nelogicky, prostředí a společenské děje se zdají být opsány z novin. Film byl fajn, i když především díky hereckému obsazení. Kniha nestojí za moc.