LyttaNeyd komentáře u knih

Tak to byl tedy horor.. Ne kvůli stylu psaní nebo něčemu, co se týká knihy jako takové, to bylo všechno naopak skvělé. Ale představa, že by se něco takového opravdu mohlo stát...

Myslím, že jsem díky knize konečně lépe pochopila ten výrok: „Pokud celý svět věří lži, je to ještě vůbec lež?“. Zejména pak ve třetí části knihy, kdy přišlo na scénu všechno to mučení a vymývání mozků. Mělo by pak vůbec cenu ještě bránit nějakou svoji pravdu? Z některých popsaných myšlenkových pochodů mě až mrazilo, protože pokud jsem se do toho aspoň trochu vcítila, ono to snad začalo dávat smysl. To je na tom to děsivé.

Tahle knížka je a bude aktuální neustále, protože tu vždycky bude nebezpečí nějaké obludné diktatury, i kdyby ne přímo takovéhle. Když si vlastně představím všechnu tu byrokracii, která je už teď (a prý stále stoupá), tak si tak říkám, že bychom si měli dát pozor, abychom za chvilku nepřepisovali včerejší noviny.

18 15.04.2018

Věcí, která mě na knize nejvíc překvapila, byl jazyk, jakým je napsána. Vyskytuje se tam spousta krásných poetických obratů, velmi neobvyklých, ale úžasně doplňujících tu atmosféru. Je sice pravda, že některá spojení mě trochu překvapila (vytáhlé modré oči, dlouhonohé zapadající slunce, neobyčejně decentní židle), ale celkově byl jazyk právě to, co se mi nejvíc líbilo. Všechny postavy byly snadno uvěřitelné, hlavní hrdinka sympatická, stejně jako i vypravěčka.. Nikdy by mě nenapadlo, že si oblíbím Smrt, ale bylo to tak, dokonce jsem s ní často soucítila.
Velmi doporučuji.

14 03.07.2017

Tohle byla první kniha, kterou jsem od pana Bradburyho četla, teď však vím, že určitě nebyla poslední. Nečekala jsem tak hezký poetický jazyk, to bylo příjemné překvapení. Hlavní hrdina mi byl moc sympatický; to, jak objevoval přírodu a „opravdový“ svět, mi přišlo skoro až roztomilé. Na druhou stranu jsem moc nechápala, proč pořád tak lpěl na své ženě, i když očividně nejevila žádné známky pochopení ani snahy pochopit, o co mu jde. Možná že prostě jen neměl komu jinému by dal lásku. Taky Clarissy mi bylo moc líto, tak nějak jsem napůl doufala, že se pak ještě na konci někde objeví, že to všechno s její smrtí byla lež.

Celkově na mě ten příběh působil až skoro kouzelně, snad právě tím způsobem vyprávění. Taky to bylo docela poučné – někdy se člověk začne koukat na televizi a po chvilce si uvědomí, že prázdně sleduje reklamu na zubní pastu a skoro o tom ani neví. Teď si představte, že by to byla celá telestěna... brr. No, rozhodně se těším na další díla autora.

10 21.03.2018

Moje druhá kniha od pana Gaimana po Oceánu na konci uličky; a byla jsem příjemně překvapena! Příběh měl podobně snovou atmosféru, ale byl o dost bláznivější (což ale není na škodu).

Na druhou stranu, nebyla to jen taková fantasy pohádka pro děti.. U některých pasáží se Nikdykde podařilo něco, co jsem nezažila u jiné knížky – a to bylo znechucení. Nechápejte to špatně; byly to například popisy toho, jak pan Vandemar večeřel a tak, takže to znechucení bylo pravděpodobně zamýšleno. Musím tedy ocenit vypravěčský styl, protože mě skutečně dokázal vtáhnout do děje (třeba jsem si odvykla číst u večeře).

A právě pan Vandemar a pan Croup byly postavy, které mi přišly nejzajímavější. V jednu chvíli mučení, zabíjení a požírání mrtvých koťat z kanálů a do toho prostoduchost pana Vandemara a situace jak ze Stopařova průvodce po Galaxii. Občas mi z toho vážně trochu běhal mráz po zádech. Co se týče markýze de Carabase, toho jsem měla nejradši. Byl to snad první případ, kdy mi zmrtvýchvstání nepřipadalo kýčovité (snad proto, že jsem na začátku uvěřila, že opravdu umřel).

Celkově, i s tím předvídatelným koncem, to bylo pěkné čtení. Četla jsem tady komentář, v němž si někdo stěžoval, že tam není vysvětleno, proč se co děje, že tam chybí vysvětlení záhad toho světa. Ale třeba mně takovéhle věci nevadí. Ne že by mi to bylo jedno, ale víc se soustředím na postavy, na děj, na ty slovní hříčky a podobně. Je pravda, že to není nejpropracovanější román.. ale nemyslím si, že by něco vyloženě postrádal. Po dočtení se mi taky tak trochu chtělo zalézt do nějakého londýnského kanálu, a to je myslím hlavní :D

9 09.05.2018

Jako často, i do této knihy jsem se pustila, aniž bych o ní předem cokoli tušila. A bylo to úžasné! Jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu měla tu čest přečíst.

Ze začátku měl příběh podobný charakter jako Oceán na konci uličky – hlavně kvůli malému dítěti jako vypravěči a taky kvůli tomu nádechu tajemství. Taky jsem si nejdřív myslela, že se to celé bude točit jen kolem Bubu Radleyho, ale pak se příběh rozprostřel do krásné scenérie malých příhod a zajímavých myšlenek. Bylo mi pak trochu líto, že Bubu zmizel ze scény, protože (jak asi autorka zamýšlela) už od začátku jsem na něj byla hrozně zvědavá. O to velkolepější pak byl závěr, který mi udělal velkou radost – Bubu nezklamal a zároveň to nebylo přehnané.

Čipera jako vypravěčka byla moc sympatická a Atikus... Těžko říct, jestli opravdu existují takovíhle tátové, ale jestli ano, pak jsou všechny jejich Čipery a Jemové šťastné děti.

Málokdy se mi stává, že mě nenapadá, co vytknout, ale tohle je jeden z těch případů. Je to krásný příběh, žádný charakter není odbytý a i přesto, že je to někdy smutné, ta atmosféra příběhu je pořád příjemná. Určitě se s touhle knížkou nevidím naposled.

9 04.04.2018

Pravidla moštárny ke mně přišla během poměrně dlouhého období „čtenářského útlumu“ a nejspíš byla přesně to, co jsem potřebovala. Už na začátku jsem se do Homera zamilovala a chodívala jsem si číst s takovou radostí, jako bych s ním měla spíš jít na rande.
Je to takový ten pořádný román, kde mají všechny postavy svůj příběh nebo alespoň pořádné pozadí. Pro doktora Larche bych určitě neměla takové pochopení, kdyby do příběhu na začátku spadnul s cedulkou „starý, svérázný, zahořklý, přesto milující“. Ale když člověk pozná jeho život, promine mu i ten éter, no ne? Bylo zkrátka krásné, jak měla každá postava svůj smysl a místo ve vyprávění (možná s výjimkou konce, který byl lehce slabší a třeba roli Rose Rose jsem asi úplně nepochopila). Příběh se potom odehrává skoro nepřetržitě během několika desítek let. Vidět sirotky dospívat a dospělé stárnout bylo dojemné a zároveň skoro melancholické. Asi bych se s nimi sžila, i kdybych bývala nechtěla.
Co se mi taky hrozně líbilo, byl humor. Dost velkou část knihy tvoří poměrně naturalistické popisy potratů a podobných věcí, a některé pěkně cynické hlášky mě zastihly zcela nepřipravenou (ale o to hlasitěji jsem se pak smála). Ten naturalismus sám o sobě mi vůbec nevadil – větší problémy mi v knihách dělávají špatné postavy, a těch tu bylo pomálu.
Takže víte, co by Homer Wells odpověděl na otázku, jestli si tuhle knížku ještě někdy přečtu?
„Jasně.“

8 23.02.2019

Četba knížky mi trvala asi čtvrt hodiny, ale přemýšlela jsem o ní i dlouho po dočtení. Dumala jsem totiž, proč mě ten jednoduchý a krátký příběh tak zaujal. Velký podíl na tom určitě měly ilustrace – některé dvojstránky jsem si prohlížela opravdu dlouho. Řekla bych, že právě ony způsobily to, že jsem se při čtení cítila tak.. skoro okouzleně. A pak možná taky to, že bylo vidět, jak něco jednoduchého a skoro primitivního vlastně dokáže zázraky, když se to dělá pravidelně a s láskou.

6 04.01.2018

My děti ze stanice Zoo a Memento.. Po přečtení těchto dvou knih mám, co se týče drog, asi docela jasno. Pokud bych je měla porovnat, tak Christianina knížka byla víceméně jen z jejího pohledu, kdežto Michalův příběh je vidět i z pohledu společnosti. Všechna ta sezení v léčebnách a to jeho uvědomění si, že vlastně kromě drog už na nic jiného nemyslí, nic jiného nechce a vlastně ani nic jiného nepotřebuje. Je to trochu děsivé. Vlastně ne – je to sakra děsivé. Člověk by měl být rád za každý svůj koníček, něco, co ho baví, někoho, koho může mít rád. Protože jak do toho jednou spadnete, očividně to už nikdy, nikdy nejde zpátky.

5 22.01.2018

Nejvíce matoucí věcí na téhle knize byl piktogram milostného románu, kterým byla označena v knihovně. Milostný román? Spíš psychologické drama...

Četlo se to hezky, příběh rychle plynul, a postavy byly velmi uvěřitelné – snad až moc. Celé to je v podstatě o tom, jak se lidé rodí dobří, ale výchova a vnější okolnosti z nich udělají to, čím byli lidé v příběhu Větrné hůrky. Řekla bych, že původcem toho zla byl starý pan Ernshaw, ne proto, že přivedl nevlastního syna k sobě domů, ale proto, že nebyl schopný chovat se k němu stejně jako k vlastním dětem. Taky by mě zajímalo, jak chudák Nelly dokázala zůstat normální a nezbláznit se jako všichni ostatní. Musím říct, že Heathcliff mi občas doopravdy naháněl strach – a přitom mi ho bylo líto.

Co se mi na tom asi nejvíc líbilo, byl jazyk. Člověk si po chvíli přestane uvědomovat, že je to něco trochu jiného, než na co je zvyklý, ale podvědomě to pořád vnímá. Dodávalo to příběhu nádech starých časů – všechno to služebnictvo a vykání a jak ženy nosívaly šaty i při běžném dni.

Knížka rozhodně umí vtáhnout do děje a jsem ráda, že jsem ji četla.

5 06.11.2017

Začala jsem číst tuhle knížku s jakýmsi podivným pocitem – z recenzí jsem si vytvořila očekávání, ale očekávala jsem, že kniha bude lepší, než očekávám. Nicméně musím říct, že mé očekávání se nenaplnilo a byla pouze taková, jakou jsem očekávala. Dobře, teď už to slovo vůbec nedává smysl.

Bylo to takové milé čtení, dokonce jsem se párkrát rozesmála nahlas („Nejvyšší prvočíslo se v koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy.“). Nicméně žádné hlubší myšlenky jsem tam nenašla, možná se skryly s oním prvočíslem. Taky bych řekla, že čím je čtenář zběhlejší ve vědě a různých pojmech, tím víc ho to pobaví, protože narážek na právě takovéhle věci je tam hodně, to zas ano. Je ale klidně možné, že mi ten hlubší význam prostě uniká.

Určitě si přečtu druhý díl, protože by mě iritovalo, že nevím, jak to končí, ale nejspíš si k tomu vezmu i něco víc na přemýšlení.

5 20.10.2017

Musím říct, že při čtení jsem si sama občas přišla jako na tripu... Kdyby to nebylo psané podle skutečnosti, řekla bych, že to je sice dobře napsané, ale trošku přehnané, hlavně ten věk dětí. Nicméně podle skutečnosti to napsané je, a to je to, co je na knize nejděsivější. Já sama jsem se k drogám nejblíž dostala, když mi o zážitcích s nimi vyprávěl můj o rok starší kamarád, když mi bylo patnáct. Nejspíš jsem se nepohybovala v té správné (nebo spíš špatné?) společnosti, abych o tom věděla něco víc. Osobně nikoho, kdo by byl závislý v tak nízkém věku neznám, ani jsem nikoho neslyšela vyprávět. Zlepšila se situace od 70. let nebo se o tom už jen tolik nemluví? Tipuju spíš to druhé.

Také je dobré, jak jsou všechny Christianiny volby odůvodněné. Když to čtete, sice moc dobře víte, že to byl špatný krok nebo hloupé rozhodnutí, ale nikdy není třeba se ptát proč to vlastně udělala. Z jejího vyprávění je to jasné a každý alespoň trochu empatický člověk se do její role a postavení dokáže snadno vžít. Je snadné říct „Podělala to, a za svůj život si vlastně může sama, ty drogy jí nikdo nenutil.“ Ale upřímně, kolik z nás by bylo silnějších v její situaci? A kolik z těch, kdo řeknou, že ano, by to říkalo i po pár dávkách?

Hned po Christianě jsem nejvíc milovala Detlefa. Protože přesně jednoho takového Detlefa mám to štěstí mít také. Určitě všem doporučuju, aby si to přečetli. Mně to pomohlo být víc ráda za své přátele, rodiče, život.

5 30.09.2017

Čtyři pětiny knihy jsem byla nadšená, spisovatelův styl i to, co tam popisoval, mi nestkutečně připomínalo dětství. Při čtení jsem měla stejný pocit, jako jsem mívala jako malá, když se mi stávaly (z pohledu malé holčičky) „záhadné věci“. Jediné, co mě zklamalo, byl konec. Nechala bych ho spíš otevřený, aby si čtenář mohl sám domyslet, jestli všechno byla pravda nebo fantazie hlavního hrdiny. Takhle naplno řečené mi to přišlo, jako že mě autor příliš tlačí k tomu, abych příběhu uvěřila. 4/5 za ten závěr.

5 21.06.2017

Má druhá knížka od pana Bradburyho – a řekla bych, že přestože mě tak nenadchla jako předchozích 451 stupňů Fahrenheita, i tak to bylo pěkné čtení.

Od začátku to s každou přibývající povídkou bylo smutnější a smutnější, jak se Marťani postupně ztráceli v propadlišti dějin na úkor lidské chamtivosti. A stejně nakonec i lidi, až na pár jedinců, zmizeli, protože se sami zničili.. Ten pocit marnivosti byl při čtení občas dost nepříjemný; a dobře že tak, aspoň si to člověk uvědomí, když čte.

Ale povídky samotné byly pěkné – třeba o tom muži, který se vzbouřil vůči posádce své lodi a chtěl uchovat marťanskou kulturu. Nebo ta o pronásledovaném potenciálním ženichovi, u té jsem se docela nasmála :D

Závěr byl nakonec docela nadějný – z lidí se sice „plnokrevní“ marťani nestanou, ale aspoň měli snahu se oddělit od válek, nenávisti a chamtivosti, která stejně vede k sebezničení.

4 05.04.2018

Komentáře ke knihám, které mám opravdu hodně ráda, se píšou těžce.. A stejně tak je to i u Světů bez hranic. Knihy z této edice jsem neměla moc v lásce, ale tahle je výjimkou. Je v ní od všeho něco – klasický romantický příběh, dobrodružství, nádherné popisy scenérií, science-fiction, úvahy a filozofování... Dostala jsem ji, když mi bylo asi deset, a když jsem ji přečetla po několika letech znovu, překvapilo mě, kolik úvah a myšlenek mi z ní zůstalo v hlavě; jen jsem netušila, že tolik z nich je právě z téhle knihy.

Je pravda, že narozdíl od Carliho charakteru je postava princezny poněkud.. prázdná. Má sice své nenahraditelné místo v příběhu (je to vlastně hned druhá hlavní postava), ale je trochu škoda, že si s ní pan Mårtensson trochu nevyhrál.

A co se mi na tom celém příběhu líbí úplně nejvíc (a proč je vlastně jeden z mých nejoblíbenějších), je právě závěr. Ta konečná Carliho volba, která ho odlišuje od všech správných a tuctových románových hrdinů. Zároveň si nemyslím, že ho autor nechal rozhodnout se právě takhle, jen aby to bylo originální nebo zajímavé – skoro celou druhou polovinu knihy Carli k téhle volbě směřuje. Myslím, že já bych se nakonec rozhodla stejně (a určitě bych nebyla jediná). A to té knížce dává ještě takový punc opravdovosti, navíc k tomu všemu.

Nakonec dávám pět hvězdiček. Kdybych to teď četla poprvé, asi by byly jen čtyři. Ta pátá je za nové drobnosti při každém dalším čtení a za nostalgii z dětství.

4 05.03.2018

Před touhle knihou jsem od pana Coelha četla knihu Veronika se rozhodla zemřít, a i když je Alchymista slavnější, nepřišel mi lepší. Je pravda, že co se týče rozmanitosti a čtivosti příběhu jako takového, je asi zábavnější, ale pokud si z toho mám vzít nějaká moudra, Veronika mi byla bližší.
Záleží, jak moc si člověk dokáže z nějakého pohádkového a abstraktního příběhu vytáhnout něco aplikovatelného pro reálný život, čím by se mohl řídit. V momentě, kdy jsem v Alchymistovi došla k pasáži o přeměně ve vítr a o rozmluvách se sluncem, nebyla jsem si úplně jistá, co si z toho vzít a co pokládat jen za dokreslení příběhu...
Chápu, že hlavním poselstvím je jít si za svým snem a nenechat se odradit... Ale svět v Alchymistovi byl dost odlišný od toho reálného a žádné bližší vysvětlení nebo rady, kterými se opravdu řídit jsem tam nenašla. Nicméně, tři hvězdičky za krásný příběh a zajímavé myšlenky.

4 04.01.2018

Knížku jsem si půjčila s naprosto nulovým očekáváním, protože jsem do té doby pana Krause znala jen z jeho Show a byl mi dost nesympatický. A nejspíš právě tohle nulové očekávání mělo za následek, že se mi knížka tak zalíbila.

Jsou to v podstatě krátké povídky z autorova života, víceméně chronologicky za sebou. Někdy jsou humorné, někdy ne, ale skoro z každé je vidět, že pan Kraus sám sebe rozhodně nebere tolik vážně a jestli působí někdy až moc arogantně, tak spíš právě kvůli své „karoserii“, o které často píše na začátku.

Abych to shrnula, byla jsem celkem nadšená, dokonce jsem se při čtení několikrát smála nahlas a to se cení. Uvažovala jsem o pěti hvězdičkách, ale na druhou stranu to bylo takové trochu odpočinkové čtení, ke kterému se asi nebudu vracet. Ale jsou to čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené dolů :)

3 12.09.2018

Tahle knížka má v podstatě všechno, co by dobrá knížka měla mít – čtivost, přiměřené množství postav, spád děje, trochu nadsázky, humor, zamyšlení, trochu těch mouder... a asi každý by se v jedné z těch postav trochu našel.

Jenže asi v půlce knížky mi došlo, že prostě o ničem jiném než o sexu a o práci to nebude. A to vedlo k zamyšlení, jestli se vůbec lidský tvor zabývá vůbec něčím jiným.

Líbilo se mi, jak tam byly nenápadně, ale velmi jasně popsány životy lidí v režimech, které se vystřídaly během těch několika desítek let (i když zase z pohledu práce a sexu).

Dávám tři hvězdičky, protože i když to není můj nejčtenější žánr a už bych to znova nečetla, byla to fajn knížka... oddechová, ale zase žádná hloupost.

3 22.12.2017

Mnoho lidí hodnotí druhý díl jako slabší než ten první, ale mně se to tak nezdálo. Nepřišlo mi, že by nebyl tak vtipný jako předchozí díl, spíš jsem se v něm trochu ztrácela. Už předtím mi dějová linka přišla poněkud nesouvislá a teď ještě jak se hlavní hrdinové rozdělili a ty linky jsou dvě...

Co se mi na knize nejvíc líbilo, byly charaktery některých vedlejších postav. Obvykle se sice vyznačovali jedinou vlastností, ale byla vykreslená tak krásně, že jsem si některé pasáže četla několikrát – zvlášť jsem si zamilovala vládce vesmíru (moje nejoblíbenější: „Jak víte, že ten kocour existuje? Jak víte, že ví, že jste laskavý, nebo že mu dělá dobře to, co považuje za vaši laskavost?“ „To nevím. Nemám představu. Jen mi působí potěšení chovat se určitým způsobem k tomu, co se mi jeví jako kocour.“ Nebo: „Á, vypadá to že jíš... To se mi líbí, když tě vidím jíst, protože v mých představách umřeš, když nebudeš jíst.“). A pak taky kapitán se svou gumovou kachničkou byl fajn. Líbilo se mi, jak dokázal ze sebehorší věci vytěžit něco, z čeho by mohl být šťastný – a tak prostě byl.

Takže bych řekla, že oproti prvnímu dílu to bylo i trochu víc k zamyšlení (i když je klidně možné, že si to jen představuji a vůbec to tak nebylo myšleno). Těším se na další díl.

3 26.11.2017

Myslím, že z této knihy jsem si odnesla tak třikrát tolik, co si z knih průměrně odnáším. Četla jsem ji na doporučení jednoho velmi dobrého kamaráda s tím, že bych si prý obzvláště druhou dohodu měla vzít k srdci. Za dva dny jsem ji měla přečtenou a teď zkouším dohody uvést do praxe. Určitě si ji přečtu ještě alespoň jednou, abych ji lépe pochopila.

Nicméně neříkám, že je mi v ní všechno jasné – představme si třeba, že všichni čtyři dohody dodržují. Jaký pak má smysl někomu říkat, že ho milujeme, když on si to stejně nevezme osobně? Nebo existuje vůbec nějaký způsob, jak něco udělat pro ty druhé, aniž bychom z toho něco měli? Z knihy jsem pochopila, že pravděpodobně ne, což mi přijde dost smutné. Ale možná to jen špatně beru.

Ale i přes tyhle malé nejasnosti knihu všem doporučuji, je to v podstatě návod, jak se zbavit zbytečného trápení, o kterém ani nevíme, že zbytečné je.

3 07.10.2017

Stručná historie času byla asi zatím teprve druhá nebo třetí kniha, kterou jsem četla o fyzice, ale myslím, že jen tak na nějakou lepší nenarazím. Sice jsem nerozuměla úplně všemu, ale z velké většiny se Hawkingovi podařilo mi (i s pomocí obrázků) vysvětlit, jak to myslí. Taky se mi líbilo, že se nijak „nenavážel“ do teologických myšlenek, a nechával prostor i pro myšlenku boha. Nejsem věřící, ale občas je mi proti srsti, když se autoři těchto knih snaží za každou cenu ohánět se vědou a dokazovat, že náboženství je hloupost.

Je to prostě kniha, která vás baví a jako bonus máte pocit, že jste pak ještě o něco chytřejší :D určitě se ji chystám si přečíst někdy znovu.

3 27.08.2017