Mahuleno komentáře u knih

Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem.
Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny.
I. Mladí proroci a snící starci
II. V tomto světě
III. Vzdělávat znamená učit se.

Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení.

„Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“

Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět.

Zmíním se jenom o dvou z nich:

„...povím ti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež.
„První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu
...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“

„Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini.
„Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“

Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví.
Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá:
„Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“

A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého:
„Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“

9 23.02.2024

Mám přečtené všechny Elsbergovy knihy a tentokrát jsem byl trochu zklamán. Dlouhý průběh jednání u řeckého soudu, pro mne příliš rozvleklý i když je zřejmé, že pro Řeky je to prekérní situace a je třeba to rozvést. Téma samo o sobě závažné a politicky výbušné. Postup žalované strany by možná nebyl v reálu příliš odlišný a kdyby Elsberg psal knihu o nějaký rok později, mohlo to být ještě napínavější. Thriler to začíná být v podstatě až po únosu prezidenta z vězení a to už má čtenář za sebou pár set stran. Takový detail - nešťastná volba jmen Steve a Sean, už tady v komentáři zaznělo, že to čtenáře trochu mátlo, měl jsem stejný problém. Poněkud nejasné pod čím praporem únosci byli. Kniha mohla být klidně tenčí, chvílemi jsem měl pocit, že jde o "normostrany". Problém číst (fyzicky) ještě zařídil nakladatel tlustým papírem, takže mimořádná tloušťka knihy byla nepříjemná, v podstatě nešla dobře otevřít. Tato výtka se objevila v komentářích hned několikrát.

9 21.03.2023

POZOR - částečné spoilery!
Kdybych chtěl a mohl důkladně napsat komentář ke knize Hotová zlodějka, byla by to především zřejmě úvaha o Marcelu Duchampovi. K tomu nemám dost znalostí a ani to není není cílem a smyslem mého komentáře. Tohoto svérázného konceptuálního umělce ale zřejmě detailně prostudoval autor Augustus Rose, o čemž svědčí kniha sama a také seznam zdrojů v Poděkování v závěru knihy (kromě odkazů na Marcela Duchampa a jeho dílo, ale také např. Kvantová mechanika, Holografický vesmír atd...).
Kniha Hotová zlodějka vrcholí „zprovozněním“ Duchampova stěžejního díla Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (jinak též Velké sklo), které sám Duchamp prohlásil za „definitivně neukončené“. O to se celou dobu snaží obskurní až zločinecká organizace Société Anonyme.
Pozn.: Sama společnost Société Anonyme ve skutečnosti existovala, i když ne v tomto formátu a s tímto cílem. Sám Duchamp byl jedním z jejich zakladatelů.
S využitím skutečných děl Marcela Duchampa (setkáme se zde i s jeho posledním dílem Zadání: 1) tekoucí voda, 2) plynové osvětlení dále Se skrytým zvukem - vystavěl autor docela zajímavý příběh a kdo se přenese přes poměrně pomalý rozběh v začátku knihy, což se týká i podivných drogových večírků v režii S.A., dočká se i dramaticky napínavé četby a do jisté míry poučné části. To, co z počátku (Kniha I Pěstování prachu) vypadá jako nepříliš povedený příběh nekonvenční dívky Lee – něco z urbexu, útěky z nápravného zařízení, se začíná vybarvovat v Knize II - Přechod od panny k nevěstě. Poté seznámení s Tomim, ze kterého se zvolna vyvíjí hlubší vztah.
---
Pokoušela se klást mu otázky – Kde vzal klíč? Co tu dělají? Jak dlouho tu budou čekat? - ale on si pokaždé dal prst před rty, aby ji umlčel. Lee začala přemítat, proč se sem v první řadě nechala odvést a proč tu zůstala. Jenže už bylo příliš pozdě, Teď už byla nucena mu důvěřovat.
---
Tajemné muzejní prostory, squaty, opuštěné továrny - vše stále trochu tajemné a záhadné, vynořuje se Société Anonyme a do její záhadné hry je Lee postupně a cíleně vtahována. Protože, nejen pro svoji neuvěřitelnou podobu s někdejší Duchampovou milenkou, je podle S.A. klíčovou postavou ve snaze o „dokončení“ Velkého skla.
Když se Lee v Knize VIII - Před zlomenou rukou - konečně setkává (byť nedobrovolně) s Prelátem - přezdívka či pseudonym, jak chcete - hlavou S.A., odehrává se následující rozhovor:
---
„To vy jste mě sem dovedl. Chtěl jste mě tu mít celou tu dobu. Proč, kdo vlastně jsem?“
„Jsi nikdo. A přesto se nemůžu dočkat, až ti řeknu, kdo jsi, protože jsi v centru všeho.“
„Čeho všeho?“
„Duchampova celoživotního díla, přirozeně. To ovlivnilo umělecké prostředí celého dvacátého století, ale lidé stále nechápou, že to, na čem Duchamp pracoval má potenciál změnit směřování lidského vědomí, změnit chápání světa takovým způsobem, že Einsteinova teorie relativity proti tomu bude vypadat jako jednoduchá matematika.“
---
Mně, jako běžnému čtenáři, není zcela jasné kde končí skutečnost a začíná fikce, (snad až na rozhýbání Velkého skla), příběh je tak provázán s reálnými artefakty i místy. Sám autor přiznává, že např. umístění zábavního centra (Křišťálového zámku) a drogové laboratoře do bývalého raketového sila střel Atlas má své kořeny ve skutečnosti.
Jak jsem napsal, zpočátku jsem četl trochu s rozpaky, s pocitem, že je kniha určena trochu mladší generaci čtenářů, ale děj má gradaci a podivná tajemství, která chcete znát, i když v samotném závěru zase trochu „ubírá plyn“ - její napětí má průběh Gaussovy křivky. Přesto stojí za přečtení, třeba i pro hrubé seznámení s dílem Marcela Duchampa.

9 01.05.2020

Můj "poslední Nesbø" byl jeho Macbeth. Tady v komentáři jsem napsal, že si od tohoto autora dám delší pauzu, protože se mi kniha dost nelíbila a měl jsem k ní značné výhrady. Ovšem pod stromečkem se objevil další Nesbø - Nemesis. Ujištěn, že to je něco jiného, řekl jsem si, "že to zkusím" a udělal jsem dobře. Starý dobrý Harry Hole. Dva paralelní příběhy - případy, které řeší se zajímavě proplétají, přičemž do jednoho z nich je Harry, díky svému "opileckému oknu" vtažen víc, než by si přál. Zápletka je velmi složitá, ale napínavá a rozuzlení překvapivé. Nehemží se to tu mrtvolami, (i když tady pochopitelně jsou), ani surově realistickými popisy drastických mordů. Víc se vyšetřuje a pátrá a kombinuje. A tu a tam se autor blýskne hezkým, až poetickým, slovním obratem či popisem - jeden úryvek za všechny, který mi utkvěl v paměti:
...
"Ale někdy nám připadá, že jenom bere." Kněz položil důraz na slovo "bere" a akustika ho zvedla a nesla dál kostelní lodí...
Pedály varhan zavrzaly a začala hrát hudba. Tóny varhan stoupaly a klesaly, vysoké tóny stékaly ze střechy jako voda.
...
Skoro bych řekl, detektivka podle mého gusta. Nesbø si mne usmířil ????.
Líbilo a mohu doporučit.

9 13.01.2019

Nesböův Macbeth je analogií klasického Shakespearova dramatu zasazeného do současnosti a fiktivního města. Nesbö dodržuje jména a charaktery postav a rámcově i děj příběhu. Ovšem nepochybně se víc věnuje (to mu umožňuje forma románu víc než dramatizace) myšlenkovým pochodům, úvahám a motivaci postav. Především těch záporných. A skoro to vypadá, že tam, až na malé výjimky, jiné ani nejsou. A právě motivy "padouchů" jsou děsivé, zvrácené, vedené touhou po moci a ovládání druhých. Byť často s ospravedlňováním krutých a bezskrupulózních postupů tím, že v dlouhodobém horizontu slouží pro dobro a blaho celku. Chvílemi se zdá, že ve  své zaslepené touze po moci tomu i sami věří. Jedné postavě vkládá autor do úst tato slova: "Lidé jsou chamtiví. Je to jejich přirozenost. Bez této vlastnosti by planetu neovládli." Děsivé...to bychom věru neměli být na co pyšní!
Dále - myslím, že řešení některých "smrtících" situací a konfliktů je někdy trochu krkolomné a nepravděpodobné. A věren "předloze" si Nesbö vypomáhá černou magií či duchařinou (Seyton). U mne jenom za tři!

9 30.09.2018

Na Kafkovu Proměnu jsem narazil v prodejně Levné knihy. Po zkušenostech se Zámkem a Procesem, které mě nijak nepřesvědčily, jsem si řekl, že dám Kafkovi ještě jednu šanci :-), knihu koupil a přečetl. Bohužel musím říci, že Kafka svoji šanci nevyužil :-D. Povídku Proměna, podle které nese kniha název je snad do jisté míry možno chápat trochu jako horor, což ale nepochybně nebylo autorovým cílem. Spíše je asi třeba v tom hledat náznak mezilidských vztahů, které mohou být (a často jsou) poznamenané fyzickým zjevem osoby.
Snad podobná myšlenka může být ukryta v povídce Jedenáct synů, kde jsou autorem na postavách jeho dětí – synů odkrývány a hodnoceny různé povahy člověka a možné disproporce mezi fyzickým vzhledem a naturelem.
U některých povídek jsem jenom těžce hledal jejich skrytý smysl a přiznávám, že u některých jsem ho nenašel. Ale možná je to marná snaha, možná to ani žádné skryté poselství nemá. To podle mne věděl jenom Kafka sám a jsou to jenom čtenářovy fabulace. Možná je smyslem jenom absurdní , děsivé a někdy až trochu morbidní téma některých povídek (V kárném táboře???). Vůbec jsem nepochopil např povídku Umělec v hladovění.
Musím říci, že Kafka zřejmě nebude mým šálkem čaje, ale je docela možné (vzhledem jeho referencím), že to není jeho chyba!

9 19.08.2018

Asi mě trochu ovlivnilo to, že je jasné, jak Atlantida skončí. Bylo jenom otázkou, jaký konec vymyslí Pludek. První půlka knihy mi přišla trochu rozvláčná a mohu říci, že mě vyloženě rozčilovaly bohatě, či přímo nadměrně rozvětvené větné členy (převážně podměty) - ukázka z jednoho odstavce:" A všude kolem zástavba střech, stříšek, altánů, loubí, můstků, schodišť a odpočívadel, zahrad a vodních nádrží, hřišť a kruhových divadel a slunných škol z mořského skla. Všechno barevné hemžení, rachocení , brumlání, šumot, skřípot, dunění, halekání a křik tu zaniká....Dokulata sestříhané lípy, platany, sykomory, červené a bílé hlohy lemují kruhové ulice, do jehlanů tvarované cypřiše, zeravy, tisy a cedry hlídají příčné zkratky...husté liány spadají z větví korkových dubů a cesmín, stromovité myrty, divoké palmy, baobaby, gumovníky, trnovníky, vavříny a teplomilné jedle se derou vzhůru z hustého porostu kapradin, mechů, kručinky, vřesovce, lýkovce a hnijících větví..."
Jednou, dvakrát to může být zdařilým vyjádřením rozmanitosti, činorodosti, ale častým používáním to ztrácí na půvabu. Prostě, jak říkal Jan Werich - když je něčeho moc, tak je toho příliš!
Zajímavé a nadčasové jsou ovšem promluvy Zeleného Hada k Uctívačům Moci, jak ovládnout a podrobit si všechno a všechny. Použitelné v každé době! Autorovo líčení intrik v Atlantidě, směřujících k uzurpování moci je velmi sugestivní a ve více či méně skryté formě nepochybně probíhá v každé době a každé společnosti. A to je děsivé a nebezpečné!

9 13.04.2018

Název je výstižný - někteří mají, někteří nemají. A ti, co nemají se snaží mít, aspoň na obživu, případně alkohol, v lepším případě obživu eventuální rodiny. A často i pomocí prostředků a činů mimo zákon. Moře, lodě, alkohol, rvačky, pašování věcí (na Kubu), lidí (z Kuby). Příliš mnoho dialogů, někdy podle mne zbytečných. Kniha mne nijak nepřesvědčila, znám lepšího Hemingwaye.

9 11.12.2017

Bez vesmírných monster a jiných efektních možností udrží Lem pozornost čtenáře skvělým vyprávěním, popisem kosmické "krajiny" na planetách a planetkách, popisem zdánlivě běžných událostí v kosmickém prostoru.
Velmi často se věnuje vztahu, mohu-li to tak nazvat, lidí a robotů. Robotům leckdy ponechává, či přisuzuje, vyšší úroveň, než pouhému mechanismu. To mi velmi imponuje - robotovy akce často nejsou vedeny jen binární volbou mezi jedničkou a nulou, ale Lem (potažmo Pirx) jim přiznává jistou míru inteligence. V povídce Lov je zřejmě rozhodovacím procesem Setaura jednoduchá etika, vycházející z prvního zákona robotiky (Isaack Asimov) - neublížit člověku!
Ještě větší míru lidských vlastností dává Lem robotu Andalovi v povídce Neštěstí. Hledaného Andala najdou rozbitého pod skálou: "...Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat...byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká - a se sázkou nejvyšší."
Pravdou je, že ne všechny povídky mě zcela zaujaly, ale ty, které ano, dělají z Příběhů pilota Pirxe skvělou knihu.

9 28.07.2017

Neobvyklý styl - střídání kapitol s myšlenkami a činy dvou hlavních postav. Překvapivý konec, trochu do ztracena...

9 31.01.2017

Aspoň vím, kterému autorovi se vyhnout... jedna hvězdička za občas vloženou zápletku...

9 31.01.2017

Trochu zklamání - chystal jsem se na svého oblíbeného Steve Carellu. Ten se tam bohužel jenom mihne v okamžiku, kdy ho "hrdina" knihy Roger Broome zahlédne, když jde na oběd se svojí krásnou manželkou. Kniha je spíše sondou do rozpolcené mysli zločince. I když zločince je možná nesprávný název, protože se jím stane pouze díky jakési obsedantní poruše. A bojuje s rozhodnutím, přiznat svůj čin či ne. Některé další, především mužské postavy, jsou do příběhu vloženy bez nějaké větší souvislosti s Rogerovým váháním. Mně kniha trochu zklamala, možná hlavně proto, že jsem čekal něco jiného - 87. revír a Steva.
A pokud není čtenář pozorný, možná ani do poloviny nezaregistruje, že jde o zločin.

8 12.07.2019

POZOR SPOILER

Stojednaletý stařík, který se vrátil aby zachránil svět
druhý díl populární knihy Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel.
V tomto dílu autor situoval děj do současnosti, včetně politických událostí, vztahů a současných státníků od Donalda Trumpa, přes Angelu Merkelovou a Putina až po Kim Čong-una .
Líbilo se mi, jak autor jednoduchým a výstižným způsobem vykresluje jejich charakteristiku. Podle mne odpovídající představě člověka, odkázaného v úsudku na to, co může vědět a poznat sám z dostupných zdrojů. Způsob románového jednání politiků a jejich vyjadřování je parodií a podle mne koresponduje s představou čtenáře.

Jako příklad uvedu popis jednání D. Trumpa při letu helikoptérou s Alanem:

- Během letu přes Manhattan a Queens ukazoval prezident všechny budovy, které kdy zdědil, koupil nebo prodal. A několik takových, které ani nezdědil, ani nekoupil či neprodal, ale které se svezly s ostatními. Potom se rozpovídal o tom, co hodlá učinit s daní z nemovitosti, s tou otřesnou reformou zdravotnictví, různými smlouvami o volném obchodu a všeobecným úpadkem. V zápalu zdvojnásobil aktuální míru nezaměstnanosti a slíbil Alanovi že ji sníží o polovinu, takže se dostane na úroveň, kde se právě nachází. -

Obdobným způsobem se autor vypořádá i s historickými fakty:

- Korea existovala jako jednotná říše tisíc dvě stě sedmdesát let. Pak to šlo rychle s kopce. Po druhé světové válce se Američané a Rusové nemohli dohodnout, jak to Korejci chtějí, a nikdo nezvážil možnost zeptat se přímo Korejců. Rusové nechali na severu vládnout komunistu, Američané antikomunistu na jihu. Ten na severu se domníval, že má právo na celou Koreu. Ten na jihu si myslel totéž, ale o sobě.
Vedlo to k násilnostem, které učebnice dějepisu nazývají korejská válka. -

Vtipný je i popis skutečností geografických:

- Švédsko měří na délku šestnáct set kilometrů, na šířku to tolik není. Poměrně velká plocha, o kterou se dělí mizerných deset milionů lidí.
Ve větší části země můžete putovat hodiny a nepotkáte ani človíčka, ba dokonce ani losa. Můžete si koupit údolí s vlastním jezerem za peníze, které nestačí ani na omšelou garsonku na okraji Paříže. Nevýhodou takové koupě je brzké zjištění, že do nejbližšího obchodu je sto dvacet kilometrů, sto šedesát do lékárny, a když si do nohy vrazíte hřebík a potřebujete nemocnici, musíte kulhat ještě dál.-

Nicméně pro mne byl pravděpodobně zajímavější první díl.
I ve druhé knize jsou Alanovy zápletky krkolomné, samozřejmě vždy s dobrým koncem i když to někdy vypadá beznadějně. Jeho cesta obsáhne čtyři světadíly a jak pro sebe konstatuje ministryně zahraničí Švédska Margot Wallströmová (mimochodem také skutečná postava – Margot Wallström vystřídala ve švédské vládě několik ministerských postů, naposledy ministerstvo zahraničí a byla místopředsedkyní Evropské komise) :
„...během několika měsíců stihl vyvolat zmatek na čtyřech kontinentech. Chvíli po něm bylo ticho, třeba se pořádně připravuje na pátý světadíl?“-

Závěr ke knize – i když jsem se nesvíjel smíchy (způsob humoru k tomu ani nesvádí i když se mi líbil. Možná jsem také na to nebyl momentálně naladěn), kniha je zábavná a četla se mi dobře. Vyhovují mi krátké kapitoly a děj, ač trochu bláznivě komplikovaný, má spád, někdy možná až příliš.
Myslím, že s trochou dobré vůle kniha čtyři hvězdy unese.

8 19.03.2019

Četl jsem nedávno Blackout, teď Zero, nedá mi, abych nesrovnával. Ne knihy jako takové, pro mne byly obě výborné, ale témata. Blackout - totální výpadek elektřiny je určitě fatální záležitost s dramatickým a drastickým dopadem do všech oblastí lidského života. To každý ví a dovede si to představit. Právě proto se mi zdá děsivější fikce o vlivu či působení nových technologií na náš život. Protože to je nenápadná a plíživá záležitost, jejíž dopady si mnozí z nás ani neuvědomují. Tím samozřejmě nemyslím technologie, které prokazatelně přinášejí užitek a jsou přínosem (asi by se za všechny dalo uvést zdravotnictví). Nemám na mysli ani tzv sledovací technologie, nýbrž právě takové, o kterých je Zero.  Které se nenápadně vkrádají do mozku a jeho masivní a permanentní masáží ovlivňují naše chování. Vkrádají...mnohdy jsou tam ochotně a dobrovolně přijímány, tak jako románové Freemee - viz některé komentáře tady "já bych takové aplikace používal". A takových ""dobrovolníků" bude samozřejmě přibývat a je to celkem logické. Dovolím si toto tvrzení podpořit citátem z autorova doslovu:
-
Kdo teď z tvrdí, že on nikdy takové technologie používat nebude, tomu připomínám jeho "já ne" při příchodu prvních počítačů, mobilních telefonů, internetu s dalších novinek, které jsou dnes samozřejmou součástí našeho všedního dne.
Mnoho u užívaných technologií bylo anticipováno v utopických románech uplynulých let a desetiletí - jenže mnoho z těch utopií mezitím stalo realitou. V Zerovi zažíváme možný scénář.
-
Už dnes je zarážející, co všechno o sobě dobrovolně pouštíme do prostoru a co dokáží vytěžit různé aplikace z dalších informací, které pokládáme za nevýznamné a nepodstatné.  V tom případě už teď částečně končí fikce.
Doporučuji k přečtení!

8 29.01.2019

Kniha o dvou životech, psaná v ich formě. O dvou životech, ne v v tom smyslu, jak je toto spojení běžně chápáno. Skutečně dva životy, které prožívá hrdinka románu Kitty či Katharyn, takže nejenom ona sama, ale ani čtenář neví, který je vlastně skutečný, a který sní. Asi v polovině se skutečnost překlápí a spolu s Kitty je čtenář zmaten. A závěr - to je to, co mi trochu vadilo. Vlastně to nebylo zcela jasně vyřešeno, rozluštění šlo tak nějak do ztracena. Čekal jsem nějaký jasnější, snad efektnější konec. Možná proto jsem čtení zrychloval, zvědav na řešení. Bohužel jsem měl pocit, že ani autorka nepřišla na to, jak tuto zápletku vyřešit uzavřít. Akcentací mateřských citů ve druhé polovině je možná kniha zaměřena zaměřena více na čtenářky, nicméně se mi líbila a četla se dobře. Líbil se mi nápad - centrální motiv dvou paralelních životů. Jednu hvězdičku z hodnocení jí ubralo podle mne nedořešené rozuzlení.

8 15.09.2018

Autor ve snaze a s úmyslem vystihnout konvenční způsob života některých lidí a monotonnost jejich dní použil styl, který tuto jednotvárnost zdůrazňuje právě rychlým a jakoby překotným popisem "děje". Úsečné vyjadřování, přesto v dlouhých větách - co věta, to odstavec. Zpočátku se tato kadence dokonce jakoby zrychluje, tím ovšem nutí čtenáře (v tomto případě mne) k rychlejšímu a snad i nepozornému čtení. Navíc je stejný časový úsek vyprávěn z pohledu několika osob, přičemž se v některých okamžicích prolíná. Tím se stalo, že jsem se trochu ztrácel v osobách, přestože jich v knize není mnoho. Páralův styl mi, bohužel, nesedl, i když nepochybně autorův záměr byl tímto způsobem naplněn. Tři hvězdičky příběhu zachránila druhá polovina (nebo snad třetí třetina) knihy, kdy dochází v monotónním průběhu k nějakému oživení - například ke změně partnera, případně celé party, manželskému úletu nebo dramatickým plánům jedné z postav. Ale vzápětí přichází poznání, že tato změna nikam nevede a vše se vrací v podstatě do starých zajetých kolejí. V jednom komentáři tady zaznělo, že "autor se s tím nepáral" ... skoro se nabízí úprava "Páral se s tím nepáral", ale asi by to nebyla docela pravda. Naopak svým stylem vystihl tu ubíjející jednotvárnost a ten styl musel vymyslet. Nicméně, mně se kniha nečetla dobře a proto jenom tři hvězdičky. Autor promine, za sebe víc nemohu...

8 18.05.2018

Zdálo se mi příhodné, připomenout si ve velikonočním týdnu ten dva tisíce let starý příběh - příběh o nesmírné oběti, velké lásce k člověku, ale také o zradě a kruté nenávisti.
Á propos - Mel Gibson to určitě četl...

8 15.04.2017

"Vtipné" na knížce je bohužel jen to, že kapitoly začínají postupně písmeny abecedy. A dvě hvězdičky za to, že některá písmena jsem vzal na milost...Obsahově dost prosté a já jsem se tedy moc nebavil. Autorka promine, možná mě to nezastihlo v patřičném rozpoložení. Ještě, že to je útlá knížečka.

7 16.12.2019

Díl první – Dlouhá cesta
Pitky, rvačky, dobrodružná plavba na lodích z Norska až do Bretaně a Andaluzie. Přepadání, rabování a plenění osad na souši, to je cesta norských Vikingů. Ačkoliv anotace slibovala, že vše je podáno s notnou dávkou humoru, je třeba toto tvrzení brát s jistou rezervou. Ja jsem se příliš nenasmál.
Trochu zajímavější byl druhý díl – V říši krále Ethelreda, kdy si Rudý Orm jede do Londýna pro svoji milou, dceru krále Haralda.

7 12.07.2019

Možná je to čtení pro děti, každopádně styl psaní a jazyk. To je nepochybně záměr a není na závadu. Já bych asi měl nebo mám výhrady k alternativnímu výkladu některých událostí či jevů. V každém případě mě "dostal" výklad Ježíšova početí: " Bůh si vybral slečnu Marii..."
Samozřejmě Marie s Josefem byli teprve zasnoubení, nicméně takovou formulaci jsem ještě neslyšel ☺️. No, připusťme, že by to v případě sedmileté dívky mohlo tak zaznít.

7 13.01.2019