Mahuleno
přečtené 322
Bůh je mladý
2018,
Jorge Mario Bergoglio
Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem. Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny. I. Mladí proroci a snící starci II. V tomto světě III. Vzdělávat znamená učit se. Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení. „Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“ Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět. Zmíním se jenom o dvou z nich: „...povím ti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež. „První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu ...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“ „Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini. „Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“ Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví. Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá: „Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“ A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého: „Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“... celý text
Jak jsem bránil přírodu
1980,
Josef Velek
Kniha povídek, lépe řečeno příběhů nebo reportáží, protože jsou o skutečných událostech. O událostech, které ukazují na lidskou lhostejnost v péči o přírodu a životní prostředí. Někdy lhostejnost, někdy hloupost. Například příběh, decentně nazvaný autorem Havárie myšlení, je vyloženě o lidské hlouposti a nebál bych se říci blbosti. Trochu jiná je Válka s křečky. Tam je krásně vidět jak složitá je příroda a jak všechno souvisí se vším a všechno je v rovnováze. Tady šlo spíše o to, jak dobrý úmysl přinesl špatné následky, účelný zásah do přírody porušil tuto rovnováhu s dalekosáhlými dopady. Na svou dobu poměrně odvážný počin autora, protože se leckdy dotýkal státních podniků a i státních institucí a stavěl je někdy do nepříznivého světla. Ilustrace Vladimíra Jiránka vtipně a tematicky doprovázejí tuto knížku.... celý text
Zvony Nagasaki
1969,
Takaši Nagai
Zvony Nagasaki Deník oběti atomové bomby v Nagasaki. Autor popisuje den po dni hrůzy života po svržení bomby i z pohledu lékaře. Sám těžce ozářen a v podstatě umírající, stále pomáhá raněným. Píše nejen o nejen zničeném městě, ale o utrpení umírajících. Chvílemi ovšem i v jeho úvahách, probleskuje myšlenka, že největší tragédií je, že Japonsko válku prohrálo. "...Přišel k nám muž, abychom se šli podívat na jeho nemocného.! Poslali jsme ho pryč; copak znamená jeden nemocný, když sto milionů lidí právě pláče. Naše vnitřní utrpení bylo hluboké a těžké. Naše Japonsko zahynulo. Náš národ byl na dně propasti rozdrcen; zbývá mu již jen žít v hanbě!" Nicméně deník je ukončen naléhavou humánní výzvou a prosbou: Zvony zvoní. Zrodil se nový den...V ranním vzduchu se ozývají jasné tóny, vysílající své mírové poselství...až na konec světa. Nebe zakazuje myslet na novou válku: s atomovou bombou by to znamenalo zničení lidstva. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami ve městě Nagasaki ke všem národům světa: Vzdejte se války! Klečíce v popelu atomové pouště prosíme vás, aby Urakami bylo poslední obětí bomby." Možná to do hodnocení knihy nepatří, ale jen krátce k otázce, která padla v komentářích:“...Kdo je vinen? Bylo to nutné?“ Na první část je, podle mne, odpověď zcela jasná - vinen je vždy ten, kdo válku rozpoutá – útočnou, pod jakoukoliv záminkou. Na druhou část je odpověď těžší: ...“Ano“ se může zdát surově pragmatické, až cynické. „Ne“ vyvolá další otázky – nezpůsobilo by další pokračování války konvenčními zbraněmi ještě víc utrpení, ztrát na životech i materiálních? Japonsko se nehodlalo vzdát, připravovalo se na tvrdou obranu. Rozkaz ke kapitulaci vydal japonský císař právě až po svržení druhé atomové bomby, bomby na Nagasaki!... celý text
Knížku jsem koupil v akci ve známém knihkupectví za neskutečnou cenu – desetinu původní ceny. Trochu jsem se obával, jestli ceně nebude odpovídat i obsah. Moje obavy se nesplnily. Je to dobře napsaný thriller. Se severskými detektivkami mám zkušenost, bývají dobré, někdy ale dost drastické, až brutální. Tady se naplnil jen první předpoklad. Ne, že by to byla pohádka o Sněhurce, naopak v některých momentech je to až děsivé, děsivé ne morbidními detaily, ale představou, jak těžko se podobná situace dá v dnešním světě vyloučit. A do toho zakomponované osobní problémy komisaře Junckersena, problémy v manželství a se svým v demenci se potácejícím otcem. Nebudu se podrobněji věnovat dějové lince, i když si to čtenář může přečíst v každé anotaci. Takže, máte-li rádi napětí a chcete-li se bát, mít strach vyvolaný vlastními představami, přečtěte si thriller Tuhá zima. I když někdo nepochopil, proč právě tato kniha je thrillerem...asi málo krve...... celý text
Případ prezident
2022,
Marc Elsberg (p)
Mám přečtené všechny Elsbergovy knihy a tentokrát jsem byl trochu zklamán. Dlouhý průběh jednání u řeckého soudu, pro mne příliš rozvleklý i když je zřejmé, že pro Řeky je to prekérní situace a je třeba to rozvést. Téma samo o sobě závažné a politicky výbušné. Postup žalované strany by možná nebyl v reálu příliš odlišný a kdyby Elsberg psal knihu o nějaký rok později, mohlo to být ještě napínavější. Thriler to začíná být v podstatě až po únosu prezidenta z vězení a to už má čtenář za sebou pár set stran. Takový detail - nešťastná volba jmen Steve a Sean, už tady v komentáři zaznělo, že to čtenáře trochu mátlo, měl jsem stejný problém. Poněkud nejasné pod čím praporem únosci byli. Kniha mohla být klidně tenčí, chvílemi jsem měl pocit, že jde o "normostrany". Problém číst (fyzicky) ještě zařídil nakladatel tlustým papírem, takže mimořádná tloušťka knihy byla nepříjemná, v podstatě nešla dobře otevřít. Tato výtka se objevila v komentářích hned několikrát.... celý text
Osudy a běsy
2016,
Lauren Groff
K této knize jsem se dostal náhodou. Když jsem se jednoho dne nečekaně ocitnul v nemocnici, která v této době nemá síť wi-fi :-(, data v mém mobilu se rychle vypařovala. Poprosil jsem tedy své blízké o nějakou knihu. A tak jsem se dostal ke knize Osudy a běsy. Příhodný titul do nemocnice :-(. Četl jsem, nic jiného mi nezbývalo, ale byl to děs. Nemohl jsem se do knihy dostat, četl jsem, protože jsem neměl nic jiného. Když jsem se vrátil domů, byl jsem asi ve dvou třetinách čtyřistapadesátistránkové knihy. Doma jsem knihu odložil. Posléze jsem půjčenou knihu chtěl vrátit, ale ještě jsem si řekl, že ji, přes první zkušenost, dočtu. Protože ale pauza byla dost dlouhá, nepodařilo se mi orientovat v postavách. Později jsem pochopil proč 1. část Osudy jsem četl nesoustředěně a v podstatě nerad a poté ve 2. části Běsy (mimochodem lepší) je hlavní postava tohoto dílu, ovdovělá manželka, chvílemi Aurélie, chvílemi Mathilda, (...a znenadání se v Aurelině kůži objevila Mathilda), jak se střídají její vzpomínky na zesnulého manžela a vlastní dětství. Tak jsem nakonec knihu začal číst znovu, od začátku. A přišlo překvapení, začala se mi docela líbit. Líbil se mi způsob psaní, stylistika, některé nápadité obraty (Když se probudila, byl čas večeře a trápení se vrátilo a ostrými zuby v ní vyhlodalo díru.), i když jsem určitě už četl i lepší. Můj dojem rušila přemíra sexu v průběhu celé knihy. Ač nejsem puritán, někdy mi to přišlo zbytečné, jakoby v tom byl hlavní smysl života a zbytek byl jenom vedlejší doprovodný produkt. I když někdy to autorka umí popsat velmi citlivě, hezky, až něžně:...První manželské naplnění však uběhlo příliš rychle. To je jedno. Jejich samostatná já mizí. Už nikdy nebude sama. Vděčnost ji drtila. Vstala, oba se sklonili, aby si posbírali oblečení a oceán za dunami zatleskal. Celý víkend zvonila štěstím. Jindy naopak velmi syrově, jazykem a způsobem nevysílatelným na TV před desátou hodinou. Jak americké! Skutečně? Ameriku znám jenom z filmů. (Pravda.) Poslední věty jsou pokusem o napodobení stylu některých obratů v knize a reakcí na recenzi The Guardian Příběh, o kterém v roce 2015 mluvila celá Amerika. (Kniha byla vyhlášena Amazonem za Knihu roku 2015). Souhlasím s jinou charakteristikou Každá stránka je vichřicí slov (i když by se v některých případech muselo půl stránky jenom pípat ). Ještě si dovolím použít úryvek recenze z přebalu knihy ...Příběh dvacetiletého manželství, jehož aktéři zjišťují, že se vlastně vůbec neznají. K tomu bych na závěr trochu škodolibě a možná ne úplně fair poznamenal, že pro samé milostné hrátky neměli čas se poznat. Omlouvám se a končím. Doporučovat knihu si netroufám, skutečně je to nelehké čtení, což je znát i z rozporuplných komentářů. Výhrady jsem vypsal.... celý text
Povinnost a čest
2020,
Tom Clancy
Knihu jsem četl dlouho - tedy s dlouhými pauzami, takže jsem se potom těžko vracel k souvislostem. Ale nejen proto jsem po přečtení byl v rozpacích, jak to vlastně je s autorstvím. Na Clancyho dost slabé, půjčil svoje jméno?... celý text
Povídky a jedna báseň
2021,
Zdeněk Svěrák
Když jsem četl Nepila a Svěráka bezprostředně po sobě, uvědomil jsem si, jak jsou si svojí tvorbou podobní a přece rozdílní. Podobní svým laskavým humorem, kdybych měl charakterizovat rozdílnost, pokusím se to zjednodušit – u pana Napila se zasměji, u pana Svěráka se zachechtám. Jistě, je to velmi zjednodušené, ale pro mne to tak je. Kromě toho bych řekl, že Svěrák velmi často a zjevně rád, okoření svoje povídky lehkou erotikou. Abych se vrátil ke konkrétní komentované knížce Povídky a jedna báseň – na obálce vtipně graficky vyvedený titul tak, že jsem až do vyhledání knihy k zařazení v databázi, četl Povídky jedna báseň. Nicméně, tento název mi vyhovuje, protože podle mne vystihuje knížku. Mně osobně se nejvíc líbily povídky Okénko, Řeky, kde autor zabrousil do detektivního žánru a nakonec Krása. Je o autorově, měl bych napsat tchýni, ale vzhledem k tomu, jak je napsána, řeknu, že je o mamince autorovy ženy. Ta se mi líbila asi nejvíc. Závěrečná báseň Vylíčení popravy je jakousi alegorií, či jinotajem a protože vznikla v říjnu 1989, sám autor říká v předmluvě k básni: „Možná jsem jasnovidec.“ Doporučuji k přečtení.... celý text
Dobré a ještě lepší jitro
1983,
František Nepil
Na chalupě jsem z knihovny majitele vytáhl knížku Dobré a ještě lepší jitro. Tímto přáním končívalo autorovo pravidelné pondělní čtení na vlnách Českého rozhlasu v pořadu Dobré jitro. A knížka sama je souborem povídek z tohoto pořadu. A rozhodně skvělým počinem bylo, svěřit předmluvu Miroslavu Horníčkovi, která podle mne přirozeným způsobem zapadá do stylu vyprávění Františka Nepila. Mj píše zde o autorovi: “František Nepil je rozený vypravěč, je vypravěč ne povoláním, ale posláním. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká a co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat.“ Hezké a výstižné. A tak si čtu jeho krátké povídky, vlastně mi je čte pan Nepil, protože v duchu slyším jeho „ercpodmanivý hlas“ (úvodní povídka) a je mi líto, že tady už s námi není, nebo, že tady aspoň nemohl být déle. Ale to je prostě život a pan Nepil by na toto téma určitě napsal nějakou povzbudivou a i v tomto případě vtipnou povídku. Pokud to ovšem neudělal a já to nevím. Moc se mi líbí, že každá povídka končí nějakým moudrým zevšeobecněním, případně jeho přetavením do přání čtenářům. Já zde ocituji jedno z povídky Orientační závod: ...Vám taky přeji, aby se ve chvíli, kdy už sotva pletete nohama, našel někdo, kdo vás bude vpředu táhnout a vzadu tlačit a ještě k tomu bude říkat bašta, bašta. Hezké čtení, rozhodně mohu doporučit.... celý text
