Mahuleno přečtené 322

Oběšení psi 2016, Jens Henrik Jensen

Oběšení psi První kniha ze serie Oxen. Po zkušenostech se severskou krimi jsem byl před čtením trochu na rozpacích. Čtenářská výzva si žádala dánského autora, tak jsem do toho šel. Ale nebylo to drsné, jako některé z těch thrillerů, se kterými jsem se z uvedené autorské oblasti seznámil. I když mrtvol tam je také poměrně dost, ale autor nepoužívá tak syrové způsoby líčení těchto „mordů“. Spíše se věnuje zápletce a ta je docela zašifrovaná a autor k tomu využívá něco z dánské historie. Příběh je ukázkou toho, jak touha získat moc, udržet si ji, vládnout a ovládat, může vést k bezskrupulóznímu chování a činům. A to platí samozřejmě obecně, nejen pro Dánsko. Kombinace vysoké politické hry a kriminální činnosti, která vychází z osobní msty. A oba tyto motivy jsou úzce provázané. Do toho se nechtěně zaplete válečný veterán, který se snaží v samotě lesů, jen se svým psem, odpoutat od traumatů, které si jako profesionální voják přinesl z mezinárodních, především balkánských misí. Ke zmíněnému motivu z dánské historie sám autor uvádí v Doslovu: Rozhodl jsem se nechat splynout fikci a fakta - Dánský dvůr v Nyborgu existoval. Snažil jsem se ve zkrácené formě popsat jeho historii. Navzdory jedinečné a fascinující mocné pozici ve středověku zaujímá kupodivu příběh Dánského dvora v dánské historii jen skromné místo. Jens Henrik Jensen, původně žurnalista, byl za sérii Oxen nominován v roce 2017 na cenu Readers´Crime Award.... celý text

Bílá velryba 1956, Herman Melville

Je to dávno, co jsem viděl film Bílá velryba (natočeno 1956) , ale v mých vzpomínkách to byla dramatická honba a souboj kapitána Achaba s bílou velrybou. Proto jsem byl už trochu netrpělivý, když se v knize první zmínka o Moby Dickovi objevila až na straně 140, což je téměř třetina knihy. A sice ve vzrušeném provolání kapitána Achaba k posádce velrybářské lodi, kdy naplno vyhřezne jeho nenávist k tomuto tvoru a touha po pomstě: „Ano, byl to Moby Dick, kdo mě připravil o můj stěžeň. Moby Dick mi pomohl k tomu mrtvému pahýlu, na kterém teď před vámi stojím. Ano“ zakřičel děsným hlasitým zvířecím hlasem, jako sob zasažený do srdce. „Ano a budu ho pronásledovat třeba kolem plamenů pekla než se vzdám myšlenky, že ho dostanu. Proto jste se, muži, vydali na moře, abyste honili tuhle bílou velrybu po obou půlích země a na všech stranách světa tak dlouho, dokud nebude chrlit černou krev a nerozloží ploutve!“ - Slib odměny už za pouhé spatření zvířete vyvolá bouřlivý souhlas posádky, mírněný však prvním důstojníkem: „Pomsta na němém zvířeti!“ křičel Starbuck. „Omámil tě slepý pud! To je šílenství!….Přišel jsem lovit velryby a ne mstít svého velitele! Kolik sudů oleje vynese tvá pomsta, když ho ulovíš, kapitáne Achabe? Moc ti na natucketském trhu nevynese!“ - Román přináší napínavou cestu lodi Pequod s různorodou posádkou pod kapitánem Achabem. Ten promění loveckou velrybářskou výpravu v sebevražednou honbu za obrovskou bílou velrybou, zvanou Moby Dick. Ta ho totiž kdysi připravila o nohu. Děj je prokládán rozsáhlými kapitolami o velrybách a velrybářství s detailním, místy velmi nápaditým popisem anatomie velryb. Anatomie, funkcí, chování i potíží a nemocí: Člověk musí dýchat ustavičně – jeden dech mu stačí na dva nebo tři tepy srdce. Ať vykonává jakékoliv zaměstnání, za bdění i ve spánku, musí dýchat nebo zemřít. Vorvaň dýchá pouze sedminu svého času, čili jen v neděli. - Občas si autor pomůže i drsnějším humorem, třeba v kapitole Ambergris (což je ambra): Kdo by si pomyslel, že jemné dámy a páni se zdobí látkou, která se vyskytuje v neslavných útrobách nemocné velryby? Ano, skutečně je to tak. Podle některých je ambra považována za příčinu, podle jiných za následek zažívacích poruch velryby. Těžko říct, jak takovouto dyspepsii léčit. Nejvýš snad dát velrybě tři nebo čtyři plné čluny Brandrethových pilulek a pak honem zmizet z dosahu tak, jako dělníci trhající výbušninou kámen v lomech. - Vzhledem ke způsobu, jakým autor tyto „odborné“ pasáže podává, rozhodně nejde o suchý a nezajímavý popis. Stejně tak popis vlastního lovu velryb, autor to musel osobně prožít - osmnáct měsíců sloužil na velrybářské lodi. Například v kapitole „O obludných zpodobeninách velryb“ se pouští do nesmlouvavé kritiky obrazů, zpodobení velryb, což předpokládá znalost těchto obrazů a jejich autorů. Často používá biblická nebo jiná velmi nápaditá přirovnání, především, ale nejenom, z antiky, takže je nutno obdivovat autorovu sečtělost. Koneckonců mj studoval antickou literaturu. A mezi tím jsou filosofické úvahy takřka básnickým jazykem: A černé moře se vzdouvalo a vzdouvalo, jakoby jeho široké vlny byly svědomím a velká duše světa se zoufale trápila pro své trvající hříchy a utrpení, které způsobila… ... Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři (pozn. Tichý oceán), jehož hrůzné oddychování jakoby prozrazovalo uvnitř skrytou duši podobně jako ono pověstné vlnění efezského trávníku nad hrobem svatého Jana Evengelisty. - Konečně Achab na své zuřivé pouti Moby Dicka nalézá - kapitola Pronásledování – první den: Vznešeným klidným tropickým mořem, mezi vlnami, jejichž pleskot dusil nesmírné okouzlení, se pohyboval Moby Dick. Velryba plula lehce a vesele – odpočívající síla při rychlém pohybu. Ani bílý býk, v kterého se proměnil Jupiter, když unesl Evropu a klidnou rychlostí mířil ke svatebnímu háji na Krétě, ani Jupiter, ten velký majestátní a nejvyšší bůh, nebyl lepší než proslulá bílá velryba během této božské plavby. - Co mi trochu vadilo při čtení, ale to není vina autorova – všechny vzdálenosti jsou samozřejmě uváděny v mílích, míry či rozměry u velryb a jiné potom ve stopách a palcích. To čtenáře samozřejmě nutí k přepočtům na metrickou soustavu. Okamžitě si dovedu představit rozměr např 50 cm nebo 3 metry. Ale při údaji například 15 stop nebo 6 palců musím pro představu přepočet použít. Není to lehké čtení, ale stojí za to, a doporučuji číst pozorně, protože síla knihy není v ději samotném, ale v tom, jakým způsobem je příběh vyprávěn, v košatosti vedlejších příběhů, v obšírném a vtipném popisu dějů, postav a událostí. A to i přesto, že dějová podstata románu - vlastní „souboj“ Achaba s Moby Dickem se „smrsknula“ na poslední tři kapitoly – mistrovsky napsané vyvrcholení knihy: Pronásledování – den první, - den druhý – den třetí: Posádce zpěnila lovecká horečka krev jako staré šumivé víno. Jestliže předtím cítili bledý strach a neblahé obavy při pohledu na stupňující se Achabovu vášeň, teď obavy potlačili a dokonce zlomili. Strach se rozptýlil jako bázliví prérijní zajíci, prchající na všechny strany před pádícím bizonem. Ruka osudu uchvátila duše všech. Drásavé nebezpečí předchozího dne, čekání minulé noci a slepě krkolomný nebezpečný způsob, jakým se jejich divoká kocábka řítila za letící kořistí, to vše rozrušovalo jejich srdce. Vítr nadouval mohutná břicha jejich plachet a hnal loď neviditelnými rameny, jimž nešlo odolat. Byl neviditelnou mocí, která z nich učinila otroky této honby. - Doporučuji k přečtení. Ještě bych si dovolil podotknout, že se mi moc líbil Morteho komentář a zvlášť druhá polovina – to mohu podepsat. Hezké!... celý text

Miluj bližního svého 2004, Erich Maria Remarque (p)

Román reaguje na třicátá léta dvacátého století, kdy nacistický režim v Německu vyhání řadu lidi z vlasti (především, ale nejenom, Židy) a dělá z nich tuláky Evropou. Vyprávění o osudech těchto uprchlíků, či spíše vyhnanců, je obžalobou nejen totalitního režimu v Německu, ale i dalších států západní Evropy, které tyto běžence nepřijímají. Obžalobou fašismu a jeho zvrácené ideologie: - Marill vyprázdnil sklenku: „Tvrdé doby. Mír se stabilizuje děly a bombardovacími letadly, lidskost koncentračními tábory. Žijeme v přehodnocování hodnot, Kerne. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří.“ - V postavách románu představuje autor různé charaktery, city a vztahy: nezištné kamarádství, solidaritu, zradu, bezmocnost, zoufalství a strach, ale také nenávist a lásku. Příběhy emigrantů jsou někdy pro čtenáře zdánlivě všední, ale nekončící souboj běženců s ostrahou hranic státu, do kterých míří, nepostrádá prvky napětí a dobrodružství. Nechybí ani humorné okamžiky (např karetní „bitva“ Steinera s rakouskými celníky při jeho zadržení na hranici): - Steiner roznesl celou celnici. Vyraboval ji, především v době mezi třetí a pátou hodinou. Celník s vousy a la Franz Josef v zoufalství zavolal pomoc. Telefonoval tarokovému přeborníkovi z Buchsu, který se přiřítil na motorce. Ale ani to nepomohlo; Steiner svlékl i jeho. Poprvé, co ho znal, byl Bůh na straně potřebného; Steiner měl takovou kartu, že litoval jen jedné věci: že nehraje s milionáři. - Remarque umí psát, umí vyprávět, umí velmi citlivě a působivě popsat i krátké emotivní okamžiky; starý Moric Rosenthal, Steinerem nazvaný „poslední potomek Ahasvera“ se na svém putování vrací do Paříže umřít: - Edit Rosenfeldová se usmála a křehkým hlasem začala zpívat starou židovskou píseň. Její hlas zněl měkce jako něžná melodie staré hrací skříňky. Moric Rosenthal si zase lehl a poslouchal. Zavřel oči a klidně dýchal. Stará žena zpívala tichounce v holém pokoji zádumčivou melodii o životě bez domova... ...Ruth a Kern seděli mlčky a poslouchali. Nad hlavami jim šuměl vítr času – čtyřicet, padesát let přelétlo za hovoru staré ženy se starým mužem, a oběma staříkům se zdálo zcela samozřejmé, že uplynula. Ale mezi nimi seděly dvě dvacetileté bytosti, pro něž byl už jeden rok čímsi nekonečným a téměř nepředstavitelným a které cítily cosi jako plíživý strach; že všechno pomine a musí pominout a že to jednou sáhne také po nich. - V závěru knihy postavil autor do dramatického kontrastu dva příběhy; zatímco pro jednu dvojici emigrantů končí románový příběh velkou nadějí, právě díky kamarádství a solidaritě, druhá dvojice se po nuceném odloučení shledává ve vlasti a zároveň tragicky končí. - Vlak se pomalu rozjel. Nikdo nepromluvil. Steiner zvedl ruku. Ti tři na nádraží se za ním dívali, dokud vozy nezmizely v zatáčce. „Zatraceně!“ promluvil konečně Marill chraptivě „Pojďme, musíme si dát něco ostrého. Už jsem viděl hodně lidí umřít, ale ještě nikdy jsem nebyl při tom, když někdo páchá sebevraždu.“ - Miluj bližního svého bývá někdy označován jako nejangažovanější autorův román. Nevím, netroufám si až tak posoudit, Remarque se válečnými, či spíše protiválečnými motivy zabývá často a dělá to velmi dobře. Každopádně je to jeden z mých oblíbených autorů a každý román rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Nikdy nezapomenu 2018, Michel Bussi

Bussi si se čtenářem rád hraje a v jeho kombinace v čase, osobách jsou hodně odvážné. Jeho Černé lekníny se mi přesto líbily i když zápletka příběhu byla také hodně komplikovaná a řešení  řekněme překvapivě zajímavé. Ale v Černých leknínech byly  bonusem reálie o Monetovi. „Nikdy nezapomenu“ je podle mne překombinovaný příběh, který nutí k přečtení ze zvědavosti, jak se autor vymotá z někdy až fantasmagorických kombinací. Začátek je dobře rozjetý, slibný, postupně se ale Jamal, hlavní postava, dostává až k pochybám, zda skutečně všechno proběhlo tak, jak si to pamatuje, chvílemi pochybuje o svém duševním zdraví. Trochu přitažené za vlasy. Některé pasáže byly příliš rozvláčné a souhlasím s niknikitou, že "méně je někdy více“. Pro mne jenom tři hvězdičky. A nespravila to ani závěrečná kapitola. Neprozradím, proč by měla mít tuto ambici.... celý text

Dokonalý svět 1994, Dewey Gram

Pozor, částečné spoilery! Policie vedená Redem Garnettem pronásleduje dva uprchlé trestance – Butche a Jerryho. Policista Red je zkušený, ostřílený Texaský jezdec, tak trochu macho. Ke skupině je samotným guvernérem Texasu přidělena mladá kriminoložka Sally Gerberová, vyškolená k praktické aplikaci sofistikovanějších metod při pronásledování uprchlých trestanců. Tím se vymyká ze zaběhlých praktik, kterými se řídí i Red. - Red si nasadil hnědý kovbojský klobouk ve správném úhlu a zastrčil si pistoli do západnického kabátu. Když mířil ke dveřím, sledovala ho Sally pohledem. Než tam došel, otočil se a obdařil Sally svým osvědčeným pronikavým pohledem. „Především, slečno Gerberová...“ „Sally, prosím,“ řekla. „...především, Sally, nejde o situaci, kdy jen tak někdo uteče z kriminálu. Tohle je honba za zločinci. Nějaké hraní se slovíčky teď vůbec není k ničemu.“ „A co pomůže?“ zeptala se Sally. „Zatraceně dobrý čich, ostrý pohled a sakra moc kávy.“ A s tím vyšel Red ze dveří. - Nicméně se Red a Sally nakonec svým způsobem začnou respektovat. Sally vycítí, že Red je nějakým způsobem na případu osobně zainteresován. Ukáže se, že Red a Butch se už v minulosti setkali a s okolnostmi ji Red po určitém váhání seznámí. Mezi pronásledovateli je i ostřelovač FBI. - Vycítil něčí pohled, otočil se a viděl, že ho Sally pozoruje. Sebejistě se na ni usmál. Sally mezitím došla jeho pochmurná role v tomto honu na člověka. Odvrátila se znechuceně, aby zjistila, co se bude dít. Měl ostrostřelec zájem zachránit dítě, anebo prostě jen někoho zabít? Sally bylo jasné, že rozdíl mezi obojím nebude velký. - Butch, už sám, prchá s rukojmím, kterým je malý chlapec Phillip. Mezi mužem a chlapcem se vytváří určitý kamarádský vztah, protože jak vysvětluje Sally „Butsch si pěstuje představy, bere chlapce a jedná s ním tak, jak by si kdysi on sám přál, aby se jednalo s ním.“ Se vzpomínkou na svoje dětství, především otce, a trauma, které si s sebou nese, Butch ztrácí všechny zábrany, vidí-li, že je ubližováno dítěti. A trest z jeho rukou je fatální. Ale právě to přinese zásadní obrat do příběhu a svým způsobem i jeho zakončení. „Za celý život jsem zabil jenom dva lidi. Jeden udělal něco mé matce a ten druhý tobě“. Velmi dobře a věrohodně vykreslený vztah a jeho vývoj, zločince a malého chlapce, a také různé charaktery a přístupy policistů. Stejně tak účelové zainteresování guvernéra před volbami. Rozhodně mohu doporučit k přečtení. K vidění je i povedené filmové zpracování, kde je příběh zvýrazněn hereckým obsazením. Hlavními postavami, které proti sobě stojí, jsou Clint Eastwood a Kevin Costner.... celý text

Přestupní stanice 1970, Ellery Queen

Využiji pro svůj komentář částečně zkrácený a upravený citát kapitoly PAST z knihy, kterým ovšem nic neprozradím, to by nebylo fair, vždyť je to detektivka. Je to jakási promluva či výzva autora ke čtenáři. --- Řadu let jsem jsem prosil čtenáře, aby potlačovali sklony k hádání a hráli hru vědecky. Je to těžší, ale nepoměrně zábavnější. Proč nezačít s problémem vraždy Josepha Kenta Gimballa? Na tomto místě příběhu máte všechna fakta, potřebná k vypracování úplného a logického řešení zločinu. Vaším úkolem je najít klíčové momenty, uspořádat je v účelném pořadí a vyvodit z nich jediného a jedině možného zločince. Můžete to dokázat; už se to povedlo, jak uvidíte. --- Když jsem říkal, že tím nic neprozradím, nebyla to tak úplně pravda. Prozradil jsem na sebe, že detektivem bych být nemohl :-). Já jsem tu autorovu výzvu nedokázal naplnit, i když, abych k sobě nebyl tak přísný, jisté podezření jsem měl. Ale bylo to přece jenom spíš trochu z té oblasti hádání, připomínkou jedné indicie spíše z počátku příběhu… Ale ještě ke knize samotné – po citované kapitole následuje PRAVDA, kde je zločin perfektně objasněn či vysvětlen. Skutečně vše do sebe perfetně zapadá a vede k jedinému řešení, jak autor tvrdí. Přestupní stanice se dobře čte, přestože je děj dost komplikovaný a řešení je založeno na důsledné dedukci odkrývaných faktů. Nicméně to není nudné a vliv americké „drsné školy“ je u Queena trochu cítit.... celý text

Hotová zlodějka 2017, Augustus Rose

POZOR - částečné spoilery! Kdybych chtěl a mohl důkladně napsat komentář ke knize Hotová zlodějka, byla by to především zřejmě úvaha o Marcelu Duchampovi. K tomu nemám dost znalostí a ani to není není cílem a smyslem mého komentáře. Tohoto svérázného konceptuálního umělce ale zřejmě detailně prostudoval autor Augustus Rose, o čemž svědčí kniha sama a také seznam zdrojů v Poděkování v závěru knihy (kromě odkazů na Marcela Duchampa a jeho dílo, ale také např. Kvantová mechanika, Holografický vesmír atd...). Kniha Hotová zlodějka vrcholí „zprovozněním“ Duchampova stěžejního díla Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (jinak též Velké sklo), které sám Duchamp prohlásil za „definitivně neukončené“. O to se celou dobu snaží obskurní až zločinecká organizace Société Anonyme. Pozn.: Sama společnost Société Anonyme ve skutečnosti existovala, i když ne v tomto formátu a s tímto cílem. Sám Duchamp byl jedním z jejich zakladatelů. S využitím skutečných děl Marcela Duchampa (setkáme se zde i s jeho posledním dílem Zadání: 1) tekoucí voda, 2) plynové osvětlení dále Se skrytým zvukem - vystavěl autor docela zajímavý příběh a kdo se přenese přes poměrně pomalý rozběh v začátku knihy, což se týká i podivných drogových večírků v režii S.A., dočká se i dramaticky napínavé četby a do jisté míry poučné části. To, co z počátku (Kniha I Pěstování prachu) vypadá jako nepříliš povedený příběh nekonvenční dívky Lee – něco z urbexu, útěky z nápravného zařízení, se začíná vybarvovat v Knize II - Přechod od panny k nevěstě. Poté seznámení s Tomim, ze kterého se zvolna vyvíjí hlubší vztah. --- Pokoušela se klást mu otázky – Kde vzal klíč? Co tu dělají? Jak dlouho tu budou čekat? - ale on si pokaždé dal prst před rty, aby ji umlčel. Lee začala přemítat, proč se sem v první řadě nechala odvést a proč tu zůstala. Jenže už bylo příliš pozdě, Teď už byla nucena mu důvěřovat. --- Tajemné muzejní prostory, squaty, opuštěné továrny - vše stále trochu tajemné a záhadné, vynořuje se Société Anonyme a do její záhadné hry je Lee postupně a cíleně vtahována. Protože, nejen pro svoji neuvěřitelnou podobu s někdejší Duchampovou milenkou, je podle S.A. klíčovou postavou ve snaze o „dokončení“ Velkého skla. Když se Lee v Knize VIII - Před zlomenou rukou - konečně setkává (byť nedobrovolně) s Prelátem - přezdívka či pseudonym, jak chcete - hlavou S.A., odehrává se následující rozhovor: --- „To vy jste mě sem dovedl. Chtěl jste mě tu mít celou tu dobu. Proč, kdo vlastně jsem?“ „Jsi nikdo. A přesto se nemůžu dočkat, až ti řeknu, kdo jsi, protože jsi v centru všeho.“ „Čeho všeho?“ „Duchampova celoživotního díla, přirozeně. To ovlivnilo umělecké prostředí celého dvacátého století, ale lidé stále nechápou, že to, na čem Duchamp pracoval má potenciál změnit směřování lidského vědomí, změnit chápání světa takovým způsobem, že Einsteinova teorie relativity proti tomu bude vypadat jako jednoduchá matematika.“ --- Mně, jako běžnému čtenáři, není zcela jasné kde končí skutečnost a začíná fikce, (snad až na rozhýbání Velkého skla), příběh je tak provázán s reálnými artefakty i místy. Sám autor přiznává, že např. umístění zábavního centra (Křišťálového zámku) a drogové laboratoře do bývalého raketového sila střel Atlas má své kořeny ve skutečnosti. Jak jsem napsal, zpočátku jsem četl trochu s rozpaky, s pocitem, že je kniha určena trochu mladší generaci čtenářů, ale děj má gradaci a podivná tajemství, která chcete znát, i když v samotném závěru zase trochu „ubírá plyn“ - její napětí má průběh Gaussovy křivky. Přesto stojí za přečtení, třeba i pro hrubé seznámení s dílem Marcela Duchampa.... celý text

Rudý kříž 2019, Saša Filipenko

Jsou zde vlastně příběhy dva – ten, který vypráví, Taťána Alexejevna sousedovi Sašovi a druhý příběh Sašův, respektive jeho ženy Světlany. Přesněji jejího neuvěřitelného těhotenství (o jeho realitě v daných letech lze pochybovat) a narození dcery. Taťána, stará paní s Alzheimerovou chorobou je žena, které se za 2. světové války naskytne šance, pouhým administrativním zásahem zachránit pravděpodobně život svého manžela, Pavkova, sovětského vojáka v zajetí. Současně tím ale zvýší pravděpodobnost trestu pro jiného neznámého vojáka, Pavkina, kterého uvede v seznamu zajatců dvakrát. Celý zbytek života potom žije jednak s výčitkou ohrožení neznámého člověka a jednak ve strachu, že její čin bude odhalen a potrestán. Kniha je obžalobou nelítostného stalinského režimu, děsivým svědectvím o režimu, krutě a nemilosrdně trestajícím absurdní, či dokonce fiktivní provinění svých občanů, který na druhé straně projevuje naprostý nezájem například o zlepšení podmínek sovětských válečných zajatců v zajateckých táborech – protože - „Jak nám vysvětlili,“ říká Taťána „ statečně bojující sovětský voják nemůže padnout do zajetí. Nu a pokud se voják přece jen vzdá, mluvíme o něm jako o zbabělci. Sovětský voják se musí bít do poslední kapky krve.“ Taťána Alexejevna pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a tam platila direktiva, podle níž mohly být rodiny vojáků, kteří se vzdali a padli do zajetí, nejen odeslány na patnáct let do lágru, ale i popraveny. Což byl i její případ. Její muž byl skutečně popraven, ona sama zatčena s koncem války, strávila deset let v lágru. Dceru jí odebrali a ta zemřela hladem v dětském domově. - V sedmdesátých letech Taťána našla dětský domov v Kazachstánu, kde byla ve společném hrobě pochována její dcera s dalšími dětmi „nepřátel lidu“. Přes nesouhlas ředitele domova nechala vyrobit a instalovat prostý kříž. - Uprostřed pole stál kříž. Prostý, ale hrdý. Jak byl svařený ze dvou starých trubek, vypadal ten kříž jako rudý. Nebyl politý krví, on jí byl prosáklý odspoda, ze země, jejíž byl historií a metaforou, varováním i milníkem. - Po smrti Taťány našel Saša Pavkina, který se po osvobození dostal ze zajetí do sovětského filtračního tábora: “Jak to přijde, že vás pustili z tábora?“ “ To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim to všechno řek, jak to bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a jinejch podobnejch antisovětčících. Tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“ „A kolik dalších lidí mohlo s váma z tábora odejít?“ „To nevím, já teda vodcházel jedinej.“ - V knize je citována řada textů i ze sovětských archívů, ale především z archívu Mezinárodního červeného kříže s návrhy na výměnu válečných zajatců, repatriaci těžce zraněných a další. Dopisy MČK zůstávaly podle záznamů v drtivé většině bez reakce ze strany sovětů.... celý text

Abonent trati U 1968, Claude Aveline (p)

Rozhodně zamotaný příběh a kdo správně odhalil pachatele, klobouk dolů. Tím nemyslím tip, ale odhalení na základě indicií. Zvláštní styl psaní, ale líbil se mi, stejně jako úvahy inspektora Belota. Příběh je oživen vložením "slečny Marplové" - půvabné a zvídavé paní Coletové. Bavily mne názvy kapitol, např "Čtvrtek šestého října od čtrnácti do devatenácti. Policejní kuchyně." Nebo "Kdy dvě půlky nedávají zase jeden celek." K závěru a vyluštění příběhu, nemohu říci nic, prozradil bych překvapivý konec. Takže "vrah je zahradník". :-)... celý text

Vincent van Gogh 1966, Miroslav Lamač

Dobře napsaná kniha – jsou v ní základní fakta z Vincentova života, spolu se spoustou reprodukcí jeho kreseb a obrazů a u řady z nich fundované vysvětlení okolností jejich vzniku. Ale také obraz toho, jak zoufale se van Gogh snažil se svojí nepřizpůsobivou, svárlivou povahou, slovy autora „bez míry a porozumění sobě samému“ najít svoje místo v životě, ve světě. Neměl mnoho přátel, protože se málokdo s ním dokázal po delší dobu shodnout. Viz např Gaugin a s ním spojená známá historie s Goghovým uříznutým uchem...Snad jenom jeho bratr Theo, ale ten ho podle mne spíše „snášel“, vědom si jeho talentu a zřejmě obdařen značnou mírou empatie ke svému podivínskému bratru. Gogh prošel mnoha vizemi svého života, svojí existence. „Pokoušel se prodávat obrazy, založit rodinu, být teologem, kazatelem, misionářem, ale vždy narazil na zeď. V této zdi byla pro něho jen jediná neviditelná brána. Brána malíře. Vincent ji nalezne a projde.“ Lamač přibližuje čtenáři vývoj Gogha – malíře a jeho duševní rozpoložení při malování: „ V Saint Rémy ovládne obrazy nový rytmus vyvěrající zevnitř, z horečnatého vypětí Goghovy psychiky, ještě stimulovaného porušenou duševní rovnováhou. ... Van Gogh dostal při křtu jméno Vincent Willem. Stejné jméno jako rok před tím jeho bratr, který se ovšem narodil mrtvý. Kdykoliv šel malý Vincent do kostela, míjel náhrobek, na němž četl svoje jméno. Psychiatři a psychoanalytici vyslovili hypotézu, že bezmála každodenní připomínka smrti v podobě jména mrtvého bratra, které bylo jeho vlastním jménem, hrála roli při formování Vincentových zvláštních povahových rysů. ... Svět byl pro něho labyrintem, v němž namáhavě hledal orientaci. Zatlačoval Vincenta do samoty, z níž nejhorší byla cela v blázinci.“ Lamačův výklad Goghových obrazů je plný velmi emotivních a přiléhavých přirovnání:“...tvary pulzují v extatickém proudění...zeleň luk plyne jako řeka… barva se valí jako žhnoucí láva…“ Ale někdy až abstrakcí, často překračujících schopnost vnímání umění, v tomto případě obrazů, „běžným“ pozorovatelem a jdoucích za hranici chápání těchto pojmů laickým čtenářem: “Každý obraz má svůj zcela autonomní prostor, v němž se střetají zbytky lineární perspektivy se svébytnou vibrací jednotlivých dynamizovaných ploch.“ Nejdříve mne napadlo, že to ubírá jednu hvězdu z hodnocení knihy, ale nakonec jsem usoudil, že právě toto expresivní vyjadřování autora koresponduje s Goghovým extatickým přístupem k jeho vlastní tvorbě, malování a celému životu. Nechávám plný počet hvězdiček.... celý text

Sestřička 2006, Raymond Chandler

„Když si mě najmete, musíte brát, co je,“ řekl jsem. „Mě. Takového, jaký jsem. Jestli si myslíte, že v téhle profesi najdete nějaké převlečené řeholníky, musíte být nadobro pomatená. Praštil jsem vám telefonem, ale přesto jste za mnou přišla. Je vidět, že pomoc potřebujete. Jak se jmenujete a co vás trápí?“ Je vidět, že soukromý detektiv Philip Marlowe se se svými klienty „moc nepárá“. Přímý, drsný a s typickým „šarmem“ :-). Tak, jak celá kniha a styl Raymonda Chandlera. Některé pasáže jsou psány v „ich formě“, takže na dvěstěpadesáti stranách je Marlowových „hlášek“ poměrně dost. Ale prostě nejen Marlowe, celý styl psaní se nese v tom duchu. I když některé hlášky jsou docela vtipné: - Na terase U Tanečníka se pár ranních ptáčat připravovalo, že si vypijou oběd. - Nemám s tím celkem problém, ale v některých momentech, podle mne hezky rozepsaných, mi to připadá přece jenom trochu nucené, humor či sarkazmus za každou cenu. Budu konkrétní – speciálně 13. kapitola, kde se vlastně nic neděje - Marlowe projíždí po dálnici kolem oceánu a způsobem sobě vlastním komentuje Ameriku - by vypuštěním některých přirovnání vyloženě získala. Stala by se z ní krátká oddychová pasáž s docela zajímavými úvahami. - Zajel jsem až k oxnardské zkratce a tam jsem se otočil a jel zpátky podle oceánu. Obrovské vozy o osmi a šestnácti kolech proudily na sever, celé ověšené oranžovými světly. Po pravé straně se mohutný, těžkopádný Tichý oceán trmácel proti břehu jako posluhovačka cestou z práce domů. Žádný měsíc, žádný hluk, sotva znatelné šumění příboje. Žádný pach. Ani potuchy po drsné, divoké vůni moře. Kalifornský oceán. - Samotná zápletka poměrně složitá, respektive čtenář dlouho neví, co se vlastně přihodilo a koho podezřívat. Oddychové čtení s nevelkým napětím, Pro čtenáře, kterému nevadí Chandlerův styl, docela zábavné.... celý text

Mikoláš Aleš - knížka o jeho životě a díle 1952, Mikoláš Aleš

Útlá knížečka o jeho životě a díle. Naštěstí víc jak polovina je věnována reprodukcím Alšových kreseb a obrazů, včetně cyklu Vlast jehož čtrnáct lunet zdobí foyer Národního divadla v Praze. Naštěstí proto, že textová část je silně poplatná době vydání knihy (1952): „Jeho umění vychovávalo lid, jeho obrázky pomáhaly lidu bojovat, stále po všechny dny až do vítězného konce, a pomáhají nám pracovat a bojovat i dnes.“ Něco málo se čtenář dozví o Alšově nelehkém dětství, o studiu na Akademii a potížích, když se jeho svérázné umění zřejmě vymykalo akademickým představám některých tamních profesorů. Aleš byl nepochybně malířem „lidovým“, čerpal náměty z prostého života a historie českého národa. Nicméně knížka o jeho díle je příliš zanesena balastem tehdejší ideologie. Každou kresbu je třeba správně vysvětlit – např kresba Za chlebem (pro představu neznalým - na obrázku jde otec s rancem, matka s nůší a dvě malé děti): “Na kresbě je možno dobře poznat, že v ní Aleš odsuzuje tehdejší společenský řád, který nechal trpět dospělé i děti hladem, je na ní vidět, že měl zlost na pány...“ Nepochybně knížka ani nemá ambice být odborným pojednáním o malířově díle, to udělali jiní autoři a tam, kde o kresbách a obrazech mluví, zůstává na úrovni čítanek, které Aleš ilustroval. Ale vzhledem k tomu, že byla určena zřejmě mladším čtenářům, je tento styl do jisté míry akceptovatelný. Třetí hvězdička za reproduce kreseb a obrazů.... celý text

Zasvěcování srdce 1984, Jiří Wolker

Je načase, poslušen Výzvy 2020, abych vložil knihu do přečtených. I když do ní budu nahlížet stále, protože Wolkera mám rád a protože k tomu je určena. Speciálně Balada o námořníku je moje, tak říkajíc, kultovní. Už od školních let jsem ji četl tolikrát, že ji znám celou nazpaměť „...bez konce širé moře je...“ Je to balada o věrnosti, zradě a odčinění - „...Nad mořem maják - věrný pes vln střeží bludný kruh, je v jeho věži Mikuláš a s Mikulášem Bůh.“ Ze sbírky Těžká hodina, která je nejvíc naplněna tzv proletářskou poezií, je asi nejznámější Balada o očích topičových: „Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač!" Z mnoha básní, především balad, je cítit básníkovo tušení blízkého konce – Balada z nemocnice, Horečka zelené oči má, Umírající: „Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny… ...Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je...“. Není to zrovna veselé čtení, ale autorova práce s jazykem, zvláště v lyrických pasážích je úžasná. Kniha je prokládána ukázkami tvorby Wolkerových současníků a úryvky z korespondence s některými z nich a uzavírá ji Epitaf, který si Wolker napsal: „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let.“... celý text

Nůž 2019, Jo Nesbø

Podle mne nejlepší Nesbö – přesněji řečeno, nejlepší z toho, co jsem od něj četl. Harry Hole v nezvyklé roli. Obraz skutečné bolesti Harryho nad ztrátou Ráchel je v knize skvěle vymalován. „Harry zavřel oči a sevřel čelisti tak pevně, až se mu připadalo, že mu rupnou stoličky. Proč ses jenom objevila a učinila mě tak osamělým? Na zahnání této bolesti nebylo na světě dost alkoholu.“ Ovšem z alkoholového deliria - rauše – se Harrymu začínají vynořovat matné a neurčité vzpomínky na osudný den. Myšlenkovým dokončováním jejich fragmentů narůstá Harrymu krutá a děsivá představa možného průběhu. Začíná se rozvíjet komplikovaný, nicméně bravurně vystavěný příběh vraždy Ráchel. Nesbö nabídne postupně řadu podezřelých, včetně morbidní postavy „rozsévače“, jak se sám nazývá, Sveina Finneho. Způsobem, který i nadále udržuje čtenáře v napětí. I zdánlivě vedlejší příběhy podporují v dalším ději celý příběh a jeho stavbu, např Roar Bohr, Kaja Sollnesová – jejich sezení u psychiatra Madsena je fantastickým náhledem do psychiky člověka, poznamenané mimořádným zážitkem, událostí a vlivem stresového prostředí. A posléze objasnění motivace skutečného vraha je sice poměrně dlouhé, ale naprosto vyčerpávající. Všechno v knize do sebe zapadá, úžasně vystavěný příběh. Do napínavého thrilleru vkládá Nesbö i filosofické úvahy (Harryho vzpomínky na dědečka při rozhovoru s Olegem): „Právě proto lidé, kteří dosáhli takzvaného úspěchu a po nichž se chce, aby o něm vyprávěli, s oblibou říkají, že si od mala šli za svým snem – v jednotném čísle – a že se jim právě tenhle sen splnil. A jistě to míní upřímně. Nepochybně jen zapomněli na ostatní sny, na ty, které nepřiživovali, které zeslábly a zmizely. Kdoví, jestli bychom si nesmyslného chaosu životních náhod byli lépe vědomi, kdybychom si místo psaní autobiografií zapisovali svá proroctví, své představy o tom, jak se naše životy vyvinou. Zapomínali bychom na ně a později v životě je zas vytahovali a zjišťovali, o čem jsme skutečně snili.“ Doporučuji k přečtení!... celý text

Bohemia 2019, Jan Svěrák

Bohemia – obsahuje spoiler! Byl jsem zvědav, jak se úspěšný režisér vypořádá s s literárním útvarem. Začátek byl slibný, líbil se mi svěží styl psaní, i když už na třetí straně byl náznak toho, kudy většinou děj půjde. Podle mne přemíra erotiky, takže postupně mi to začalo připomínat Patrika Hartla (mám-li být poctivý, znám jenom Malý pražský erotikon, do dalších jsem se potom ani nepouštěl). V Bohemii mi románek se Sylvií v Karibiku, ke kterému to nevyhnutelně spělo, dokonce zaváněl trochu soft pornem, s některými až morbidními detaily. Tím se můj původní dojem z knihy trochu zakalil a vkrádala se mi myšlenka, nakolik se autor s postavou Ivana Šustila ztotožňuje. Škoda, protože jsou v knize i pasáže, které se mi líbí - například úvahy, které v duchu vede mladý režisér při debatě s Angličanem Henrym: „...Ta jeho západní a namyšlená slepota mě pěkně vytáčí. Jako příslušník úspěšného národa si prostě a sprostě přivlastňuje patent na rozum. Tak to je, pravda patří vítězům – a Henry spolu s ostatními Angličany vyšel z posledních dvou utkání s fašismem a komunismem vítězně. Ale co my, kteří jsme obě diktatury zažili z první ruky? Náš názor, naše osobní zkušenost nikoho nezajímá? Ne, my jsme buď pitomci, kteří to tak chtěli, anebo hlupáci, co to strpěli, co se nechali bez boje zotročit. Tak jakou zkušeností bychom to chtěli k pravdivému obrazu světa vlastně přispět?“ Autor se přece jenom (podle mne) dopracoval nakonec dobrého závěru, s jistou sebereflexí hlavní postavy a vědomím kam a ke komu patří: „Za mnou se ozve rána jako z děla. To průvan zabouchl za mnou dveře. Stejně jsem se lekl, až se mi rozbušilo srdce. Cítím, jak mi poskakuje v hrudi. Bál jsem se, že je uvnitř dávno ztuhlé, jako to keramické, co děti rozbily, ale ono tluče a žije! Mám ho za to neskutečně rád. Nevím, jak jsem se ocitl na kolenou, ale najednou klečím. Pode mnou je holá zem, nade mnou čisté nebe a mezi tím ťuk, ťuk ťuk, moje milé srdce. Pojedu domů.“... celý text

Prométheus v plamenech 1990, Thomas N. Scortia

Scortia – Robinson – jako obvykle napínavé čtení. Námět poněkud děsivý, zvláště v případě, čteme-li román v době, kdy máme „za sebou“ Černobyl a Fudžijamu. V katastrofických románech této úspěšné autorské dvojice dochází k neštěstí často upřednostňováním ekonomických a politických zájmů nad technickými či bezpečnostními protiargumenty a to na úkor bezpečnosti. Velmi zajímavé jsou z toho pohledu kapitoly ze soudního slyšení Podvýboru Kongresu pro jadernou energii, kde toto zaznívá zvýrazněno charaktery a postavením slyšených osob. Od doby vzniku románu, před cca 50 lety, byl určitě učiněn značný pokrok v technologii a znalostech v oblasti jaderné energie. Nicméně obavy až strach z ní zůstávají. Tím spíše, že fikce byla podpořena skutečnými jadernými katastrofami. Tím spíše, že záření je neviditelné a jeho dopad tak fatální. Tím spíše, že v současné době některé státy od využívání jaderné energie odstupují. Jako trochu násilně vložená působí v dobře vystavěném příběhu kriminální záležitost krádeží vyhořelého paliva. Myslím, že ani v tehdejší době by to nebylo tak snadné, jako v románu. Tato vedlejší linie sice v závěru vyřeší klasický vztahový trojúhelník Parks, Karen, Barney, ale domnívat se, že byla použita jenom k tomu účelu, by bylo poněkud nenápadité. Spíše má sloužit k možnosti předložit Výboru Kongresu při vyšetřování jako příčinu havárie sabotáž. Pachatel je mrtev, takže nebude mluvit. Autoři se nemohli vyhnout otázce, která je aktuální dodnes – využívání jaderné energie. Pozor! Může být spoiler! Cushing, jedna z hlavních postav, se před Výborem Kongresu vyjadřuje k možnosti odstoupení od jaderné energie: „Čím bychom ji nahradili? Nemůžeme vytěžit dost uhlí, nemáme dost přírodního plynu a existující geotermální a hydroelektrická energie nemůže nahradit energii poskytovanou v současné době jadernými elektrárnami. Sluneční energie a energie jaderné fúze jsou zatím hudbou budoucnosti (rok cca 1970). Kdybychom se vzdali jaderného programu, stali bychom se opět závislými na zahraničních zdrojích paliva a byli bychom vydáni na milost a nemilost dodavatelům nafty!“ ...a co na to Výbor Kongresu? - Senátor Hoyt:“Většina Výboru je zajedno v tom, že názory pana Cushinga jsou nejen přesvědčivé, ale až neuvěřitelně uvážené a logické.“... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Vidím, že jsi opravdu blázen 2002, Tatiana Kejvalová

"Vtipné" na knížce je bohužel jen to, že kapitoly začínají postupně písmeny abecedy. A dvě hvězdičky za to, že některá písmena jsem vzal na milost...Obsahově dost prosté a já jsem se tedy moc nebavil. Autorka promine, možná mě to nezastihlo v patřičném rozpoložení. Ještě, že to je útlá knížečka.... celý text

Nežádejte o milost 2017, Martin Österdahl

Trochu komplikované (trochu dost), skoky v čase a nakonec trochu krkolomné rozřešení celé zápletky. Podle mne nic moc.

Případ Arleny Ferrisové 2007, Erle Stanley Gardner

Advokát Mason mě baví. Perry jako vždy neomylně vytuší, kdo skutečně jeho pomoc potřebuje a potom je ochoten nejen upravit svoje palmáre, ale i opatřit důkazy. Důkazy v klientův prospěch, někdy trochu krkolomně, ale při balancování na hraně zákona přitom zůstává vždy na správné straně.... celý text