Majdule komentáře u knih
Pokračování české upíří lovestory Dva meče mě příjemně překvapila. Originální zápletka se slepou upírkou a lovcem Dannym (tak krutě zklamaným v předchozím díle) ubrala na sladkosti a přidala na akci. Příběhu prospělo i napětí mezi hlavními hrdiny. Příběh v prvních dvou třetinách šlape skvostně. Pro mě je nešťastné vyřešení zápletky, kdy jeden z hrdinů přijme náhle a bez kontinuity v předchozím životě osudové rozhodnutí. Přesto je to dobrá love story se stoupající tendencí. Závěr totiž naznačuje, že se pokračování dočkáme ... Takže za mě by to bylo 70 až 75 %.
Provokativní název je vlastně zkratkou podtitulu knihy v němčině a stejně provokativní je i výjimečná forma, kterou autor pro svůj román zvolil. Sám autor jej nazývá infrarománem, což jak jsem se složitě dopátrala, znamená román (tedy beletrie) nepřekračující historické danosti a skutečnost. Já mám spíš pocit, že je to román o románu. Vedle příběhu Heydricha (s mnoha fascinujícími odbočkami) a příběhu operace Antrophoid (které se zákonitě v bodě atentátu střetly) totiž obsahuje i příběh o tom, jak tento román vzniká. A tak je čtenář de facto "živě" přítomen tomu, jak příběhy v autorově mysli rostou, proplétají se, komplikují a nakonec vrcholí. A je to napínavý a hluboce poutavý proces. A pro nás Čechy (i Slováky) má navíc přidanou hodnotu v lásce a obdivu, které autor k našim zemím chová. A tak můžu říct, že i přes smutné téma a špatný konec (jak jinak) je to jímavé a vlastně radostné čtení.
Přistupovala jsem k téhle fantasy velmi opatrně, snad kvůli nadšení, které tak celosvětově vzbuzuje. A ... propadla jsem tomu taky. Fascinující je už formální stránka příběhu, kdy autor děj posunuje dopředu vždy prostřednictvím jiné z hlavních postav a touto změnou perspektivy udržuje napětí. Postupen času se jednotlivé příběhy oddělí a je jasné, že každý představuje nebo bude představovat samostatnou dějovou linii. Celkově je Hra o trůny velkolepý příběh o hrdinech, cti a odvaze. Je vyprávěný s velkou zručností, citem pro dalekosáhlé děje i zdánlivě nedůležité detaily. Líbí se mi filmový způsob vyprávění (ne nadarmo byl příběh natočen jako seriál) a dráždí mě (v tom nejlepším slova smyslu) autorův výběr postav. A nejlepší na tom je, že po více než 800 stech stránkách jsme vlastně na začátku.
Po letech jsem se vrátila ke své milované knize Cirkus Humberto. A byl to krásný, silný návrat. Hodnotit tuto knihu je skutečně nelehký úkol. Má smysl konstatovat, že ta část, kde sledujeme dětství Vaška Karase, Vašku, je nejdojímavější a má i půvab roztomilosti, aniž by byla dětinská nebo kýčovitá? Zdá se být klišé, když napíšu, že je to hluboce lidský příběh? Vypadá hloupě, když konstatuji, že je to příběh o síle povinnosti, o lásce k práci a kumštu? A přeci Cirkus Humberto naplňuje všechny tyto znaky a ještě mnohem víc. Nabízí totiž také velmi čtivý a dobře postavený děj, prokreslené charaktery a geniální črty vedeljších postav a dějů. Číst Cirkus Humberto je všech směrech radost.
Je to napínavé, vzrušující, zajímavé a velmi, velmi viktoriánské. V závěrečných pasážích nás autor obdaří snad příliš velkou dávkou filozofování. Mě osobně vzalo rozpletení dobrou náladu a pocit uspokojení, ale o to syrověji a snad i reálněji (v kontextu díla, nikoliv reality) příběh působí. Každopádně výborné čtení.
Charlaine tady pracuje se svým evidentně oblíbeným tématem vyloučenosti výjimečných jedinců a xenofobie malých měst. Čte se to dobře, ale ... jak už několikrát zaznělo ploché postavy, celý děj působí tak trochu utahaně, silné momenty, abys na prstech jedné ruky spočítal. Nejspíš tomu chybí trochu toho kýče, který umí tak okouzlit v příbězích Sookie a na skutečně velké příběhy prostě tahle autorka nemá. Ale třeba nás ještě jednou překvapí. Zatím dobré řemeslo bez větší invence.
Renčínovou nejsilnější devizou v tomhle díle je schopnost neotřelých zvratů a překvapivých změn. Okouzluje mě to propojení s realitou, jak jí sama prožívám. Příběh navíc dokáže po celou dobu udržet rychlé tempro a napětí. Navíc ten připravený a přesto nečekaný závěrečný zvrat je prostě hodný mistra žánru. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Jmenuji se Červená rozhodně není snadná kniha, přes poutavé a pro nás exotické prostředí starého Istanbulu, detektivní zápletku i koření milostného příběhu se nečte snadno. Myslím, že nezanedbatelný podíl na tom má autorovo jiné myšlenkové a hlavně emotivní povědomí, kultura z níž vychází má prostě jiné kořeny. Osobně jsem někdy nerozumněla jednání postav, a to mi je odcizovalo. Na druhou stranu existují v našich myslích vzorce, které sdílíme jako lidé, a tam se Pamuk dotýká mé duše. A oba ty póly můj zážitek čtenáře umocňovaly.
Román je zajímavý i formálně. Používá obvyklou přímou časovou linku vývoje děje, ale posunuje jej pokaždé jiná postava, včetně ilustrací a mrtvých. Každá z postav jej podává v jiné perspektivě a to ději dává neobvyklý náboj. Přesto zde však nalézám pasáže, kdy mě kniha začala zadrhávat, týká se to zejména té milostné linky. Právě tehdy se románu nejvíce vzdaluji a nedokážu do něj proniknout. Naopak velkému nadšení propadám ve chvílích filozofických úvah a detektivní linky, zde cítím velkou sounáležitost. Jistě velkým plusem jsou iluminátoři, jejichž životy jsou na ostří nože: milovaní pro svůj talent a umění a přeci z podstaty svého umění hřešící a hodní odporu a zapomenutí. Snad ani není divu, že tento rozpor je dovedl do bodu, kdy se s nimi seznamujeme. Můj celkový dojem? Poetika této knihy, tohoto světa, mi uniká, přesto jsem ráda, že jsem tuto fascinující exkurzi podnikla.
Vrátila jsem se k Harrymu po pár letech a první díl pro mě neztratil nic ze svého okouzlujícího tempa. Harryho probuzení do světa čarodějů a čarodějek má magnetickou přitažlivost a je skutečně osvěžující, v podstatě nemá žádné hluché místo. Příběh se zatím nezaměřuje na hluboké prokreslení postav, spíš nám nabízí exkurzi do nového a pestrého světa. Ostatně hrdinové, jak víme, budou růst a s nimi i jejich osudy a charaktery. Mimořádné potěšení!
Cestopisné knihy nepatří k mým oblíbeným žánrům, ale protože Německo naopak patří k zemím, které ráda navštěvuji a protože se tam v brzké době opět chystám, přečetla jsem si tuhle docela útlou knížku s chutí. Kniha nás provádí východním Německem (tedy bývalou NDR) a přináší jak texty psané pro ČRo, v jehož službách tam autor pobýval, tak samostané postřehy určené knize. Je psána čtivě, s humorem, cítíte, že tam autor žil rád. Přináší řadu zajímavých postřehů a informací, které v průvodcích nenajdete. Přitažlivý je i popis běžného života v zemi. Mrzelo mě jen to, že se autor nezastavil u více zajímavých míst a že jsou to skutečně "jen" útržky či letmé postředy než cestopisné vyprávění.
Mistrně napsaný příběh o pobřežních pirátech a o tom, jak zasáhli do života mladé dívky Mary, která se po smrti matky nastěhovala k tetě a strýci na hospodu Jamajku. Dívka brzy pozná, že s hospodou ani hospodským není všechno v pořádku. Příběh graduje, když je Mary donucena zúčastnit se lupu na pobřeží, a vyvrcholí v závěrečném odhalení mozku všech operací. Tajíte dech, koušete si nehty a tleskáte odvážné Mary. Autorka má téměř skvělý cit pro thiller. Mimořádný je ale i milostný příběh Mary a Jema, bratra hostinského, kterého Mary podezřívá z toho, že je oním mužem v pozadí. Autorka nám neservíruje žádnou selanku nebo sladká slovíčka. Láska, která vzniká proti vůli hrdinů, je hodně fyzická, omezující a bolestná, plná podezření na straně jedné a posměchu na té druhé. Přesto je to láska, která si svou cestu najde a jíž oba hrdinové, i když s očima otevřenýma a bez růžového závoje, podlehnou. Romantika v drsném prostředí nehostinných slatin.
Víc než příběhem je tato kniha konfrontací s osudovou situací. Je napsana umným, vytříbeným stylem vršícím slova jedno za druhým v opulentní věty, vlastně taková slovní ekvilibristika. O jídle vypráví s velkou rozkoší a fantazií, ale snad až přílišnou sofistikovaností (mimochodem myslím, že překladatel/ka odvedl/a skvělou práci) je to příliš umělé a vykalkulované vyprávění. Obdivuji vytříbenost, ale nedaří se mi ponořit, angažovat se, prostě prožívat. Pokud Pochoutku vnímám jako potěšení z jazyka, pak si ji mohu určitým způsobem užít, ale vracím-li se k ději, nemůžu si pomoct, zdá se mi přepjatý a v některých okamžicích (výpověď dekorativní sošky například) strojený. A závěr je určitě vtipný svým paradoxem, nicméně můžeme skutečně dojít vykoupení skrze cokoliv jiného (velkého či malého, vznešeného či ubohého) než jsme my sami? Nemyslím ...
Košatý příběh, který nás tu v anekdotických, tu ve vážnějších polohách provádí historií rakouské rodiny s židovskými kořeny, začíná jako sága o lásce a laskavosti. Skrz fasádu malinko podivínské, ale soudržné rodiny začíná postupně prosakovat pocit životního zklamání, který provází jednotlivé postavy, aby v grandiózním finále odkryl pomalu rostoucí křivdy a osamělost každého z nich. Příběh vyvrcholí rozporem v nejmladší rodinné generaci, která přeruší vzájemné styky. Ale přetože je to chvilkami trpké a chvilkami smutné čtení, je to zejména a především čtení nesmírně poutavé až fascinující. Vienna ve vás zanechá stopu a ve mě chuť poznat blíž rakouskou literaturu.
Nádherný příběh plný obrazů namalovaných slovy. Probouzí obrazotvornost a rozechvívá duši. Vančura ze slov vytvořil chrám, v němž vzdává hold lásce a jejímu vlivu. Vypráví o dvou velkých láskách. "Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?" Nicméně mé okouzlení se probouzelo postupně. Až po nějaké době jsem dokázala Marketinu lásku pochopit a akceptovat, připustit si vliv vášně, s níž nás Vančura seznamuje v skutečně syrových črtách. A nakonec mě okouzlil i truchlivý hrdina, mlčenlivý a drsný Mikoláš. Možná, že kdybych četla Marketu Lazarovou ve vypjatém věku dospívání, podmanil by si mě právě svou temnou romantikou. Dnes považuji za hlavní sílu příběhu ostré světlo, do nějž Vančura staví lidskou povahu, jakoby byl chirurgem, který musí z těla vyjmout kulku nebo nepohnutě rozhodnout o amputaci. A přesto z Vančurových slov dýchá i pochopení, nadhled a dokonce laskavost. Jako by autor chtěl říct: co naplat, jsme jací jsme a přesto je v nás všech stopa boží milosti.
V Patříš mi se sice autorka nevymanila ze svého stereotypu, nicméně podává ho v té nejlepší formě. Postavy jsou vykresleny věrohodně, hlavní hrdinka i do přiměřené hloubky, tak aby to příběhu prospělo, zápletka je skutečně dramatická a vrah tentokrát není tak lehce odhalitelný. Postupně se rýsující adepti jsou všichni věrohodní. Clarková udrží napětí až do konce příběhu. Nicméně jakoby se bála vystoupit směrem k žánru, který sám sebe genderově nepředurčuje.
Popravdě na mě tahle sbírka esejů zase tak moc nezapůsobila, byť má samozřejmě silné momenty. Pro mě třeba rok 1968. Možná je to tím, že tolik řeší otázky důležité pro Poláky. Jak už zde někdo psal, hlavním tématem je náš vztah k bohu. Chápu, že je to pro Poláky velké a citlivé téma, ale popravdě pro nás asi ne. Navíc mám pocit, že spíš s než diskriminací se zde věřící potkávají s lhostejností, ale nejsem v žádné církvi a tak můj pocit vůbec nemusí odpovídat pravdě. Největším zklamáním pro mě byla kapitola, která v Polsku vzbudila bouři ohlasu, ta o pohřbívání. No, mě tedy nešokovala a to se rozhodně nepovažuji za cynika. Na Udělej si ráj je mnohem více cítit, že ji autor psal pro své krajany.
Nesměle přiznávám, že pro mě tohle není ta nej kniha nesmrtelné Jane Austenové. Odstup pomocí humoru, který autorka používá, tvoří samozřejmě hlavní půvab jejích knížek, ale mě se zdá, že tady je toho ironizování skoro moc. A Catherine se mi zdá malinko hloupá a ne jen naivní a mladinká. Přesto je to klasika, ke které se budu ráda vracet.
Příběh lásky a přátelství, zrady a nenávisti z pera romantického autora (myšleno literární směr) je skvělou studií lidské povahy v mikrokosmu vztahu svou sester. Nenávist Morgiany se postupně stává doslova živou postavou, která zatemňuje její jednání. Autor navíc v závěru projevil i nečekaný sklon k satirickému dovětku, když nechá nad Morgianou truchlit dívku, kterou zmrzačila. "A to je všechno. Je to málo? Nebo mnoho? Jak se komu líbí.", dodává na závěr autor. PS. Kniha se stala předlohou skvělého filmu v hlavní dvojroli s Ivou Janžurovou.
Rozhodně sladkobolný příběh z rodu červené knihovny plný přepjatých emocí, ale proč ne? Prima útěk z reality okořeněný velmi svěžím nápadem s propojenými zrcadly a jinakostí upířího světa příběh odlišují od Stmívání, byť některé jiné prvky inspiraci prozradí. Po nějaké těžké knize nebo když je mi smutno: ideální volba k relaxaci.
Niterná studie šílenství zarámovaná křehkým příběhem viny mladé dívky. V první polovině má možná pomalejší tempo a je náročnější sledovat linii příběhu, nicméně závěrečná část je doslova strhující. Stojí za přečtení, i když je náročnější, ale pozor, nedoporučuji těm, kteří jsou v depresi.