Majdule komentáře u knih
Miłoszewski je pro mě zjevením v žánru. Jsem si jistá, že být Američanem, je autorem světových megahitů. Takhle můžeme být rádi, že ho pro nás Host objevil. Druhý díl přivádí Szackého na scénu po bodu zlomu, nešťastně rozveden, v práci, kde se nudí, ve městě, které nenávidí. Už ani ten sex, který ho hnal dopředu v minulém díle, mu nedává to, co hledá. Za to mu zbývá o to více samoty. V této expozici se odehraje absurdní vražda s antisemitskými rysy (ve městě s neblahou antisemitskou minulostí). Autor plně dostál očekávání prvního dílu, nebo lépe řečeno, snad je i trochu překonal. Zločin opět evokuje celospolečenské problémy a dluhy, ale z jiného úhlu pohledu. Přináší jinou podobu bolesti. Nabízí napětí, zvraty, vzrušující vyšetřování. Ale to co příběhu dává mimořádný přesah, je právě jeho hlavní hrdina. Jeho příběh je plný banalit, ale banální není ani náhodou. Jakýmsi zázrakem se navíc autorovi podařilo na závěr podat záblesk naděje na lepší zítřky, aniž by byl nesnesitelně trapný. A bonusem je samozřejmě Sandoměř a její atmosféra. Někteří si dělají výlety po místech Brownových knih, já se jednou vydám po stopách Tea Szackého. (@Majdule_1)
Navzdory pravděpodobnosti přináší roztomilý návrat k hrdinům jednoho z románů L. Kleypas Sáry a Dereka, kteří se nenápadně postarají o štěstí své dcery. Letní rytíř od K. MacGregor je středověkou variací na téma žena někoho jiného, která přináší sice ne originální, ale zato velmi svěží a půvabnou hru s dopisy, které píše někdo jiný. A Příběh dvou sester J. Quinn je úsměvná variace na téma, kudy ven ze svatby, do které se mi nechce. Příběh Neda a Charlotty se mi líbil i proto, že se jako prozíravější nakonec projevil ON :). Celkově nenáročné, příjemné, odpočinkové čtení bez větších ambicí. To omezení rozsahu bylo přeci jenom znát.
Příjemná historická romance, které nic nechybí. Přečetla jsem si jí s velkou chutí, ale musím přiznat, že v mých očích autorka kvalit Lisy Kleypas a Amandy Quick nedosahuje.
Ostrov kostí naplňuje heslo, že staré hříchy mají dlouhé stíny. Gabriel je konfrontován nejen se svou minulostí, ale i svou rodinou, Harriet řeší svoje stíny a společně se zapletou do několika vražd. Mám pro tuhle dvojici a jejich dobrodružství slabost, navíc je tento díl dobře vypointovaný, napínavý a plný zajímavých okamžiků.
Klasická stará škola v tom nejlepším slova smyslu. Autorka nabízí dobrou zápletku, silné, dobře prokreslené charaktery a lehce plynoucí příběh. Neakcentuje sociální témata, nerozehrává tragické okolnosti. Vlastně je to osvěžující. První čtvrtinu autorka tradičně věnuje expozici příběhu, rozpoznáváme a poznáváme oběť, rozehrávají se motivy i jejich náznaky. Oceňuji, že si to autorka neulehčila, protože oběť je sice hajzlík, ale rozhodně ne typ "světu bez něj bude líp". Právě proto se všechny motivy zdají nedostatečné, buď hysterické nebo malicherné. A aby to autorka neulehčila ani nám, jsou potenciální vrahové buď sympatičtí, nebo dojemní. Vlastně mezi nimi čtenář vraha ani nechce. Autorka se nevyhnula několika nedotaženostem (sp.: vtipálek, Mandy), ale jinak připravila vynikající detektivku. Rozuzlení není prvoplánovitě jasné, ale ani úplně nepřekvapí, čtenář je na něj připraven. Líbily se mi bubliny falešných motivů a mě osobně potěšila i romantická nota, která (když o ni nestojíte) neruší.
Aristokratka mi prodloužila život tak o rok. Smála jsem se téměř v kuse. O ději se opět mluvit nedá, stejně o vývoji postav, ostatně Aristokratka postrádá rysy vážně míněného literárního pokusu, natož knihy, ale je to prostě legrace. Autorův smysl pro situační komiku opět potvrdil svou genialitu. Kdyby dokázal svůj talent přenést do filmových scénářů, mohla by konečně v Čechách zase jednou vzniknout skvělá komedie (jen se bojím, že by to byl jen sled vulgarit a kouzlo by zmizelo).
U této knihy mě jako první napadlo, že existuje slovo, které ji dokáže docela dobře popsat: barvitá. Ale protože s jedním slovem v komentáři nevystačím, tak se sluší dodat, že je taky šťavnatá, zvláštní, trochu matoucí, magická a opulentní. Strhne neuvěřitelnou atmosférou staré Prahy i mimořádným jazykem (ano, je to trapné, ale skutečně existují slova, jejichž význam jsem dodnes neznala). Celou dobu mě bavila, ale líbila se mi? Autor má bohatou představivost, dar jí použít i rozsáhlé znalosti. Stejně jako u Meyrinkova Golema mě zajímá, zda za slupkou je něco víc než jen burleska slov a představ. Než si na tuto otázku odpovím, nechávám se okouzlit maloměstskou, tajemnou a živelnou Prahou i výlety do světa fantasy a vychutnávám si postavu Egona Altera i řadu scén na hraně (ano slovo pornografie je na místě). Líbila se mi dvojkolejnost děje, sériový vrah i řád ordo novi ordinis (což mi evokuje Bellovi Falzifikátory). Bylo amatérské působení české odnože řádu úmyslným zlehčením sofistikovaných a vážně se tvářících úvodních citací? A byl skutečně Durman tak omezený, jako Egon Alter (!) chytrý a mazaný? A co sériový vrah, který příhodně zjistí, že nakonec není třeba policii a Durmana dráždit a že se dokáže (na pokraji odhalení, které přijde, ale není realizováno) zařídit mnohem pohodlněji a zábavněji? Je to výsměch, cynismus, křivé zrcadlo reality? Mlýn na mumie příznačně (a přízračně) pojmenovaná podle jedné z bočních linií, která ukazuje marnost snahy jednotlivce o spravedlnost, je rozhodně kniha, která vzbuzuje otázky. Jsem zvědavá, zda (až si ji znovu přečtu) někdy najdu odpovědi.
Tak jako mnozí jsem tuto knihu četla až vynikajícím seriálu s Ivanem Trojanem v hlavní roli. A pořád je to dobrý příběh s napětím a tajemstvím. Musím ovšem konstatovat, že nic nového kniha oproti seriálu nepřinesla . Chybí linka opilectví vyšetřovatele, což je škoda, protože mu to bere historii. Vůbec je kniha psaná hodně filmově, ve střizích, nepracuje s vývojem ani psychologií postav. Ale jako oddychovka dobré.
Vzorec muž, který se domnívá, že není schopen lásky a žena jako stvořená jen pro něj. Oba spojuje vášnivý zájem v tomto případě archeologie. A nechybí ani detektivní zápletka. Živost a nemotornost hrdinky připravuje řadu úsměvných situací. A je třeba se u Amandy zmiňovat o skvělém sexu?
Ve Svéhlavé nevěstě se mi líbí spousta akce, dobře podaný sex a zjevně rozehraná delší hra, z níž jsme otevřeli teprve první díl. A já se na další těším.
Nepřekvapivá existence druhého dílu, který je nepřekvapivě horší ten první, mě přesto potěšila. Milostná linka je v pozadí, nebo lépe řečeno, protože má hlavní hrdina jasno, jsou případně zmatky okolo milostné linky minimální. Zbývá originální téma duchů, kteří zasahují do našich životů. Sympatického hlavního hrdinu čeká nejedno překvapení a šťastný konec bez přidaného cukru.
Pokračování příběhu Hynka Tase z Boru má všechny přednosti (a kupodivu mu chybí slabosti) prvního dílu. Hynek zestárnul, ale svoji sílu, nezávislost, poctivost a ani určitý druh moudrosti neztratil. Začíná doba kališníků, Hynek získává hrad, z vůle krále se žení, je zrazován, dějiny i děj knihy letí v závratném tempu a Hynek zůstává v jejich středu jako cizokrajný, nehybný obelisk. Niedl opět ukázal svůj mimořádný dar vyprávění a stvořil hrdinu, kterého milujete.
S tímhle hodnocením mám trochu problém. Ve své podstatě je to docela slabá kniha, příběh nehledejte, smiřte se s útočením na "nižší" pudy v podobě sprostých slov a prvoplánovitých vtípků. Jenže, autor má současně neuvěřitelný cit pro situační komiku. A já se několikrát smála nahlas nehledě na situaci, v níž jsem se nacházela. Možná to není dost na skutečně dobré hodnocení, ale já jsem se vlastně dobře bavila. A to někdy docela stačí.
Pokračování Falzifikátorů na scénu přivádí Průzkumníky. Zůstává fascinující svět falšování (nebo ve světle dalšího spíš dotváření) reality, i všichni hrdinové, které jsme si oblíbili. Přesto nastává posun. Když to řeknu hodně lidově, příběh si "sednul na hrnec". Autor si v prvním díle připravil ohromující nástup, aby nyní mohl vyprávět svou verzi reality, své vidění reálného světa. Příběh zvážněl, ztratil velkou část lehkosti a vtipu (nikoliv důvtipu). A podle mě je to škoda. Autor obětoval jedinečnost příběhu na oltář své potřeby "odhalit" svět kolem nás, přivést čtenáře ke zjištění, že věci jsou možná jinak, než si myslíme. A to je žánr, který má své mistry jinde, s mnohem sofistikovanějšími domněnkami a dokonce "důkazy". Pořád mě to těšilo, pořád jsem byla se Slivem na stejné vlně, pořád obdivuji autorovu invenci a um, jen se z toho stal víc manifest než strhující příběh. Po prvním díle jsem volala ještě, třetí bych otevírala s velkou nedůvěrou.
Jak hodnotit klasika české literatury a jedno z jeho vrcholných děl. Nezpochybnitelně dovedl vystihnout trýznivou předpojatost a krutou křehkost mládí. Nemůžu tvrdit, že bych Ratkinovi rozuměla, stejně jako si nerozuměl on sám, a přeci mi byly jeho myšlenky blízké tak, jako by byly kdysi mými. Nemůžu ani tvrdit, že by mě ten příběh bavil, dokonce se přiznám, že jsem si od něj odskočila k frivolnějším žánrům. Přesto mě ten proud probouzejícího se vědomí sebe sama, erotiky, vzpoury i bolesti nakonec strhl. Přesto jsem přesvědčená, že jsem jej četla v nejhorším možném věku. Stříbrný vítr už sama dávno neslyším, ale ještě po tom ani opětovně netoužím. Povede-li má cesta až do stáří ... ještě se Ratkine setkáme.
Přiznávám slabost pro romantické fantasy určené pubertálním dívkám (ach, už je to tak dávno) a Anna krví oděná pro mě byla láska na první přečtení. Je totiž skutečně originální milovat ducha, to už je něco, a pak není přeslazená. Byť to je o lásce, odehrává se v druhém plánu a docela cudně. Je akční, takže stránky jen letí. Sympatičtí hlavní hrdinové jako povinnost žánru jsou naplněni bezezbytku. Anna má nepřekvapivě pokračování, jsem zvědavá, zda si laťku udrží.
Opětovně jsem přečetla závěrečný díl Pána prstenů. A dovolím si nehodnotit celek, protože co dodat než další a další superlativy. Zaměřím se na detaily, které mě při tomto čtení napadaly. Tak třeba je neuvěřitelné, že mě tento příběh znovu a znovu dojímá. Vím, co bude následovat, někdy slovo za slovem, a přesto mě u některých štípou slzy. Taky jsem si znovu a znovu opakovala, jak byl Tolkien geniální při gradování děje. Po řadě skvělých happy endů (které má čtenář za odměnu) přichází Frodova neschopnost užívat si své vítězství, odchod elfů i důsledky Arweniny volby. A přesně to dodává příběhu věrohodnost, sílu, hloubku i moudrost. Neznám lepší sérii než je Pán prstenů a velkolepější vyvrcholení než nabízí Návrat krále.
Předhusitské době jsem se, bůh ví proč, v románech dlouho vyhýbala. A možná proto, aby mě dostal František Niedl a jeho kontroverzní hrdina Hynek Tas z Boru, zabiják vychovaný v Itálii (se kterým se můžeme setkat i v jiné autorově sérii o platnéři Lukášovi). Pravda nebyla jsem tak uchvácená jako právě Lukášovými příběhy, zpočátku mě trochu rušily mravokárné vsuvky o králi Václavovi a vývoji v Českém království, zdály se mi až příliš jako komentáře, ale děj mě zajímal a styl mi vyhovoval. Nakonec jsem si "zvykla" i na ty vsuvky a dokonce si jich začala velmi cenit, protože mi pomohly utvořit si obraz doby.
Poslední díl ságy o Petrocovi z Aunefordu mi přinesl opět mimořádné potěšení. A to i přesto, že křížové výpravy nepatří k mým oblíbeným tématům. Petroc je typově můj nejoblíbenější hrdina: chytrý, rozumný, žádný blouznivec, zásadový a v principu čestný. Jeho vidění světa se mnou koreluje, umím se s ním ztotožnit. Radost číst, radost sdílet. A byť jsem přála doplutí do přístavu, mrzí mě, že se tento díl zdá být posledním. Ale za mě na shledanou, Klapko.
Tenhle román ke mě nepromlouval lehce. Dvakrát jsem ho odložila, ale nakonec dočetla. A při druhém návratu se cosi změnilo. V druhé polovině autor přidal na dramatičnosti děje i vztahů. Dostal do příběhu téměř nesnesitelné napětí předurčenosti vývoje vztahů. Otevřel mi cestu k pochopení Dicka a nakonec i Nicole. Fatálnost přicházejících dějů kontrastovala s lehkostí jazyka i slovní ekvilibristiky autora. Skoro strhující čtení, ale pořád tady zůstává odtažitost samotného tématu. Možná je to "proletářským" původem, který mě předznamenává ve vnímání světa, ale prostě mě Fitzgeraldova fascinace snoby tak úplně nebere.