Majdule komentáře u knih
Příběh z první poloviny Oldřichovy kariéry a nabízí osvědčenou a oblíbenou trojici Oldřich, panoš Ota a velitel Diviš tentokrát v duchu "záhady zamčeného pokoje". Z toho vyplývá omezený okruh podezřelých i stupňující se napětí. Stopy jsou více technického rázu, není tolik prostor pro dedukce, silný důraz je kladený na atmosféru zimního hradu a tajemné stránky případu. Užila jsem si všechny obvyklé libůstky, které nám Ďáblův sluha nabízí, od špičkování mezi Otou a Divišem až po Oldřichův neúhybný smysl pro spravedlnost a mysl uzavřenou předsudkům a pověrám. Velmi příjemný zážitek.
Příběh mladého policisty, který se náhodně stal čarodějnickým učněm se mi líbil. Autorovi se sice trochu vymknul z rukou: chaos mu přerůstal přes hlavu, u zápletek dlouho nebylo jasné, která a proč je tou nosnou, jejich nevyhnutelné propojení bylo trochu křečovité. Ale! Autor má taky cit pro žánr, svého hrdinu vybavil smyslem pro humor a talentem pro ironické (i sebeironické) hlášky, ale hlavně přitažlivostí, která způsobuje, že se na další dobrodružství Petera Granta prostě těším. A věřím, že autor v další knize lépe zvládne i svoje řemeslo, protože potom by to nebyl jen slušný, ale výborný zástupce svého žánru. A ten potenciál, který cítíme v každém řádku, je na Řekách Londýna asi nejpřitažlivější.
Co mě se týče, tak setkání se Steinem a Barbaričem je prostě uchvácení: hrdiny, stylem, jazykem, napětím i dokonce i dobou, která lidskou bolest a život nebrala v potaz. Ale i pokud odmyslíme vše předchozí a do jisté míry osobní okouzlení, zbývá dobře fungující detektivka klasického ražení a mistrnou atmosférou i náhlými zvraty v ději a řadou překvapení. Oceňuji práci, kterou si autor dal s vykreslením hlavních postav, líbily se mi začátky kapitol ve stylu rytířských románů, prostě nadšení mě neopustilo až do konce. K tomuto autorovi se rozhodně vrátím.
V tomto díle se Pekkala vrací na Sibiř a je konfrontován nejenom se svým strachem, ale i svojí minulostí a hodnotami, za které trpěl. Byl car skutečně o tolik lepší než Stalin, je otázka, která ho trápí. Třetí díl opět vrací do hry morální nejednoznačnost a pochyby, které mě doslova přikovaly k prvnímu dílu. Samotný děj dobře odsýpá, exkurze do sibiřských lágrů je mrazivá, česká stopa velmi silná. Tento díl je více o akci a náhodě než o pátrání. Mírný úsměv vzbudí objasnění legendy o Pekkalovi i děj, který zadělá na její další zveličení. Zbývá jen se těšit na další díl.
Od svého oblíbeného autora jsem v tomto kontextu čekala skvělou zábavu a té se mi taky bohatě dostalo. Jízda od první chvíle. Dech beroucí vývoj poskládal zajímavý tým hrdinů. Navíc způsob, jakým vstoupili na scénu byl vždy originální a perfektně zasazený do děje. Autor stvořil velmi sympatické mužské hrdiny a obdivuhodné ženské postavy. Velmi si cením nepředvídatelnosti, neuměla jsem si ani představit, co se bude dít dál. Je to vzrušující. S ubíhajícími stránkami se na napínavosti nic nemění. A pak přišel konec. A já si říkám: to myslí vážně? Po skutečně úžasném akčním vyvrcholení je rozuzlení prostě zklamáním, protože není uvěřitelné, a tím myslím uvěřitelné v rámci žánru. I tak je Nezaplatitelný vynikající thriller a čtenářský zážitek.
Třetí díl příběhů kanceláře Ostrozrak je fatálně poznamenán dobou, v níž se odehrává, rokem 1941. Válka má na hrdiny obrovský vliv ve všech myslitelných ohledech. Opět se setkáváme s řadou známých postav a postaviček líčených stejně barevným způsobem jako vždy, poznáváme i nové postavy. Opět skvělý vypravěčský styl, humor (byť trochu víc zčernal) a především život v každém řádku. Nebudu zastírat, že závěr pro mě byl mimořádně emotivní, ale možná mě o to víc kniha "dostala".
Tuto knihu jsem potkala v té správné náladě. Nasycená ději jsem se ocitla v příběhu, kde děj není tím hlavním, kde jsou důležitější myšlenky a emoce. Příběh se čte velmi lehce a přes řadu pasáží, kde "nic neděje" nikde nedrhne. Hlavního hrdinu jsem si oblíbila od první chvíle a jeho cestu za sebou samým sledovala s napětím a sympatiemi. Také jsem byla tam, kde věnujeme přímo jemu, nejspokojenější. Předmět jeho bádání mě uspokojoval o něco méně, byť přinášel dramatický oblouk.
Novela přináší řadu inspirujících myšlenek, často jsem se zastavila a přemýšlela o nich v kontextu svého života. Skutečně mě fascinovala autorova snaha o hloubku, v příběhu Munduse i jeho idolu zase poctivost ve vnímání vlastního já. Dokonce si troufnu říct, že s autorem nalézám shodný morální imperativ: Člověk je sám sobě povinován pravdou i pravdou o sobě samém.
Autorovi jsem nejprve vyčítala konec příběhu, který opustíme ve chvíli, kdy z hlediska dramatu "o něco jde", ale nakonec mi to dává smysl. Jako jsme do života hlavního hrdiny náhodně vstoupili, stejně náhodně z něj zase vystupujeme a nic nám nedává práva "vědět" a nárokovat si jeho život.
Bylo to pro mě konejšivé a mimořádné setkání.
Čtivý, svižný příběh, ve kterém se autorka poměrně dlouho soustředí na uvedení okolností zločinu (což kupodivu napětí nijak neubírá). Používá zde oblíbený prvek exotické země, který v dnešním kontextu může působit lehce nedůvěryhodně, ale díky své znalosti této problematiky tomu tak nakonec ani není. Zaujalo mě i to, že Christie používá v ději postavu schopné sekretářky jako stejně schopné pozorovatelky (nehledě na případnou roli v příběhu), to mi připomnělo P. D. Jamesovou (např. její Vražda v nakladatelství). Dobře rozehrané drama ustojí i to, že Poirot vstupuje do děje v druhé polovině. Rozuzlení pro mě bylo nečekané a jak bylo autorčiným zvykem i chytré.
Tenhle příběh patří ke svižnějším v této povedené sérii detektivek lehoučkých jak pírko. Má to šmrnc a napětí a Qwill zase jednou řeší něco hodného jeho i Kokova intelektu a talentu.
Démonolog mě zaujal myšlenkou odložené smrti a trochu znejistěl, v jakém žánru se vlastně nacházíme. Některé indicie nám totiž napovídají, že nečteme horror s náboženskou tematikou, ale psychologický román o otci, který odmítá smrt svého dítěte. V některých okamžicích jsem se skutečně bála, ale některými okamžiky mě autor takříkajíc odstřihl. Velmi mě zaujal vztah otce a dcery, který je daleko za běžnou představou tohoto druhu lásky (nenaznačuji žádné sexuální podtóny, jen fatálnost a sílu onoho vztahu) a který mě připomněl, jak velké téma to pro mě v současnosti jako pro matku je. Času stráveného s touto knihou tak i přes její nejednoznačnost a kolísavou kvalitu nelituji.
Mimořádný román, který mě po počáteční nedůvěře uchvátil. Od první konfrontace Johna Smitha (nomen omen) s Byronem jsem se do příběhu zcela a bez výhrad ponořila a skvěle jsem se bavila. Jako skutečně vzrušující se ukázalo vědomí, že jednotlivé historky týkající se kdysi skutečně žijících autorů (a dokonce snad řada přímých řečí) jsou pravdivé. Postupně se rozvíjející život fiktivního spisovatele je fascinující, a to že nám autorka podsouvá řadu reálií i to, s jakým šarmem pracuje s pojmy jako je sláva, proslulost, kvalita literárního textu atd. doslova dech beroucí. Velmi se mi líbila myšlenka literárního ráje, kde střetneme i s Marií, ocenila jsem mezihru se Sereinem, která umožnila najít potřebný odstup a užívala si pozdní věhlas a slávu autora, který nikdy nic mimořádného nenapsal (ale také tomu klamu nepropadl). Ale přiznávám, že některým prvkům jsem úplně neporozuměla, zejména proto, že podle mě úplně neodpovídaly vnitřnímu světu hrdiny. Snad nám závěr románu říká, že některé skutky uděláme donuceni okolnostmi, aniž bychom je sami zcela přijali. Že i když víme, tak ne vždy se tím, co víme, řídíme? A možná si to jen komplikuji a autorka potřebovala najít prvek, který by celý ten literární ráj, skutečný i vysněný, tak trochu zcizil. Každopádně přečtěte si Smrt múz, stojí za to, i když třeba nejste básník a zrovna vás neohrožuje. (upraveno po upozornění, že závěr hodnocení obsahuje spoiler)
Poslední případ Jany Marplové má úžasnou, tajemnou atmosféru, místy až hororovou. Je skvěle napsaný a výborně vypointovaný. A to navzdory tomu, že vražda, o kterou se jedná, je stará 18 let. Velmi se mi líbí, že ve svém posledním případě je slečna Marplová brána vážně, všichni ji naslouchali a řídili se jejími názory. A to včetně policie. Důstojné rozloučení bez patosu a zbytečných nebo nadsazených gest.
Ač dělí Maják od jednoho z předchozích dílů série Vražd v nakladatelství několik let i dílů, nacházím zde řadu paralel (např. vyšetřovací tým a jeho dynamika), podobně vystavenou zápletku (omezené množství pachatelů dané okolnostmi, další vražda jako krytí), dokonce i některé motivy. Podobné je i formální rozvržení příběhu, které nabízí propracovanou expozici, charakter oběti i již zmiňované okolnosti nebo pátrání, kde se pozornost upíná na Adama Dalglieshe schopného brilantních řešení (a tím pádem tým v roli druhých houslí). Autorka nabízí i vpravdě akční vyvrcholení. Tentokrát jsem ovšem měla pocit, že samotné rozuzlení je ve srovnání s dlouhou rozehrávkou tak trochu odbyté - záblesk jasnozřivé intuice? Pro mě jako bonus ovšem zamilovaný AD, jeho pochybnosti a úzkost, dokonce i pohled Emmy - nevídané.
Romantický, úsměvný a zábavný příběh, kde se klade poměrně velký důraz na děj. Hlavní hrdinka je tradičně velmi sympatická, hrdina možná trochu v pozadí. Velmi se mi líbila linie s hrdinovou babičkou, škoda, že neměla více prostoru.
Výborný, byť ne mimořádný či objevný, thiller, který otevírá citlivá místa nedávné historie církve a skutečně dobře a věrohodně pracuje s reálnými údaji. Autor jako prostředek zcizení používá občasné komentáře "pod čarou", které sice příběh posunují do roviny možné "historie", ale také čtenáři přeci jenom ubírá na možnosti absolutního prožitku. Vztahy hlavních hrdinů jsou trošku šablonovité, ostatně jako jejich charaktery a řešení mezilidských situací. Vztah dottory a kněze trochu zavání banálností, dokonce snad trapností, ale mě bavil. Ocenila jsem zdvojené situace z pohledu obou zúčastněných postav, škoda že jich nebylo víc, ale předpokládám, že autor jimi zdůrazňoval jejich emocionální výjimečnost. Neodhalené Fowlerovo tajemství není vůči čtenáři fér, ale zase naznačuje, stejně jako ještě jedna okolnost, že vykonavatel nemusí být poslední příležitostí k setkání.
Zábavný, milý i když trochu bezzubý příběh. Zločiny na ostrově mnoha jmen příliš neupoutají, Qwillovo pátrání proto působí trochu jako společenská hra a jejich vyřešení nechává příchuť nespokojenosti a příliš málo důkazů. Ale je to fajn oddechovka.
V tomto příběhu přináší autorka k milostnému tématu napětí a detektivní rozměr. Nápad najít si manželku v agentuře na placené společnice (pozor, byly to slušné ženy, které dělaly společnost jiným ženám, předčítaly atd.) je originální, Arthur a Eleanora vášniví a já s nimi strávila příjemné chvilky.
Málokdy jsem se nad čtením zamýšlela tolik a z tolika aspektů, jak při čtení Dějin čtení. S mnoha myšlenkami se ztotožňuji, některé mě překvapily, u některých jsem docela dlouho setrvávala a nad některými se usmála. Řada mých osobních zkušeností čtenáře se s dějinami protnula, některé jsem poprvé zvážila důkladně ze všech stran. Oceňuji, že mě autor přiměl zamyslet se nad některými samozřejmostmi, které pro generace čtenářů přede mnou samozřejmé nebyly. A potěšilo mě, že některé předsudky jsem si vyřešila sama už dříve a teď se jen vědoucně usmála své minulé pošetilosti. Bezvýhradně obdivuhodná je fundovanost autora, jeho přímo ohromující obrovské znalosti literatury i dějin a potěšila mě česká stopa.
Netroufla bych si psát recenzi na jedno z předních děl světové literatury, aniž bych si připadala jako pozér. Takže dovolte jen několik poznámek k dílu, které řadím mezi své tři nej. Při prvních čteních jsem spíše než myšlenkovým pozadím byla uchvácena burleskou slov, obrazů a dějů, které nám Bulgakov přináší. Bylo to, jak si vzpomínám, jedno z prvních děl, které v mém čtenářském světě splétalo několik dějových linií a dokonce časů. Byla jsem tou formou natolik uchvácena, že se dnes pro mě stala téměř (s mírnou nadsázkou) podmínkou kvality a atraktivity knihy.
Při dalších čteních objevuji další a další roviny. A tentokrát mě nejvíc zajímá smysl knihy, vztah a význam dobra a zla, jak jej nám autor předkládá. Je očividné, že zlo je v Mistrovi a Markétce pojem relativní. Dlouho se tváří skoro laskavě a spíš poťouchle (Míša Berlioz by nejspíš nesouhlasil). Svoji podobu poodkrývá vlastně až ve Varieté, kdy vyhřezne s nelítostností, jaká mu přísluší. A přeci zase ne, vždyť zlo je strůjcem štěstí dvou milujících se, dobrých a soucitných duší. Zlo je zde relativizováno, dáno do jasného, pevného a velmi pravděpodobně nezměnitelného a žádoucího systému. Bojištěm nejsou vztahy mezi dobrem a zlem, zástupci obojího vědí, na čem jsou, ale přímo lidé samotní. A to ještě ne ve tradičním smyslu, kdo koho získá, ale spíš v otázce nápravy a přivedení k dobru. Z tohoto pohledu je pro většinu zúčastněných setkání s ďáblem vlastně šancí se včas napravit. A opět osud Míši Berlioze ukazuje, že zlo může mít i samoúčelnou podobu, zlo pro prospěch, bez zjevného posuzování míry provinění (to by potom podobně museli skončit i jiné postavy, které dostali šanci). Naopak se této logice nevymyká příklad jiného mizery, který vyvázne celkem snadno, ale koneckonců, není všem dnům konec, že. Stejnou optikou je dobro popsáno trochu naivně, s úsměškem, ale přesto v závěru Woland říká: „Všechno dobře dopadne, na tom je založen svět.“ a na příkladech stínů sám dokládá nejenom potřebu stínů pro světlo, ale koneckonců úplně stejně i světla pro stíny. Nevyhnutelně to ve mně vzbuzuje otázky po smyslu lidského života.
Neméně zajímavý je i politický, aktuální rozměr Bulgakovova díla. Nesmíme zapomínat na reálie Stalinova Ruska, které naše hrdiny obklopuje a neprojevují se v ději jen existencí MASOLITU nebo tajnými před bytem v Sadové ulici. Z tohoto pohledu se některé osudy, jako třeba mnou již 2x zmiňovaný Míša Berlioz stávají čitelnějšími. Kde snáze se člověk z vrcholu mohl dostat až k popravě komsomolkou, kde lidé mohli mizet a v nikom to celkem neprobouzelo žádné zvláštní emoce. Kde byl člověk tak zcela mimo možnost plánovat svůj osud, než právě v totalitním Rusku. Satira zrůdného systému ční v Bulgakovově Mistrovi a Markétce dodnes jako maják, byť jeho signálu si nejspíš každý hned nevšiml.
Obě hlediska, která mi při čtení tentokrát vyvstávala, jsou samozřejmě jen jedněmi z mnoha a já se těším, až zase jednou vezmu příběh návštěvy ďábla v Moskvě zase do rukou a on mi nabídne zase jinou tvář.
František Niedl prostě umí psát. Má to vodpich, má to šťávu, postavy jsou načrtnuté a žijí vlastním životem. Zdá se mi, že trochu mimo žánr detektivky (což není výtka), nejlépe se dá podle mě definovat jako dobrodružný román. Každopádně skvělé čtení.