marmota-b komentáře u knih
Na Florentýniných kuchařkách je nejlepší, že vám skoro vždycky po lopatě vysvětlí nejen jak, ale i proč a nač. Tak třeba návod k vaření vajíček je v téhle kuchařce k nezaplacení: je to taková základní blbost, ale ještě nikdy mi nikdo před Florentýnou nevysvětlil tak jasně a jednoznačně, kolik minut a jak vede k jaké konzistenci žloutku.
Snídaně u Florentýny obsahuje jak všelijaké naprosto základní recepty, na které byste se normálně snad až styděli ptát, i když v nich pořád tápete, ale i různé vychytávky exotické a vysoce kulinární; takže myslím, že tvořit podle ní snídaně a svačiny může úplně každý.
Nic dalšího od Mickiewicze už se mi tolik nelíbilo jako Pan Tadeáš; je to všechno romantismus na plné pecky a jak jsem postupem času zjistila, plnokrevný romantismus mi zas tak moc nesedí. Ovšem pokud vám sedí, se všemi tragickými a tragicky chmurnými hrdiny, myslím, že můžu Konráda Wallenroda doporučit. A jak píše Stammel, je to opravdu dost výmluvné eticky, hrdina je v podstatě zahnaný do kouta a ať dělá co dělá, vždycky to bude špatně... což je situace, která se asi, byť v mnohem méně vyhrocené míře, každému někdy přihodí.
I když znalost historie Pobaltí a schopnost dekódovat počeštěná polská jména litevských knížat a jevů se při čtení téhle knížky občas docela hodí, což bohužel opravdu ne všichni mají...
Knížka je ve skutečnosti hlavně knížkou o poznávání Ježíše než knížkou o něm jako takovém, což byl podle mě od autora vynikající tah. Prolíná se v ní historický románový příběh s fiktivními dopisy autora o psaní knížky, a to obojí se nakonec tak nějak propojí. Kromě toho je v ní spousta poznámek pod čarou vztahujících se k historickým pramenům. Vždycky, když Galilejského čtu, jsem ze začátku autorským postupem a přístupem trochu zklamaná, načež mě ta potvora knížka stejně dostane a přečtu ji na jedno posezení a na konci málem brečím. Tedy asi tak.
Kniha je pozoruhodná jak jako detektivka (opravdu myslím nečekáte, kdo to je, a přesto to všechno zapadá do sebe), tak svou propracovanou Holmesologickou mystifikací a historickým pozadím (po přečtení mám asi tak o 99% lepší představu o historii a vývoji amerického Středozápadu, než jsem měla předtím). Rozhodně jeden z lepších, ne-li nejlepších holmesovských apokryfů - leccos z těch jiných knížek, které Jota vydala, bylo na rozdíl od téhle buď zapomenutelných, nebo úplně mimo, ale téhle se velmi úspěšně podařilo skloubit původní styl s novým námětem a prostředím, které jsou také velmi dobře, evokativně popsané. Autor mě natolik zaujal, že bych si od něj klidně přečetla i něco neholmesovského, kdyby se to u nás dalo sehnat...
Pamatuju si hlavně, že na dětskou knížku je to překvapivě drsné; jako malou mě to mátlo (mám podezření, že jsem to musela číst ve věku mnohem nižším než doporučeném), ale přesto jsem to měla ráda. Je to založené na reálném příběhu (i když události většiny knihy jsou asi vymyšlené) a myslím, že je na tom znát, že se autor seznámil s historickým pozadím a věcmi, jako která zvířata tam žijí a jak by se hrdinka mohla živit... protože to prostředí si pamatuju dodnes.
Četla jsem to v originále, takže nedovedu úplně posoudit, jak to působí na české čtenáře. Osobně mě ale příběh hodně zasáhl hlavně v tom kontrastu těch dvou vztahů a způsobu, jak byly navázány: v prvním případě je Helena opravdu nezkušená romantická dívka, která se ještě navíc musí jaksi "vdát do společnosti" nebo "dobře vdát", zatímco v druhém případě má mnohem větší šanci se doopravdy seznámit a založit vztah na tom.
Tuhle kuchařku vřele doporučuju ke shánění všem, kdo dokážou pustit jedním uchem tam a druhým ven některé pochybné poplatky době (zvlášť v té kapitole o vaření pro nemocné :P) a vyzobou si z ní přehršel užitečných základních receptů, které myslím slušně pokryjí obvyklé představy o tradiční české kuchyni. Co se mi na ní obzvlášť líbí, je rozepsání některých receptů do tabulek, kde se popisem základního postupu a ingrediencemi v tabulce podchytí hned několik receptů najednou (třeba na různé druhy knedlíků). Mému myšlení - nejradši se nejdřív naučím principy, které pak aplikuju na konkrétní případy - tenhle způsob velmi vyhovuje.
Na druhou stranu, obsahuje to i různé postřehy o živinách v jednotlivých jídlech, které se v kuchařkách vždycky nenajdou a které, pokud aspoň můžu soudit, platí pořád, i když se náhledy na jejich využití možná mezitím posunuly.
Zkrátka mám tuhle kuchařku přes její poněkud nevábný zjev docela ráda. :-)
Trochu se v tom pere humoristická rovina s detektivkou, zvlášť v té první knize, kde jsou vtipy na holmesologii poněkud prvoplánové. Navíc je v ní detektivní část vystavěna na něčem, co možná tehdy ještě bylo v čerstvé paměti, ale dneska to pak přijde jako blesk z čistého nebe, působí to přitažené za vlasy a čtenář pořádně neví, na čem je (nebo aspoň já ne). V té druhé knize, kde Watson přijede do Prahy, se naopak ze střetu kultur chvílemi stává slušně ostrá satira na tehdejší poměry v Československu... vůbec se nedivím, že to potom už nesmělo vyjít. Tak třeba debata o tom, že v Československu se zaručeně nedposlouchává jako v Americe, kde se o tom pořád píše v novinách a u nás ne... I ta detektivní část se mi tam zdála lepší, i když je pořád trochu přitažená za vlasy.
Úvahy o detektivkách, zločinech a lidské povaze ovšem rozhodně stojí za to. Jen je dost zvláštní číst je v tak nevážném kontextu.
Celkově mám dojem, že ve svých skutečných Holmesovských apokryfech Čechura víc zářil. I když to je možná jenom tím, že jsem je jako malá četla ve Čtyřlístku...
Na nějaké třetí čtení už mi to přišlo dost všechno na jedno brdo, i když to výmluvně postihuje různé životní situace a lidské vlastnosti. Zachraňuje to hlavně příběh o cestování vlakem v Porúří, který mě bavit ještě nepřestal.
Tahle útlá knížka je z těch, které jsou v posledních letech z mé knihovničky vytahovány poměrně často, ať už mnou, nebo někým jiným. Je plná výborných drobných humoristických (i vážnějších až závažných) postřehů. Tak třeba píše Čapek o tom, že každé povolání má vedle svých předností i své riziko; mezi výčtem rizik, komických leč stále zjevných, se nachází i tato perla: "řezník zabije scíplou krávu"... Pravidelně si knížku, pro její útlost, bereme ke čtení někam mezi lidi, a pravidelně mám nad touhle větičkou co dělat, abych se neřehtala na celý vlak. Kde na to přišel?!
Nebo: městský lesík se přes svůj název nachází od města skoro tak daleko jako nádraží.
Překlad Pana Tadeáše od Elišky Krásnohorské vyšel i v 50. letech; to je ta verze, kterou jsem několikrát četla. Sama to teď vlastním v polštině... jak už knížku znám, jde to číst docela dobře. :-)
Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec a čím víc ji čtu, tím víc se mi líbí. Nejdřív jsem viděla film od Andrzeje Wajdy a inspirována jím se rozhodla přečíst knihu. Napoprvé mi prokousání se něčím, co je v podstatě veršovaný román, trvalo asi dva měsíce (což je na mě opravdu dost; třeba Quo vadis jsem tehdy přečetla ani ne za dva dny). Ale stojí to za to. Není to jen romantická báseň; je v ní plno detailů ze života tehdejší polské šlechty, včetně komických momentů srovnatelných dejme tomu s Jane Austenovou (ovšem na rozdíl od ní samozřejmě v rámci mnohem dramatičtějšího příběhu). O kvalitě knihy z tohohle pohledu podle mě vypovídá i to, že ji přečetl (v polštině!) a bavil se jí i můj táta, který už beletrii téměř vůbec nečte.
Autorka prý sama pracovala v podobné agentuře a je to tady znát: to prostředí je hodně živé, barvité a opravdu jaksi působí velmi reálně, aniž by ztratilo na zábavnosti. Ta zápletka s harlekýnem naproti tomu působí jak z úplně jiné knížky. Radši si pamatuju tu knížku o reklamní agentuře...
Na téhle knížce se mi mimo jiné líbí Langerovy vynalézavé popisy skutečností, které jinak mohly dopadnout jako výčet suchopárných dat nebo jakožto pochopitelně silně vlastenecké rychle zastarat. Popisovat Sibiř a legie z pohledu psa byl docela geniální tah. :-)