martina.culik komentáře u knih
Kinga mám moc ráda, ale tahle kniha podle mě patří mezi ty slabší. Bála jsem se, nemůžu říct, že ne, ale zase tolik jako jiné mě to nebavilo,
Tato kniha mě přesvědčila, že upírská tématika mě opravdu baví. Navíc je tady upír opravdu ta záporná postava, jakou by měl být. Kniha mě bavila od začátku do konce. S postavou kněze jsem se navíc setkala ještě jednou v Kingově sérii Temná věž.
Harryho Pottera jsem četla postupně, jak vycházely české překlady a rostla jsem spolu s ním. J. K. Rowlingová byla jednou z prvních, kdo přišel s touto tématikou a najednou se objevila spousta knih, kde se objevují kouzelníci apod. Já mám všechny díly Harryho Pottera moc ráda a to z těchto důvodů: V době, kdy jsem je četla, to bylo absolutně neotřelé téma. Kouzelnický svět je skvěle prmyšlený a vše v něm do sebe perfektně zapadá. Provázanost s reálným (mudlovským) světem působí tak nenuceně, že je snadné uvěřit, že by to tak třeba opravdu mohlo být.
Nejprve jsem viděla film a teprve o několik let později se mi dostala do ruky kniha. I když jsem tedy věděla, co se stane, přesto jsem byla překvapená, jak autorka zvládla vylíčit osudy všech postav.
Je to klasický Harlequin, ale já si do ruky tyhle útlé knížky beru jen tehdy, mám-li na ně náladu. Tato konkrétní mě moc bavila.
Téměř žádnou knihu jsem zatím nečetla víckrát, raději sáhnu vždy po něčem, co ještě neznám, ale tahle kniha je přesně ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Poprvé jsem ji četla v pubertě a podruhé relativně nedávno a pokaždé jsem hltala každou stránku. Hlavní postavě jsem držela pěsti, aby se na ni přece jen usmálo štěstí po tom všem, co si prožila.
Jedná se o jeden z útlejších románů od Kinga. Děj se dá shrnout jednou větou: Holčička se ztratila v lese a bloudí. Přesto jsem se od začátku do konce měla problém od knihy odtrhnout a moc jsem té ztracené holčičce fandila.
Tato trilogie v rámci Stop hrůz mě zaujala hlavně svým postojem: "Vyvrátíme vše, co je o upírech známo." Moc mě bavila a donutila mě pátrat, kde se vlastně všechna ta klišé a pravdy u upírech, které všichni znají, vzaly.
Když jsem knihu četla, byla jsem připravená na krvavé činy hraběnky a větší hororovou atmosféru. Jednalo se ale spíše o "klasický" historický román. Pravda je, že výpovědi na konci knihy vypadaly tak autenticky, že mi běhal mráz po zádech.
Po přečtení této knihy jsem se rozhodla, že chci mít taky zvoneček přivázaný k ruce, protože pohřbení zaživa mě hned na začátku dost vyděsilo.
V období dívčích románů a snech o koních patřila V. Řeháčková mezi mé nejoblíbenější autorky.
Toto je jedna ze dvou knih, které jsem nedočetla, protože mě nebavila. A to jsem četla ledasco.
Byla to první kniha ze série Stopy hrůzy, kterou jsem četla. Ty od R. L. Stinea se mi líbil asi nejvíc, i když jsem raději střídala autory, protože každý psal své příběhy dost podobně. Byly to takové jedno-dvoudenní oddychovky.
Začala jsem číst asi v šesté třídě a knihu jsem odložila, když jsem byla asi v polovině, protože mě nebavila. Zhruba po roce jsem se k ní vrátila, začala znovu od začátku a najednou jsem byla s ostatními na ostrově a hltala jsem každou další stránku. Nakonec se mi tedy kniha moc líbila.
Toto je moje srdcovka. Tři koťátka jsem milovala. Mám vyzkoušeno, že kniha baví i dnešní děti.
Mám pocit, že asi tak půl roku po přečtení této knihy jsem si každé jméno snažila přeříkat i pozpátku. Škoda, že Anitram nefungovalo stejně jako u Aknazuz.
Většinu básniček si pamatuji dodnes a už je umí i můj 3letý synovec. Někdy si je čtu jen tak, protože mě prostě pořád baví.
Podle mě se jedná o první interaktivní knihu - jako malá jsem zvonila na zvonek, zhasínala světlo a moc mě to bavilo. Kniha se u nás četla nám a teď už baví další generaci.
Tato knížka je úplně první z těch, co jsem si přečetla sama a měla jsem ji moc ráda. Dětem se očividně líbí, jelikož můj synovec si ji nechává také číst pořád dokola.