martinstefko komentáře u knih
"Skalpy 5: Úplně sám" jsou drsné, jsou bez humoru, jsou násilné, jsou vulgární a jsou skvělé.
Aspoň vím, že prostě nejsem tak sečtělý, jak bych chtěl být. Ani to mi však nezabránilo v tom, abych se u čtení knihy Večírek s Kantem bavil a abych si uvědomil, že i na filozofii je možné nahlížet trochu jinak, zábavněji.
Otevíral jsem knihu s nejistotou a skoro smutně, ale zavíral jsem ji opět povzbuzený z toho, jaká jízda to byla. Té akce je hodně, ale pořád jede a pořád je celkem nápaditá.
Takže za mě malinko zklamání, že už zde je příběh, který jsem četl v Crwi2, ale zase se mi tenhle formát líbí a těším se na další díly, kde už budou jenom samé novinky.
Přiznám se, že mi jedenáctá kniha přišla lehce roztahaná a že by bylo možno některé scény zkrátit. Ale nutno říct, že pokud vás série dostala tak, jako mě, budete rádi za každou stránku navíc.
Myslím, že řecké báje by si zasloužily minimálně více stránek. Ale ono by to chtělo ještě mnohem víc.
Karikovaná kresba, která vytváří postavičky, jež jsou mnohdy vtipné samy o sobě, je silnou stránkou komiksu, který postupně začne být trochu vyprázdněný. Hodně vtípků, ale minimum děje, což nemusí být pro čtenáře vhodné. Děti to asi ocení, ale o některých pověstech se skutečně mnoho nedoví, a tak je lépe si je přečíst i v jiné podobě. "Obrázkové čtení: Staré pověsti české" není špatná kniha, ale říkám si, že vzhledem k tomu, že zde podobná kniha je - "Obrázky z českých dějin a pověstí" - jestli by nebylo vhodné zkusit přinést něco navíc. Třeba jednotlivé pověsti rozkreslit na více stránek. Takhle se spíše jedná jen o pokus udělat pověsti v komiksu trochu jinak, ale v konečném důsledku ne až tak odlišně. Trochu více vyprávění by nevadilo. Kresebně se ale jedná stále o zajímavou knihu, která rozhodně neurazí.
Možná kdyby se vybralo méně událostí a více se rozepsaly, dopadlo by to lépe. Takhle je to pro děti fajn, ale na trhu budou i pro děti lepší knihy o Karlovi IV.
Za kresbu jedno velké nadšené ACH, za scénář jen takový smutný povzdech.
Od knihy "Batman - Temný rytíř 4: Proměny" dostanete to, co očekáváte. Mainstreamovou zábavu, která se ještě vyznačuje příjemně temnou, skoro až společensky kritickou atmosférou, kde se hlavní hrdina moc nevyvíjí a trochu přešlapuje na místě a mimo svoje netopýří alter ego nudí.
"Asterix IX-XII" pro mě zatím obsahuje kvalitativně nevyrovnanější příběhy z prvních tří sebraných knih.
Sérii se musí nechat, že rozhodně nic v této fázi neztrácí a že jsou zde příběhy, jež jsou jednoduše zapamatovatelné, ale přesto takové, k nimž se rádi v budoucnu ještě vrátíte.
Ani ten titulní příběh s Doomem není nic skvělého, protože je to jen další snaha padoucha ovládnout svět a nakonec zklamat ve vykonstruované zápletce.
Pokud jsou tu ti, co teprve chtějí komiks objevovat, ale ne jen jako příběhy, ale jako formu, které by se sami chopili, je právě kniha "Jak rozumět komiksu" skvělým začátkem. A naštěstí vyšla i česky!
Pokud si chcete přečíst něco, u čeho se pobavíte, něco, co vám na chvíli zvedne náladu, zabaví vás a možná vám i ušetří nějaké ty vředy ze stresu, tak rozhodně sáhněte po "Leonardovi". Tenhle díl není sám o sobě nijak výjimečný, ale to je prostě tím, že ony ostatní jsou většinou tak kvalitní. Jednotlivé stripy v tomhle případě fungují lépe než dlouhé příběhy. Sem tam se zdají na jedno brdo, ale když vás neunaví to, jak je pomocník neustále rván z postele, tak ten vtip určitě snesete.
Člověk by se měl bavit, měl by se smát, a takové krátké povídky jako třeba "Vyjet si někam na měsíc...", "Chytej... bronz" nebo "Tekutina jako tekutina" přesně tohle dokážou poskytnout. Díky za ně!
Nechci tvrdit, že komiks je úplně bez nápadu. Jsou zde scény, které mě doslova nadchly, a nemohl jsem uvěřit tomu, že je prostě jen tak někdo vymyslel. Naprosto geniální jsou tibetští mniši anebo indiánský policista v Americe. Tvůrci tak rozhodně neztratili smysl pro humor, jen se ukázalo, že Leonardo je, i přes svého obrovského génia, osobností, která by měla být dávkována v menších ampulích, a ne rovnou pořádnou injekcí. Docela jsem tak rád, že se se sedmým dílem vracíme ke standardu a opět nás čekají kratší příběhy, které alespoň doufám, budou skvěle vypointované jako vždycky.
"Leonardo" není komiks, který se snaží někoho napodobovat. Je to komiks, který má svůj vlastní život, svůj vlastní styl. To, že zde najdete různé prvky jiných humorných komiksů, je celkem logické, protože zde vystupují celkem archetypální postavy. Ňouma a ještě větší ňouma, který si myslí, že je génius, hodný, i když tupý, a geniální, i když trochu špatným směrem. Roztržitost, proti naprosté nešikovnosti až neschopnosti. Tohle najdete ve většině grotesek, a že je "Leonardo" místy opravdu klasickou kreslenou groteskou. Sakra, vždyť kolik učňů by opravdu přežilo ránu z pušky rovnou do obličeje? A pořád je to sranda.
Autoři nemusí díky dobovému zařazení komiksu chodit nějak daleko, v jejich podání i současné technologie vyznívají jako geniální vědecké objevy. Tenhle kontrast je přítomný například v jednostránkovém příběhu "Bicyklopedie". Turk a de Groot se neštítili ani cestování v čase. S kauzalitou si moc nehráli, ale to nevadí, protože i v tomhle případě jsou zábavní. Nebrat věci tak vážně a bavit se každou maličkostí, to je docela pěkné poselství, které z tohoto komiksu na mě vždycky přejde. A opět musím vyzdvihnout práci s barvami. Ta je skvělá, stejně jako Turkovi schopnosti nevracet se ke starým komparzistům, ale kreslit stále nové postavy.