Medunkavera komentáře u knih
Tuhle malinkou knížečku jsem dala svoji dceři k vánocům Za všechno, co pro mě dělá a že mě má ráda. A umí to dát najevo.
Ty knížečky jsou malinké, ale dokáží říci všechno.
Na tuto knihu si velice dobře pamatuji. Ale..my sme ji neměli s tím žlutým pozadím. To pozadí bylo krásně bílé. Ale to je jedno. Koupili jsme ji hned, co vyšla. V roce 1977. A dost mě rozčilovala, protože když jsem ji vytáhla z knihovny, její obálka okamžitě vystřelila a nechtěla být u knihy. Trčela v prostoru. Jakoby se nechtěla ke knize přidružit.
Nevím, jak to popsat. Ale docela mě přitahovala. Tak jsem si ji přečetla. Děj už si nepamatuji.
Vůbec nevím o co se jednalo. A knížku už dáávno nemám.
Ale jedno vím. Z té knihy jsem se poučila, jak je neslušné pozorovat někoho, jak spí.
Protože když člověk spí, tak nemůže kontrolovat své chování. Nemůže kontrolovat to, jak se chová, jak vypadá... Nic. Je bezbranný.
17.8.1996 jsme byli na Jaroslavu Hutkovi v Merklíně, dvanáct kilometrů za Přešticema. Vydařilo se počasí, tak se to konalo venku. Tráva, stromy, hezké místo. V místě je Úřad. Je tam takový betonový plac, kde hraje kapela, když je tam zábava.
Bylo to hezké.
Tento zelený sešit mi dal ve své době strašně moc. V tom roce 1990 jsem dosova hltala to, co si pan Hrabal s Dubenkou psal. Nádhera.
Když se blíží vánoce, tak moje kamarádka chce, abych jí poslala pohled od Josefa Lady..
Jak tak probírám dětské knihy - protože si chci konečně udělat seznam toho mála, co jsem v životě přečetla a s dětskými knihami začínám - tak jsem našla toto leporelo. Nehodnotím, protože jsem ho neměla a ani jsem ho nečetla. Ale určitě je krásné. Z anotace mi hodně připomíná leporelo Malý domeček, plný koleček. Vlastně.. je to to samé: Den malého školáka.. ranní vstávání, snídaně, odchod do školy, odpolední zábava a večer šup do postýlky a spinkat.
Ale jedno toto leporelo nemá: ty krásné hodiny, které nás, jako děti tak bavily.
Teď jsem si o tuto knihu napsala Ježíškovi..
Do galerie Zdeňka Hajného se chystám už kolik let..
Jeho obrazy vyzařují úžasný klid.
Je to malinkatá knížečka. Měřila jsem ji, má 8x11 cm. A jsou v ní hezké citáty.
Jeden z nich:
Chodím za svéžího rána
na svou zahradu,
kde již všechno žije.
Přijdu na čas, abych cítila
to dokonalé štěstí.
V této hodině plné svěžesti
mě pozdraví každá květina
a celou mne zaplní
nepopsatelným obsahem:
každá mi dá svoji
barvu i parfémovou vůni
a obklopí mě svoji krásou.
Celia Thaxter
(1835 - 1894)
Tohle je moc hezká knížka. Jako malá jsem si v ní ráda četla.
Dýchalo z ní na mě cosi zvláštního, tajemného..
Tohle je strašně moc hezká kniha. Objevila jsem ji, když jsem dělala brigádu v Levných knihách. Bylo to v létě a hledali tam někoho na zástup a tak jsem tam šla. Jako zástup za někoho, kdo měl dovolenou. Pak si mě tam nechali celé prázdniny, než se všichni vrátili z dovolené.
Tuhle knihu ráda a často otevírám a čtu si tam o pejscích, odkud pochází, jak vypadají, jakou mají povahu, jakou mají srst..prostě všechno.
Teď jsem v té haldě poznámek - co mám na stole, našla zmínku o téhle knížce.
A tak ji přidávám do přečtených. Knížku jsem měla moc ráda.
A také se mi líbilo to pojmenování: tramvaj Terezka. Je to takové něžné.
Také ta přední strana je moc hezká. Plot a za ní stará tramvaj..
Tak to jsem netušila, že tohle pan Velinský napsal. Snad to seženu a budu si to moct přečíst.
Velice zajímavá kniha. Jedna z nejlepších. Ať ji otevřu kdekoli, začtu se a ne a ne přestat. Jedno poučení a zajímavost za druhým. Leccos dělám už spoustu let, ale v téhle knize je toho víc.
Dočtete se tam, jak si pročistit játra, žlučník, ledviny, střeva (moc důležité) lymfu, cévy...
Autor tam uvádí také spoustu osobností, (hodně jich znám - nemyslím osobně) kteří se zabývají alternativní léčbou a metodami, jak zlepšit zdraví.
Pět hvězdiček je málo. Kniha by si jich zasloužila deset.
Moc hezká knížka. Jsou tam říkadla, která mi říkávala moje maminka, když jsem byla ještě maličká. A pak jsou tam i nová a jak píše katka_dv, tak některá se mi také nelíbila.
Ale co se mi hodně líbí.. tak obrázky. Moc hezké. Krásné, srozumitelné obrázky. Nejvíc se mi líbí ta mašinka.
Dneska jsem se dostala až ke stropu svého panelového bytu - ke svým pokladům, které tam mám uložené.. a to je Filipka, Madlenka, Lassie se vrací, Neználkovy příhody a Neználek ve Slunečním městě.
Prvního Neználka jsem - jako malé dítě - měla ráda, ale Neználka ve Slunečním městě vůůbec. Matně si vzpomínám, že jsem to tehdy nějak nechápala. Neználkovy příhody byly pro mě srozumitelné, tahle kniha ne. Ale čím pro mě nebyla srozumitelná, to už dnes nevysvětlím. Je to už strašně dávno a za tu dobu jsem ji na světlo nevytáhla. Nebyl čas.
Tuhle knihu mám ráda.
Miluju kameny. Když některý vezmu do ruky a jemně to stisknu v dlani, cítím takové hezké teplo a je mi příjemný. Pak třeba vezmu do ruky jiný a necítím nic. Naopak. Říká: "Pusť mně."
Když míjím obchod, nebo obchůdek s kameny, tak neodolám.. Vejdu a už ve dveřích říkám:
"Dobrý den. Jen se podívám, když dovolíte." Samozřejmě, že u dívání nezůstane a nějaké si vždy koupím. A když chci někomu kamínek věnovat, tak probírám tu svojí malou sbírku, který kamínek dám. Nedám žádný. Musím jít a koupit nový a rychle ho poslat, než se mi tak zalíbí, že už bych ho zase nedala.
Vzpomínám si, jak mi tuhle knihu maminka koupila. Bylo to vydání buď 1963, nebo 1966. To už nevím. Určitě to nebylo vydání z roku 1970. To vím určitě. (To už jsem dááávno četla něco jiného)
Vzpomínám si, jak jsem jako malá, tuhle krásnou knihu začínala číst stále a stále odznova, ale nechápala jsem ji. (Proto jsem ji začínala číst stále a stále znova) Štvalo mě to. Štvalo mě, proč to nechápu..
Teď - když o tom tak přemýšlím, tak je to asi tím, že už jako malá jsem vlastně na nějaký čárymáry nevěřila.