milan.valden komentáře u knih

Norská spisovatelka Sigrid Undsetová (1882–1949), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1928), se proslavila hlavně historickou trilogií Kristina Vavřincova, ale psala i romány ze současnosti, z nichž k nejlepším patří Jenny (1911), tragický příběh mladé, vzdělané a citově bohaté norské malířky, která touží po lásce i po umělecké tvorbě.
Sedmadvacetiletá malířka Jenny Wingová pobývá v Římě s přítelkyní Francescou a seznámí se zde s norským mladíkem Helgem Gramem. Zamilují se do sebe. Jenny se po čase vrátí k matce do Norska a čeká na návrat Helgeho. Mezitím se ale sblíží s jeho otcem Gertem a seznámí se i s žárlivou Helgeho matkou Rebekkou. Po Helgeho návratu se potácí mezi dvěma muži, otcem a synem, a ve lžích a poznává, že s city, s láskou, se vztahy a s životem i tvorbou je to někdy ještě složitější, než by člověk čekal...
Docela pěkný román, s úvahami o lásce, tvorbě a postavení ženy. Jako seznámení s tvorbou slavné nobelistky ideální.
Jenny Wingovou si zahrála slavná norská herečka Liv Ullmannová v televizním filmu Jenny z roku 1983, který jsem kdysi viděl a od té doby jsem si chtěl předlohu přečíst; no, trvalo to... Mimochodem, kvůli roli Jenny musela Ullmannová odmítnout spolupráci se svým dvorním režisérem a bývalým milencem Ingmarem Bergmanem na filmu Fanny a Alexander (1982) a pak toho trpce litovala, když natáčení Jenny probíhalo velmi složitě. A když pak Liv viděla Fanny a Alexandera, film prý probrečela jednak proto, jak byl krásný, a jednak proto, o jakou nádhernou roli přišla. I když role Jenny byla také pěkná...
Přeložil Hugo Kosterka, vydalo Lidové nakladatelství, 1972.

07.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

07.02.2023

K nejslavnějším mexickým spisovatelům patřil Carlos Fuentes (1928–2012), z jehož díla vyšly česky např. slavné romány Nejprůzračnější kraj a Smrt Artemia Cruze. Já jsem od něj kdysi četl jen novelu Vlad, moderní variaci na upírský mýtus, která mě zklamala. Teď jsem sáhl po jeho románu Starý gringo (1985) a bohužel to bylo také velké zklamání...
V útlém románu, na němž Fuentes pracoval s přestávkami dvacet let, se vydáme do Mexika na přelomu let 1913/1914, kdy zde probíhala revoluce Pancha Villy. Do Mexika přijede starý Američan, spisovatel a novinář, který zde chce zemřít a je zvědavý i na průběh revoluce. Setká se s učitelkou španělštiny Harriet Winslowovou a s generálem Tomásem Arroyo. Ten starý gringo je ve skutečnosti slavný Ambrose Bierce (1842 – asi 1914), autor povídek z americké občanské války nebo Ďáblova slovníku, který opravdu odjel v roce 1913 do Mexika a jehož zmizení a smrt nejsou dodnes vysvětleny... Fuentes nabízí jeho možný příběh po odjezdu z USA i jeho možnou smrt...
Bohužel ani příběh ani autorův zvláštní styl mě nijak zvlášť nezaujaly. Ale nevzdávám to a ještě si chci od Fuentese přečíst knižní kultorologickou esej Pohřbené zrcadlo.
Mimochodem, Starý gringo byl v roce 1989 zfilmován, Bierce hraje Gregory Peck a Harriet Jane Fondová, ale film se příliš nezdařil a komerčně propadl a Fondová si vysloužila dokonce nominaci na Zlatou malinu za nejhorší herečku...

07.02.2023

Vedle pěti velkých, obsáhlých románů, pro každé desetiletí jeden – Plechový bubínek (1959), Psí roky (1963), Platejs (1977), Potkanka (1986) a Širé pole (1995) –, napsal německý spisovatel Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), řadu dalších rozsahem kratších románů či novel, jako jsou Kočka a myš (1961), lokální umrtvení (1969), Žabí lamento (1992), Jako rak (2002), nebo soubor próz Mé století (1999) a autobiografické knihy Při loupání cibule (2006) a Příběhy z temné komory (2008), které všechny již vyšly i v češtině. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení dlouhá povídka Setkání v Telgte (1979), která nyní konečně vyšla česky jako 13. svazek Grassových spisů v nakladatelství Atlantis v překladu Jiřího Stromšíka, který již pro tuto edici přeložil šest jiných svazků.
Proč zvláštní postavení? Grass se v tomto dílku vydává hluboko do historie, do doby barokní, do doby sklonku třicetileté války, konkrétně do roku 1647, do městečka Telgte poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který do dějin vzešel jako mír vestfálský a který ukončil třicetiletý krvavý evropský válečný konflikt. Grass se tu ale vydává do světa literatury, válečné hrůzy stejně jako složitá mírová jednání nechává v pozadí a soustředí se na zdánlivě odtažité problémy literární, básnické. Jenže politika samozřejmě proniká i sem…
Nebyl by to ovšem Grass, kdyby v jeho próze nebyl ještě jiný, skrytější druhý plán, kdyby sem nepronikala současnost: totiž lehce ironický obraz známé Skupiny 47, jejímž byl Grass členem a která se poprvé sešla tři sta let po fiktivním setkání básníků v Grassově povídce, a sice v roce 1947. Z iniciativy Hanse Wernera Richtera, jemuž je Setkání v Telgte věnováno, se Skupina 47 scházela každoročně na různých místech Německa i v zahraničí až do roku 1967. Literáti si na setkáních předčítali svá díla, kritizovali je a diskutovali o nich. A přesně tak činí sedmnáct barokních německých básníků v Telgte v roce 1647. Přidají se k nim i dva hudební skladatelé, mezi nimi slavný Heinrich Schütz, a jeden teoretik a filolog. Všichni kromě jednoho zde vystupují pod svými jmény, ale Grass je obdařil i vlastnostmi některých členů Skupiny 47 (například Hans Werner Richter je vyobrazen jako Simon Dach), takže dobová kritika ráda hádala, kdo je kdo v Grassově povídce. Pouze slavný Grimmelshausen, autor pikareskních románů Dobrodružný Simplicius Simplicissimus a Poběhlice Kuráž, zde vystupuje pod jménem Gelnhausen nebo pod přezdívkou Stoffel. Kuráž, to je zase původem česká hostinská Libuška, která se o básníky stará. Ti se přou o poezii, předčítají, hádají se, jedí, pijí a někteří z nich se i nezávazně milují se služkami z hostince.
Celé je to rozkošně napsané, Grass se tentokrát drží na uzdě a není tu jeho obvyklé stylistické a jazykové obžerství, v němž se čtenář někdy ztrácí, naopak, tady je vše přehlednější, poklidnější, doplněno autorovými ilustracemi. Vypravěč je záhadně vševědoucí, ví totiž nejen o tom, co se událo v roce 1647, ale i to, co se děje o tři sta let později („Včera bude to, co zítra už bylo.“).

07.02.2023

Vždycky jsem si chtěl přečíst něco od autorů, po kterých je pojmenována nejprestižnější francouzská literární cena, Prix Goncourt... Bratři Edmond de Goncourt (1822–1896) a Jules de Goncourt (1830–1870) napsali společně od roku 1850 až do Julesovy předčasné smrti několik kulturně-historických prací a šest románů; Edmond pak sám pokračoval v jejich deníku a napsal další čtyři romány. Založil Académie Goncourt, která začala fungovat v roce 1900 a od roku 1903 uděluje Goncourtovu cenu. Asi nejznámějším společným románem bratří Goncourtových je Germinie Lacerteuxová (1865). Děj krátkého románu o smutném životě jedné služky a jejím pádu až na dno je inspirován skutečnou služkou Goncourtových Rosou, po jejíž smrti bratři zjistili, že vedla dvojí život, s milencem měla dvě děti a okrádala své pány.
Germinie slouží v Paříži u slečny de Varandeuil, staré panny dobrého srdce, která si v životě také užila své, především se sobeckým otcem. Slečna k Germinii přilne jako k dceři a vůbec netuší, že její pracovitá služka vede druhý tajný život, beznadějně zamilovaná do mladíka, který ji jen využívá spolu se svojí matkou. Germinie se kvůli němu dostává do dluhů, začne i pít, když prozře, najde si jiného milence, ale na prvního nemůže zapomenout. Pak ji posedne nymfomanie, jindy zase naprostá apatie a lhostejnost ke všemu. Jenže podobný život může vést jen k naprostému dnu a jaký je to pak pro slečnu šok, když zjistí o Germinii pravdu...
Román bez sentimentu a pravdivě líčí mravní i fyzický úpadek pařížské služebné a připravil cestu francouzskému naturalismu. Na typ "klinické studie" okamžitě navázal Émile Zola svojí Terezou Raquinovou (1867) a dalšími díly, zejména Zabijákem (1877).

07.02.2023

Dvacátým svazkem edice Xin, kterou vydává nakladatelství Verzone a která se soustředí na čínskou literaturu, je Rod rudého čiroku, slavná románová prvotina čínského spisovatele Mo Jena (*1955), který v roce 2012 získal Nobelovu cenu za literaturu, a to za svůj „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“. Toto zdůvodnění Švédské akademie přesně sedí i na jeho první román z roku 1986. Připomeňme, že z Mo Jenova díla zatím v češtině vyšly romány Krev a mlíko a Země alkoholua novela Velký třesk, všechny v překladu Denise Molčanova, který přeložil i Rod rudého čiroku.
Čirok je travnatá rostlina blízká prosu a v Číně se z něj pálí oblíbená kořalka, v románu zvaná čirokovka. Pole plná rudého čiroku hrají v Mo Jenově románu velkou roli, skoro na každé stránce je čirok zmíněn a autor se nejednou opájí lyrickými popisy čirokových lánů, jeho vůně i barev; v čirokových polích se odehraje i několik klíčových událostí románu, odehrávajícího se v letech 1923 až 1976 a sledujícího osudy tří generací jednoho rodu. Hlavní děj se ale soustředí na dvacátá a třicátá léta, vypravěč vzpomíná na osudy své babičky a dědečka z otcovy strany a na otcovo dětství, jak je zná z vyprávění. Důsledně o svých předcích mluví jako o babičce, dědečkovi, tátovi, mámě, tudíž čtenář musí dávat pozor, aby se v postavách neztratil, poněvadž někdy to může být trochu matoucí; jindy o nich zase píše pod jejich jmény, případně přezdívkami. Jsou to obyčejní vesničané z Náhorních pustin a čirok je pro ně důležitý, protože z něj pálí široko daleko proslulou čirokovku. Nejsou to ale také žádní andílci, děda je bandita, babička se zřekne svých rodičů a žije s milencem, děda má pak i druhou milenku. Vesničané bojují s tlupami banditů, s komunisty, s úředníky a pak s Japonci.
Vyprávění se nese v tragikomickém duchu a je po všech stránkách barvité, jak se na Mo Jena sluší, ostatně k jeho vzorům patří Faulkner, García Márquez či Grass. Především je ale Mo Jen osobitý, jeho jazyk bohatý a klobouk dolů před překladatelem, který to vše musí vystihnout i v mnoha odstínech češtiny. Ústřední postavou románu je vypravěčova babička, úžasná postava na svou dobu neohrožené a svérázné ženy, kterou rodiče provdají na malomocného majitele palírny na čirokovku, ale jež se zamiluje do jiného muže a po smrti manžela s ním žije. Není jí dopřán dlouhý život, ale ve vypravěčově podání se z ní stává legenda…
Veliké množství příběhů i postav vytváří pozoruhodný obraz čínského venkova. V Číně je román nesmírně populární a už v roce 1988 byl podle první části díla natočen film Rudé pole, první čínský film, který se stal hitem na Západě (byl oceněn Zlatým medvědem na festivalu v Benátkách).

07.02.2023

Jeden z nejslavnějších italských spisovatelů Alberto Moravia (1907–1990) se proslavil hned svým prvním románem Lhostejní (Gli indifferenti, 1929), který začal psát v 18 letech a vydal ho, když mu bylo 21. A ačkoli pak napsal takové slavné romány jako Římanka, Horalka, Konformista, Pohrdání či Nuda nebo cyklus Římské povídky, podle některých kritiků svoji prvotinu už nepřekonal. Každopádně napsal nebývale vyzrálý psychologický román, v němž vytyčil základní témata, která prolínají celou jeho tvorbou: neschopnost člověka (nejčastěji dobře situovaného intelektuála) nalézt smysl existence, vést "normální" život a vytvořit upřímný "autentický" milostný vztah, vymanit se z lhostejnosti a nudy, začít "nový život". Přízeň čtenářů i kritiky provázela v případě Lhostejných ale nepřízeň fašistického režimu pro příliš pochmurné vylíčení tehdejší atmosféry. Fašistická cenzura román dokonce posléze zakázala jako nemravný, škarohlídský a nerealistický. Moraviův záměr hodit svůj román společnosti do tváře jako políček se vydařil... Já jsem se k Lhostejným vrátil po mnoha letech, poprvé jsem je četl v červenci 1993.
Komorní drama líčí morální úpadek jedné římské měšťanské rodiny. Odehrává se během několika podzimních dní a vystačí si s pouhými pěti postavami. Mariagrazia je vdova, žije ve velké vile v dobré čtvrti a již 15 let má milence Leona Merumeciho, který rodinu drží v šachu tím, že je mu zadlužena. Leo chce vilu prodat, aby rodina splatila dluh. Stárnoucí a žárlivé milenky se dávno nabažil a jeho zrak se obrací k milenčině dceři Karle, která právě slaví 24. narozeniny. Karle není poměr či dokonce sňatek s Leonem proti mysli. Její mladší bratr Michal vše lhostejně pozoruje. Po Michalovi touží matčina přítelkyně Líza, dávná Leonova milenka. Tento vztahový propletenec rychle spěje k tragikomickému finále, když Michal cítí, že by měl přece jen něco udělat v zájmu rodiny a proti cynickému Leonovi, jímž pohrdá...
Román byl třikrát zfilmován, já jsem kdysi viděl televizní adaptaci režiséra Maura Bologniniho z roku 1988 s hudbou Ennia Morriconeho a hvězdným obsazením: Liv Ullmann, Peter Fonda, Sophie Ward, Laura Antonelli.

07.02.2023

Román Život po francouzsku (Une vie française, 2004, č. 2006, 2020) francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) byl oceněn Prix Femina a stal se bestsellerem; zcela právem: byla to zase jednou literární lahůdka po všech stránkách, od které jsem se nemohl málem odtrhnout. Příběh, postavy, styl, překlad, to všechno na vysoké úrovni. Autor sleduje svého hrdinu Paula Blicka po dobu více než čtyřiceti let, od dětství, kdy na konci 50. let ztratil o dva roky staršího bratra, až po první roky nového tisíciletí a druhého mandátu prezidenta Jacquese Chiraca, kdy je Paulovi přes padesát a musí se vyrovnat s nenadálými otřesy ve svém životě. Ne že by je nezažil už předtím – bratr mu chybí celý život –, ale teď, kdy si začne užívat roli dědečka a je hmotně zabezpečen, by takové otřesy už nečekal...
Dubois román člení podle funkčních období pěti francouzských prezidentů (de Gaulle, Pompidou, Giscard d'Estaing, Mitterand, Chirac), k nimž je levicově zaměřený vypravěč Paul nebývale kritický, jako ostatně k celé politice, ať je levicová, pravicová nebo liberální. Vedle tragických momentů a běžných životních situací nebo menších či větších pohrom má v románu silné místo také ironie až sarkasmus, stejně jako nadhled, s nímž Paul o svém životě v Toulouse a o Francii vypráví. Byl sportovním novinářem, pak fotografem, který vydělal jmění na dvou úspěšných knihách o stromech; oženil se s podnikatelkou a sám se v domácnosti staral o dvě děti. Měl rodiče, přátele, milenky i svoji samotu a odtržení od reality, do níž ho prudce vrátí náhlá nutnost opět pracovat a znovu najít vztah k odcizeným dětem. Podnikání jeho ženy zažije krach a ani o jeho fotografie už není zájem...
Autor citlivě popisuje proměny doby i hrdinova života až k období, kdy, jak si povzdechne Paulův tchán, "...já na tomhle světě už ničemu nerozumím. Zdá se mi, že někdo změnil pravidla hry, aniž nás předem varoval." Vyprázdněnost dlouholetých manželství různých postav kolem Paula i jeho samého, kolotoč nevěr, soužení a chvilek štěstí. Hodně sexu a hledání místa v životě. Trochu to upomene na Michela Houellebecqa a ještě víc na americké autory, na Johna Updika, Philipa Rotha či Johna Irvinga... Ještě si chci přečíst autorův román Na světě žijeme každý jinak (2019), za který získal Goncourtovu cenu.
Přeložila Alexandra Pflimpflová, vydal Odeon, 2020 (2. vydání).

07.02.2023