Misaki komentáře u knih

V porovnání s učebnicemi japonštiny vydávanými na západě, natož pak těmi, které pro cizince vydávají přímo v Japonsku, je tohle hodně smutný počin... Nicméně pokud nevládnete angličtinou aspoň natolik, abyste byli schopni přečíst pár jednoduchých vět, nemáte asi na výběr, než vzít za vděk Ledou. Osobně ale tuto knihu nemohu doporučit.

1 18.01.2018

Knižním sériím Warhammeru jsem se dlouho vyhýbal a to z důvodu poměrně zcestné informace, která se ke mě před lety dostala. Tuto informaci mohu nyní s klidem vyvrátit. Ne, opravdu se nejedná o přepis MMORPG hry World of Warcraft, která si naopak sama ze světa Warhammeru (původně deskové hry) hodně půjčila. :D ;-)

Zabíječ trolů byl tedy první Warhammer knihou, kterou jsem letos ve svých téměř třiceti letech četl. A musím říct, že mě velmi příjemně překvapila! Nevím zda za to může i fakt, že jsem v mládí dělal šerm. XD Ale mám rád fantasy a nemusím moc pohádky, a proto mě svět Warhammeru nadmíru oslovil, neb v něm nikdo není klaďas ani dobrák od kosti. Popravdě do přečtení této knihy, jsem trpaslíkům nikdy moc nefandil, ale Gotreka nejde nemilovat. Skvělá postava a v kombinaci s Felixem, jsou parádní dvojka. Už je to dlouho, co jsem se u nějaké knihy tak dobře bavil.

Co bych prvnímu dílu ovšem vytkl je epizodičnost a trochu strohé závěry jednotlivých "povídek". Vždycky když už jsem se těšil, jak se karty obrátí a protivníci dostanou co proto, King příběh ukončil. Trochu škoda, ale na druhou stranu lepší než kdyby to zbytečně natahoval. :) Každopádně nečekejte od toho nějaké silné poetické dílo, je to zábavná oddechovka ve stylu surového středověku. Žádná líbivá Roklynka, kytičky a tancující elfové. :P

Závěrem ještě k českému překladu, ve kterém jsem knihu četl... musím souhlasit, že tohle se Polarisu moc nepovedlo, ale ještě se to dá přežít. Osobně jsem viděl už mnohem horší oficiální překlady, ze kterých by člověk opravdu plakal.

1 17.01.2018

Série Pána Prstenů se mi poprvé dostala do rukou v mých třinácti letech. V té době většina mých spolužáků doslova hltala Harryho Pottera a díky filmovému zpracování přičichli i k Tolkienovu dílu, jež mi doporučili. Přiznávám se, že jsem tenkrát vůbec nevěděl, co mám od této série čekat. Každopádně kdybych byť jen tušil, že se jedná o něco jako "cestopis" s fantasy tématikou, raději ty knihy ani neotevírám. :( Z duše nesnáším zdlouhavé popisy přírody a prostředí a série Pána Prstenů je toho bohužel plná. Dodnes si pamatuji, že tohle byly jediné knihy, jejichž obsah jsem do čtenářského deníku dokázal shrnout ve dvou větách. :( A nečetly se mi dobře ani když jsem jim dal druhou šanci ve svých dvaceti, kdy jsem v nich hledal onu údajně šokující paralelu s druhou světovou válkou, jež jsem tam stejně nenašel. :( Hlavní dějová linie je neuvěřitelně přímá a jednoduchá (dojít k sopce a hodit tam prsten). A kdybych měl být sarkastický, řeknu, že to bylo vlastně celé jen o chození. Však i stromy tam chodily! :D Ale abych nebyl k panu Tolkienovi nespravedlivý, jsem přesvědčen, ve své době se jednalo o krásnou pohádku, která dokázala lidi, jež zažili hrůzy světové války, přivést na mnohem lepší myšlenky. :) Avšak v dnešní době, kdy můžete po jednom kliknutí vidět na obrazovce překrásné fantasy světy stvořené počítačovou grafikou, působí série Pána Prstenů tak nějak plytce a vybledle. A proto dávám neutrální tři hvězdy.

3 27.12.2017

Po výborném "Kouzlu města" zase maličko slabší díl, ač samotný nápad nebyl vůbec špatný. "Cesty, po kterých jsme se nevydali" stavím zhruba na stejnou úroveň jako "Nářek slavíka" (třetí díl série). Velmi mě potěšil návrat Suzie Brokovnice a ani Tommyho schopnosti nebyly úplně k zahození. Co mě na této knize pobavilo ovšem nejvíce byl doslova výsměch Artušovské legendě a především Merlinovi. Nemluvě pak o ironickém dnes již klišé, které je spojováno s cestováním časem a marnou snahou změnit vlastní osud. I když jsem knihu (už potřetí) přelouskal za jeden večer, přišla mi možná maličko uchvátaná a neužil jsem si starší verze Noční strany tolik, jak bych chtěl.

1 27.12.2017

Mnoho mých vrstevníků na této sérii vyrůstalo a nedají na ni proto dopustit ani v dospělosti. Pro mě však Harry Potter vždy byl a bude jen přeceňovanou naivní pohádkou. A pohádky nikdy nebyly můj šálek čaje. :( Navíc mám na tuto knihu i poněkud špatné vzpomínky, neb mi byla okolím doslova vnucena ke čtení. Možná, že kdyby se ke mě HP dostalo, když mi bylo sedm - osm let, na chvíli bych mu propadl. Avšak ve dvanácti, kdy jsem už ujížděl na Zaklínači plného politického pletichaření a hororech Stephena Kinga, byl pro mě Harry hloupoučká komedie. Avšak věřím, že ve svém žánru a pro milovníky pohádek, to může být krásné čtení. A proto také dávám neutrální tři hvězdy.

2 24.12.2017

Dracula je dnes již profláknutá klasika, kterou zná každý včetně těch, jež knihu nevzali nikdy do ruky. Je to starý román z konce devatenáctého století a tak bychom k němu měli i přistupovat. Má své mouchy, je psaný jiným stylem než jsme zvyklí v současné literatuře a popisuje věci tak, jak si je představoval Bram Stocker ve své době, kdy ještě neexistovaly horory od Kinga a děcka nehrála Doom nebo Silent Hill. Za sebe mohu říct, že kniha má své kouzlo a je na svou dobu rozhodně zajímavá, ale také jsou v ní pasáže, které mě vůbec nebavily. Na druhou stranu bavila mě víc než třeba kdejaké moderní upírárny jako je Stmívání nebo Pravá krev.

4 24.12.2017

Za mě je toto druhý nejlepší díl z první poloviny série. (Na první stavím Agenty světla a temnoty). Green v této knize vytáhl opravdová Esa Noční strany a o to zábavněji se Kouzlo města četlo. Šílenec, Hříšník a Nádherný jed... všechno výborné a především zajímavé postavy. Jejich nesmrtelnost mi čtení nijak nekazila, ba naopak, bavil jsem se ještě víc, když házeli hláškami proti nepřátelům, jež s nimi nic nezmohli. Vytvářelo to krásnou odpočinkovou atmosféru a kniha se četla úplně sama, když v ní nebyly žádné nudné pasáže o zraněných hrdinech na pokraji sil, kteří se modlí, aby je zachránil zázrak. Johnovo nadání bylo vždy všemocné (je nakonec synem své matky), ale také si na něm vždy vybere jistou daň (přivolá nepřátelé), takže mi přijde férově vyvážené nikoli podvodné a hloupé. Příběh měl hlavu a patu (vše mi tam dávalo smysl), bylo v něm spousta okouzlujících temných míst a zajímavých postav. Bylo to atmosférické a bavilo mě to. Knihu jsem přečetl za pár hodin a ani na třetí čtení neztratila nic ze své krásy. Spokojenost.

2 24.12.2017

První díl série Píseň ledu a ohně pro mě byl maličko nezáživný. Možná proto, že jsem jako první viděl seriál, ale s dalšími díly mě tato série velmi chytla. Líbilo se mi střídání postav a rozmanitost světa, nemluvě o politice. Za mě příjemné fantasy, které zaujalo i bez ničivých magických artefaktů.

1 22.12.2017

Neskutečně zábavná a čtivá záležitost. Kniha bavila mě i přítelkyni a to nejen, protože máme rádi Japonsko. (Např. Hitomi Kanehara nás neoslovila vůbec). O existenci této knihy jsme neměli dlouho vůbec tušení a když už nám byla prezentována, zněl obsah velmi vážně a možná až brutálně úchylně. Ironicky to tak sprosté nebylo, když to porovnáme třeba s věhlasným Markýzem de Sade. A protože nejsem zrovna milovníkem dlouhých popisů přírody (např. Tolkien), ale mám raději vnitřní úvahy a pocity, bavil mě Deník bláznivého starce ještě víc.

1 22.12.2017

Vynikající kniha. I po letech se k ní neustále vracím a stále v ní nacházím nové podněty k přemýšlení. Byla to vůbec první kniha od pana Límana, kterou jsem četl a které mě také dostala k japonským hraným filmům. Do jejího přečtení jsem znal pouze Sedm Statečných a byl jsem opravdu překvapen, kde se film nechal inspirovat.

22.12.2017

Velmi povedený díl. Hlavní případ mi až tak zajímavý nepřišel (v porovnání s tím z předchozího dílu), ale začátek v elektrárně byl perfektní a postava Mrtvého chlapce je též povedená. Jako vždy nechybí sarkastické poznámky a cynismus teče proudem. Kniha přesně podle mého gusta. A Johnova postava mi přijde více než v pohodě. Nijak výrazně mě neirituje a díky slabinám působí vcelku lidsky.

21.12.2017

Dokonalý díl. Skvěle jsme se u něj nasmáli celá rodina. Zvlášť ten konec byl naprosto k popukání.

21.12.2017

Na tuhle knihu mám báječné vzpomínky a neustále se k jejímu čtení vracím. Greenův cynismus a sarkasmus vystavený na odiv pod neony Noční strany je prostě k sežraní. I tak ale musím říct, že z první poloviny sérii, mi první díl přišel nejslabší a doteď nechápu překlad yuppies jako jupík. (Přítelkyni jsem musel i vysvětlovat, co to znamená, protože to z překladu též nepobrala.)

21.12.2017

Válečná literatura mě nikdy příliš neoslovovala a právě proto jsem do čtení této knihy šel s velmi smíšenými pocity. Ty mě však velmi záhy opustily již po přečtení prvních několika kapitol. Knihu jsem přelouskal během tří dnů a musím říct, že už dlouho se mě žádné literární dílo tak hluboce nedotklo. Nejsem žádný válečný veterán, ale osud svobodníka Tamury a jeho hledání smyslu života mi bylo neuvěřitelně blízké. Možná je to také tím, že se autor nijak zvlášť nevyžíval v popisech fyzického utrpení vojáka stiženého tuberkulózou, ale právě se naopak víc zaměřil na jeho vnitřní pocity, vnímání okolního světa i sebe samého. Nemohu říct, že by mi představa přežívání na rozbombardovaném tropickém ostrově přišla nějak zvlášť lákavá, ale současně mi nebyla ani naprosto cizí. A nejvíc blízké mi byly popsané pocity samoty, odloučení od společnosti, ztráta identity a veškerých ideálů, zoufalé upínání se k vyšším silám, strach z lidí a vidění nesmyslnosti v jejich počínání. Knihu jsem tedy nevnímal jen jako válečnou literaturu faktu, ale i filozofické dílo, které poukazuje na rozpad morálních hodnot a špatná pravidla.

2 26.08.2017

Jako ukázka smýšlení mladé generace je kniha vcelku povedená a odpovídá realitě a nejenom té japonské. Nicméně to, co se tam objevuje ohledně piercingu, tetování a BDSM prvků, může opravdu "šokovat" jen člověka, který o těchto věcech nemá nejmenší potuchy. Osobně mám na těle přes 20 piercingů a mohu říct, že když už tento zásah do těla podstoupíte, musíte se o svoji ozdůbku i dobře starat. A každý normální piercer v salonu vám řekne, že na propíchnutý jazyk se led v žádném případě nedává! A samozřejmě, že sadista nerovná se vrah a psychopat. BDSM má své zásady a to co popisuje autorka je prostě na stejné úrovni směšnosti jako 50 odstínů šedi. Kdyby se mi tato povídka dostala do rukou v internetové podobě tipuji, že ji napsala nadržená čtrnáctka, která má oči navrch hlavy ze všeho, co jen trochu zavání sexem a úchylností, a co by jí rodiče určitě zakázali. Holek jako Lui potkáte na FB tucty i u nás. Akorát, že pro ně je to jen fantazie. Něco co by se jim líbilo a sní o tom. Ale když skutečně dojde na lámání chleba, stydí se vůbec svléknout, a proto mi příběh přišel opravdu smutně nedotažený a plný děr. Docela by mě zajímalo jestli by autorce tuhle práci vydali, kdyby neměla otce editora.

1 31.07.2017