Miszda komentáře u knih
Kniha popisuje každodení realitu KLDR z pohledu jejích obyvatel, ať už vyšší nebo nižší třídy i z pohledu cizince a jak ho místní vnímají. Dle kapitol je rozdělena na život na koleji/univerzitě, ve městě, mimo město ... poslední kapitolou je úvod do historie Koreje (nadvláda Japonska, vznik KLDR a Korejská válka), kterou bych možná mnohem více ocenila, kdybych si přečetla na začátku, jelikož v průběhu knihy se tato období a události zmiňují velmi často.
Celkově se mi kniha líbila, jsou zde popsány zvyky nebo spíše uměle vytvořené tradice, i to jak k nim došlo, jak v průběhu let až do dnes (ne)fungovalo hospodářství, jak vypadá obchod nebo restaurace, jak to mají s vojenskou službou, tajnou policií a co všechno stát nařizuje nebo "doporučuje".
Zpočátku měla kniha velmi rychlý spád a u mě se střídal jeden šok za druhým, to cca v polovině polevilo, ale na druhou stranu když si uvědomíte, že je zde popsána realita a nikoliv fikce, jste rádi že ne každý prohřešek je trestán smrtí.
V knize se trochu přeskakuje a vrací se k událostem a místům, ale to závisí spíše na rozvržení kapitol, takže kniha nejde úplně chronologicky.
Jako ročník 97 jsem nejspíš jednou z těch na které kniha cílí a toto téma jako námět knihy velice vítám, neboť jak název vypovídá většinu z tohoto období (1948-1989) nás v dějáku opravdu neučili. Líbí se mi strukturování knihy do kapitol po dekádách, popis co je pro ta léta typické a že se nezabývá pouze politikou, ale i běžným životem obyvatel. Když to vezmu subjektivně, je pro mě kniha v některých částech možná stručná ale spíše proto že jsem například fanda seriálu Vyprávěj. Každopádně třeba o letech 1948-68 jsem měla informace poněkud pomotané a kniha mi je seřadila a doplnila. V závěru knihy jsou i rozhovory s pamětníky, kde se mi líbí různorodost lidí a poukazání na více úhlů pohledu.
Nakonec jen dodám že i když jsou zde popisovány těžké a smutné situace, vtípky autorky to skvěle odlehčují ale zároveň neznevažují.
V jednotlivých částech knihy je jsou popisovány příběhy postav z jejich běžného života, které často nejsou nijak moc zvláštní, spíše takové, které se dějí na denní bázi .... a najednou je na situaci vržen záběr z několika dalších úhlů pohledu, který zjevnou banální věc otočí naruby a donutí přemýslet jinak.
Humor autora Jonase Jonassona mě nepřestane bavit. A téměř absurdní spojení Švédska a Afriky zrovna tak. Děj v případě Sladké pomsty lehce vázl a zakončení mi nepřišlo až tak překvapivé ani moc uspokojivé, ale vnímám to tak spíše v porovnání s předchozími knihami jako Stoletý stařík ... a především Analfabetkou (za mě nejlepší autorova kniha).
Není to vyloženě pokračování série Andělé, příběh je od předchozích 4 knih vlastně oddělený, ale pár postav zůstane. Popravdě jsem byla trochu zklamaná, možná i rozzlobená, protože předchozí knihy jsou krásně rozpracované, tajemné, události mají zajímavé zápletky a všechno do sebe nakonec zapadne.
Tady mě to přišlo napsané dost na sílu, aby bylo napsáno něco dalšího, příběh téměř žádný, jen opakování stejného dokola a pak konec, který byl jediný mě trochu upoutal. Možná jsem ale zbytečně negativní a měla bych jiný názor, číst to v 16-ti jako předchozí příběh Andělů.
SPOILER:
Přirovnávat několikatisíciletou lásku Daniela a Lucindy, která se musela opakovat a vždycky skončit, k 15 dnům "pekla" na střední škole, kde se do vás musí znovu zamilovat holka která je nepříjemná jako osina ..., ale vy jste si prostě uvědomili, že těch pár týdnů spolu strávených před 3 tisíci lety bylo nejlepších ve vašem nesmrtelném životě a teď ji prostě musíte znovu mít, to mi přišlo absurdní. Pokud v tom byl jen úmysl ji dostat z pekla, kde je vlastně jen kvůli němu, pak asi OK, ale z celé knihy jsem vlastně nepochopila co je cílem. Zachránit ji a být spolu, zachránit ji protože jí to dluží? Nevím.