Mojepočteníčko komentáře u knih

Musím se přiznat, že jsem po uzmutí recenzního výtisku knížky Ve stínu arény chvíli váhala, zda jsem udělala dobře. Nevím, z jakého důvodu trpím představou, že čeští autoři mají do svých románů zpracovávat historii českou a světoví autoři zas tu zahraniční. Po přečtení několika prvních stránek však byly všechny obavy ty tam.

Příběh, který nám autorka předkládá začíná v Malé Asii a později v Milétu. Městu, ve kterém žije rodina hlavního hrdiny Brasidia. Ten přijíždí na přání otce do rodné země, aby vyslechl nepříjemnou zprávu. Vzápětí však musí nasadit vlastní krk, aby zachránil celou svou rodinu.
Brasidias se posléze ocitá v gladiátorské škole lanisty Longina. Je však vývojem událostí posledních dní zaskočen natolik, že se režimu školy zprvu rozhodne vzepřít. Postupem času však přichází na "pravidla hry". Stává se gladiátorem, který si svými výkony dokáže podmanit nejen obecenstvo v hledišti arény, ale i srdce mnohých žen.
Touží však po jediném. Vybojovat si zpět svobodu a opět se shledat se svou rodinou.

Knížka Ve stínu arény nakonec předčila má očekávání. Po dlouhé době jsem v ruce držela historický román, od kterého se mi během čtení nechtělo odtrhnout. Autorčin jazyk je příjemně čtivý, líbí se mi vykreslení prostředí i charakterů jednotlivých postav.
V počátcích četby jsem díky několika shodným prvkům smýšlela o románu jako o příběhu, který je jednou polovinou vyprávěním o silném Spartakovi, polovinou o filmovém Gladiátorovi. Nicméně rozhodně nemůžu říct, že by mě tato skutečnost při čtení knížky ovlivnila negativně. Ba naopak. A za co dávám spisovatelce největší plus - přelstila mě v Brasidiově volbě partnerky.
Co ale knize musím vytknout, byl způsob zpracování textu. Nevyhovovala mi malá písmena a mnoho textu na stránce. Dále text značně pokulhával po stylistické a sem tam i gramatické stránce. Zbytečně rozvleklá souvětí, nedotažené věty, slovosledy, zbytečné užívání ukazovacích zájmen při popisování situací apod.

I přes zmíněné nedostatky se mi knížka moc líbila a všem, co mají rádi historické romány, ji vřele doporučuji. Věřím, že Brasidias bude v očích mnohých čtenářek hrdinou, kterého si prostě budou chtít vzít okamžitě za manžela :-)

10.03.2017

Bububu Káčo! Mysteriózní thriller chceš číst? No jak myslíš. Ale abys pak byla vůbec schopná dojít si na záchod, ty poseroutko jedna :-) Joo, tak přesně tohle jsem si říkala, když jsem se pouštěla do knížky Třináctý učedník. Teď už vím, že to byly úplně zbytečný obavy.
Tenhle příběh se odehrává částečně v Norsku a částečně v Izraeli. Je to pátý díl ze série (což mi samozřejmě někde uniklo) a v jeho čele nestojí nikdo jiný než Bjorn Belto.
Bjorn ztrácí svou přítelkyni a kolegyni Victorii, která mu zanechá dopis s tajemstvím a klíč. Zanedlouho se na prahu Bjornovy kanceláře objevuje i Rebeca, mladá archeoložka, jejíž otec Moše se ztratil při vykopávkách v Izraeli. Bjorn zjišťuje, že se v sedmdesátých letech tohoto průzkumu účastnila i Victoria. Objevují se drobné útržky souvislostí a Bjorn s Rebecou se společně pouští do pátrání.
Rovnou říkám, že jsem od knížky čekala víc. Neříkám, že se čte vyloženě špatně, ale způsob, jakým je v ní dávkované napětí se mi poněkud nepozdává. Místo toho, abych si s každým nově objeveným kouskem skládačky sedla na zadek, nevzmohla jsem se ani na pouhopouhé aaach!
Hlavní hrdina pro mě byl takovým míšencem Indiana Jonese a Roberta Langdona, což bylo možná způsobeno i tématikou, podobnou Navíc - a je to možná jen moje hloupá naivní představa, bych od člověka, který kandiduje na profesora, neočekávala bezradně zamilované vnitřní monology. Zvlášť ne takové, které se vztahují k člověku, jehož viděl poprvé, pardon vlastně podruhé v životě.
Tenhle výběr se mi zkrátka nepovedl. Příběh ve mě nevyvolal žádné emoce a taky jsem si z něj v podstatě neodnesla nic navíc. Nicméně netvrdím, že by se někomu nemohl líbit.
Zkuste a uvidíte :-)

24.02.2017

V loňském roce jsem se žánr fantasy snažila pokořit celkem 2x. Poprvé jsem sáhla po Sarah J. Maas a její knížce Dvůr trnů a růží. Podruhé šlo o Stránky světa od německého autora Kaie Meyera. Ani jedna z nich mě však nepřiměla, abych si nadpřirozeno, vládnoucí magickému fantasy světu, zamilovala. A pak, když jsem se rozmýšlela, kterou knížku začnu číst v únoru jako první, mi do očka padla Sabaa Tahir a její Jiskra v popelu...

Příběh nás zavádí do prostředí podobného antickému Římu. Jeho prostřednictvím zavítáte na výcviková pole, posadíte se na tribunu amfiteátru, projdete školními učebnami a s největší opatrností proběhnete kolem kasáren.
Elias pochází z ctihodného rodu Veturiů. Zbývá mu už jen jeden jediný den k tomu, aby se stal Maskou - bojovníkem, tvrdě vycvičeným na Šerosrázké akademii. Je tedy zástupcem utlačovatelské mocnosti zvané Impérium. Laia je chudá dívka z kmene Učenců, která má jediné poslání - osvobodit bratra, odvlečeného při nájezdu jednou z Masek. Je si však dobře vědoma, že sama nic nezmůže. Proto se rozhodne vyhledat Odboj. Ten jí přislíbí bratrovu záchranu výměnou za účast na nebezpečné misi. Jejím úkolem je špehovat coby otrokyně u samotné velitelky Šerosrázu, proslulé svou příšernou krutostí.
Přátelství nebo nenávist? Na tuto otázku si Elias i Laia budou muset odpovědět v okamžiku, kdy se jejich cesty na Šerosrázké akademii navzájem propletou.

Jiskra v popelu je epická fantasy. To znamená, že se dočkáme ještě dalších dílů a musím konstatovat, že je to fajn, protože jsem na další osudy hrdinů této knihy moc zvědavá.
Autorčin způsob psaní je velmi strhující a poutavý. Nenechá vás vydechnout. Z každé kapitoly sála napětí a v okamžiku, kdy vrcholí, jen zalapáte po dechu a musíte se smířit s tím, že se konec dozvíte až později, poté, co si přečtete kapitolu, týkající se té druhé z hlavních postav. Knížka má tedy dvě dějové linie, které se navzájem proplétají a doplňují. Jedna patří Elyasovi, druhá Laie.
Zajímavé mi přijde i zasazení do prostředí podobného již zmiňovanému antickému Římu. Měla jsem tuto informaci v povědomí dřív, než jsem začínala knihu číst. Nicméně mě autorka svým pojetím nikam netlačila. Moje fantazie a představivost tak mohly v klidu pracovat. Postavy už byly narozdíl od prostředí propracované a vykreslené mnohem více. Posledním kladným rysem je bezesporu nádherná obálka, která se doopravdy moc povedla.

Suma sumárum. Nevěděla jsem do čeho jdu a musím s potěšením konstatovat, že jsem po dočtení tohoto příběhu rozhodně nebyla zklamaná. I tak jsem ale pro psaní této recenze těžko hledala správná slova. Pořád se totiž kouzelným světům fantasy románů nemůžu dostat tím správným způsobem pod kůži.

07.02.2017

Dvanáct zimních povídek protknutých Vánocemi, láskou, kouzly a tajemstvím. Pro mě opravdu hodně odlehčená knížka, bohužel zvolená ve špatnou dobu. Nějakým způsobem jsem zkrátka přehlédla slovo Vánoce na zadní straně knihy, a proto pro mě bylo její kouzlo poněkud pomíjivé.
Povídky jsou čtivé, mnohdy s překvapivým závěrem. Obálka knihy je velmi příjemná na dotek a i po grafické stránce je moc pěkně zpracovaná.
Knížku bych doporučila především skupině čtenářů YA literatury, ale pokud i někdo jiný zatouží po něžných příbězích, které dokáží zahřát v nepříjemně mrazivých dnech, pak může po knize sáhnout i on.

1 06.02.2017

Když jsem byla na autogramiádě Patrika Hartla, neodolala jsem a tajně se prošla celým Neoluxorem. Inkognito jsem byla až do chvíle, kdy mi sympatická slečna pokladní podávala zařízení na platební karty, abych zadala svůj pin. Měsíční svit nad Paříží mě na první pohled zaujal svou obálkou. A na ty já si prostě potrpím. Ale to už víte. Anotace taktéž zajímavá a tak se mnou knížka spolu s několika ostatními odjela z Prahy domů.

Příběh se odehrává v období po první světové válce. Helena je mladou nadějnou malířkou z vysoce postavené rodiny, která se po dohodě se svým snoubencem rozhodla své pětileté zasnoubení zrušit. Pro společnost je toto rozhodnutí šokující a své opovržení dává Heleně výrazně pocítit.
Helena se proto vydává na roční pobyt do Paříže, kde žije pod střechou své volnomyšlenkářské tety a pravidelně navštěvuje malířskou akademii. Ve Francii poznává mnoho nových lidí, mezi nimiž se postupem času najde i několik opravdových přátel. A nejen to.
Tuhle knížku jsem brala do rukou po Atlasu mraků (David Mitchell) a Dvou slovech jako klíč (Josef Formánek), coby oddechovku. Zpočátku se příběh jevil přesně tak, jak jsem si ho představovala. Kapitoly dlouhé tak akorát, text byl příjemně nenáročný, prostředí a historické období podle mého gusta....ALE!
Někde kolem sté stránky už mi text začínal být mírně proti srsti, po polovině jsem začala oddechovat, ke konci už jsem úpěla nahlas a DOKONCE protočila několikrát oči v sloup!
Říká se mi to těžce, leč musím upřímně přiznat, že mě knížka prostě nedostala. Pokud ji mám shrnout jako celek, byl pro mě tento příběh poněkud nevýrazný, s přibývajícími stránkami snadno rozklíčovatelný a některé monology na mě působily dokonce tak nějak....vyumělkovaně. A co mi nesedlo už vůbec, byl způsob zapojení skutečně existujících literátů té doby do příběhu. Snažila jsem se pochopit autorčin záměr prostřednictvím přečtení závěrečných dodatků ke knížce, ale nepovedlo se.
Plus bych dala obálce, lehkosti s jakou je napsaná a pasážím, ve kterých autorka líčí pobyt včetně dění na malířské akademii, malířské techniky nebo práci s jednotlivými výtvarnými potřebami.

Nemyslím si, že by knížka byla úplně příšerná, rozhodně jsem měla v ruce mnohem horší kalibr, ale mě bohužel neoslovila. Byť se zdála být slibná. Doporučila bych ji čtenářům (čtenářkám zejména), kterým nevadí jednoduše napsané romány s velkou dávkou romantiky. Věřím, že si knížka dovede najít mezi knihomoly své obdivovatele, můj obdiv však nezískala.

28.01.2017