Mojepočteníčko komentáře u knih

Knihu Mengeleho děvče jsem dostala jako dárek se slovy: „Doufám, že tohle nebudeš číst přes vánoční prázdniny?!“ Nečetla jsem. Ne proto, že bych si běžně nechávala do výběru knih na čtení mluvit. Ale protože jsem prostě neměla chuť po ní sáhnout. Až teď.
Červený hřbet knihy mě v knihovně asi jistým způsobem lákal a provokoval zároveň. Vytáhla jsem ji. Z přebalu se na mě dívala usměvavá tvář mladé a sympatické dívky Violy Stern Fisherové. A právě o ní tato kniha pojednává…

Viola Stern Fisherová žila ve slovenském Lučenci. Měla své sny, plány, ambice.
V šestnácti letech se také poprvé a opravdově zamilovala. Ale ani jejím snům, ani jejím plánům či dokonce lásce nebylo přáno. Přišla druhá světová válka a sní i přísná nařízení, týkající se Židů. Nejprve odvlekli její dva bratry do pracovních táborů, později ji společně s rodiči přesunuli do židovského ghetta a odtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi. Tehdy ještě neměla tušení, co všechno bude po příjezdu následovat.
Osvětim však nebyla její poslední zastávkou. Celkem prošla čtyřmi koncentračními tábory, přestála Mengeleho pokusy a nakonec společně s dalšími třemi vězeňkyněmi zorganizovala při pochodu útěk. Kniha reflektuje její život před válkou, během ní a po ní. Bez obalu, realisticky, syrově…

Před autorkou knihy doslova smekám. Memoáry Violy Stern Fisherové jsou zpracovány tak, že se vám jen těžko budou odtrhávat oči od stránek. Všechny myšlenky, pocity i situace jsou popisovány bez obalu či zbytečného opisování a přikrášlování. Každá informace, kterou v průběhu čtení získáte, ve vás zanechá hlubokou stopu. Po dočtení se sami sebe budete dokola ptát, zda se vám vše o čem jste právě četli, jenom nezdálo a jak je jenom možné, že se vůbec kdy něco takového dělo.

Pokud vás toto téma zajímá, knihu vyzkoušejte. Vřele ji doporučuji, ale zároveň upozorňuji, že tentokrát půjde o skutečně silný zážitek. Aspoň pro mě skutečně byl.

Každý měsíc se snažím zařadit mezi přečtené knihy aspoň jednu, která by pocházela z pera českého autora. Tentokrát jsem pro svůj záměr vybrala útlou knížečku z dílny nakladatelství Plus, nesoucí název Tržiště od spisovatele Petra Huga Šlika…

Představte si místo, které doslova přetéká různými druhy zboží a hraje všemi barvami. Všude je ruch a prodavači se navzájem hlasitě překřikují. Vzduch je prosycený nesčetným množstvím vůní. Můžete si vybrat, zda se nejprve vydáte po stopách čerstvé kávy nebo dáte přednost pečivu, zemité vůni zeleniny a o poznání sladší vůni ovoce. Všechno tohle lze označit jedním jediným slovem – Tržiště. A právě na tomto místě se odehrávají příběhy jednotlivých povídek.
V knize se setkáte s deseti různými postavami. Každá z nich má svým způsobem určitou minulost, pomocí které se postupně propracujete až do současného dění. Ačkoli jsou jejich životní osudy rozdílné, spojuje je právě místo, na kterém se všichni nachází.

Jak už jsem se zmínila, v knize najdete deset kapitol, deset postav, deset různých osudů. Není však nutné, abyste jednotlivé kapitoly četli postupně od první do poslední. Můžete se do nich pustit na přeskáčku. A jestli se mi něco doopravdy líbilo, pak je to fakt, že si závěr každé kapitoly v podstatě musíte sami domyslet. Pak dojdete k další, kde se vám vaše mínění může potvrdit, vyvrátit nebo dostat úplně jiné rozměry. Příčinou je vzájemná návaznost propojenost jednotlivých příběhů. Jsou rozdílné a přesto v jistých ohledech stejné.
Myslím, že v tomto případě lze na tržiště pohlížet nejen jako na místo, kde dostanete čerstvé pečivo nebo ryby, ale zároveň jako na místo, kde se nezávisle na sobě setkává velké množství lidských osudů, odvíjejících se od dosud prožitých životních zkušeností každého jedince.
Každý z nás v sobě vlastně takové malé tržiště nosí celý život. Z jednoho stánku se ozývá naše povaha, z jiného pokřikují emoce… a všechny stánky dohromady vytváří jediné – naši osobnost, se vším všudy, takovou jak je.

Kniha Tržiště je nesmírně čtivou a příjemnou záležitostí, kterou Vám ráda doporučuji k přečtení.

5 30.03.2018

Volání netvora patří v mém případě do skupiny knih, které v určitou chvíli doslova zasypaly internet, knižní blogy a sociální sítě především. Často se mi stává, že si nějakou konkrétní knihu vyhlédnu dopředu, ta náhle získá mezi čtenáři vysokou popularitu a pak je všude. Což mě paradoxně od jejího pořízení, minimálně na nějakou dobu, odradí. Čekám až prvotní boom pomine, abych si příběh mohla vychutnat po svém a míněním okolí byla minimálně ovlivněná.
Kniha prozatím není trvalým inventářem mojí knihovny, ale věřím, že se jím časem stane...

Conor je tak trochu malý dospělák. Žije bez otce a má velmi vážně nemocnou maminku, která podstupuje náročnou a prozatím neúspěšnou léčbu. Už si zvykl, že musí spoustu věcí zvládnout sám. Jako třeba udělat si snídani, vyprat prádlo, přežít šikanu ve škole nebo ošklivou noční můru, která ho pravidelně budí ze spaní.
Dominantou okolí, které lze snadno pozorovat z okna chlapcova pokoje, je mohutný tis. A ten si pro Conora jedné hluboké a temné noci přichází. On sám překvapivě nepociťuje strach a nakonec dokonce přijímá jeho nabídku, aby vyslechl tři příběhy, které mu se mu netvor rozhodne předložit. Na oplátku chce také jeden slyšet. Jeden, který nebude vycházet z jeho děsivých úst, nýbrž z těch Conorových. Řeknete si, že vyprávět příběh, je přece snadné. Souhlasím. Mnohem těžší je ale vyprávět příběh, o kterém víte, že vás donutí připustit si pravdu. Takovou, jež vás hluboce zasáhne a ještě dlouho poté velmi bolí. A přesně toho si netvor na Conorovi žádá...

Jedna z prvních věcí, které mě na knize upoutaly, byly ilustrace. Absolutně mě uchvátily a opravdu skvěle podtrhovaly atmosféru celého vyprávění. Příběh sám o sobě je velmi čtivý. Ústředním motivem je noční můra, která Conora noc co noc pravidelně navštěvuje a zároveň zprostředkovává jednotlivá setkání s netvorem. V tomto propojení také velmi intenzivně působí a proměňuje povahu a způsoby jednání hlavního hrdiny v konkrétních situacích.
Ústředním tématem je smrt, vina a odpuštění. Možná si řeknete, že nejde o nic neobvyklého. Ale věřte, že pokud to celé prožijete očima třináctiletého chlapce, který cítí a zároveň v sobě dlouhodobě dusí ohromné množství bolesti a provinění, uvědomíte si, jak moc silný příběh to doopravdy je o závažnosti tématu nemluvě.

Pokud jste četbu této knihy odkládaly podobně dlouho jako já, myslím, že je načase, abyste se do ní pustili. Za mě velké doporučení!

5 29.03.2018

Na knihu Pod sněhem české, velmi oblíbené a na sociálních sítích sdílené autorky Petry Soukupové jsem se chystala bezmála rok. Čekala jsem na tu správnou chvíli. Letos nás na nějakou dobu ještě navštívily silné mrazy, sníh nevyjímaje, a proto jsem se rozhodla, že je načase vyndat ji z knihovny...

Mohlo by se zdát, že téma knihy není nijak zvlášť pozoruhodné. Tři sestry se vydávají na cestu, aby v rodinném kruhu oslavily narozeniny svého otce. Mimo nich se do auta naskládají čtyři děti a pes, z čehož lze předpokládat, že právě tito pasažéři budou mít částečně podíl na tom, jak se bude celá výprava odvíjet.
Během jízdy se stanete účastníkem různých situací, ovlivněných vzájemnými vztahy mezi sestrami, prostorem, ve kterém se tato početná skupina nalézá i drobnými sourozeneckými křivdami, které byly součástí dětství a každá ze sester je v sobě nevyřčené po dlouhá léta uchovávala. A dětské rozmary jim na náladě rozhodně nepřidají. Ani jedna z nich však netuší, že největší překvapení je teprve čeká v domě jejich rodičů...

Knihu Pod sněhem vydalo nakladatelství Host, což je samo o sobě předpokladem, že půjde o kvalitní literární kousek. Už název napovídá, že se v knize setkáme s nejedním tajemstvím, která budeme prostřednictvím krátkých kapitolek pozvolna rozklíčovávat.
Během čtení proniknete hluboko do charakterů jednotlivých postav. Každá ze tří sester je jak typově, tak charakterově jiná. Blanka je mírná, ztělesňuje ideál dokonalé rodiny a nepřipouští si, že by tomu mohlo být někdy jinak. O poznání ráznější Olga neměla v lásce zrovna štěstí a svoje dítě vychovává sama. Respektive s dopomocí slečny na hlídání, což mnohdy přináší nejedno výchovné úskalí. A sebe samotnou často přesvědčuje, že muže ke svému životu rozhodně nepotřebuje. Kristýna zápasí se vztahy o sto šest. Jinak to ani v případě, že si najdete partnera již zadaného vlastně nejde. Nic jiného jí v životě starost prakticky nedělá, což mnohdy jejím sestrám bývá trnem v oku.
Reakce, ke kterým během cestován dochází v rámci vzniklých situací, v sobě ukrývají řadu drobných nesrovnalostí i averzí, pocházejících již z dětství, přesto dosud nevyslovených zcela nahlas. Hlavní linku doplňuje vyprávění jejich matky, která nás seznamuje s vlastním životním osudem, studentskými sny počínaje a skutečnou realitou svého osobního života konče.

Kniha Petry Soukupové je z mého pohledu velmi propracovanou záležitostí, kdy se vše točí kolem tématu, které se dotýká především podstaty rodiny, jejích typech, postavení a funkčnosti nejen v soudobé společnosti. Zároveň poukazuje na proměnlivost jednotlivých reakcí v závislosti na konkrétní situaci, odkrývá různé lidské nešvary a taktéž drobné radosti, které život jako takový pro změnu pozitivně obohacují.

Pro mě osobně byl tento příběh příjemným literárním zážitkem a k přečtení vám ho velice ráda doporučuji.

Kniha Magonie mě přilákala nejen svojí překrásnou obálkou, ale i anotací, která zněla velmi lákavě. A protože opět nastal čas, kdy jsem si potřebovala ‟oddechnout“, sáhla jsem právě po ní.

Aza trpí od dětství vážným onemocněním plic. Je jen s podivem, že jí lékaři dokázali udržet při životě už patnáct let.
Jednoho dne, když se venku strhne ošklivá bouřka a Aza se ze svého místa ve školní lavici podívá oknem ven, spatří neobvyklý úkaz. Z tmavých mraků vyplouvá loď a někdo na lodi volá její jméno.
Všichni až na Jasona, Aziina nejlepšího přítele a stálého společníka si myslí, že jde o vedlejší účinek léků, které Aza na své onemocnění užívá. Ona sama je však díky svým pravidelně se opakujícím snům přesvědčená, že možná do světa, ve kterém žije, tak úplně nepatří.
Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a dívka se shodou nešťastných okolností skutečně probouzí v novém světě. Ve světě, kde se může bez potíží nadechnout
a disponuje mocí, o které neměla doposud žádné tušení…

Příběh, který jsem během jednoho dne přečetla, ve mně vzbudil mnoho rozporuplných pocitů. Představa, že se na nebi ve skrytu nadýchaných mraků prohání lodě, mající své poslání, zkrátka a dobře, že existuje ještě jiný, odlišný svět, se mi moc líbila. Avšak troufám si říct, že by si zasloužil více pozornosti ve svém propracování. Stejně tak jednotlivé děje, které se v něm odehrávaly. Měla jsem pocit, že jsem hned tady, hned támhle. Všechno se na můj vkus sbíhalo příliš rychle.
Vztah s jednotlivými postavami zůstal na neutrálním bodě. Nemohu říct, zda mi byly sympatické či nikoli. Nestihla jsem je totiž pořádně poznat a vlastně jsem k tomu ani nedostala příležitost. Výjimku pro mě osobně tvoří Jason. Aziin nejlepší přítel. On jediný pro mě představoval pevný bod. Viděla jsem před sebou šestnáctiletého kluka s rozčepýřenými vlasy, dokázala jsem se vcítit do způsobů, jakými řešil jednotlivé situace a pochopit všechny pocity, které se v něm během příběhu odehrávaly.

Magonie je příběh, který své kouzlo do jisté míry určitě má. Existují momenty, které budete prožívat se zatajeným dechem, a pak chvíle, kdy nebude vědět, co si zrovna myslet. Tak či ona, knihu k přečtení určitě doporučuji. Odteď už je jen na vás, jaký názor si na ni uděláte…

17.02.2018

Mám ráda příběhy z druhé světové války. Vím, osudy hlavních postav bývají velmi kruté. Zvlášť pokud jde o příběhy, odehrávající se v prostředí koncentračního tábora. Tanec s nepřítelem je jedním z nich. Nejde o dějový román, jde o vzpomínky, vyprávěné ústy jedné z přeživších – Roosje Glaserové…

Roosje byla krásná, chytrá, podnikavá a velmi svéhlavá žena. Už jako dítě propadla kouzlu tance, který ji pak v různých obměnách provázel až do konce života. Avšak v oblasti vztahů jí nebylo příliš přáno. Mimo Wima, její první velké lásky, ji prakticky všichni další muži více či méně zradili.
Rosita, jak si občas říkávala, však svůj životní optimismus v žádné z těžkých životních chvil neztrácela. A to ani v okamžiku, kdy přišel onen osudný povolávací rozkaz.
Ano, i Roosje Glaserová patřila do inventáře koncentračního tábora Osvětim…

Paul Glaser navštívil jednoho dne se svou manželkou a kolegy Osvětim. Ve vitríně s kufry objevil jeden, který nesl jeho jméno. Byl překvapený, přestože mu historie rodiny byla v té době už velmi dobře známa. O svém původu však dlouhou dobu nevěděl a rozluštění této hádanky mu několik let trvalo, protože jeho otec, bratr Roosje odmítl se svým synem na toto téma jakkoli hovořit.
Jak už jsem podotýkala v úvodu, nejde o příběh v pravém slova smyslu. Jsou to poutavě vyprávěná fakta, která nám autorovým přičiněním předkládá samotná Roosje. Mezi její vyprávění jsou vloženy kapitoly, prostřednictvím kterých můžeme sledovat autorovo pátrání po historii vlastní rodiny.

Pokud se faktografických publikací bojíte, u této svůj strach můžete s klidem zahodit. Kniha je skutečně nádherně zpracovaná, navíc doplněná spoustou dobových fotografií, díky kterým na vás bude toto vyprávění působit mnohem realističtěji.
Roosje Glaserová byla mimořádně silná žena, která si získala můj neskonalý obdiv. Nikdy nepřestávala věřit a vždy odcházel s hlavou vysoko vztyčenou.

Tanec s nepřítelem patří dle mého názoru mezi knihy, které by si měl přečíst každý. Ať už chceme nebo ne, tohle zkrátka je a vždy bude jedna z velkých kapitol naší historie…

1 15.02.2018

Když jsem tuhle knihu zahlédla na e-shopu Levných knih okamžitě jsem po ní sáhla. Název mi byl velmi, velmi povědomý a téma znělo lákavě. Osudy našich československých RAF letců, vycházející ze skutečných vzpomínek autora. Zkrátka a dobře, takový příběh mi rozhodně nesměl v knihovně chybět!

Příběhem nás po celou dobu provází Hezounek, nejmladší z celé skupiny letců. Seznamuje nás s každodenní rutinou své letecké posádky, s drobnostmi, jimiž si společně s přáteli život ve vojenské službě zpříjemňuje a nevynechává ani podrobné líčení leteckých akcí, do kterých je povolán.
A protože svou přezdívku nemá pro nic za nic, asi vás nepřekvapí, že si na základně vyhlédne dívku, do které se hluboce zamiluje. Patricia jeho city opětuje a i když oba žijí v době, kdy jedna jediná vteřina může člověku doslova převrátit život naruby, oba prožívají vztah naplno a plánují společnou budoucnost.
Záhy však přichází ONA vteřina, která běh událostí, Hezounkův život nevyjímaje, zcela změní...

Knihu Nebeští jezdci jsem četla ihned poté, co jsem si ji přinesla domů. Nemohu tvrdit, že by byla špatně napsaná, přesto mě čtení zhruba do poloviny přespříliš nebavilo. Ano, vnímáte jejich nesnadný život, prožíváte strach i napětí ve chvílích, kdy je celá posádka ve vzduchu, pousmějete se v okamžiku, kdy je skupina zase zpět a něčím se baví. Zkrátka JEN čtete a čtete dál bez větších emocí.
Pak ale přijde zvrat. Malá chvilka, kdy se nadechnete a při výdechu jen překvapeně zavrtíte hlavou. A to budete dělat až dokonce knihy, protože začnete nad celým příběhem intenzivně přemýšlet. Mě osobně asi nejvíc ze všeho udivovala odevzdanost, s jakou hlavní hrdina přijímal svůj náhlý úděl.
Po přečtení knihy jsem shlédla i stejnojmenný film a musím se přiznat, že se mi vůbec nelíbil. Některé pasáže byly úplně jinak nebo zcela vynechané a to mě prostě rozčilovalo. Rozumím, že v tehdejší době asi nebylo tolik možností, jako máme dnes. Ale...

Ačkoli jsem s románem tak trochu bojovala, určitě vám Nebeské jezdce k přečtení vřele doporučuji! Možná po jeho přečtení zjistíte, že v těžkých chvílích stojí za to zatnout zuby a brát život takový, jaký skutečně je...

3 13.02.2018

Přišel čas na druhý díl "princeznovské" série, a tak jsem se do něj s chutí pustila. Neměla jsem strach, že by mě nějak zklamal, navíc mě poháněla zvědavost, jak se příběh bude dál vyvíjet...

America dostane další šanci. Tentokrát je jejím úkolem Maxonovi dokázat, že jí může plně důvěřovat. Tento závazek se na první pohled zdá být velmi snadným, ale America se znovu a znovu dostává do situací, kdy na povrch vypluje její svéhlavost a impulzivita.
A co víc - v paláci se stále pohybuje Aspen, který jí neustále připomíná nejen život, kterým žila před vstupem do Selekce, ale i lásku, o kterou se sám svým rozhodnutím připravil.
America se stále nemůže rozhodnout, co ve svém životě vlastně doopravdy chce. Navíc zjišťuje, že není jedinou dívkou, která měla možnost navázat s princem Maxonem užší a vřelejší vztah. A to ji v jistý okamžik doslova srazí na kolena...

Druhý díl young adult série Selekce se mi rovněž velmi líbil. Příběh je jednoduchý, svižně napsaný a po obsahové stránce nenáročný. Nejde sice o kdovíjak náročné čtení s nečekanými zápletkami. Přesto si myslím, že jde o příjemnou "oddechovku", u které si krásně odpočinete po nějakém náročném příběhu.

Nyní mě čeká třetí díl a já už se moc těším jak to s Americou, Maxonem, Aspenem a dalšími dívkami ze Selekce nakonec dopadne.

3 13.02.2018

Život, na který metr nestačí, byl jedinou knihou, kterou jsem si po Vánocích odnesla z knihkupectví. Davy v tu dobu neztratily na své síle a mě nebavilo se jimi prodírat. V regálu mi padla do oka, přesto jsem ji několikrát odložila a znovu se pro ni vrátila, než jsem ji odnesla k pokladně. A teď po jejím přečtení jsem jen a jen ráda, že jsem si vybrala právě ji.

Karolina ve své knížce vypraví o životě na vesnici, kam se společně se svojí mámou Danielou a bratrem Bertíkem přestěhovala z Prahy. Daniela se rozhodne vydat na dráhu chovatele domácí havěti – kozami počínaje a psy konče. No a Karolina musí chtě nechtě přiložit ruce k dílu.

Už dlouho se mi nestalo, že bych se při čtení nějaké knihy smála nahlas. Ale tahle to dokázala! Kniha je krásně graficky zpracovaná. Mimo ilustrací a samotného textu najdete na jednotlivých stránkách také vtipně komentované postřehy ze života. Kapitoly nejsou dlouhé a čtení vám nezabere příliš mnoho času. Dočtete ji ani nebudete vědět jak. Příběhy jsou lehké, čtivé, sebekritické a velmi, velmi vtipné.

Pokud zatoužíte po naprosté oddechovce s velkou dávkou humoru, pak pro vás bude kniha Karoliny Mikšíkové tím pravým ořechovým.
Velké doporučení!

Jak už jsem předesílala v předchozí recenzi (jednalo se o knihu Parfém, příběh vraha), půjčila jsem si před Vánoci od své kamarádky z práce dvě knihy. Patřily její mamince a Danuška oba příběhy zbožňuje. Už to pro mě bylo dobrým čtenářským znamením. Vítejte tedy u recenze na knížku Nechte prosím kytky žít od Johanna Maria Simmela...

Charles Duhamel je výborný právník, kterému se z maléru podařilo vysekat nejednoho zločince. Úspěchy v soudní síni tak jdou ruku v ruce s penězi, kterých s oblibou užívá manželka Yvonna. Tu sice nenávidí, ale zároveň ji nemůže opustit. Jednoho večera přijme Charles naléhavý telefonát a okamžitě se letecky vydává do Vídně. Na letadlo je však spáchán teroristický útok. Bezprostředně po přistání vybuchne na jeho palubě bomba.
Charles jako zázrakem explozi přežije. Spolu s tím se mu nabízí možnost začít úplně nový život. A tu se rozhodne využít. Jako Peter Kent se znovu, tentokrát osudově zamiluje a krůček po krůčku si plní své životní sny. Cesta novým životem však není nijak snadná a Charles Duhamel alias Peter Kent se v budoucnosti ještě musí potýkat s mnoha přízraky své minulosti...

Musím se přiznat, že mi tenhle příběh dal skutečně zabrat. Především dění v jeho závěru, které jsem musela Danušce každý den po příchodu do práce interpretovat, abych se ze svých pocitů vypovídala.
Tato kniha zcela jednoduše vypráví o lidském životě a úskalí, které ho provází. To, co pro někoho může být nepochopitelné, je pro jiného zcela samozřejmé. A i když se někdy snažíte žít jak nejlépe umíte, osud si s vámi dokáže v jistý moment pohrát podle svého.
Kapitoly nebývají dlouhé a text je velmi čtivý. Postav sice není v příběhu málo, nebude však těžké se mezi nimi orientovat a propojit si, s jakou životní etapou Charlese Duhamela jsou spjaty.
Z každé přečtené stránky na vás dolehne nesmírné množství emocí. Budete se usmívat, nechápavě kroutit hlavou, v napínavých momentech tajit dech. A když tento příběh dočtete až do konce a dozvíte se, jak to vlastně všechno dopadlo, Možná vámi projede zvláštní vlna smutku a lítosti. Aspoň já jsem to ta cítila.

Knihu k přečtení rozhodně doporučuji. Je mi ctí, že jsem ji mohla číst...

2 28.01.2018

Máte rádi pohádky? Já teda jo, i když už jsem dospělák. Zhruba rok mám doma knižní young adult sérii Selekce. Pořád jsem si plánovala, jak ji začnu číst a vybírala tu nejvhodnější příležitost. A nastala právě teď. Ale abych to upřesnila - po přečtení hlubšího příběhu většinou sahám po něčem odlehčeném, to je takové moje nepsané pravidlo. A jelikož tím hlubším příběhem byla kniha Parfém, příběh vraha, bylo namístě vzít do rukou právě první díl oné princeznovské série…

America je dívka z nižší kasty. Umělkyně. Žije běžným životem a radostí ji naplňuje láska k Aspenovi, který je ještě o kastu níž než samotná America.
Nastává chvíle, kdy si následník trůnu má vybrat svou manželku, a proto se královská rodina rozhodne vyhlásit soutěž, během které by si princ měl svoji manželku vybrat – Selekci.
Aspen Americu vyzve, aby se do soutěže zapojila, ačkoli po tom ona sama netouží. A už vůbec nepředpokládá, že by se mohla stát jednou z vybraných dívek. Opak se ale stává pravdou a America odjíždí na místo, po kterém touží snad každá dívka. Do paláce prince Maxona….

První díl pohádky. Jinak to říct nemůžu. Snadno předvídatelné, ale tak pěkně napsané! Musím se přiznat, že jsem před čtením tohoto příběhu měla spoustu obav. Už jsem v ruce pár young adultovek měla a trošku s nimi bojuji. I když je to pro mě značka nenáročnosti a toužím si při čtení náležitě odpočinout, neznamená to, že od knihy nemám žádná očekávání. Že třeba nechci putovat fantastickým světem, prožívat osudy hlavních hrdinů nebo se třeba zamilovat. Takže asi tak.

Za mě určitě velké doporučení. Velmi pěkně se čte a vybízí k tomu, abyste se v jednom kuse usmívali.

Nemohu říct, že bych v knihovně neměla dost knih. Ale když máte ve své blízkosti člověka, se kterým lásku ke knihám můžete sdílet, ba dokonce máte v tomhle směru velmi podobný vkus, je přímo na místě, si sem tam nějakou knihu půjčit. Před Vánoci jsem si od své milé kolegyně a kamarádky Danušky půjčila její dvě Milované. A tady je recenze na první z nich. Vítejte u recenze na knihu Parfém – příběh vraha od Patrika Süskinda.

Paříž v 18. století. Špinavá, nevzhledná, plná toulajících se chudáků, ukřičených a unavených trhovkyň. Uprostřed toho všeho se pod prodejním pultem jedné z žen ozve křik novorozence. Dítěte, které se narodilo na shnilých vnitřnostech ryb a všelijakých zbytcích rybího masa. Jeho matka o něj nestála a tajně doufala, že zemře. Ale nestalo se tak.
Jean – Baptista Grenouille neměl lehké dětství. Putoval do sirotčince a ve třinácti letech byl prodán do koželužské dílny, kde tvrdě dřel. Už tehdy si ale uvědomoval, že jedním z jeho životních úkolů je přežít. Výjimečným ho totiž činil jeho silně vyvinutý čich. A právě proto se snažil přežít všechno, co se přežít dalo. Věděl, že jeho osud se teprve naplní.
Když se ocitl na prahu parfumerie mistra Baldiniho, věděl, že nadešel jeho čas. Starý Baldini ho podrobil zkoušce, ve které překvapivě obstál. Stal se jeho učedníkem a získal tím příležitost, jak dosáhnout svého cíle. Jean – Baptista si přál jediné – naučit se uchovávat vůni. Vůni člověka…

Už dlouho jsem nečetla příběh takové hloubky. Za sebe nemohu říct, že by se mi kniha četla s lehkostí. Autor je skvělým vypravěčem, hojně využívajícím popisy. Ať už jde o prostředí, postavy nebo konkrétní situace. A přece musím přiznat, že jsem každou stránku četla s nesmírným zaujetím. Dosud však nejsem schopná zaujmout konkrétní postoj k Jeanu-Baptistovi. Hlavního hrdinu si prostě buď oblíbíte, budete s ním soucítit, pociťovat zvláštní směs nechuti a hnusu nebo smysl jeho jednání zkrátka a jednoduše pochopíte. Já osobně pociťuji od každého trochu, ale konkrétní být nemůžu.

Knize bych nevyčetla vůbec nic. Byla krásná. Dokonce víc než to. A pokud máte chuť na příběh s velkým P, pak po ní rozhodně sáhněte.

3 22.01.2018

Ke knize Bohové Efesu jsem si hledala cestu delší dobu. Ne proto, že bych od ní neměla patřičná očekávání (první díl knihy - Ve stínu arény byl pro mne vskutku velmi milým překvapením). V životě knihomola jsou však zkrátka momenty, pro které po konkrétní knize nesáhnete hned. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem sebe samotnou zbytečně dlouho ochuzovala o skvělý příběh…
V prvním díle se Brasidias shodou nepříznivých okolností ocitá v gladiátorské škole lanisty Longina. Díky pevné vůli však dostává příležitost, aby se vydal do Efesu a pokusil se znovu najít svou rodinu.
Brasidiova cesta má však i své obchodní poslání. Jeho úkolem je vydat se do Pamfýlie a nalovit dostatečné množství levhartů pro Longinovy hry. Je více než zřejmé, že se jeho putování neobejde bez nesnází, nebezpečí a nástrah, které bude muset společně s přáteli, kteří ho doprovází, překonat.
Po návratu z nebezpečné výpravy se snaží žít životem spořádaného obyvatele Efesu. Avšak díky nepříznivě se vyvíjející politické situaci je Brasidias nucen opět sáhnout po svém meči….

Na začátku závěrečného hodnocení bych ráda vyzdvihla především vypravěčské umění autorky Ivanky Špičkové. Příběh je opět čtivý, popisy prostředí, situací i charaktery postav jsou i tentokrát skvěle vykresleny. Pokud ke knize usednete, nebude pro vás těžké proniknout do děje a začíst se. V pasážích, které se zabývají Brasidiovým životem v Efesu, vám autorka v podstatě předkládá obraz každodenního života lidí na konkrétním místě v určité době. Mohlo by se zdát, že se v této části knihy budete nudit. Opak je však neměnnou pravdou.

Stejně jako v předchozím díle mi nebylo příjemné zpracování textu- příliš malá písmena, mnoho textu na stránce. Občas se objevily gramatické a stylistické nedostatky. Některá souvětí jsem musela přečíst i několikrát za sebou, abych správně pochopila jejich význam.

Výše zmíněné nedostatky lze však autorce velmi snadno odpustit. Rychle zapomenete, že jste se v průběhu čtení u některé pasáže zamračili a umanuli si, že takhle by to tedy rozhodně nešlo  Pokud máte chuť sáhnout po čtivém historickém románu, budou knihy Ivany Špičkové volbou, které určitě nebudete litovat.

2 01.01.2018

Kniha Dva proti Říši mě naprosto uchvátila. Po jejím přečtení jsem měla potřebu shánět stále nové a nové informace. Druhou nutkavou potřebou bylo napsat samotnému autorovi a svoje nadšení mu vylíčit. A tak jsem se vlastně dostala k jeho další knížce. Nechala jsem si totiž doporučit Mosty do Tel Avivu…
Příběh vás přenese do období po druhé světové válce. V Československu se schyluje ke komunistickému převratu. Jan Masaryk, veden pomyslnými kroky svého otce, v sobě neustále chová demokratické cítění a snaží se tento plamínek chránit jak jen je možné. Hadasa, která s mnoha dalšími přežila hrůzy koncentračního tábora, vyčkává v jednom z nouzových táborů pro Židy a doufá, že znovu najde domov. Ehud Avriel, působící v Židovské agentuře v Palestině, je pověřen nákupem zbraní pro obranu nově vznikajícího židovského státu – Izraele. I on však touží po návratu k rodině a poklidnému životu. Dostanete možnost seznámit se i s hlavními představiteli československých komunistů – Klementem Gottwaldem, Rudolfem Slánským a jejich činností. Těmito jmény však výčet zdaleka nekončí…
Z předchozího odstavce je patrné, že je kniha rozdělena na několik dějových linií. Fiktivní prvky jsou perfektně propojeny s historickými fakty. A pokud se necháte dějem na chvíli ukolébat, vězte, že přijde moment překvapení, který vás naprosto pohltí. Budete chtít okamžitě vědět víc a zřejmě vás rozzlobí fakt, že to nebude hned. Máme tu přece i další dějové linie a ty bude zkrátka nutné nejdříve zdolat.
Přestože má kniha mnoho svých pozitiv, musím se přiznat, že jsem s ní trošku bojovala. Často jsem se v ději ztrácela a docela dlouho mi trvalo, než jsem našla správnou cestu. Neviděla bych to jako chybu autora. Pan Šulc je skutečně skvělým vypravěčem! Ačkoli jsou válečné romány mým nejoblíbenějším žánrem, moje historické znalosti nedosahují takových kvalit, které by mi umožnily román lépe vychutnat. Musím tedy přiznat, že Mosty do Tel Avivu je kniha pro skutečné ‟válečné fajnšmekry.“
Vřele doporučuji!

11 29.12.2017

Zajímavý námět a tématika 2. světové války. Ideální kombinace. Knihou Poklad pana Isakowitze jsem si chtěla spravit chuť po poslední přečtené ”young adultovce“.
Jenže….
Příběh se částečně odehrává v současnosti, částečně prostřednictvím vzpomínek jednotlivých členů židovské rodiny. Danny, jeho syn a otec se rozhodnou podniknout cestu za pokladem a odhalením rodinné historie, která byla nepříznivě ovlivněna druhou světovou válkou.
Anotace byla více než slibná. Čekala jsem napětí, silný příběh a slibovaný humor. Na nic z toho jsem však během čtení nenarazila a taky se musím přiznat, že jsem se do něj místy musela až nutit. Nenapomohl tomu všemu ani fakt, že se jednalo o příběh podle skutečnosti.
Když nad tím teď přemýšlím, kratší recenzi jsem asi nikdy nenapsala. Tentokrát mi však slova opravdu dochází. Kniha zkrátka má očekávání nesplnila.

1 04.11.2017

Žánr young adult má své příznivce, odpůrce i čtenáře nestranné. Troufám si říct, že patřím do poslední jmenované skupiny. Když jsem před rokem s psaním recenzí začínala, sledovala jsem ostatní blogery, kteří mě dovedli na mnoho knih tohoto žánru nalákat. V mé knihovně je tudíž takových knih hned několik. Prozatím jsem přečetla pouze čtyři. A kniha První konec je již třetím zklamáním v řadě…
Kate a Matt. Dva lidé, kteří se opakovaně potkávají ve třech časových rovinách. Znovu se do sebe zamilovávají a jeden druhého za různých okolností také opouští. Příběh vás každým obdobím provede, seznámí vás s životy a posláním obou hrdinů, a pak už v podstatě jen přihlížíte dění kolem nich.
Možná nemám dostatečně načteno, ale jediné, co jsem během čtení z příběhu cítila, byla jednoduchost, lacinost a naivita. Jistě, námět knihy je bezpochyby zajímavý, ale upřímně musím říct, že jsem oba hrdiny začala ve velice krátkém čase doslova nesnášet. Vadilo mi na nich snad úplně všechno, od dialogů, které spolu vedli, přes životní situace, ve kterých se nacházeli až po od první chvíle zjevnou fyzickou přitažlivost. Jak už jsem zmiňovala výše, vyjma námětu, doplněném o poutavou a z mého pohledu velmi vydařenou obálku, nemohu říct, že by mě kniha jakkoli omámila. Proto se ptám – skutečně spočívá přitažlivost tohoto žánru právě v tomto? (A ano, mluví ze mne skutečně velké zklamání)..
Než se rozhodnete knížku zařadit do nějakého internetového bazaru, chtěla bych říct na závěr ještě jednu věc – nedejte na mě. Pokud má místo ve vaší poličce a čeká na přečtení, pusťte se do ní. Třeba se v jistých ohledech mýlím. Anebo už jsem na takový příběh přespříliš stará ….

Už jste se někdy pokusili vrátit čas zpět? Anebo si to aspoň přáli? Ivan ano. Jeho matka Prahu doslova nenávidí. On se i přesto rozhodne, že její narozeninová oslava proběhne v bytě, ze kterého před mnoha lety narychlo odešli, aby začali nový život ve Francii.
Alice nemá ani přítele, ani manžela, ani příležitostnou známost. Bydlí s rodiči a opovrhuje svým otcem. Stejně tak její matka. Ivanův návrat do Čech v ní zažehne naději ve splnění nejtajnějších představ a snů. Avšak - pamatuje si na ni vůbec?
Ludvík Vajner je vdovec, důchodce s absolutním sluchem. Přivydělává si vyučováním nevidomých žáků na hudební škole a sem tam narazí na někoho, kdo zrovna potřebuje naladit svůj drahocený hudební nástroj. Navíc touží ještě aspoň jednou v životě sevřít pevně v náručí ženské tělo. Prozatím však vůbec netuší, že zanedlouho bude stát tváří v tvář člověku, který ho kdysi prostě a jednoduše udal...

Ačkoli je kniha vcelku útlá, trvalo mi její přečtení poněkud dlouho. Důvodem by mohla být jistá strojenost a strohost autorčina vyprávění. Občas jsem měla dokonce pocit, jako bych v ruce držela odbornou publikaci, zabývající se českou historií. Nenechte se však zmýlit - kniha není popisná a v textu se neobjevují pasáže typické pro naučnou literaturu tohoto typu.
Jde o román, který bezesporu vystihuje určitý úsek českých dějin, konkrétně 50.léta 20.století a režim s nimi spojený. Postavy přirozeně splývají s prostředím a není těžké je dotvořit pomocí vlastní představivosti. Přesto ale nemohu říct, že bych si mezi nimi vybrala svého oblíbence.
Ladič je příběhem o vině, trestu, přátelství, lásce nebo třeba odpuštění. Svým způsobem je tvrdý a také syrový. A přestože jsem přesvědčena, že jde o literaturu přínosnou a kvalitní, má očekávání nesplnila. Překvapivé zvraty a odhalení, po kterých jsem toužila, se bohužel nedostavily. Žádný "WOW" efekt, pouze čtení bez špetky emocí.

Jsem přesvědčená, že u této knihy bude záležet na osobním vkusu jednotlivých čtenářů. Pokud máte chuť tuto autorku vyzkoušet, neváhejte. Názor si v tomto případě musíte totiž skutečně udělat jen VY sami...

Kniha Na Větrné hůrce je příběhem, který si buď zamilujete jako celek nebo se přikloníte k názoru, že Heatcliff nebyl nikým jiným, než sobeckým, zahořklým surovcem. Pak už nebudete mít chuť se ke knize víc vracet. O shlédnutí filmového zpracování nemluvě...
Když na chvíli zavřete oči, ocitne se na severu Anglie. Příroda je tam divoká a každé roční období jí propůjčuje nezaměnitelnou krásu. Jaro je slunečné, léto horké, podzim deštivý a zima mrazivá.
Pan Earnshaw přiváží z Liverpoolu malého, opuštěného snědého chlapce, který se rázem stává trnem v oku oběma jeho dětem - Catherine a Hindleymu. Heatcliff, tak jej totiž pojmenuje, je však velmi tvrdý a každá rána ho činí ještě tvrdším.
Ve chvíli, kdy Earnshaw umírá, je Hindley manželem křehké Frances a Heatcliff Catherininým oblíbencem. Tráví s ním veškerý svůj volný čas způsobem, který je v rozporu s dobrým vychováním mladé dámy i společenskou etiketou. Catherine s Heatcliffem však na nic z toho nedbají. A pouto mezi nimi je den ode dne stále silnější...
Přítrž všemu, co spolu oba mladí lidé do určitého okamžiku sdílejí, učiní sňatek Catherine a mladého, pohledného Edgara Lintona. Ještě před tím však dívka vyjeví služebné Nelly tajemství, ukrývající se hluboko v jejím srdci. Heatcliff je v té době oběma ženám nablízku, uslyší však jen část sdělení, které ho svým způsobem nesmírně raní. Ihned poté odchází.
Svůj návrat uskuteční až za dlouhé tři roky, a poté dostane sled událostí neuvěřitelný spád...
Popravdě musím říct, že si mě tento román zcela získal. Stejně tak postava Heatcliffa. Po celou dobu čtení jsem přemýšlela nad tím, zda může člověk díky nenaplněné lásce tolik zahořknout a cítit touhu po pomstě i ve chvíli, kdy jeho vlastní dítě umírá. Uvnitř sám sebe však musel být i velmi, velmi nešťastný. Roky ponižování a ústrků si vybraly svou daň a učinily z Heatcliffa člověka sobeckého, tvrdého, bezcitného a surového. I přes všechny zápory, jimiž se jeho postava vyznačuje, si však dokázal zcela získat moje srdce.
Příběh je ucelený, dobře zpracovaný a čtivě napsaný. Umožní vám toulat se, snít, milovat i nenávidět. Pokud máte chuť sáhnout po klasickém díle, kniha Na Větrné hůrce bude určitě tou pravou volbou.

Pokud jste milovníky knih stejně jako já, určitě pochopíte mou bezmoc, která se mě zmocnila na dovolené, když jsem zjistila, že kniha, kterou jsem si přibalila na týdenní kemp tour s mým milým, mě nebaví. A tudíž vlastně nemám co číst. V rámci udržení své "válečné linky" a v touze po odlehčení, jsem vybrala knihu Osudy dobrého vojáka Švejka. Věřila jsem, že Haškův humor bude na dovolenou tou nejlepší možnou volbou. Ale pletla jsem se. V nejkratší možné době jsem přepadla knihkupectví a chňapla po knížce Jíst, meditovat, milovat od spisovatelky Elizabeth Gilbertové. Měla jsem ji už dlouho na seznamu a její měkká vazba byla pro zbytek cesty naprosto ideální volbou...

Hlavní hrdinkou je autorka sama. Prožívá těžký rozvod, který ji vnitřně hodně poznamená. Díky několika pracovním cestám a událostem, se rozhodne podniknout roční cestu po třech zemích. Itálii, Indii a Indonésii. V každé z nich touží objevit něco jiného a především najít znovu sebe samotnou.

Kniha pro mě byla něco mezi cestopisem, šmrncnutým motivační literaturou pro ženy. A je pravdou, že se pro mnoho z nich stala velkou oporou a inspirací. Možná právě kvůli žánrovému zařazení jsem z ní nebyla příliš uchvácená. Nemohu ale ani říct, že mě vyloženě zklamala. Objevila jsem samu sebe hned v několika pasážích a ztotožnila se tak s autorkou samotnou. Ale nejspíš jsem prostě čekala román s takovou tou špetkou "něčeho navíc", který zcela pohltí moje ženské srdce. A to se nestalo.

Tato knížka je zcela jistě otázkou osobního vkusu, a proto ji k přečtení určitě doporučuji :-)

Říkejte si co chcete, ale zmrzlina k létu prostě patří. A je jedno, jestli dodržujete nějaký konkrétní stravovací režim nebo ne. Tahle sladká neřest má mnoho podob a určitě lze najít tu nejpřijatelnější variantu :-) Zmrzlinová královna je knížka, kterou zmrzlina doslova protéká. A můžete si být jisti, že po dočtení budete mít chuť, přidat si minimálně o jeden kopeček navíc.

Malka Trejnovská opouští rodné Rusko a shodou okolností se ocitá před první světovou válkou v Americe. Její rodina stejně jako mnohé další zatouží žít svůj americký sen v zemi nekončících možností.
Špatné svědomí, úzkost a strach o otce ji jednoho dne vyženou na ulici, kde ji srazí zmrzlinářský vůz. Z hodiny na hodinu se z maličké Malky stává odvržený sirotek. Zmrzlinář Dinello je však člověkem, který má srdce na pravém místě a nemocné dívky se společně se svou rodinou ujme. Za čas přijímá Malka novou víru i nové jméno. V té době ale ještě netuší, jak moc život ve zmrzlinářské rodině ovlivní její další cestu.
Když se provdá za krásného Alberta Dunkleho, začíná od nuly. Malka, nyní paní Lillian Dunkleová, jezdí se svým mužem napříč Amerikou a vydělává si na živobytí prodejem zmrzliny. Díky bystré hlavě plné nápadů se manželskému páru brzy podaří otevřít několik franšíz. Dunkleovi dobývají svou zmrzlinou celé Státy a z Lillian se stane veřejně známá a opěvovaná osobnost.
Avšak každá mince má dvě strany. Lillian, která v životě prožila mnoho bolestivých chvil, se sice navenek tváří jako milá dáma, ale v soukromí je velmi tvrdou ženou - obchodnicí se sklony k častému pití. A její minulost ji pomalu, ale jistě začne dohánět....

Kniha shrnuje velký kus amerických dějin, do kterého je vložen příběh životem zkoušeného dítěte, později mladé dívky a ženy. Upřímně musím říct, že mě neskutečně dostala. Je psána velmi poutavým a čtivým způsobem. Tak, že vám dá velkou práci, abyste se od ní v průběhu čtení odpoutali.
Jediné, na co si neumím prozatím udělat zcela jednotný názor, je hlavní hrdinka. Již několikrát jsem se setkala s tím, že bývá označována jako postava vyloženě záporná. Já však tento dojem nesdílím. Když vezmu v potaz události, které ji od malička formovaly, zřejmě se nelze divit tomu, v jakou bytost vyrostla. Po celou dobu čtení jsem spatřovala záblesky lidskosti, které se naučila s přibývajícími zkušenostmi a roky potlačovat, aby uchránila sebe samotnou. Každé trápení, jež prožila, bylo jako dílek do skládačky puzzle, jejichž spojením se kolem jejího nitra vytvořil tvrdý, neprostupný krunýř. Prostě nechtěla, aby jí někdo zase ublížil.

Jak je patrné z mojí recenze, knížku vám k přečtení z celého srdce doporučuji a jsem zvědavá, jak se bude líbit vám :-)