NaturalKiller_c komentáře u knih

(SPOILER) Mám k tomu pár otázek. Santiago a Shannon přesně znají okolnosti, za kterých se ten rituál odehrává, vědí kde a vědí, že je to jednou do měsíce. Jak to sakra můžou vědět? Oni je tam chodí sledovat pravidelně? Našli je tam jednou náhodou a od té doby to tam chodili kontrolovat, aby zase viděli, jak se pořežou? A mysleli si, že to je fajn? Ono se pak sice ukáže, že Santiago s nimi spolupracoval, respektive že se nechal ovlivnit, ale co Shannon? Jestli s nimi Santiago spolupracoval už předtím, než se tam na ně šli hromadně podívat, proč by na ně Shannona upozorňoval? Jestli to někdo chápete, prosím o vysvětlení, já už na to nemám nervy ani mozkovou kapacitu.

No a teď k tomu konci. Ten byl tragický. V první řadě byl fakt uspěchaný. Kousek před koncem věci najednou naberou šílený spád. Hayden se setká s otcem, se kterým si vymění pár vět, o několik stránek dál už je zase v sídle, kde se, zatímco všude probíhá evakuace, hádá se Shannonem o talíř s Mumínky a vedou velmi duchaplný rozhovor odpovídající vážnosti situace. A najednou jsme v lese, kde Del, která přišla o malíček, řízne nožem Hayden. Ta se ji snaží probrat a odtáhnout pryč, zatímco dvoumetrový namakaný Shannon celou dobu čumí a nic nedělá. Krátký souboj s Elspeth a Gabrielem a jsme v jiné dimenzi. Tady potkáváme tu slavnou přízračnou armádu, která čítá dohromady 206 rytířů. A taky tu poznáváme arcizáporáka, který se jmenuje Czert. A co se stane? Hayden ho porazí v mentální přetahované, přestože on je mnohem starší a patrně i mocnější entita. Dozví se, že její matka přežívá v těle bílého krkavce, který ji celou dobu provází, vyzvednou Del a vydají se zase zpátky, protože ta dimenze se z nějakého důvodu začne bortit. Proběhne další souboj s Elspeth a Gabrielem, velmi podobný tomu minulému, Haydenina matka se obětuje, aby je zachránila, a je konec. Respektive končí to tím, že Hayden ještě spatří Czerta, takže nevíme, jestli se brána skutečně nadobro uzavřela, nebo ne.
Od setkání Hayden a jejího otce do konce knihy je to 71 stran. Czert se objeví pouhých 20 stran před koncem. To je hrozně málo, ten konec je prostě uspěchaný.

Další věc je, že je otevřený. Já proti otevřeným koncům nic nemám, ale tenhle je podle mě špatně zpracovaný. Možná je to jen můj názor, ale myslím si, že otevřené konce by měly hlavní události vysvětlit, a pár otázek nechat nezodpovězených. Tady je to přesně naopak. Dozvíme se sice, že Haydenina matka ve skutečnosti nezemřela, ale otázka Nibelungů, jejich povstání atd., prostě to, co se řeší celou knihu, zůstává nevyřešená, protože Hayden na poslední straně zase vidí Czerta. Nevíme, co bude s výzkumem jejího otce, když už je teda asi po všem. Nevíme, jestli zůstanou v Promise. Nevíme, co bude s Del, která vypadá překvapivě v pohodě na to, že přišla o prst. Nevíme skoro nic. A jak říkám, chápu, že otevřený konec by měl nechat některé věci nevysvětlené, proto se tomu taky říká otevřený konec, o to jde, ale… Ne tolik. A ne ty nejdůležitější.

No a kromě toho všeho je kniha protkaná spoustou nelogičností, které ten požitek ze čtení kazí:
Shannon má být o 45cm vyšší než Hayden, ale ona vestoje cítí jeho dech za krkem a tvrdí, že kdyby si stoupla na špičky, mohla by ho políbit. Nemohla. Dosáhla by možná na hruď. Taky vidí svaly na jeho zádech přes tričko a bundu.

Holky jsou v Promise několik dní a nepamatuju si, že by šly za tu dobu nakoupit jídlo. Přežívají na vajíčkách, co našly v lednici, mají je míchaná, dělají si omeletu… Jediným zpestřením jsou lasagne, které jim přinese Elspeth, a pak zase jedí vajíčka. A když jely do města, stavily se skoro všude, jen v potravinách ne. Až potom, když u nich vaří Shannon, se v lednici objeví avokádo a nějaká zelenina. Nevím, je možné, že mi něco uniklo.

Hayden a Del si to bez problémů napochodují do prázdné výzkumné stanice. Dostanou se natolik blízko, že vidí loga na vojenských stanech, Hayden doslova stojí hned vedle. Myslíte, že tam někdo je? Že to někdo hlídá? Že se jich někdo zeptá, co tam dělají, případně je pošle pryč? Ne. Hlavně že později tam mají všude stráže, aby jim při odběrech krve někdo nečmajznul techniku. A tyhle stráže jsou pak stejně pryč, když si Shannon a Hayden libovolně chodí do stanu a zpátky a Hayden u toho ještě stíhá číst tajné složky. Kdyby ta základna aspoň byla v tom lese nějak schovaná, ale Del si jí poprvé všimne za jízdy z auta kousek od silnice. Tady je prostě tolik věcí špatně.

Doreen, rodinná právnička, schovává ve své kanceláři za obrazem sejf. Totiž „schovává“. Ona ho totiž potom jde bez problémů vybrat přímo před očima klientky.

Hayden taky poté, co vstoupí do Doreeniny kanceláře, spustí vnitřní monolog o tom, jak Doreen nemůže sehnat nové klienty, ti staří jí umírají a ona pomalu nemá na nájem. Problém je v tom, že knize je jasně napsáno, že tohle je poprvé, co se ty dvě vidí od doby, kdy Hayden bylo osm let. Hayden o jejích klientech nemůže vědět vůbec nic.

Podmínky v Ellině závěti jsou naprostá kravina. Doreen správně poznamená, že z právního hlediska jsou nevynutitelné, a tudíž je Hayden nemusí plnit, ale jak je tedy možné, že to prošlo u notáře? Je tam přímo vidět to razítko.

Je možné, že některé z těch věcí jsou prostě moje chyba. Že jsem je jen špatně pochopila. I tak bohužel ani těch pár dobrých bodů v knize nedokáže vyrovnat mé zklamání z toho zbytku.

V první řadě musím říct, že mě překvapilo, jak vysoké má Jiskra v popelu na databázi hodnocení. Ne že by to byla přímo špatná kniha, to ne. Byla to dobrá průměrná oddychovka na víkend, ale nezanechala ve mně žádné hlubší dojmy, díky kterým bych si ji ještě dlouho pamatovala.
Pokusím se to tu trochu rozebrat bez spoilerů i pro ty, kteří by chtěli vědět, do čeho jdou, případné spoilery označím.
Začnu postavami. Musím vyzdvihnout, že všichni záporáci měli aspoň jednu slabší chvilku, aspoň jednou tam byla část, kde se ukázalo, že to nejsou jen bezcitní zlomyslní tyrani, ale lidé, kteří mají svá zranitelná místa a kteří dělají chyby, přestože se na tyhle okamžiky muselo čekat celkem dlouho.
K hlavní dvojici: Laia mi od začátku nebyla příliš sympatická, přišla mi celkem naivní a nepříliš chytrá. Tak například: Má jít dělat špeha v přestrojení za otrokyni, závisí na tom život její, ale i Darinův. A ona v momentě, kdy přijede na Šerosráz, okamžitě poruší první rozkaz, co dostane. Dál je varována, že nikomu nesmí věřit, ale vyžvaní svoji rodinnou historii prvnímu pohlednému cizinci, se kterým tančí. Laio, prosím, zkus občas zklidnit hormony a zapnout mozek. Líbilo se mi ale, že se na konci knihy přeci jen rozhodla vzít sama věci do svých rukou a jednat. Co však nechápu a přijde mi to jako poměrně nerealistická věc, je to, že Laiu velitelka týrá, často ji bičuje, trestá za sebemenší chybu, do toho si na ni dovolují některé Masky, jednou je dokonce málem znásilněna, ale ona z toho nemá v podstatě žádné trauma? Jednou se zhroutí na kraji pouště, chvíli se snaží schovat svoje jizvy, ale stejně mi přijde, že na to, čím si prošla, je překvapivě v pořádku, jak fyzicky, tak psychicky. Možná by bylo lepší, kdyby autorka trochu ubrala násilí a naopak přidala emocí, přeci jen Laiu ta služba u velitelky musela poznamenat, kór když bylo řečeno, že předchozí otrokyně už po dvou týdnech spáchala sebevraždu, protože to nevydržela. Chápu, že Laiu udržovala při životě naděje, že osvobodí bratra, ale i tak mi zkrátka přišlo, že ji všechno to násilí tolik nepoznamenalo.
Elias mi byl sympatičtější, oceňuji, že i přes to, co mu hrozilo za nesouhlas s Impériem, se zkrátka rozhodoval podle toho, co se jemu zdálo správné, a nelitoval toho.
Z Heleny mám smíšené pocity. Přestože mi, podobně jako Laia, nebyla sympatická, jako postavu ji autorka zpracovala skvěle – i přes její oddanost Impériu, přes to, jak se dívá na Učence, se zkrátka nedá označit za „špatnou“ nebo „zlou“ postavu. Ne. I ona má své morální zásady, má vlastnosti, které z ní dělají dobrou kamarádku a spolubojovnici, což se vlastně týká i ostatních Eliasových přátel. A přesně takové šedé postavy mám ze spisovatelského hlediska ráda. SPOILER: Jen mi teda přišla hrozně náhodná ta její schopnost uzdravovat zpěvem. Bylo sice řečeno, že podobné schopnosti se mohou projevit po střetnutí s magickou bytostí, ale tohle se tam objevilo jen jednou, respektive dvakrát, a pak už o tom žádná zmínka nepadla. Zajímalo by mě, jestli se v dalších dílech objeví nějaký podobný příklad, protože jestli ne, tak se zdá, že to autorka použila jen proto, že se to zrovna hodilo, a to by byla škoda. Druhou věcí, co mi nesedla, byl ten milostný… čtverec? U Heleny bych to ještě pochopila, znali se s Eliasem dlouho, ale u Keenana mi to přišlo vyloženě zbytečné a akorát to přidalo víc „Líbí se mi… ale ne, neměla bych o něm takhle přemýšlet,“ momentů, což mě upřímně nebavilo. KONEC SPOILERU.
Co se týče předvídatelnosti, je tu pár věcí, které jsem uhodla celkem jasně, a vy je určitě uhodnete taky, ale rozhodně se našly zvraty, které mě překvapily. SPOILER: Kupříkladu podezření, že Mazen nebude zrovna kladná postava, se dostavilo prakticky hned, jak se objevil na scéně. Ono totiž poslat vystrašenou nevycvičenou holku, kterou zrovna potkal, do spárů nejnebezpečnější ženy široko daleko, přestože její rukou zemřela už spousta odbojářů a žádný špeh u ní dlouho nevydržel, je tak strašně debilní a nesmyslné rozhodnutí, že zkrátka musí být něco špatně buď s autorkou, nebo s postavou. A kašlu na to, že Laia umí vařit a žehlit, že Mazen znal její rodiče a že by měla „prokázat, co v ní je.“ Hergot, odvaha se neprokazuje tím, že někoho pošleš na smrt. Nakonec jsem tudíž byla ráda, že se nemusím zlobit na autorku, ale přímo na něj, protože se ukázalo, že to udělal schválně. Podobná situace nastala u velitelky, která byla patrně jediná, kdo nezaznamenal, že Laia je špeh, klidně si před ní četla dopisy atd. Takže se mi ulevilo, když jsem zjistila, že o ní přeci jen věděla už od začátku. KONEC SPOILERU.

3 06.06.2022

Dál bych ráda uvedla pár poznámek k věcem, které jsem nepochopila nebo se mi zkrátka tak trochu nezdály. Jsou to sice trochu spoilery, ale neprozrazují nic zásadního o ději, žádné zvraty, spíš jde o politickou situaci a podobně. Pokud tohle vidí někdo, kdo má Jiskru v popelu přečtenou, budu ráda, když mě opravíte, případně vysvětlíte, proč jsem to pochopila špatně.
1. Pokud Impérium už dlouhou dobu ví, že odboj Učenců se schovává někde v katakombách, proč nehlídají vchody? Laia si bez problémů vtancuje do podzemí vchodem, který je přímo ve městě. A jasně, odbojáři určitě mají i svoje tajné chodby a východy, ale proč jim v tom případě vojáci Impéria ty katakomby, aspoň na učenecké straně, nevyhodí do povětří a nezavalí, pokud je teda sami nutně nepotřebují?
2. Studenti akademie na Šerozrázu jsou v jedenácti letech bez šatů, jídla a zbraní posláni na čtyři roky do divočiny. Jak studenti ale poznají, že uplynuly čtyři roky? Dobře, dejme tomu, že se jim podaří vyrobit nějaký nástroj, kterým si budou někam dělat značky, aby věděli, kolik dní uplynulo. Trefí po té době zpátky? Nebo si pro ně ti vojáci sami dojdou? Pokud ano, jak je v té divočině všechny najdou? Nebo je to uzavřená oblast, kterou někdo hlídá, aby jim ti studenti nezdrhli? Tohle bude spíš moje chyba, ale moc jsem to nepobrala.
3. Skupina čtrnáct let cvičených studentů, kteří se mají za chvíli stát Maskami a za pár dní vyrazit na své první mise, se pere jako děti ve školce.
4. Postavám se často po úderu nebo stisku téměř hned vytvoří modřiny. Tohle je spíš detail, ale ono to ve skutečnosti nějakou dobu trvá, než se vybarví, není to pár minut.
5. SPOILER: Augurové zkoušeli zjistit, jestli velitelka ovlivňuje zkoušky, jenže jim to nešlo, protože jí neuměli číst myšlenky a dvojčata se dokázala bránit. Proč nepřečetli myšlenky přímo Eliasovi? On jasně slyšel rozhovor Marka a Zaka, během kterého řekli, že velitelka je poslala Eliase a Helenu zabít. Jistě, Kain potom řekl Eliasovi, aby šel pryč, protože z jeho hlavy slyší pouze rozbouřenou pomstychtivost a ruší ho to, ale i tak je ta věc dost závažná na to, aby ji prošetřili později. KONEC SPOILERU.
6. Další detail, ale Laia v jednu chvíli popisovala škrábance na Eliasově tváři, když měl zrovna masku.
7. Opět, tohle je možná moje chyba, jestli jsem špatně četla, ale nepostřehla jsem, proč se na Šerozrászkou vojenskou akademii vždycky vybírá jen jedna žena. Možná to bude vysvětlené v dalších dílech, nebo jsem to prostě přehlédla, ale zatím mi přišlo, že to bylo spíš pro drama.
Protože se zdá, že v této recenzi zatím převažují spíš negativa, musím zopakovat, že se rozhodně nejedná o špatnou knihu, a některé z výše zmíněných bodů jsou zkrátka detaily, které mě vytrhly ze čtení, ale určitě bych kvůli nim knihu neodložila. Byly zde i části, které se mi líbily, a dovolím si citovat moji oblíbenou:
„Ale také je hodně toho, o čem neví. O mém odporu k Impériu. A jak zoufale se snažím utéct. Už nejsme děti, abychom se smáli společným tajemstvím. Už nikdy takoví nebudeme. Nakonec na její otázku neodpovím. A ona neodpoví na tu mou. Místo toho beze slova sedíme, díváme se na město, na řeku a na poušť, která začíná za nimi, a ve vzduchu mezi námi visí naše tajemství.“
Tohle je nádherně hořkosladká část, kterou jsem si prostě musela přečíst několikrát.
Abych to shrnula, Jiskra v popelu není žádné veledílo, ale pokud hledáte nějakou tu YA fantasy oddechovku, nevadí vám romantika, ale ani násilí, zkuste dát Jiskře šanci, třeba vás zaujme.

1 06.06.2022

Na pocity, které ve mně vyvolal Obraz Doriana Graye, jen tak nezapomenu.
Líbily se mi rozdíly mezi jednotlivými postavami - každá z nich byla jiná, každá měla jiný pohled na svět, jiný názor na důležitost morálky. Co se Henryho týče, s naprostou většinou jeho názorů nesouhlasím a jako člověka bych ho neměla ráda, každopádně jako knižní postava byl napsán skvěle. Jeho vliv na lidi kolem něj, manipulace a tak dál.
Mnohem blíže jsem měla k Basilovi, který mi byl sympatický od začátku příběhu. Podobně jako on jsem se bála o Doriana, když se seznámil s Henrym, a přála jsem si, aby se ti dva prostě nikdy nepotkali. Ale bez toho by se příběh neodehrál, že :D?
U samotného Doriana mi přišla skvěle popsána postupná proměna jeho osobnosti, podrobněji se však kvůli spoilerům vyjadřovat nebudu.
Sibylu jsem neměla ráda, především kvůli její naivitě (a vůbec mi přišlo, že skoro všechny ženy v knize byly popisovány buď jako nepříjemné staré dámy, nebo mladé naivní holky). Chápu, že byla bezhlavě zamilovaná a pro knihu byla ta její zaslepenost svým způsobem důležitá, jinak by potom neudělala to, co udělala a děj by se ubíral jiným směrem, ale potkat ji jako člověka, asi bych měla chuť jí ty růžové brýle shodit.

Samotný nápad s obrazem a proměnou člověka byl důvod, proč jsem vlastně knihu začala číst, a jeho zpracování mě rozhodně nezklamalo. Celkově hodnotím knihu kladně, jak jsem říkala, vyvolala ve mně dost pocitů a myšlenek, které se mi zapsaly do paměti. Vlastně asi jediná část, která mě vážně nebavila, bylo sáhodlouhé popisování věcí, které Dorian za léta nashromáždil - ten popis se táhl přes několik stránek a přiznám se, že jsem je po chvíli začala přeskakovat.

Co se týče Cantervillského strašidla, musím říct, že mě vážně bavilo číst, jak si rodina dokázala s duchem poradit. Po Obrazu Doriana Graye to byla příjemná četba na oddych.

2 07.05.2021

Možná vám podobně jako mně bude chvíli trvat, než si zvyknete na autorův styl psaní a možná trochu chaotické prokládání děje vedlejšími linkami nebo vysvětlováním, ale věřím, že když se vám podaří naladit na autorovu vlnu, celý ten zmatek začne najednou dávat nějakým zvláštním způsobem smysl.
Bavila mě ta promyšlenost - co vám v prvním dílu připadá jako náhodná, vtipná a absurdní scéna, to se o pár dílů později ukáže být součástí něčeho většího.
Dále je tu autorova fantazie - nevím, jak dokázal vymyslet něco jako loď na nepravděpodobnostní pohon, ale je to skvělé.
Humor možná nesedne každému, ale sama jsem se u knížky docela nasmála.
Myslím, že kniha mě chytla ve chvíli, kdy autor začal bořit klišé. Myslíte si, že když nabídnete svému vězniteli pochopení, že vlastně všechno zlé dělá jen proto, že je ve skutečnosti osamělý a chce být milován, ušetří vás? Ani omylem. Zkoušíte přemluvit hloupého strážce, že má v životě na něco lepšího a měl by se vzbouřit? Zapomeňte. Právě tohle dělá knihu nepředvídatelnou, což je pro mě upřímně osvěžující.
I přes veškerou absurditu a humor se ale autorovi podařilo sdělit zajímavé myšlenky, nad kterými jsem se musela pozastavit. Kniha je zkrátka geniálně absurdní a absurdně geniální.

8 09.04.2021

Musím říct, že ačkoliv mi trvalo se do knihy začíst a prokládala jsem ji i jinými příběhy, nakonec rozhodně nelituji toho, že jsem ji přečetla. Autor si dokázal skvěle poradit nejen s vymýšlením situací jednotlivých stanic v metru a popisem tajemné atmosféry, ale především s psychologií postav a vykreslením jejich pohledu na život a na situaci v metru. A to je právě to, co na knize nejvíce oceňuji:
Arťom na své cestě tunely potká různé postavy, komunity a sekty a každá z nich mu poskytne nový pohled na svět, nové názory na metro, nový přístup k životu. Od každé z nich se Arťom něco naučí a zároveň sám přemýšlí nad tím, jaký má pro něj život smysl, co pro lidi znamená víra a tak dále. Myslím, že ještě před pár lety by mě podobné úvahy nebavily, ale teď nad nimi docela ráda přemýšlím a upřímně si bez nich Metro nedokážu představit. Samozřejmě tu ale nechybí ani akce.
Co mě dostalo asi nejvíc, byl konec. Nechci ho tu spoilerovat, jen zmíním, že ten pocit uvědomění na konci přišel jako facka a chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala.
Jednu hvězdičku beru pouze za počáteční zmatek ve stanicích. Myslím, že především na začátku byly dialogy občas přetnuté dlouhým vysvětlováním, co se na kterých stanicích dělo, a trvalo mi, než jsem se po dlouhém zírání do plánku zorientovala a situace na jednotlivých stanicích si zapamatovala. I tak se ale Metro stalo knihou, která na mě silně zapůsobila a rozhodně budu pokračovat ve čtení dalších dílů.

4 09.04.2021

(SPOILER) Kde jenom začít? Knihu jsem četla ještě na internetu před jejím vydáním, nedávno se mi ale naskytla příležitost zjistit, jak vypadá její finální vydaná verze. A nestačila jsem se divit. Patřím k cílové skupině, ale musím říct, že málokterá kniha ve mně vyvolala takovou chuť mlátit hlavou do stolu (malý bod k dobru za to, že z těchto knih Lea pořád nebyla ta nejhorší).
Začnu postavami. U Ley bych do určité míry byla schopna tolerovat její trucování a vztekání se, aspoň ze začátku. Přeci jen, kdyby mě v sedmnácti letech otec vyhodil z domu s tím, že si mám vzít o deset let staršího chlapa, aby byl dodržen nějaký slib, o kterém jsem v životě neslyšela (což je další věc, co mě překvapila – to se u Ley doma o Thomasovi a slibu vůbec nemluvilo?), taky bych z toho nebyla dvakrát šťastná, obzvlášť pokud by se jednalo zrovna o Thomase (a je mi úplně jedno, že je nadpozemsky mužný). Každopádně Lee její až dětinské chování vydrželo snad až do konce knihy, opravdu mi nepřišlo, že by se chovala na sedmnáctiletou vesnickou holku (takhle bych se kvůli spaní na zemi nevztekala ani já). Ale hlavně že je krásná, to nám kniha předhodí snad milionkrát. A taky jí nedělá problém porazit v souboji s meči nejlepší honorskou válečnici. Jo a už jsem se zmínila, jak je Lea krásná?
Thomas. Absolutně nechápu, jak někomu jeho „kočkování se“ s Leou mohlo připadat vtipné, nebo dokonce romantické. Jakmile Lea Thomase neposlouchá, místo domluvy ji přinutí poslouchat buď tím, že na ni zařve, začne jí vyhrožovat, a jednou jí dokonce hodí meč (asi jedinou památku na domov) do rybníka/jezera. Poté ho napadne, že to „asi trochu přehnal“, ale nepamatuju si, že by se za to Lee omluvil. Když se náhodou Thomasovi něco stane, vyčítá to samozřejmě Lee, protože to dělal kvůli ní, v jedné části knihy dokonce přizná, že doufal, že si ji vychová k obrazu svému nebo tak něco. Honorskému lidu ji kvůli jednomu hloupému vtipu představí jako Nijak, přestože dobře ví, jaké má Lea z představení obavy. A když to vypadá, že se jeho a Leyin vztah konečně začal někam posouvat, tahle smyčka začne nanovo. Já nevím jak vám, ale mně vyhrožování, řev, manipulace, ani veřejné ponižování fakt romantické nepřijde. Proto nechápu, jaký mají ženy v knize důvod Thomase tak zbožňovat, kromě toho, že je podobně jako Lea neuvěřitelně krásný a údajně se jedná o skvělého válečníka, kterého uvidíme bojovat asi tak jednou při tréninku a podruhé s mužem, na kterého žárlí, protože si dovolil mluvit a žertovat s Leou. To je další věc – Lea očividně nesmí mluvit s muži, jinak se Thomas šíleně naštve, ale Thomas smí mluvit, flirtovat a kdoví co všechno s jinými ženami. Tím se dostávám k dalšímu bodu: Thomas miluje Perlu. Miluje ji tolik, že se s cestou do Sluneční vesnice opozdil o pět let a nedostál tak své „cti“. Miluje ji tolik, že se ji vydá hledat i přesto, že může být klidně mrtvá. Ale očividně mu i přesto nedělá problém se líbat s Leou (navíc často proti její vůli), o které je navíc několikrát řečeno, že je ještě považována za DÍTĚ!
K dalším postavám toho nemám tolik co říct. Fleur má být elitní válečnicí, co dokonale ovládá svůj vztek, ale první den, co uvidí Leu, na ni vylije polévku (těch bitev s jídlem tam vůbec bylo nějak moc). Proč? Protože žárlí kvůli Thomasovi. Oceňuji, že aspoň u ní proběhl nějaký vývoj a ke konci knihy už aspoň neměla chuť na každém kroku Leu zabít. Patrick u mě selhal ve chvíli, kdy jsem zjistila, že miluje Leu (protože proč ne?), jinak mi asi jako jediná relativně normální postava připadal Kristián (který je ovšem terčem Thomasových posměšků, protože na rozdíl od něj neholduje boji, tudíž to podle jeho bratra asi není správný chlap nebo já nevím).

9 09.04.2021

(SPOILER) Svět. Máme tu zemi, kde téměř pořád prší, některé postavy ani neviděly slunce, ale důsledky se neřeší. Nedostatek vitamínu D, problémy s pěstováním… nic. Dál je tu země, kde všichni musejí chodit upravení, jinak jim hrozí dost drsné tresty, tudíž by mě celkem zajímalo, jak v té zemi pracují, starají se o zvířata a podobně, protože u toho se člověk občas musí zašpinit. Ještě se vrátím k Honorově zemi – pokud jsem to pochopila správně, jedná se o vojensky asi nejvyspělejší stát. Jejich vojáci jsou známí jako skvělí bojovníci a válečníci… Ale s kým válčí? Byla tu jedna bitva na začátku příběhu, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě, s kým by se podle mapy mohli honorští dostat do války (o loďstvu myslím zmínka nepadla). Konflikt mohlo vyvolat leda to, co se později v knize stalo mezi Leou a Bellou, ale zatím to vypadá, že to skončilo u sekání copů, jednoho pokusu o vraždu (rychlé vysvětlení: Bella poslala na Leu vraha, který jí měl v hostinci nalít do pití jed. Tenhle pokus díky záměně sklenic - to si s sebou vrah přinesl ty sklenice dvě? - nevyšel a na dně sklenice, ze které se napil někdo jiný, se našel vzkaz. ) a výhružného dopisu. Zato se zdá, že král a jeho vojsko ignorují, že mají ve městě čtvrť kanibalů/obchodníků s masem. Jediným varováním je cedule „Smrtné uličky“, ale že by se to jejich slavné vojsko sebralo a šlo ty Obchodníky odtamtud vyhnat, aby neohrožovali obyvatelstvo, to ne.
Pak tu je spousta menších nelogičností: Thomas v klidu popíjí, zatímco ho Lea mlátí do zad, služebná klepe na dveře a vzápětí je nemůže otevřít, protože má prý plné ruce (asi do těch dveří kopala nebo mlátila hlavou, já nevím), ženy po Thomasově zranění POSTUPNĚ vykřikly, postavy po sobě hází těsto na lívance (tekutým těstem se musí házet fakt blbě), objeví se tam pouštní chuchvalce (podle autorky koule smotaných větviček), useknutá hlava přemýšlející o vlastní smrti, knihovna ve stanu, dar rodu Honorů cítit emoce ostatních, který funguje, jak se mu zrovna zachce a tak dále.
Abych zmínila i něco pozitivního, musím říct, že se mi až na některé slovní obraty docela líbil styl psaní. Myslím, že některé popisy se opravdu povedly, a když zavřu oči nad gramatickými chybami a překlepy (teda to bych je při tom množství musela mít zavřené celou knihu, ale budiž), tak kniha jako taková byla aspoň napsaná docela čtivě. Proto dávám knize aspoň tu jednu hvězdičku, které navíc pomohl fakt, že jsem nedávno narazila na knihu mnohem horší a nechci Leu srazit až na její úroveň.

9 09.04.2021