NaturalKiller_c komentáře u knih

Navzdory zklamání z Dvojí mysli jsem se rozhodla pustit i do Stínů mezi námi. Proč? Předpokládala jsem, že v lepším případě dojde k nějakému pokroku, třeba bude znát, že se autor vypsal a příběh nebude tak strašný, v horším případě to dopadne úplně stejně, ale přinejmenším se u toho pobavím. Překvapivě tu došlo k posunu do obou směrů - tentokrát dokonce budu schopná vyjmenovat nějaká pozitiva, protože jsem našla pár částí, které nebyly tak špatné, ale naopak jsem taky objevila spoustu věcí, které svou hrůzností předčily všechno z prvního dílu.

Možná někdo namítne, že není třeba kvůli tomu znovu psát tak dlouhý komentář (respektive několik), a v tom případě bych se s vámi ráda o něco podělila: Po dočtení Dvojí mysli jsem si lámala hlavu nad tím, jak je možné, že má tak vysoké hodnocení (tehdy kolem 90%), a tak jsem se rozhodla projít si všechny uživatele, kteří zanechali u prvního dílu komentář s pětihvězdičkovým hodnocením. Tuším, že jsem nakonec neprošla jenom tu nejstarší stranu. A světe, div se, našla jsem mezi nimi celkem 19 profilů, které mi připadaly přinejmenším podezřelé. Téměř všechny z nich byly založeny méně než týden po sobě, žádný neměl v seznamu přečtených více než 24 knih (obvykle jich bylo kolem 15), a celkem 14 z nich bylo naposledy aktivní v den, kdy zanechali příspěvek u některé z Rouskových knih (většinou tímhle způsobem hodnotili všechna Rouskova díla a z databáze zmizeli poté, co okomentovali poslední z nich). Jako důkaz by to pravděpodobně neobstálo, je to jen takový menší průzkum, který jsem navíc prováděla před rokem (druhý díl jsem dočetla bohužel teprve nedávno), ale přeci mi nedalo to zmínit. Názor si na to udělejte sami. Já se ale domnívám, že se jedná o falešné profily, jejichž jediným účelem bylo zvednout autorovým knihám hodnocení, a pokud si pan Rousek může nechat napsat X pozitivních komentářů, tak já necítím sebemenší výčitku svědomí, že tady zanechávám několik velmi kritických. Teď už ale přejděme k věci.

BEZ SPOILERŮ: Začnu pozitivně. Co se od minulého dílu zlepšilo? Rozhodně anotace. Sice zdaleka nepatří mezi ty nejlepší, jaké jsem kdy četla, ale už nezní jako z Wattpadu. Dál se mi líbil samotný nápad - vesnice uprostřed lesů a tajemná monstra, jejichž původ není nikomu známý, a která unášejí místní obyvatele, zní děsivě a tajemně. Ta kostra má potenciál, který bohužel pohřbilo samotné zpracování. Také tu nově máme flashbacky, které... Nejsou zrovna záživné, ale četly se mi mnohem líp, než zbytek knihy, což mě utvrzuje v názoru, že autor by měl zůstat u er-formy a především pohledu mužských postav, jde mu to líp. Část, kde si malé dítě hraje na hrdinu, se mi docela líbila.
A tím pozitiva bohužel končí.

Postavy mají stejnou hloubku, jako v prvním díle, tudíž téměř nulovou. Nálady a emoce střídají jak na běžícím pásu, ale přitom z toho popisu žádnou z nich necítíte. Část, kde se autor snaží popsat Lillyin... asi panický záchvat(?) působí jako něco z červené knihovny, a to jsem netušila, že je něco takového vůbec možné. Děj v praxi vypadá tak, že Lilly běhá lesem mezi rozbitým autem a oběma osadami, povídá si s několika vesničany, prožívá podivné vize, a u toho se nechává fackovat rybami. Jakoukoliv napínavou scénu spolehlivě zničí rádoby vtipné komentáře, špatný styl psaní, hloupé dialogy, nebo v nejhorším případě všechno najednou.

Výběr slov se od minula taky nezlepšil. Kromě již důvěrně známých motorových ořů/kočárů tu máme mimo jiné nažloutlý objekt (slunce), mrštné zabijáky (šípy), hvízdavého větrného neposedu (vítr, překvapivě), nebo dlouhé šermující jazyky (větve stromů - ano, čtete správně).

Stejně tak jsou na tom popisy v podstatě čehokoliv, podivných slovních obratů tu najdete spoustu:
„Kolem hlavy létala zvláštní aura šumu, jež cupovala vzduch na malinkaté kousíčky."
„Útulná špeluňka byla zařízená v moderním střihu."
„Skřípot podlahy mi obletěl ušní bubínek a zanechával na něm nesmazatelnou jizvu."
„Můj kraťoučký úsměv okamžitě ztuhl. Tělo zavibrovalo žalozpěvem a pevně se semklo. Tohle není cvičení, nýbrž syrová realita. Ohyzdnost si sebejistě klátí cestu naším směrem." Tahle kombinace vět by měla dostat nějakou anticenu, málem jsem ji nerozdýchala.
„Mozek zvláštně chrčel."
„Vstřebávala jsem poslední políčka hrůzy." ????
„Ploché kameny vřískaly blahem nad mou možnou újmou."
„Otevřel pusu, aby dal slovům zvuk. Rozpohyboval jazyk a vytvářel písmena. Ten proces mě tak fascinoval, až jsem skoro zapomněla poslouchat."
„Stažené plíce znovu naboptnaly, čímž povolily ztuhlý krk."
„Z jeho slov mi ztvrdl žaludek a nepěkně v něm zabroukalo."
„Právě se nám rozevřelo satanovo dítě." Tahle věta předčila i tmu s nádechem černé barvy z minulého dílu, a to jsem si nemyslela, že je to vůbec možné.
„Biceps ukrývající děsivé tajemství."
„Kromě oplakávání mrtvých se tančilo a různě skotačilo." :DD

A mohla bych pokračovat dál a dál. Snad jen překlepů a gramatických chyb ubylo, i když se tu najdou taky.

No a úplně nejhorší byl konec. Autor ho nepokazil. On ho spláchl do záchodu, přejel sekačkou, utopil v kyselině a zbytky pro jistotu rituálně spálil. Celou dobu jsem si myslela, že Stíny mezi námi jsou navzdory nízké kvalitě aspoň o chlup lepší než Dvojí mysl, ale jakmile jsem došla na konec, objevila jsem nové dno. Jak jsem psala u prvního dílu, vždycky to může být horší, a i tentokrát bylo.

K nelogičnostem se opět dostanu u spoilerů, tohle je asi tak všechno, co potřebujete vědět, pokud teprve přemýšlíte nad tím, že si Stíny mezi námi přečtete.

(SPOILER) SPOILERY:
1. Postavy
Lilly je stejně nesnesitelná, jako v prvním díle, a to, co o sobě říká, naprosto odporuje jejím činům. Mužům ve vesnici se v jednu chvíli vysmívá, jací jsou to zbabělci, a že ona má na rozdíl od nich odvahu a všechny zachrání, později se ale vystrašeně krčí za kuchyňskou linkou a není schopna pohybu, zatímco všichni ostatní jdou do akce. Na začátku knihy tvrdí, že aby se s někým dala dohromady, musí ho napřed pořádně poznat a proklepnout si ho, ale do Chestera se zamiluje, sotva ho uvidí ve dveřích. V jednu chvíli prohlásí, že miluje odlehlá místa a přírodu, v další zjistíme, že se bojí stromů a podle bečení nepozná ovci. Říká, že má ostříží zrak, ale projde celou vesnicí, aniž by si všimla lidí v chalupách, kouře z komínů a menšího stáda. A nezměnila se ani její povrchnost - když vidí na Melvinových zádech obrovskou jizvu, samozřejmě ji hned napadne, že něco takového by nechtěla, „Jako holka už vůbec ne!"

Inteligence většinou zůstává na bodě mrazu. Ví, že Marakové, lesní monstra, mezi sebou komunikují, organizují útoky na vesnici a umí nastražit pasti, ale když se jeden dobývá do domu, prý ho napřed potřebuje vidět, aby poznala, jestli se nejedná jen o tupé zvíře. Argument, že se před domem mohl místo Maraka procházet třeba jelen, neberu, protože tou dobou už Lilly prakticky přimrzala k podlaze kvůli chladu, který Marakové šíří. Taky kope lidem do dveří, když má vedle zvonek, a pak prý doufá, že je nevyrušila :D.
Chester nenadchl ani neurazil, prostě tam byl, aby se Lilly mohla do někoho zamilovat a aby jí měl kdo pomáhat. A samozřejmě taky přepíná, jak se to zrovna hodí - třese se a křičí hrůzou, když mu Lilly vypráví o svých zážitcích, o stránku dál je to zase hrdina. Z Lilly je očividně stejně vedle, jako ona z něj, ale cením, že na konci se nerozhodl s ní odejít do města. Já bych teda balila kufry už dávno, hned jakmile by z vesnice začali záhadně mizet lidi, ale dobře, beru jako pozitivum, že se nerozhodl všechno hodit za hlavu kvůli holce, kterou sotva znal.

Melvinův osud jsem odhadla na straně 87. Skrytý "záporák," co se na konci vyzná ze svých činů, dostane redemption arc a zemře ve snaze zachránit ostatní - podobně jako posledně Luke. V minulosti se z nenávisti horlivě podílel na otravě akkrenských, přes 40 let se skrýval a nechával nevinné vesničany umírat za něco, za co mohl on, unesl Lucy a zmanipuloval tak Lilly, aby problém s Maraky vyřešila za něj, ale přesto o sobě říká, že má rád lidi :D. Taky se údajně na konci postavil Marakům čelem a projevil odvahu, což není pravda. On se s nimi šel setkat, až když věděl, že umírá a nic ho nezachrání.

Dál už zbývají asi jenom Floyd a Lloyd, (jejichž otec se jmenoval Cloyd, mimochodem) dvě úplně zbytečné a směšné postavy, které tam jsou asi jen proto, aby měl kdo umřít, nebo nevím.

Na těch ovcích z vesnice mi záleželo víc než na všech postavách dohromady a bylo mi úplně jedno, když někdo umřel. A číst "thriller," kde se nebojíte, že se postavám něco stane, v horším případě si dokonce přejete, aby zemřely, a vy už jste nemuseli dál číst jejich hloupé dialogy, je velká zábava. Způsob, jakým autor odbyl smrt vesničanů, kteří byli zasypáni šípy, tomu nepomáhá. Prostě umřelo X lidí a vy si toho skoro nevšimnete. Jen si na konci přečtete, že se kromě jejich oplakávání tančilo a skotačilo :D.

(SPOILER) 2. Marakové
Stvoření se žlutýma očima a velkými drápy, která se nenechají zahlédnout, šíří kolem sebe mráz a umějí napodobit lidský hlas. Děsivá představa, že? Neironicky. Musím říct, že scéna, kdy se Lilly skrývá na dosah od Maraka, který vzápětí přejde z vrčení do dokonalé napodobeniny lidského hlasu, by byla, nebýt těch špatných popisů "napětí," docela mrazivá. Nápad se mi líbí a upřímně mě zajímalo, jak vlastně Marakové vznikli, protože jsem na to nemohla přijít. A nepřijdete na to nejspíš ani vy, protože takovou hloupost prostě nevymyslíte.

Máme tu totiž dvě osady, tu, ve které se odehrává většina příběhu a jejíž jméno mi není známo, a Akkren, vylidněnou vesnici, kam se všichni bojí vkročit. No a před lety se obyvatelé těchto dvou vesnic neměli příliš v lásce. A když říkám „neměli příliš v lásce," myslím tím, že akkrenští vyvraždili těm prvním ovce, na což oni reagovali tak, že si nechali dovézt chemikálii, o níž nevěděli, co je zač, a nalili jim to do studny se záměrem je mírně přiotrávit. Jenže akkrenští se místo toho proměnili v Maraky a rozhodli se pomstít. Kromě výše zmíněných schopností taky umějí vzkřísit mrtvé a jejich slabinou je alkohol. Na konci příběhu, když zabijí Melvina, posledního muže, který se podílel na jejich otravě, se prostě rozplynou, protože pomsta byla dokonána.

A) Co to sakra je?
B) Jakého idiota napadne někomu otrávit studnu, navíc když ani neví, co do ní lije?
C) To nikoho nezajímalo, že v té vesnici jsou třeba i děti? Nebo je taky nenáviděli?
D) Tu látku jim někdo dodal, takže v tomhle světě teď existuje chemikálie, která proměňuje lidi v příšery schopné oživovat mrtvoly.
E) Pokud vím, akkrenské proměnila ta chemikálie, ne žádná kletba, takže jak může fungovat nějaké "vysvobození" na základě dokonané pomsty? Leda že by ke správnému působení té látky byla potřeba zdravá dávka sousedské nenávisti, aby vznikl ten magický efekt, ale to jsem z knihy bohužel nevyčetla. Mám pocit, že si tady autor uvědomil, že si pěkně zavařil, když dal Marakům schopnost oživovat mrtvé, tak se jich prostě potřeboval rychle zbavit a hodil tam to první, co ho napadlo.
F) Alkohol jako slabinu už radši ani nekomentuju, protože v příběhu to stejně nemá pořádný význam. Maxwell na to přišel náhodou a Lilly toho využila jednou, když už stejně bylo pozdě. Ve finále Maraky ani neporazila, jim šlo prostě o zabití Melvina, což se jim nakonec podařilo. A pak zmizeli.

Kromě toho taky nechápu, proč hned při prvním útoku, který vidíme, Marakové očividně berou za kliku a zkoušejí otevřít dveře, ale později, když narazí na jedny zavřené, do nich jenom škrábou a pak to vzdají a odejdou, ale to už je ve srovnání se vším nahoře maličkost.

(SPOILER) 3. Nelogičnosti, hlouposti a další perly
Mojí oblíbenou "kapitolou" je Lilly a krev :D. Naše hlavní hrdinka totiž po jednom pohledu sebevědomě prohlásí, že krev u auta patří Lucy, a když poté vejde do akkrenské školy a spatří na zemi další šmouhu, říká věci typu:
„To je krev... Přesně taková sem vedla zvenku!"
„Nebylo třeba dumat - je stejná jako ta venku."
„Asi Lucyina. Podobala se té u auta."

Lilly, ta krev je červená a mokrá, úplně stejně by krvácel kdokoliv jiný :D. A nejlepší na tom je, že naše forenzní analytička zažije největší šok, když zjistí, že krev ve skutečnosti nepatřila Lucy, ale lesní zvěři.

Dále Lilly sjede po zadku blátivý lesní svah, brzdí při tom rukama i nohama, ale není ani odřená a o stránku dál si v tom kompletně zašpiněném oblečení bez problémů sedne na pohovku. Taky se po zádech zřítí se žebříkem a zůstane pod ním ležet, ale nic jí není, stejně tak když sletí z útesu do jezera. Mimochodem, zajímalo by mě, jak vypadá Lillyina zdravotní karta, protože podle všeho má ztvrdlé svaly, křehkou kostru, obočí schopné stočit se do spirály, když přivře oči, umí je používat jako teleskop a na ušním bubínku má nesmazatelnou jizvu. A zmínila jsem se, že poté, co spadne do toho jezera a je naprosto promočená, uschne na sluníčku za pouhých 15 minut? Mimochodem, celá ta kapitola s jezerem je bizár od začátku do konce. Boxerský zápas Lilly s rybou předčil dokonce i scénu z Dvojí mysli, kde Lilly vypadne z okna.

Ale pojďme pryč od Lilly. Lloyd v akkrenské škole spustí past, která vystřelí tuším asi 20 šípů, on mezi nimi "tančí" a trefí ho jenom dva. Umře, až když omylem spustí ještě další past. Blbost. A když už jsem u toho, v téhle škole najdeme tajnou chodbu, která prý umožňovala zakladatelům nepozorovaně se dostat z jednoho konce budovy na druhý. Připomínám, že je to obyčejná vesnická základka, ne Bradavice.

Když se vrátím na začátek, hned v prologu dva muži sprintují sněhovou závějí, která jim sahá až po hrudník, což pochybuji, že by zvládli. Je těžké brodit se sněhem, už když jste v něm po kolena, natož po hruď.

Pak tady máme strom, který se napřed zjeví Lilly ve snu, následně prý přes noc vyroste ve vesnici a větvemi ukazuje na místo, kde se skrývá Lucy. Jsem jakž takž ochotná se smířit s tím, že Lilly je nějaké médium a proto má ty divné vize, něco podobného bylo i v prvním dílu. Takže chápu, že ten strom viděla ve snu, to ale nevysvětluje, jak mohl opravdu přes noc vyrůst ve vesnici.

A v neposlední řadě je tu Lucyin únos. Ten měl na svědomí Melvin a mě by zajímalo, jak to dokázal. Chronologicky totiž holky nabourají, Lilly jde sehnat pomoc do vesnice a tam potká jak Melvina, tak Chestera. Potom se Lilly vrátí s Chesterem k autu, ale Lucy už je pryč. Jak to Melvin stihl?

A) Buď číhal ve křoví, když holky bouraly, a unesl Lucy hned, jak Lilly odešla. V tom případě by se s Lucy přes rameno musel nějak dostat do vesnice dřív než Lilly, která celou cestu běžela.
B) Nebo se o nich dozvěděl, až když mu Lilly zaklepala na dveře, což zase znamená, že musel počkat, až se Chesterem vydají pryč, a pak se nějak dostat k autu a zase zpátky dřív než oni. Zatímco v lese kolem se potulovali Marakové. Nevím, ať už to bylo jakkoliv, přijde mi zvláštní, že to stihl.

Našly by se ještě další věci, které bych ke Stínům mezi námi mohla říct, ale myslím, že jsem nad nimi vyplýtvala už dost času. Musím říct, že jsem se nad některými špatnými částmi vážně bavila, ale když jsem pak v půl jedné ráno četla ten hrozný konec, v hluboké krizi z toho, že něco takového schválilo nakladatelství, bylo mi spíš do pláče. Posledních 35 stran jsem četla tři a tři čtvrtě hodiny, protože na každou padla tuna lepíků s poznámkami.

Moje konečné hodnocení nejspíš nikoho nepřekvapí.

Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, bohužel však musím konstatovat, že jsem poněkud zklamaná. Začnu ale s pozitivy a zkusím to bez spoilerů.

Základní koncept je skvělý. Fantasy detektivka z prostředí Londýna, přesně to mě nalákalo ke čtení, protože takový nápad má podle mě obrovský potenciál. A byly to právě části, kde se vyšetřovalo, kde si postavy dávaly věci do souvislostí a přemýšlely nad dalším postupem, kde Peter prováděl různé experimenty, kterými se snažil zjistit, jak magie vlastně funguje, aby tyhle poznatky pak mohl v důležitém okamžiku použít, které mě bavily ze všeho nejvíc. Bohužel jsem kvůli nim musela přetrpět spoustu bolestivých, nepřehledných a někdy nudných částí, ale k tomu se dostanu.

Samotná kostra příběhu je rozhodně zajímavá, s každou další vraždou hrdinové nachází nová vodítka, až jsou nakonec schopni předpovědět, kde by se mohla stát další, a pokusit se jí zabránit. Motiv a závěrečné odhalení chválím, nápad to byl originální, i když jsem se na konci trochu ztrácela. Celkově se mi ale právě ta detektivní dějová linka moc líbila, rozhodně víc než ta, kde se řešil spor božstev, ale ten tu kvůli spoilerům pro jistotu rozebírat dopodrobna nebudu.

A posledním čistě plusovým bodem, který bych ráda zmínila, byl samotný popis práce u policie. Prostředí, atmosféra, popis postupů, a vysvětlování některých technických záležitostí, všechno to působilo důvěryhodně a skvěle doplňovalo celou atmosféru.

Teď k té méně příjemné části. Ačkoliv je Londýn jedním z mých oblíbených měst, přiznám se, že po několikátém detailním popisu toho, přes které zastávky metra Peter jel, který podnik se nachází v konkrétní části nějaké ulice, které budovy ho obklopují a jak dlouho už tam stojí, jsem začala přeskakovat. Pokud vás historie a struktura Londýna opravdu zajímají, věřím, že pro vás tyto části budou představovat plus, já jsem však bohužel většinu míst, které autor popisoval, během minuty vypustila, tedy až na ta, která byla pro příběh skutečně důležitá. To, co mi navodilo atmosféru Londýna mnohem lépe, byly zmínky mrazivého vzduchu, deště, turistů a hlavně suchý britský humor, který sice nebyl pokaždé tak vtipný, jak autor zamýšlel a do některých situací se mi moc nehodil, ale většinou svůj účel splnil a pobavil mě.

Co mi na rozdíl od přednášek o městě chybělo, byly překvapivě emoce. Chápu, že Peter za tu dobu, co pracuje u policie, viděl dost ošklivých věcí a neočekávám proto, že se bude hroutit kvůli každé kapce krve. Ne. Aby člověk mohl dělat takovou práci, musí si vypěstovat určitou odolnost, a to nám kniha dost jasně sdělila. Za to určitě plus. Jenže postavy se tady chovají absurdně klidně v situacích, kdy to skoro až není normální. Zdá se mi, že všichni přijali fakt, že magie existuje, úplně v pohodě. Žádná dlouhá fáze popření, žádný „To přece nemůže být pravda, někdo si z nás dělá legraci!“ Respektive ono tam vyjádření určitých pochyb je, jak ze strany Petera, tak Lesley, jeho kolegyně, ale trvá celkem tak dvě věty a oba velmi rychle přijmou fakt, že kouzla existují, jako by se nechumelilo. Žádné otřesení z toho, že svět funguje jinak, než si mysleli a že existuje oddělení pro vyšetřování případů zahrnující nadpřirozené jevy. Žádné „Jak to, že zrovna já vidím duchy a cítím nadpřirozeno?“ Nic, všechno je v pohodě, jedeme dál a Peter po velmi krátké době vyjádří přání stát se čarodějovým učněm a složit přísahu, aniž by o cokoliv věděl o magii nebo o tom, proč k ní vlastně má nadání. Teprve na straně 128 vyjádří nespokojenost nad tím, že vlastně neví, jak magie vzniká, a právě tady konečně začínají jeho výše zmíněné experimenty a různé otázky na inspektora Nightingalea, který Peterovi ale většinou odmítá odpovědět, protože ještě nenastal ten správný čas. Ve druhé polovině knihy už je to lepší, pokud vynechám scénu, kde posednutá postava s rozpadající se tváří s klidem žertuje, a hlavně se dočkáme i napínavých scén, ze kterých jde občas mráz po zádech, ale do té doby jsou všichni, jak jsem řekla, překvapivě klidní na to, co se kolem nich děje.

Teď přejdu k tomu, co mě v knize rušilo ze všeho nejvíc, a to byly neustálé sexuální narážky. To, že Peter se snadno rozptýlí, je sice pro postavu dobrá špatná vlastnost, jestli chápete, co tím myslím, jde o nedokonalost, která nám postavu polidšťuje, bylo by ale fajn, kdyby ho rozptylovalo něco jiného, než ženy. Skoro pokaždé, co se v knize objeví ženská postava, jako první se obvykle dozvíte, jaká má prsa a jestli Petera vzrušuje. Neřeknu, kdyby to tam bylo jednou dvakrát, abychom pochopili, že Peterovi se prostě ženy líbí, ale ono je to tam až překvapivě často. A když pak většinu kapitoly, kde se máte dozvědět od jiné postavy podstatné informace pro vývoj příběhu, zabere Peterovo očumování nahé holky a přemýšlení nad jejími ňadry a zadnicí, zatímco ten důležitý rozhovor zabere pár vět, máte chuť knihu odložit. Tedy aspoň já jsem ji měla. Dalším příkladem je část, kdy skončí napínavá kapitola, v níž postavy bojují a utíkají o svůj život, jenže hned ta další začíná Peterovým naštěstí ne detailním popisem jeho erotických snů. Skvělý způsob, jak podkopat atmosféru. Co mě ale naštvalo úplně nejvíc, byla tahle věta: „Hlas patřil baculaté ženě s kulatou tváří toho typu, která si vytvoří příjemnou povahu, protože druhou možností je sebevražda.“ Protože ženy, které nejsou štíhlé a nemají výstavní postavu, kterou by muži mohli okukovat, by se měly jít zabít. Nevím, jestli tohle pořád patří pod „klasický britský humor,“ který mám normálně ráda, každopádně vtipné to nebylo a akorát to ve mně probudilo chuť autorovi zaklepat na dveře a přátelsky si s ním promluvit. Pokračujeme k postavám.

7 26.12.2023

Nejvíc jsem si oblíbila Nightingalea. Tajemný a většinu času seriózní čaroděj, který ale navzdory svému zdánlivě neochvějnému stoicismu nepřipomíná ledovou sochu, a chová se jako normální člověk. Umí se zasmát, má rád rugby, má svoje morální zásady, ale i nedostatky. Není vševědoucí ani všemohoucí, ačkoliv tak na začátku může působit. Mrzí mě, že nám o něm kniha neprozradila trochu víc, na druhou stranu zrovna on je postava, kterou je lepší nechat částečně obestřenou tajemstvími, aspoň do dalších dílů, takže to chápu.

Z Petera mám smíšené pocity. Ve druhé polovině knihy jsem ho měla radši, protože se konečně začala projevovat jeho osobnost, ze začátku jsem o něm ale věděla jen to, že se nechá snadno rozptýlit, má rád ženy a je přidrzlý. Co nám ale kniha připomene tak milionkrát, je to, že Peter je smíšeného původu a že jeho otec býval hudebníkem. To sice jsou celkem zajímavé poznatky, ale nevidím důvod je zmiňovat pořád dokola, myslím, že čtenáři to pochopí už napoprvé. Každopádně jak jsem řekla, ve druhé polovině mi přišel mnohem zajímavější a začalo se ukazovat, že mu to pálí víc, než se zdá. Nepřijde mi kdovíjak do hloubky promyšlený, každopádně podobně jako u Nightingalea předpokládám, že se o něm víc dozvíme v dalších dílech.

Z ostatních postav bych vyzdvihla snad jen Molly, u které nemám nejmenší tušení, co je vlastně zač, ale ráda bych se to dozvěděla, protože mi přijde zajímavá, a inspektora Seawolla, který je sice napřed popisován jako protivný, tvrdohlavý a uřvaný nadřízený, ale taky má i světlou stránku. Je ve své práci vážně dobrý, a ačkoliv to asi nedává moc najevo, našlo se pár momentů, které prozradily, že se o své zaměstnance přeci jen stará. Jsem moc ráda, že z něj autor neudělal jen hloupého uřvaného troubu, za to palec nahoru.

Z ostatních postav mě nikdo moc nezaujal, takže tenhle úsek bych ukončila a raději přešla k závěru, než prozradím něco zásadního.

Přemýšlela jsem, jak knihu ohodnotit. Jak jsem říkala, koncept mě uchvátil a jsou tu věci, o kterých bych se opravdu ráda dozvěděla víc, bohužel mě od dalších dílů ale odrazuje myšlenka, že se budu muset znovu prokousávat Peterovými vnitřními monology o ženách, přednáškách o londýnském metru a popisů toho, jak kouká na televizi a snaží se zprovoznit internet, abych se vůbec dostala k zápletce. Je to sice moje první kniha od autora, takže nemůžu posoudit, jestli je tohle jeho typický styl, domnívám se ale, že kniha by mě bavila mnohem víc, kdyby sejný koncept zpracoval někdo jiný.

Nakonec dávám s přivřeným okem tři hvězdičky, v nejbližší době se ale do dalších dílů nejspíš nepustím.

4 26.12.2023

Obvykle u knížek, které mě opravdu vyvedou z míry, netuším, jak začít recenzi, tady ale vím naprosto jistě: Pro Dvojí mysl je v pekle vyhrazený samostatný kruh. Hned vám vysvětlím, proč.

BEZ SPOILERŮ: Už anotace zní jako něco, co byste našli na Wattpadu. Jenže i tam byste našli hromadu lépe napsaných příběhů, než je tento. Scény, které mají být děsivé, jsou směšné, a ty, u nichž se máte zasmát, ve vás akorát vyvolají chuť skočit do zdi. Dám vám menší přátelskou radu: pokud chcete napsat horor nebo thriller, nedělejte si v důležitých okamžicích z hlavní postavy legraci. Nepopisujte, jak se komicky rozplácne na zemi, zatímco bloudí v temné budově, a proboha, nenechte ji přemýšlet o ředkvičkové revoluci, když ji nahání vrah. Naprosto tím podkopete napětí a nikdo to nebude brát vážně. Nemáte zač.

Kromě toho autor popisuje scény, kde postava loví v bazénu brýle nebo se plíží kolem expřítele mnohem akčněji a detailněji, než scény, u kterých je to potřeba.
K postavám: Ty jsou údajně dospělé, ale chovají se jako děti ve školce. Dospělý muž v práci nahlas křičí ,,Hurá, hurá!" zatímco jeho kolegyně volá dokola ,,Sushi, sushi, sushi!" a třetí se tomu hihňá. Na všechno reagují naprosto přemrštěně, brečí smíchy nad vtipy, nad kterými byste se maximálně pousmáli a ani za nic nevěřím, že je někomu mentálně víc jak deset let. Co se týče Lilly, hlavní postavy, nedokážu si představit, komu by mohla být sympatická. Mám pocit, že autor se buď záměrně vysmívá všem čtenářkám, nebo má naprosto zkreslenou představu o tom, jak ženy uvažují (a mimochodem, puberta ženám opravdu nekončí ve dvaadvaceti letech). Lilly je povrchní hloupá husa, která vám nezapomene připomenout, že je opravdu blond, je štíhlá, má výstavní kukuč a zadnici a muži se za ní točí. Taky si myslí, že je mentálně vyspělá, což je jediný dobrý vtip, který jsem v celé knize našla. Panikaří víc nad tím, že její fotka má málo liků, než když jí jde o život. Nepřeháním, takhle reaguje na nebezpečí: ,,Usoudila jsem, že mi chce setnout hlavu a raději jsem se víc nepřibližovala." Cítíte v tom ty emoce? Já taky ne. Jinak je velmi háklivá na svůj vzhled a soudí podle něj i ostatní, přece by vedle sebe nenechala sedět nějakého vandráka, jak sama řekla. S oblibou hodnotí náhrobky a přirovnává je k dekoracím, porovnává, kdo ze zemřelých byl jak oblíbený a radši by zemřela, než aby obětovala kabát. Taky počítejte s tím, že na konci knížky budete bez problémů schopní sestavit její kompletní jídelníček, protože autor se zřejmě vyžívá v popisech toho, jak Lilly jí a jako správná mladá slečna si to jídlo dokumentuje prostřednictvím mobilu a hází to na sociální sítě, a obírá tím sám sebe o prostor pro důležité a děsivé scény a čtenáře o mozkové buňky. To by asi stačilo.
Tolik k postavám, nenajdete tam žádnou, který by měla větší hloubku než louže na chodníku. Víc se rozepíšu u komentáře se spoilery. Tam se dostanu i ke konkrétním nelogičnostem, ale teď přejdeme k mému oblíbenému bodu: sloh a slovní obraty.
Při čtení prologu jsem si všimla, že autor se celkem elegantně zvládá vyhýbat opakování slov. Máme tu hosty, návštěvníky, strávníky, nedočkavce. Dobrá práce! Škoda, že to nevydrželo do první kapitoly. Pak to totiž všechno začalo jít z kopce a nezastavilo se to do konce knihy.
Všechny postavy něčím disponují, téměř v každé kapitole něco zeje prázdnotou, všechno rapidně klesá nebo roste a nesmím zapomenout na slovo choť. Zato pro auta tu máme spoustu nových výrazů, jako třeba plechové kočáry, burácivé motorové oře, plechová monstra a opancéřované ďábly. Tři odstavce o tom, jak Lilly šlápne do psího exkrementu, autor napsal nejspíš jen proto, aby předvedl světu geniální obraty jako fekálová lady nebo rozverný kakanec. Vrchol komedie, Goldoni se v hrobě popadá za břicho.
A to nemluvím o té hromadě nesmyslných vět:
,,Nadýchaný bochánek se zaklepal a ulétl pryč." To Lilly mluví o mraku. Odkdy se mraky klepou?
,,Kýžené pročištění vzduchu se nekonalo."
,,Volby byly na krku."
,,Venku nepřetržitě operovala tma."
,,Rozkmitala jsem své malinké nožičky." Tady se Lilly prosím pěkně rozběhla.
,,Pompézní vchod působil svěžím dojmem." Jak si mám představit svěží vchod? Je čistý? Je bílý? Voní jako toaletní papír z reklamy? Netuším.
,,Moje nálada rapidně rostla směrem vzhůru." To směrem vzhůru je tu úplně zbytečně, nálada asi neporoste do strany. Jenom ta moje začala během čtení vytvářet mandaly.
,,Ta dřevěná kráska mě každý večer nápadně vábila." S Rouskovými větami bez kontextu byste mohli hrát hru Uhodni objekt. Tady mluví o posteli.
,,Nechutnost a nevole se mnou doslova cloumaly." Když už, tak znechucení, ne nechutnost.
Co je sakra limitní zážitek?
Slova jako skvělá, mimořádná, jedinečná, nejsou superlativy, to by spisovatel mohl vědět.
,,Zoufale jsem zalapala po atomech kyslíku." Prosím, ať se autor raději nepokouší popisovat panické záchvaty.
Odmítám uvěřit tomu, že tuhle knihu viděl korektor, beta čtenář nebo někdo jiný, kdo by měl být zodpovědný za její konečnou podobu, protože není možné, aby nechal projít tolik hrůzností. Nemluvě o chybějících písmenech, mezerách navíc, náklonnosti s jedním n, špatnému ji/jí, v tom napsaném zvlášť tam, kde má být dohromady a o výrazu ,,jedny velké vrata." Au. Kromě toho zjistíme, že když Lilly někoho přechytračí, nedokázala ho převézt, ale převést. Asi na metry krychlové. Aby toho nebylo málo, věty jako: ,,Opravdu jsem se bála! To by ale byla ostuda! To bych rozhodně nepřežila!" na mě působily tak ironicky, že jsem začala přemýšlet, jestli vlastně celá kniha není parodie. Pak bych názor možná přehodnotila.
A pokud si myslíte, že to všechno zachrání napínavý příběh, jste vedle. Zápletku nejspíš uhodnete kolem strany 35 a zbytek knihy budete, jak už jsem řekla, číst o tom, jak Lilly jí, randí, obdivuje svůj vzhled a svým humorem na úrovni třetí třídy dostává své přátele a kolegy do kolen.

Epilog bych nepopsala jako třešničku na dortu, spíš jako svíčku na hranici polité benzínem.

(SPOILER) SPOILERY: Vrátím se k postavám. Jak jsem řekla, Lilly je sice krásná jako hvězda jasná, zato blbá jak tágo. Když ji po ulici vláčí vrah, napadne ji, že by si mohla svléknout kabát a muži vyklouznout. Tenhle nápad si rozmyslí, protože ten kabát má příliš v lásce. Proto radši tomu chlapovi dupne na nohu a vběhne na červenou do vozovky, kde na ni všichni troubí, málem ji přejede auto a ona se diví, co to s těmi řidiči je. Taky tvrdí, že pořád využívá GPS, protože má talent se všude ztratit, ale když se opravdu ztratí, tak ji samozřejmě nenapadne ji použít. V jednu chvíli prohlašuje, že psaní článků ji baví víc než papírování (je to novinářka), o pár stránek dál řekne přesný opak. Za to, že má noční můry a vidiny, samozřejmě může její bratr Desmond, protože měl bouračku, kterou to všechno začalo. Takže je to samozřejmě jeho vina, on zničil Lilly psychiku a chudinka teď zůstala na všechno sama. Nikdo jí nepomáhá, nikdo se o ni nezajímá, všichni jsou zlí a nechají ji, aby se zachránila sama. Asi takhle nějak Lilly přemýšlí. Taky se na sto metrů od ní nesmí vyskytovat žádný bezdomovec nebo tlustý člověk ve volnějším oblečení, jinak to v její hlavě odstartuje nekonečný monolog plný znechucení a pohrdání. Myslí si, že je chytrá, ale dokáže ze sebe jenom sypat moudra typu ,,Zdraví máme jen jedno, lepší pozdě než nikdy, hlavně zůstat sama sebou, nesmím ztrácet naději, dokud jí ještě špetka zbývá." Věří tomu, že když je člověk v pubertě a cloumají s ním hormony, lépe ponese ztrátu rodičů. V průběhu se seznámí s mladíkem Aaronem a přeskočí mezi nimi jiskra. Jenže ouha, Lillyin bývalý přítel Luke to nenese dobře, začne se o ni hádat (a používá při tom argumenty typu Já s ní chodil první!) a celá hádka vyústí rvačkou. Aaron teda řekne Lilly, že by si napřed měla vyřešit minulost a ona ho odsoudí jako zbabělce. Pak fňuká, že zatímco jí jde o život, srágora Aaron si sedí doma. A to říká někdo, kdo se plíží za zády expřítele a volá na pomoc sousedku, jen aby s ním nemusela mluvit. Mimochodem, dovolte mi podotknout, že Aaron o jejích nočních můrách a halucinacích vůbec nevěděl... Zkrátka jsem se během čtení přistihla, že si přeju, aby ji už vrah konečně odkrouhnul.

Lucy, Lillyina sousedka. U té jsem myslela, že mi ji autor nestihne znechutit, ale dokázal to. Lucy je fajn kamarádka, ale nemám ji ráda. Když podvede přítele, chvíli brečí a má depky, pak si najednou uvědomí, že ho nemiluje a radši se s ním rozejde, a už se zase směje. Říkám, v téhle knize není jediná sympatická ženská postava. Zatím vede paní na recepci u bazénu a kouzelná kmotřička víla, která ke konci příběhu předá Lilly vizitku s motivačním citátem, zmizí a už se neobjeví.

Desmond. Ten je v pohodě. Jo, fakt je v pohodě. A to je tak všechno, co vám o něm můžu říct. Vypadá to, že má sestru rád, snaží se ji chránit, dokonce se snaží přijít i na nějaké řešení, když zjistí, že Lilly má halucinace. Chce ji přesvědčit, aby se nerýpala v minulosti, protože ví, že jí to neprospívá. Není to nijak promyšlená postava, ale aspoň je snesitelný.

Aaron, Lillyin nápadník, byl v pohodě, bohužel ho Lilly odsoudila jako zbabělce, protože po ní chtěl, aby se chovala rozumně. V příběhu je celkem zbytečný, jenom zabírá prostor a prodlužuje tak čtenářovo utrpení.

Luke, Lillyin přítel. Reaguje podobně přehnaně jako Lilly, asi vím, proč se dali dohromady. V jednu chvíli ji sleduje, pere se o ni a chová se tak majetnicky, že Lilly uvažuje o soudním zákazu přiblížení, o pár kapitol později jí ale vyznává lásku (poté, co ji zase sledoval), snaží se jí pomoct, tvrdí, že se změnil a vůbec ho Lilly najednou vidí jako hrdinu. A pak díkybohu umře.

Tolik k postavám, jedeme dál. Přichází nelogičnosti.

(SPOILER) Lilly má v jednu chvíli pořezané ruce a na nich obvazy a fňuká, že vypadají jako pěst na oko a neví, jestli s nimi vůbec bude moct pracovat (jak jsem řekla, je to novinářka a má za úkol psát na počítači články). O chvíli později si těma rukama myje vlasy a vůbec jí to nevadí.
Jednou z mých oblíbených scén je ta, kde Lilly vypadne z okna. Zrovna drží v ruce smeták, když vtom ji do zad udeří okenní tabule a naše hrdinka vypadne ven. Zachytí se na mokrém parapetu, na kterém několik minut visí za dva prsty na každé ruce a pak vyleze zpátky. Co to je? Kam zmizel ten smeták? Jak může někdo vypadnout z okna po hlavě a zachytit se parapetu nad sebou? Jak může viset tak dlouho za dva prsty na každé ruce a pak najednou sebrat sílu a vyškrábat se zpátky? Nechápu, nerozumím, v tu chvíli jsem měla chuť jít taky vypadnout z okna.
O kapitolu dál hledá Lilly Desmonda v obchodě. Ten se před ní schovává, ale Lilly mu zavolá a jeho prozradí vyzvánění. Zavolá mu celkem třikrát, myslím. Že by si ten mobil mezitím ztlumil? Ne.
Pak z toho obchodu utečou před vrahem. A co udělají? Že by nasedli na první tramvaj domů nebo někam do háje, kde je nenajde? Ne. Zastaví se přímo vedle toho obchodu a začnou si povídat. Hádejte, kdo je tam najde:).

Lilly a Desmond se schovají před vrahem v opuštěné továrně. Ghaar, ten vrah, ale Lilly najde a společně propadnou podlahou do patra pod nimi, za nimi spadne nábytek z té místnosti, ale jim se skoro nic nestane. Ghaar vyvázne bez škrábnutí, Lilly je chvilku v bezvědomí, ale nakonec má prý jenom sedřenou kůži na noze a nemůže běhat. Na tuhle scénu navazuje další, ve které se objeví Luke. Jak Lilly v té opuštěné továrně našel? Prý na ni dával pozor. To by mě zajímalo, jestli ji stalkoval už v tom obchodě. Lilly zatím poslouchá jeho vyznání lásky a normálně si s ním povídá. Pak klidně konstatuje, že někde v sutinách leží i Ghaar, ale že to je jedno. To je jedno? To je jedno?? Víte, jak moc je to jedno? Tak moc, že ten vrah, před kterým před chvílí zdrhala o život a který ji najednou vůbec nezajímá, potichu vstane a probodne Luka nožem. Takhle moc je to jedno. Takhle moc je v pohodě, že kousek od vás leží ozbrojený muž, který vám jde po krku. Gratuluju, Lilly.

Ghaar potom nechá Lilly pokecat si s Lukem, místo aby ji poslal rovnou za ním. Lilly se potom zvedne, a přestože doteď nemohla chodit a nebude moct ani za chvilku, najednou se rozeběhne přímo proti Ghaarovi. Ach jo. Taky je v jednu chvíli vystrašená, v duchu prosí o pomoc a loučí se se životem a o řádek dál je na Ghaara drzá a utahuje si z něj.
O kousek dál se dozvídáme, že Desmond, který je většinu knihy mrtvý, akorát mu trvalo si uvědomit, že je duch, se nemůže dotýkat věcí a lidí. Akorát že jsme ho napříč celou knihou viděli jíst, pít a objímat se s Lilly. Hm.
Ghaar potom najednou přejde z módu ,,Nemáš právo nic vědět, máš jenom právo zemřít," do ,,Zasloužíš si znát celý příběh," protože autorovi se to zrovna hodí. Pak jde teda konečně na věc, chce Lilly zabít, ale Desmond, který byl ještě před chvílí tak slabý, že začal blednout a sotva vyhodil do vzduchu hrst hlíny, mu zadrží ruku a probodne Ghaara vlastním nožem. A Lilly se na to zaujatě kouká jako, cituji, na ,,show."

A zapomněla jsem zmínit jednu věc. Lilly po příchodu do továrny zavolala policii. Ta přijede samozřejmě až když je po všem a tvrdí, že přijeli necelých pět minut poté, co Lilly zavolala. Ani omylem. Lilly se mezitím stihla schovat, nechat se najít, propadnout podlahou, být v bezvědomí, popovídat si s Lukem, popovídat si s umírajícím Lukem, poprat se s Ghaarem, pokecat si s Desmondem, vyslechnout si Ghaarův smutný příběh a pozorovat souboj mezi Ghaarem a bratrem. Samotný vrahův monolog by trval těch pět minut, tak ať se mi autor nesnaží nalhat, že Lilly jen zkresleně vnímala čas.
No a na konci zjistíme, že hrdina Luke na sebe vzal Desmondovu smrt a ten se mohl vrátit mezi živé, protože přece bychom v hororu neudělali něco tak odvážného jako je zabití kladné postavy. Taky by mě zajímalo, jak Desmond hodlá vysvětlit, kde se flákal celých pět týdnů po té jeho bouračce.

Takže na závěr: Jedná se o horor? Stoprocentně. Hrůzné obraty a nelogičnosti mě budou v nočních můrách strašit ještě dlouho. Ale pokud opravdu hledáte kvalitní četbu, u které se budete bát něčeho jiného, než hlouposti hlavní postavy, zkuste třeba Stephena Kinga, tady se nedočkáte. Tahle knížka prostě nemá dno, u kterého byste si mohli říct: Dobrý, horší už to být nemůže. Může. A bude.

Moje výsledné hodnocení je jasné.

Noční cirkus nejspíš nebude knihou pro každého, hodně záleží na tom, co od něj čekáte. Pokud hledáte napínavý souboj, promyšlený systém magie a děj nabitý akcí, nejspíš během čtení usnete. Naopak, jestli dáváte přednost dlouhým popisům, kouzelné tajemné atmosféře, pozvolnému tempu a vzletnému stylu psaní, a pokud vám nevadí, že to vše je tak trochu na úkor děje, myslím, že si Noční cirkus zamilujete.

Mně se kniha docela líbila. Nápad se záhadným černobílým cirkusem, který se otevírá jen v noci, mě zaujal, a jak jsem řekla, autorka umí skvěle pracovat s popisy a atmosférou, takže jsem při čtení opravdu měla pocit, jako bych se procházela mezi cirkusovými stany. Na druhou stranu, místy mi to přeci jen přišlo trochu moc, když jsem narazila na třístránkový popis různých lahviček, přiznám se, že jsem začala přeskakovat.

K postavám asi řeknu jen to, že jsem je měla celkem ráda (vyjma obou instruktorů, ty jsem nesnášela), ale žádná z nich mi k srdci nepřirostla, možná jenom trochu dvojčata. Musím však dodat, že se mi líbily části se zakladateli cirkusu. Chválím myšlenku, že celý ten „souboj“ měl dopad i na lidi kolem, a že ti lidé to nenechali jen tak plavat, ale sami přemýšleli nad tím, co se to kolem nich vlastně děje. Nebyly to jen nemyslící figurky do počtu a za to jsem ráda.

U romantické linky platí něco podobného jako u postav – nijak vedle jsem z ní nebyla, ale neměla jsem s ní žádný zásadní problém. Každopádně by mě zajímalo, jak by příběh vypadal, kdyby tam chyběla a souboj byl založen na něčem jiném (respektive kdyby se jinak vyvíjel).

Na skoky v čase a střídání dějových linek se dá v pohodě zvyknout, jen si musíte na začátku kapitol dávat pozor na ty nápisy, které vám říkají, kde zrovna jste.

Za mě je Noční cirkus docela dobrá kniha s kouzelnou atmosférou, ale už teď vím, že podruhé se k ní nevrátím.

1 13.08.2022

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak Divotvůrce hodnotit. Tuhle recenzi píšu zpětně, v současnosti mám přečtené tři díly série, což mi dalo spoustu času si to nechat projít hlavou. Řeknu to takhle: Kdybych si Divotvůrce přečetla jako mladší, vím naprosto jistě, že bych z něj byla nadšená, tu sérii bych milovala. Dneska ji vidím trochu jinýma očima. Jsou tam chyby. Všímám si nelogičností, které mě občas při čtení ruší. Našla jsem tam i pár klišé nebo podobností s jinými knihami. Jenže k mému vlastnímu překvapení jsem zjistila, že přes to všechno ty knihy nedokážu nemít ráda. Nějakým způsobem si mě získaly, ať už to bylo postavami, humorem nebo tou kouzelnou atmosférou.

K těm postavám: Na Kellena jsem zprvu měla trochu smíšený názor. Co oceňuji, je fakt, že to není žádný vyvolený, naopak. Je nucený poradit si s tím málem, co mu zbylo, a sice to zvládá s odřenýma ušima a s notnou dávkou štěstí, ale zvládá. Je vynalézavý a chytrý, umí improvizovat a čím dál se v sérii dostanete, tím častěji si musí poradit bez pomoci ostatních. Nedá se mu upřít ani odvaha, ale na druhou stranu, s oblibou se do všeho vrhá přímo po hlavě, bez pořádného plánu, což je spíš hloupé než statečné. Podle toho to pak taky často dopadá a Kellen potom kope kolem sebe a svaluje vinu na ostatní, což je právě to, co mě na něm nejvíc štve, a objevuje se zatím ve všech dílech. Všichni kolem můžou za to, co se mu děje a on se kvůli tomu lituje. Ale abych byla spravedlivá, je dobře, že má i záporné vlastnosti. A co se týče té sebelítosti, musím uznat, že kdybych v jeho věku zažívala všechno, co on, asi bych to zvládala ještě podstatně hůř, takže se mu nakonec ani nedivím. To mě přivádí k tomu, že jak Kellen roste, je u něj vidět i jistý vývoj, což je taky dobře. Abych to shrnula, sice mě občas štve, ale dokázala jsem si ho oblíbit. (Mimochodem, teď mě napadlo, že on je vlastně tak trochu kombinace Willa z Hraničářova učně a Calluma z Magisteria, ale možná to tak přijde jenom mně.)

Ferius mi sedla hned od začátku. Miluju její humor, argosanská moudra, její metody, to, jak si dokáže poradit v různých situacích, ale přesto není nezranitelná, byť tak na první pohled působí. Má svoje osobní kouzlo a čím víc se o ní dozvídám, tím ji mám radši. Hrozně ráda bych se o ní rozepsala, mám toho hodně, co bych k ní chtěla říct, ale tentokrát se udržím, protože tenhle komentář píšu i pro ty, co se na první díl teprve chystají, tudíž bych se ráda vyhnula větším spoilerům, plus nechci rozbít tu její tajemnost.
A něco podobného platí i pro Reichise. Neřeknu vám, kdo to je, ale i tohle, cituji: „sarkastické hovado,“ jsem si zamilovala :D.

Zato Kellenovu rodinu nedokážu mít ráda, ať už dělá to, co dělá, z jakýchkoliv pohnutek. Ony ty jejich motivace jsou docela pochopitelné, ale všichni mě hrozně štvou, nemůžu se rozhodnout, jestli víc nesnáším Shallu, nebo jejich otce.

Co mi příliš nesedlo, byly pokusy o vytvoření romantické linky, třeba ve druhém díle mi to přišlo skoro zbytečné, ale to je tak všechno, co k tomu řeknu.

Proti systému magie nejspíš nic zásadního nemám, akorát jak čtu dál a dál, nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí, jak ho autor doplňuje, nebo jestli mě štve, že se to začíná podezřele zamotávat. Asi bych měla víc přemýšlet nad tím, jestli to fakt dává smysl, ale zrovna u Divotvůrce se v tom moc rýpat nechci a musím se přiznat, že bych to nejspíš tentokrát nedokázala posoudit objektivně.

Jak asi poznáte, když srovnáte tuhle recenzi s počtem hvězd, jsem téhle sérii ochotna prominout hodně, a to především kvůli postavám, atmosféře, ale hlavně pocitům, které ve mně vyvolala. Nevím, jak je možné, že mi tak přirostla k srdci, když jsem obávala, že mi to ty chyby budou kazit, ale stalo se. Abych to zakončila: Patří Divotvůrce k nejkvalitněji napsaným sériím, jaké jsem kdy četla? Nejspíš ne. Ale i přesto se zařadil mezi moje nejoblíbenější.

4 12.08.2022

Druhý díl naprosto předčil má očekávání. Tentokrát mě bavil už od samého začátku a líbil se mi ještě víc než ten první.

Opět musím vyzdvihnout práci s postavami a vztahy mezi nimi, poznáváme další jejich stránky a zjišťujeme víc o jejich minulosti a o tom, proč se stali takovými, jaké je známe, a i když byste je občas nejradši něčím praštili (ahoj, Jespere :D), zkrátka nejde si je neoblíbit. Dělají chyby, mají dobré i špatné vlastnosti, mají své motivace, jak už jsem psala u prvního dílu. Zkrátka opravdu působí jako lidé. Lidé, které byste asi radši nechtěli na ulici potkat, ale ano, působí jako lidé a ne jako ploché postavičky s nanejvýš dvěma vlastnostmi a jedním výraznějším rysem, abychom je od sebe rozpoznali. Dokonce i Kuwej, ze kterého autorka klidně mohla udělat vedlejší, byť důležitou postavu, o které se sice bude mluvit, ale jinak se nebude projevovat, měl svoji osobnost, vážně mi udělalo radost, že to nebylo odfláknuté.

Všechno do sebe skvěle zapadá a dává to smysl. Taky se tu znovu dočkáme další spousty plánovaní a nechybí samozřejmě ani akce, jejichž průběh je výborně popsaný. Jakmile se vám něco zdá nejasné, buďte si jisti, že se později objeví dílek skládačky, který celý ten obraz doplní. Jo a nechybí ani humor.

Líbilo se mi, že naší skupince ne všechno vychází na první dobrou, naráží na mnohem víc komplikací než v prvním díle, díky čemuž je celý příběh jednak realističtější, ale také ještě méně předvídatelný, což mě bavilo. V knize jsem našla asi jen jednu výraznější věc, která mě v negativním slova smyslu fakt zarazila. SPOILER: Inej při prvním souboji s Dunjašou utrpí celkem dost zranění. Má pořezanou ruku a z těla jí trčí celkem šest šurikenů/hvězdic, a to z lýtka, stehna, ramene, paže, holeně a předloktí. Až na to říznutí to nejsou jen povrchová zranění. Inej potom spadne z dvacetipatrové výšky do záchranné sítě, což jí překvapivě ty rány nezhorší nebo to není zmíněné, jeden šuriken ze sebe vyrve a potom se k v klidu plaví lodičkou přes skoro celé město, kde si ty rány s pomocí Niny zaváže, aniž by jí cokoliv bylo. Tohle už mi přišlo trochu moc, na druhou stranu, jak jsem řekla, byla to snad jediná větší věc, co mi neseděla, rozhodně mi to knihu jako celek nezkazilo. KONEC SPOILERU.

I s koncem jsem byla spokojená. Myslím, že byl docela dobře vyvážený. Nekoná se žádný pohádkový happy end, kde by se všichni najednou rozhodli zapomenout na svoji minulost, založit charitu a otevřít si kočičí kavárnu. Dostaneme vesměs dobrý hořkosladký konec, kterému dokážu věřit a zároveň nebudu mít chuť předstírat, že se nestal.

Když jsem tuhle duologii začínala číst, bála jsem se, že to bude další přehypovaná série, ze které budu navzdory jejímu velmi pozitivnímu hodnocení zklamaná. Ani omylem. Nakonec se opravdu zařadila mezi jednu z mých nejoblíbenějších a mileráda ji budu dál doporučovat.

7 05.08.2022

K Šesti vranám jsem zpočátku byla skeptická. Chválil je snad každý, koho jsem požádala o doporučení na knížku, a já s příliš opěvovanými knihami nemám moc dobré zkušenosti. Tentokrát jsem však zklamaná nebyla. Je sice pravda, že mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, příběh se pořádně rozjel, až když Kaz dal dohromady celý tým, ale potom už jsem celý den Šest vran nemohla odložit. Obvykle začínám pozitivy, tentokrát to ale udělám naopak, protože negativ bylo podstatně méně a budu s nimi rychle hotová.

Hlavní hrdinové jsou až moc mladí a až moc dobří v tom, co dělají. Celé výpravě je mezi 16 (u Wylana možná 15, teď nevím) a 18 lety a jsou to prostě borci největší. SPOILER: A tu výpravu do Ledového paláce vlastně zvládnou takřka bez úhony, pokud nepočítám to, co se stalo Nině, když opustili budovu. KONEC SPOILERU. Tady ale výtky končí, protože s ničím jiným jsem snad větší problém neměla. Takže hurá na pozitiva.

Celý příběh se přemýšlí a plánuje. Budete sledovat hlavní postavy, jak dávají dohromady důmyslný plán, záložní plán pro případ selhání toho prvního, připravují se na různé situace a víte co? Ono to dává smysl. To, jak přemýšlejí, to, co říkají, fakt dává smysl a je krásné o tom číst a přemýšlet spolu s nimi, co by se asi dalo dělat, kdyby se něco pokazilo. A menší spoiler, samozřejmě, že se něco pokazí, takže budete mít příležitost podívat se, jak si výprava poradí s menší improvizací.

K postavám. Zpracovat takhle dobře postavy, které jsou pro všechny ostatní v knize vlastně záporáci, tak, aby si je čtenáři oblíbili, je umění. Nejsou to čistokrevní padouchové, kteří by vraždili koťátka na potkání, ale rozhodně si nehrají na morálně čisté hrdiny. Všichni mají své slabé a silné stránky, dobré i špatné vlastnosti a zkrátka se chovají uvěřitelně, jako lidé. A taky jsou tam dobře vykreslené ty vztahy mezi nimi. SPOILER: Teď nemyslím jenom vztahy mezi těmi dvojicemi, ale celkově, když spolu mluví celá skupina. KONEC SPOILERU.

Kaze jsem zpočátku moc neměla ráda, přišel mi přespříliš sebevědomý, samolibý a vypadalo to, že bere ohled spíš na zisk než na své přátele/spojence, ale to jsem se spletla. I on pochyboval, i on občas potřeboval ujištění od ostatních, že mu věří. Jedním z důvodů, proč mi přijde jako skvěle zpracovaná šedá postava, je ten, že Kaz je sice schopný hrozných věcí, klidně někoho zabije, případně připraví o oko a pak zabije, ale zaprvé to tam není vykreslováno jako něco dobrého (dokonce i někteří z jeho party s ním nesouhlasí), a zadruhé on se takhle chová jen k protivníkům, nepřátelům, lidem, které nemá rád. Svým spojencům a přátelům sice ne vždycky plně důvěřuje, ví, že není dobré jim pokaždé říct všechny informace, ale pořád je vidět, že mu na nich záleží a že by mu nebylo jedno, kdyby se jim něco stalo (a nejen kvůli tomu, že jsou „cennými investicemi“). Zkrátka tam není glorifikované žádné toxické chování k lidem, které má rád.

Ani ostatní postavy nejsou ploché, navíc jsou u všech jasně pochopitelné motivace a důvody, proč dělají to, co dělají. Postavy zkrátka skvěle fungují jak ve skupině, tak samy o sobě a za tohle před autorkou smekám, protože určitě nebylo lehké si s nimi poradit.
Šest vran můžu s čistým svědomím doporučit a už se těším na další díl.

7 30.07.2022

Bolest. Utrpení. Genocida mozkových buněk. Tato slova se mi vybaví, když si vzpomenu na Dvůr trnů a růží. Historicky první kniha, ze které jsem doslova slzela zoufalstvím. Přemýšlela jsem, jestli bych ji vnímala jinak, kdybych si ji přečetla o něco starší a dospěla jsem k názoru, že ne. Problémy, které se Dvorem mám, nijak nesouvisí s explicitními scénami, které jsou tam asi dvě, možná tři, ani s násilím, které je oproti jiným knihám ještě slabým odvarem. Jedná se o věci, se kterými budu mít nejspíš problém vždycky. Zkusím ale začít aspoň trochu pozitivně a pokud možno bez větších spoilerů, protože bych byla ráda, aby i ti, kteří Dvůr ještě nečetli, měli možnost podívat se na něj z trochu jiného pohledu, než jaký tu prezentuje většina recenzí. Aspoň se budete moct psychicky připravit.

Styl psaní mi neuvěřitelně sedl. Po přečtení první kapitoly jsem si řekla: „Jo, tohle by mohlo být dobrý.“ Na rozdíl od prvního dílu Skleněného trůnu, který se hrozně táhl, se Dvůr četl skoro sám. Byla jsem s ním hotová za dva dny, a jestli si někdy ještě přečtu něco od Maasové, tuhle chybu už nikdy neudělám, protože zkonzumovat za tak krátkou dobu takové množství toxicity prostě nemůže být zdravé. Ale dobře, styl psaní za mě skvělý.

Dost lidí tu píše, že je Jarní dvůr nudil, a že je příběh začal bavit až v momentě, kdy se objevil Rhysand. Možná je se mnou něco špatně, ale mám to přesně naopak. Pokud bych knihu odložila někde v polovině, před Rhysandovým příchodem, dala bych jí jednu až dvě hvězdičky. Jasně, tolik se tam toho nedělo, Feyre se seznamovala s Tamlinem, Lucienem a Jarním dvorem, plánovala útěk, malovala atd., ale jakmile se tam objevil právě Rhys, všechno to šlo do těch nejtoxičtějších hlubin pekla, jaké si dokážu představit. A když už o něm mluvím, pojďme si rozebrat postavy. Předem říkám, že žádná z nich mi nepřišla nijak extra do hloubky promyšlená, většinou to byli samí sexy machři s tragickou minulostí, ale sem tam se našlo i nějaké menší pozitivum.

Feyre. Postava, která na začátku působí jako hrozná chudinka. A upřímně, když jsem viděla, jak debilně se ve druhé kapitole chová její rodina, tak mi jí chvilku líto i bylo a myslela jsem si, že ona jediná je z nich docela schopná. Jenže veškerá lítost mě přešla v okamžiku, kdy Feyre přijela na Jarní dvůr. Ona je totiž hrozně hloupá a protivná. V momentě, kdy jí ani její rodině nehrozí žádné nebezpečí, je o ně všechny dobře postaráno a mají se líp než kdy dřív, plánuje útěk a dělá všechno proto, by se odtamtud dostala, a naopak když jí nebezpečí hrozit začne, se jí nechce odjet, protože je zamilovaná. Tamlin si ji nastěhuje do luxusního pětihvězdičkového paláce, je tam jak na dovolené all inklusive, jídlo má, oblečení má, sakra, služebné jí doslova vytrhávají chloupky, Tamlin se k ní snaží chovat mile a ona na něj štěká, uráží víly, jak jsou kruté, ale při sebemenší poznámce o lidech se sama okamžitě urazí a odejde. (Jo a jsem ráda, že se nakonec vysvětlilo, proč ji Tamlin za to, co provedla, poslal do wellness hotelu a nezabil ji, nad tím jsem se rozčilovala půlku knížky.) Půl hodiny před západem slunce si vyjde do lesa, kde nikdy nebyla, lovit tvora, kterého nikdy neviděla, přestože kolem se potlouká další kopa příšer, co ji mohou zabít. Mimochodem, menší spoiler, ale nejde o nic zásadního: Feyre chce teda vzít roha. V zahradě na ni začne mluvit Tamlin, snaží se k ní být milý, navrhne, že ji provede po pozemcích atd. Feyre má skvělou příležitost se s ním sblížit, aby se ho mohla později pokusit přemluvit, jestli by ji třeba za dobré chování nepustil domů. A co udělá? Protivným tónem ho pošle pryč, čímž ho podráždí. A proč že ho poslala pryč? Aby mohla najít jeho vyslance a nejlepšího přítele Luciena, kterého si chce naklonit, aby se za ni přimluvil u Tamlina, jestli by ji nepustil domů. Ach jo.

Dál nejen že neumí poslechnout jediný příkaz, ale hlavně ani dobře míněnou radu, která slouží k jejímu bezpečí. „Dneska v noci nechoď ven, Feyre, mohlo by se ti něco stát.“ Samozřejmě že jde ven. „Dobře, když už jsi šla ven a viděla, proč jsi to neměla dělat, běž zpátky do pokoje a do rána nevycházej, je to nebezpečné.“ Spolehněte se, že Feyre vyleze z pokoje. „Hele, nepij o slunovratu to víno, není to dobrý ná--“ Feyre už ho do sebe leje jak vodu. To, že asi tři měsíce není schopná uhodnout primitivní hádanku, kterou vyluštíte po třetím řádku, radši nekomentuju, ale vrátím se k tomu u Amaranthy.
Tamlin. Milosrdný, milý, obětavý krásný hrdina s tragickou minulostí, který nese svá těžká břímě sám, než aby se někomu něco stalo. Namakané má nejspíš i svaly kolem uší a vůbec je prostě dokonalý. Ale jedno mu musím přiznat, přinejmenším se nechoval tak toxicky jako Rhysand (ano, řeknu to o něm ještě hodněkrát) a bylo vidět, že mu na jeho lidech záleží.

Lucien. Ten jeden světlý bod, aspoň v porovnání s ostatními. Opět, opravdu se nejedná o kdovíjak propracovanou postavu, ale je jediný, koho jsem si dokázala jakž takž oblíbit. Napřed jsem si myslela, že to bude srab, co stáhne ocas, jakmile jde do tuhého, soudě dle toho, jak se zachoval jednou v lese a podruhé, když je poctil návštěvou Rhysand, ale na konci knihy byl ochotný riskovat pro své přátele a pro svobodu dvora vlastní život, čímž mě vyvedl z omylu. Jediná postava, která nebyla úplně dokonalá, ale ani neměla nesnesitelnou osobnost.

Amarantha. Dámy a pánové, přivítejte toho nejsměšnějšího záporáka, s jakým jsem se kdy setkala. Krutá, tisíce let stará královna, která miluje mučení, div nepožírá k snídani štěňátka, je zlá a zlá a… taky ještě zlá. A to je tak jediná její vlastnost. I když, abych jí nekřivdila, musím přiznat, že je ještě k tomu hloupá. Mocná dlouhověká vládkyně dá Feyre tak primitivní hádanku, to snad nemyslela vážně. Ještě kdyby šlo jenom o to, CO to bylo za hádanku, ale já mám problém i s tím, že jí tu možnost okamžitého osvobození vůbec dala. Mohla se prostě pobavit při plnění Feyřiných úkolů (tři úkoly jsou teda jedno z nejméně originálních řešení situace, ale tak dobře), užívat si, jak trpí a nakonec se vytasit s tím jejím triumfem, že Feyre špatně pochopila jejich dohodu (nechci to moc spoilerovat, ale snad to jde aspoň trochu pochopit). Ne, ona jí dá tuhle hloupou možnost záchrany, přestože ji to může životně ohrozit. Můžete mi říct, že se naše zlá královna prostě nudila a chtěla si to okořenit trochou adrenalinu a nejistoty, ale z mého pohledu šlo prostě o nelogickou kličku, kterou autorka mohla dosáhnout výsledného konce.

Ještě k té její povaze: jak jsem řekla, Amarantha je zlá, hloupá a tím to končí. A mě to hrozně štve, protože… Jasně, můžete mi říct, že je to retelling pohádky a v pohádkách přece bývají zlé prohnilé královny. Jenže pak zjistíte, co v té knize ještě je a dojde vám, že to tak úplně pohádka nebude a že je to spíš pro starší čtenáře (nebudu tu rozvádět YA vs NA dilema, ale víte, jak to myslím, klasická pohádka pro děti to není). A když je to teda pro starší čtenáře, kteří, předpokládám, mají už něco načteno, tak by nebylo na škodu na tom trošku zapracovat, protože takhle plochá záporačka jim prostě stačit nebude.

Rhysand. Tak. A teď si jdu zalézt do nějakého krytu, protože pokud doteď ještě žádná fanynka nezačala plánovat moji vraždu, teď se to určitě zvrtne. Podle mě je totiž Rhys jednou z nejhorších, nejnechutnějších a nejtoxičtějších postav, o jaké jsem kdy četla. Kdyby to byl záporák, byl by možná lepší než Amarantha, i když je fakt, že laťka je tu dost nízko. Můžete mi někdo prosím vysvětlit, kdy se sadističtí psychopati stali sexy? Já jsem u něj chvilku měla naději, když hned v jeho první scéně pomohl Feyre a nic za to nechtěl. Jenže pak to šlo do kytek. Následující část obsahuje spoilery, ale upřímně si myslím, že by si ji měli přečíst i ti, co se na Dvůr teprve chystají, aby zhruba měli přehled, co je Rhysand v prvním dílu zač.

Poníží Tamlina a Luciena, donutí je uklonit se mu až k zemi výměnou za to, že možná neprozradí, že u sebe mají lidskou holku. Čte před nimi nahlas Feyřiny osobní myšlenky, které se týkají Tamlina. Když je Feyre v Amaranthině cele a má otevřenou zlomeninu, Rhysand se nabídne, že ji vyléčí, ovšem pod jednou podmínkou. Každé dva týdny v měsíci, do konce jejího života, s ním stráví na jeho dvoře. Feyre odmítne, protože doufá, že jí přijde na pomoc Lucien. Rhysand nabídku zopakuje. Feyre ho důrazně pošle pryč a co udělá náš milý Rhysand, kterého všichni tak milují? Chytne ji za tu vyčnívající kost a několikrát s ní zakroutí, až Feyre řve bolestí. A do toho se na ni usmívá a šklebí, protože si užívá, že ji to bolí a že má nad ní takovou moc. Hnus. Dál ji opíjí vínem a nutí ji tancovat mu mezi nohama až do vyčerpání, a když se vyřízená Feyre pozvrací, on ji zvedne ze země, nalije jí další pohár a nutí ji to dělat znova. Taky jí olizuje obličej, když brečí, nazývá ji jeho majetkem a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

A co mě na tomhle štve úplně nejvíc? Že to není prezentováno jako něco špatného. On Rhysand potom přijde za Feyre do cely, aby si postěžoval, že je unavený a osamělý, že vlastně všechno dělá jen naoko, aby naštval Tamlina, protože potřebuje, aby proti Amarantě využil veškerý vztek, a že je to vlastně hodný chudák, co jí pomáhá. Asi aby nám ho bylo líto. Až na to, že vůbec. On se k ní totiž chová jako k majetku, i když nemusí, viz to kroucení kostí. Jenže třeba hned potom, co jí začne olizovat obličej, si Feyre řekne, že jí vlastně pomohl se nezhroutit, a když uzavřou tu dohodu ohledně času, který Feyre stráví na jeho dvoře, tak ji napadne, že je na ni vlastně milý, že byl ochotný s ní usmlouvat jeden týden místo třeba celého roku. Chápete? On není zlý, že ji využívá pro svoji zábavu, ponižuje ji a opíjí. On je vlastně hodný, že s ní o tom smlouvá. Tohle je odpornost nejvyššího kalibru a vyčítám především autorce, že takového zmetka glorifikuje. Nerozumím tomu, proč na něj tady vidím tolik pozitivních názorů. Nechápu, jak někdo psychicky zdravý může říct, že Rhysand je super. Copak vy byste byli schopni se do někoho takového zamilovat? Copak vám přijde v pořádku, jak se chová? Kde je v tom ten „skvělý humor a přitažlivá arogance“? Tohle by nemělo připadat v pohodě nikomu, ať už je vám 15 nebo 25. Nepobírám to. Rhysand má k romantice a oblíbitelnosti asi stejně blízko jako Thomas Honor ke cti, a pokud nevíte, o kom mluvím, buďte rádi a v zájmu vašeho psychického zdraví to jméno co nejrychleji zapomeňte.

(SPOILER) Tady raději opustím sektor postav. Přicházejí na řadu nelogičnosti a především řada protiřečení si, které mě konstantně vytrhávaly ze čtení. Některé z nich jsou spíš drobnosti, jiné mě vytočily víc.
1. Nejsem si jistá, jestli by šíp mohl zajet vlkovi do oka skoro až po letku. Ledaže by prorazil skoro celou lebku, i kdyby byl ten vlk velký.
2. Feyre na jedné straně tvrdí, že se spolu s obchodníky tajně modlí k zapomenutým bohům, na další zase říká, že už nemají nikoho, ke komu by se modlili.
3. Je řečeno, že obyvatelé Jarního dvora mají masky na horní polovině tváře, a vzápětí Feyre dodá, že Lucienova jizva končí pod obočím. Těžko ji může vidět, leda že by měl Lucien průhlednou masku, což nemá.
4. Feyre tvrdí, že aby její rodina přežila, klidně pro ně bude škemrat, jenže když předtím zvíře přišlo do jejich chalupy, ona ho ještě provokovala, přestože tím riskovala, že ho rozzuří a ono je všechny, včetně její rodiny, zabije.
5. Tohle není nelogičnost, ale obraty jako „mužná krása čelisti“ nebo věta „Dokonce i to, jak dýchal, v sobě mělo odvěké, nadpozemské kouzlo,“ mě odrovnaly:D.
6. Opravdu nikdo předem nevysvětlil Feyre, proč nemá chodit na Obřad? Jasně, řekli jí, že je to nebezpečné, což by měl být dostatečný důvod, aby se držela zpátky, jenže ona je nikdy neposlouchá, tak jí třeba mohli vysvětlit, co by se jí mohlo stát, aby tam pak ze zvědavosti nešla. Opravdu jí to musí vysvětlovat Lucien až potom, co ten zákaz poruší?
7. Feyre v pohodě láme kosti přes koleno. Nevím, co přesně to bylo za kosti, ale myslím, že tak snadné by to fakt nebylo.
8. Naši hrdinku přijdou do cely navštívit dvě stínové víly. Feyre je jasné, že je musel poslat Rhysand, a o stránku dál je překvapená, že ho vidí a říká, že jí mělo dojít, že za tím stojí on. Ale tys to přece věděla!
9. Feyre přežije několik dnů s neustále krvácející otevřenou zlomeninou. Jak, to je mi záhadou.
10. Hlavní postava nedokáže tři měsíce přijít na primitivní hádanku, ale v momentě, kdy má zlámané skoro všechny kosti v těle, svíjí se v agónii a neměla by být schopná pořádně přemýšlet, se jí najednou rozsvítí a uhodne to. Nemám slov.

No a ten konec. Čekali byste nějaký pořádný epický souboj s arcizáporačkou, co? Jděte o dům dál. A pozor, opět přichází větší spoilery. Dočkáme se jen toho, že královna v záchvatu vzteku zkope a zabije Feyre, Rhys a Tamlin se s ní poperou a to vše před plnou síní víl, které v tichu stojí a čumí. Nakonec jsme tu mohli mít ještě docela milý kýčovitý happy end s „a žili šťastně až navěky“, ale to by nesměl přijít ten náznak, že Feyre má nejspíš pouto s tou nejtoxičtější postavou, co tam je. Aby mohly být další díly plné dramatu. Asi.

Upřímně, jsem vážně ráda, že jsem si Dvůr půjčila v knihovně a nekoupila si ho, protože těch 350 korun by teď klidně mohlo jít na nějakou terapii, kterou po tomhle nejspíš budu potřebovat. Prosím, neříkejte mi, že druhý díl bude lepší. Neříkejte mi, ať si počkám, že ono se vlastně ukáže, že Rhysand je fajn a Tamlin blbec. Už jsem o tom slyšela. Ale pokud je první díl tak zlý, že mě dokonale znechutí a sebere mi veškerou motivaci pokračovat dál, tak je prostě něco špatně. Promiňte mi tolik komentářů. Já jen cítím potřebu tady vyjádřit své pocity a názor, protože opravdu nechápu, proč má Dvůr trnů a růží tak vysoké hodnocení.

Od Města mečů jsem po přečtení prvního dílu měla vysoká očekávání a musím říct, že mě rozhodně nezklamalo. Z příběhu zmizely některé prvky, které mě v minulém díle rozčilovaly, a naopak přibyly jiné, které mě nadchnuly. Styl psaní je stále skvělý, před provázaností a promyšleností událostí musím zkrátka smeknout.

Vždycky jsem si myslela, že nemám ráda knihy, kde se až moc řeší válka, ale tahle mi ukázala, jak moc mě i takový příběh může zaujmout. Sledujeme cestu Mulagheshové, která na každém kroku bojuje se svojí minulostí a sebou samou, a k tomu musí vést zcela nové boje ve Voortyaštanu – ať už se jedná o vyšetřování vražd nebo bitvu s nadpřirozenými vojáky. Kniha čtenářům poskytne spoustu různých pohledů na válku a na to, co vlastně znamená být dobrým vojákem. Máme tu postavy, které usilují o moc a uznání a v boji jim nevadí jít přes mrtvoly, ale je tu i druhá strana, která si stojí za tím, že vojáci by měli zkrátka sloužit, co nejvíc se vyhýbat zabíjení, a každý další ukončený život ji v noci straší. Autor nám ukáže, jakým svinstvem si všichni, kdo se k válce připletou, ať už civilisté nebo právě vojáci, prochází, jak je obtížné se s tím vším vyrovnat, a když je po všem, začlenit se do běžné společnosti. Znovu se ukázalo, jak Benett umí pracovat s postavami, jejich vývojem a také s emocemi, protože těch ve mně kniha vyvolala spoustu.
Mulagheshovou mám po tomto díle ještě raději než dřív, ačkoliv mě hrozně mrzí, čím si prošla. Setkáváme se tu ale s dalšími postavami, jako třeba s Biswalem, kterého prostě nedokážu mít ráda (což ale není výtka autorovi, tady je právě vidět, že umí vytvářet postavy s různými pohledy na svět, jak jsem říkala) nebo se Signou. Ta je dalším příkladem toho, jak… lidské postavy autor umí vytvářet. Nemá jen kladné vlastnosti, je vypočítavá a pěkně protivná, a přesto jsem si ji postupem času nedokázala neoblíbit. Taky se dozvíme něco víc o Sigrudovi (třeba to, že se mu jizva od minulého dílu přesunula z pravé ruky na levou, pokud čtu správně, ale to je jen maličkost :D).

Stejně jako v minulém díle se tu najde napínavé vyšetřování, a ačkoliv se rozhodně nejedná o veselý příběh, objeví se tu i humor. Taky musím vyzdvihnout popis bojových scén, třeba když se snažili vyřídit toho voortyaštanského vojáka, ale taky všechny vzpomínky na Žlutý pochod byly výborně napsané. S čistým svědomím dávám plný počet hvězd a už se upřímně těším na třetí díl.

6 23.07.2022

(SPOILER) Tuto knížku jsem si přečetla na doporučení. Zezačátku to vypadalo, že to nejspíš nebude můj šálek kávy, zhruba první třetina knihy se mi četla špatně, nedokázala jsem se do děje pořádně dostat. Jenže pak události začaly nabírat spád a najednou jsem byla na straně 400 a nechápala, kam zmizelo několik hodin mého dne. Děj mě zkrátka pohltil a od knihy už se nedalo odtrhnout.

Začnu postavami. Na začátek musím říct, že jsem opravdu ráda, že dospělí lidé se tady fakt chovají jako dospělí lidé a ne jako by jim bylo třeba sedmnáct.

Na Sharu jsem měla nejprve smíšený názor. Přišlo mi, že je příliš sebevědomá a trochu zbrklá a nelíbilo se mi, jak bylo pořád opakováno, že je nejlepší agentka, na škole byla premiantka, všechny drtila v Batlanu… Zkrátka mi to přišlo trochu přehnané (i když musím přiznat, že nakonec se ukázalo, že má na kontě taky pár slušných průšvihů). Na druhou stranu, jakmile se pořádně začala projevovat její povaha, začala mi být hned sympatičtější. V první řadě bylo osvěžující zase číst knížku, kde postavy mají mozek, dokážou logicky uvažovat a dávat si věci do souvislostí. Bavilo mě společně s ní přemýšlet, jak se věci vlastně mají, kdo za čím stojí, a zatímco některé věci nebyly tak těžké uhodnout, jiné mě opravdu překvapily. Shara je hlavní protagonistkou, ale rozhodně nemá jen kladné vlastnosti. Aby dosáhla svého, neváhá sáhnout po poněkud diskutabilních a ne tak docela legálních metodách, jakou je třeba zdrogování vězně při výslechu. Má svoje cíle, má svoje hodnoty a hlavně u ní proběhne nějaký vývoj, čehož si cením. Patří zkrátka mezi takové ty šedé postavy, které mám ráda.

Sigrud. I u něj se mi zdály jeho schopnosti trochu přehnané. Nebylo, s čím by si neporadil, koho by nedokázal zabít, žádná mise pro něj nebyla nesplnitelná, většinou ani příliš obtížná. Sice to vzhledem k jeho minulosti, která je dost důležitá, dává smysl, ale i tak mi to místy přišlo trochu moc. Přesto jsem si ho ale oblíbila. Zkusím vysvětlit proč. Sigrud je takřka dokonalý zabiják. A já už jsem se setkala s několika knihami, v nichž byly postavy, které byly dokonalými bojovníky, snad nikdo je nedokázal porazit, jenže jsem absolutně nechápala, jak si je někdo mohl zamilovat. Byli to prostě borci, kteří by přesekli v pase jedním máchnutím meče několik mužů, v souboji na všechny možné způsoby byli neporazitelní. Jenže rozdíl byl v tom, že podstatná část takových postav se buď v ubližování ostatním vyžívala a chovala se krutě, nebo měla přinejmenším s ostatními postavami fakt toxický vztah. Lidi je milovali a já to doteď nechápu. Sigrud takový není. Nechová se k ostatním jako debil, není to rádoby kladná postava, která s potěšením ublíží každému, kdo mu k tomu pomalu ani nedá důvod. Ne. Je to muž, který, i přes to, že si prošel peklem, je pořád skvělým parťákem a dobrým přítelem, který nestojí o to, aby zbytečně umírali nevinní lidé. A když už třeba během nějakého jeho záchvatu zuřivosti někdo nevinný umře, Sigrud z toho opravdu nemá dobrý pocit, naopak. Jen je zkrátka vážně dobrý ve své práci.

Mulagheshovou jsem měla ráda už od začátku. Líbí se mi, jak je rázná a s ničím se nemaže, všechno bere s cynickým nadhledem, jak dokáže jednat i v krizových situacích a zůstává silná, i když je jasné, že to, čím si prošla, se neobejde bez následků (ale to už zabíhám do druhého dílu).

I Vohannese jsem si oblíbila, možná právě proto, že také on byl rozporuplnou postavou – Kontinentál (jo, ještě jsem se nedostala přes to, že jeden z kontinentů se doslova jmenuje Kontinent, ale to už je spíš detail :D), co studoval v Saypuru. Chce pro Kontinent to nejlepší a dosáhnout toho chce tím, že bude Saypuřanům, kteří jsou stále považováni za nepřátele, dodávat ledek k výrobě střelného prachu, protože na tom vývozu Kontinent může sakra vydělat. Zkrátka chce podobně jako Shara to, co považuje za správné, ale dosahuje toho pro ostatní pochybnými způsoby. Jo a musím vyzdvihnout scénu, kde vlastní Božstvo poslal do prdele. To byl skvělý moment a upřímně, Kolkanovi to patřilo.
Když už jsem u těch bohů, líbí se mi, jak byl ten systém zpracovaný, konkrétně tedy to, že Božstva naslouchala svým lidem a plnila to, co si přáli, že lidé skrz ně neslyšeli jejich příkazy, ale své vlastní.

Poslední věc, co mi tady úplně nesedla, bylo to množství „zázračných“ původů. Pokud tohle vidí někdo, kdo Město schodů ještě nečetl, navzdory tomu označení, že budu psát spoilery, tak vás varuju, protože tenhle spoiler tam pak vysvětluje celkem důležité věci. Shara je potomek Kaje, slavného zabijáka bohů. Pak se ukáže, že má božskou krev v rodině, je v podstatě příbuzná Olvos a Džukova. Její teta je Požehnaná. Sigurd je následník dreylského trůnu. Jsem upřímně ráda, že se neukázalo, že Mulagheshová je třeba sestřenice Votrova nebo tak něco, to už bych nedávala.

Co se týče samotného města, myslím, že mohl být víc využitý ten potenciál schodů, ale celkově se mi nápad se šumem v realitě líbil.

No a poslední, co musím vyzdvihnout, je jednak celková provázanost příběhu a všech událostí, které do sebe skvěle zapadají, a jednak zkrátka popis scén. Když pominu ten začátek, kdy jsem se nemohla začíst, ostatní scény byly vážně dobře napsány. Jak jsem řekla, patří sem třeba část, kde Vohannes ze sebe konečně všechno dostane a prostě pošle Kolkana do řitě, ale v paměti mi utkvěla dokonale znepokojivá pasáž s mhvostem, a třeba i samotná bitva v Bulikově a smrt obou Božstev (A upřímně, chudák Džukov. Já tak dlouho doufala, že přežil, a když zjistím, že ano, tak umře:D.)

Abych to shrnula, ve Městě schodů se sice našly prvky, které mi úplně neseděly, ale celkově se jedná o kvalitní knihu, kde najdete skvělý humor, originální prvky a postavy, co se nechovají jako idioti, kterým byste chtěli vrazit facku na každé druhé stránce. Už jsem se letmo koukala i na další díly a pevně věřím, že budou přinejmenším stejně dobré jako tento.

4 17.07.2022

Ani nevím, kde začít. Původně jsem myslela, že knize dám jednu hvězdičku, protože měla i pár dobrých částí, jenže tam prostě bylo tolik věcí špatně, že jsem se nakonec rozhodla dát nejnižší možné hodnocení.

BEZ SPOILERŮ:
První věc, na kterou se chci zaměřit, je překlad a některá slovní spojení. Abych začala pozitivně, našlo se tu pár vět, přirovnání a slovních spojení, které se mi líbily, bohužel jich oproti tomu zbytku bylo málo. Věty jako „Předvedla očima záblesk smrti,“ „… její starobylá ústa vytlačují slova, která ohýbají realitu,“ a „Snažím se prozkoumat temnou hmotu svého mozku,“ jsou prostě zvláštní a je jich tam požehnaně. A další věc je ten český překlad. Najdete tu útok paniky, červený sametový cupcake a trochu se nám pomíchají havrani a krkavci, i když chápu, že zrovna ti mohou být pěkným překladatelským oříškem.

A abych nezapomněla, z nějakého důvodu se tu bez zřejmého vzorce střídá přítomný a minulý čas. A to třeba i třikrát za stránku.

Teď už obecněji k ději.
Začátek knihy byl… Zkrátka přihlouplý. Hayden, hlavní postava, a její spolubydlící Del, spolu v první třetině knihy vedou několik vysoce oduševnělých, příšerně dlouhých dialogů o panenství, kalhotkách a bůhvíčem dalším. To mě překvapilo, protože podle anotace jsem něco takového ani trochu nečekala. Celá pasáž v autě, když jely do Promise, byla utrpení.

Z prostředku jsem měla smíšené pocity. Byly tu dobré a znepokojivé části, kdy jsem se do děje opravdu začetla, ale ty potom byly obvykle vytlačeny dalšími hloupými dialogy nebo zkrátka nelogičnostmi, ke kterým se dostanu později.

No a konec byl jeden velký chaos a katastrofa.

(SPOILER) SPOILERY:
K postavám:
Hayden mi nejdřív nepřišla tak špatná. Přinejmenším uměla trochu přemýšlet a vypadalo to s ní docela nadějně. Jenže pak vždycky přišel nějaký výpadek, který to všechno pokazil. Jak mohla vůbec věřit čemukoliv, co jí řekli Gabriel a Elspeth? Dva magoři, před kterými se ji matka snažila varovat. Oba jí tvrdí, že musí dokončit jejich dílo, Elspeth se ji pokusí „zhypnotizovat“, oba se chovají nanejvýš podezřele, ale ona stejně věří vizi z amuletu, který jí dají. A opravdu jí trvalo tak dlouho si uvědomit, že ty zbývající dvě ampulky s krví patří jim, když o ně jasně projevili zájem a nikdo jiný tam nebyl? A v momentě, kdy se na scéně objeví Shannon, se původně relativně chytrá Hayden začne chovat fakt nesnesitelně. Nepřečte si smlouvu, kterou podepisuje. V napjatých situacích, jako třeba když se blíží konec světa a ona jede v kradeném autě, do kterého něco nabourá, myslí na to, jak Shannon hezky voní. Mluví s matkou, která měla být mrtvá? Myslí na Shannona. Ve snu se jí honí hlavou, že dotyk koženého brnění, které má na sobě, je smyslný, protože jí připomíná Shannona. BRNĚNÍ! A takových případů je tam víc. Ona prostě ve vypjatých situacích přemýšlí nad naprosto nevhodnými věcmi. A kdyby šlo jenom o Shannona, ale ona přemýšlí i nad tím, že je sexy Elspeth, což mě upřímně pobavilo a dokonale to zkazilo tu děsivou atmosféru:D.
Mimochodem, další věc je, že Hayden o sobě na začátku knihy tvrdí, že po letech terapie připomíná robota a musí přemýšlet nad tím, jak lidi normálně reagují. Asi to byl pokus o vytvoření chladné, stoické, inteligentní a znepokojivé postavy, jenže bohužel nevyšel. Hayden totiž potom v různých situacích normálně projevuje emoce a fakt se nechová jako robot.

Del mě od začátku štvala. Pořád mluvila o klucích, o panenství, stále se snaží přemluvit Hayden, ať se od ní nechá nalíčit, přestože ta dlouhodobě odmítá. Když Hayden v den jejích (Haydeniných, ne Deliných) narozenin musí vyřídit pár osobních záležitostí, Del je ublížená, protože už prý naplánovala celý den. Neměly by se kamarádky respektovat? Ona tam měla i pár světlých chvilek, ty bohužel nedokázaly změnit to, že Del nemám ráda. Rozumu taky moc nepobrala. Když přijedou do Haydenina sídla a zjistí, že to tam pravidelně někdo navštěvuje, Hayden okamžitě pozná, že něco není v pořádku, že o tomhle jí její právnička nic neřekla, a že by to měly asi řešit. A Del? Del je to jedno, protože má hlad a chce spát. Na druhou stranu, ve druhé polovině knihy si ty role prohodily, na rozdíl od Hayden jí došlo, že by si třeba měla přečíst ten dokument, co podepisovala.

Shannon. V toho jsem měla naději a brutálně mě zklamal. Proč? Protože je to zatracený sobec. Nejprve se k Hayden chová odtažitě a je protivný. Své chování později ospravedlňuje tím, že se na Hayden zlobil, protože jí trvalo tak dlouho se vrátit, že ho opustila. Hayden mu vysvětlí, že když byla malá, musela po smrti matky odjet, protože jí bylo osm a rozhodl o tom táta. Shannon argumentuje, že později už se mohla rozhodnout sama a trvalo jí to dlouho. Sakra! Hayden v dětství v Promise přišla o matku, z čehož měla trauma. Odstěhovali se, aby mohli s tátou začít znovu. Jak se na ni Shannon může zlobit, že se nevrátila? Co když prostě chtěla zapomenout na to, co se stalo? Jasně, ona Promise nikdy nenechala plavat, ale to Shannon neví. Hayden se prostě mohla zbavit traumat a spálit mosty, které ji s Promise pojily, najít si kamarády a být šťastná. Ale Shannon myslí jen na sebe a je naštvaný, že ho opustila a nevrátila se za ním.

Co se týče romantické linky mezi těmi dvěma, ona prakticky neexistuje. Respektive nemá žádný pořádný vývoj. Hayden a Shannon se naposledy viděli, když jim bylo 8 a 10, pokud vím. Potkají se po deseti letech a po dvou dnech a pár krátkých rozhovorech už se líbají. Jak? Vždyť se museli hrozně změnit! Je mi podobně jako jim a shodou okolností to není tak dávno, co jsem se potkala s někým, koho jsem před přibližně stejnou dobou znala. Myslíte, že si pořád stejně rozumíme, že jsme se nezměnily? Ne. A oni sice přiznávají, že se teď tak úplně neznají, ale myslíte, že to na to má nějaký větší vliv? Ne, táhne je to k sobě úplně stejně.

Pak jsou tu některé konkrétní scény, co mi neseděly, jako třeba když se Hayden potkala s tátou, nejdřív před ním ze vzteku rozflákala mobil, přes který ji sledoval, a do pár minut byli zase v pohodě. Ale jedna z nejdivnějších scén byla ta, kde Santiago a Shannon vzali holky do lesa sledovat, jak se Elspeth věší hlavou dolů ze stromu, pak se s Gabrielem řežou a ptají se Hayden, jestli se k nim přidá. WTF?