Netorack
komentáře u knih
Anansiho chlapci
Neil Gaiman
Od Neila Gaimana já osobně čekám tu naprostou samozřejmost, se kterou propojuje náš svět s jinými, paralelními, a subtilní humor. Obojího jsem se dočkal a byl jsem spokojen. Co však tuto knihu vystřeluje úplně na orbit, je její audioknihová podoba namluvená Michalem Isteníkem. Interpret všem těm nějakým třem desítkám postav, které v knize mluví, přidělil vlastní přízvuk a dikci, podle kterých je ihned poznáte, a předvádí naprosto bravurní výkon. Po poslechu této audioknihy působí všechny ostatní, které jsou "prostě jen přečtené", tak nějak ploše :) Limetu i pro tetu!
Jeden z nás: Príbeh o Nórsku
Åsne Seierstad
Neskutečná kniha, její hlavní vlastností je ta neodvratná neúprosnost, se kterou se těch čtyři pět dějových linek nakonec musí nevyhnutelně potkat v místě a čase. Tohle ve mě rezonovalo ještě dlouho po dočtení. A pokaždé, když si člověk uvědomí, že to není fikce, že tohle se prostě stalo... o moc působivější to snad ani být nemůže. Na knihu velmi dobře navazuje snímek 22. července (2018), kdy většinu postav budete po přečtení knihy znát natolik, že je poznáte hned, jak se objeví v záběru.
Dědina
Petra Dvořáková
Slyšel jsem jako audioknihu a myslím, že to pak celé knize ještě přidává na té až neskutečné autentičnosti, protože jestli u mě po přečtení něco převládalo, tak ten pocit, že to nebyla fikce nebo román, ale prostě zachycená skutečnost. Nejsou to postavy, ale lidé, nedělají věci vymyšlené, ale (bohužel) reálné. V něčem jsem viděl své příbuzné, v něčem snad i sebe. Moc doporučuji. Audiokniha roku 2019 naprosto zaslouženě.
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
Ke knize jsem se dostal po své návštěvě Rouen, kde stojí Flaubertův rodný dům a v jehož okolí se román odehrává. Musím souhlasit s některými komentáři, kniha je možná skvělým dílem realismu, ale nějaké strhující počteníčko to aspoň pro mne nebylo, a jako povinná četba to musí lidi spíše od literatury odrazovat.
Asi nejvíc mě točilo, že Flaubert je schopen čtyři odstavce popisovat, co měl kdo na sobě, jaké nosí boty, manžety a klobouk, ale když si děj dovede do zápletky (roztržka mezi první paní Bovaryovou a Charlesovými rodiči plus jeho začínající náklonost k nové paní Bovaryové) a něco zajímavého by se mohlo začít dít, vyřeší vše naprosto lapidárně ve dvou větách a můžeme jet dál. To jsem si říkal opravdu WTF. A podobný pocit jsem měl z celé knihy.
Dočetl jsem to, protože mě zajímalo, jak to dopadne. Ale jinou motivaci jsem moc neměl. Hlavní postava je po většinu děje na pár facek, což byl zjevně záměr, takže to se autorovi povedlo na jedničku.
