niknikita komentáře u knih
Sama si nejsem jistá svým hodnocením, ale napadlo mne jedno přirovnání. Bylo to podobné, jako bych se prokousávala větrníkem k té dobrotě uvnitř - celá jsem se trochu zapatlala.
Hodnotím vlastně jenom první polovinu knihy a pak jsem začala zívat nudou a přeskakovat stránky.Tak asi tak.
Tak asi zkusím vyhledat někoho, kdo bude mít odvahu publikovat moje zápisky z cest. Ale nemám jméno, bohužel...
Michal Palin je sympaťák víc na obrazovce, ale i tak je námět knihy zajímavý, akorát bych ubrala pár stránek.
Myslím, že jsem od Candice Proctor četla lepší knihy, nebo jsem od té doby čtenářsky trochu dál.Tentokrát ale nic moc a nepochopitelné blábolení kolem vztahu hlavní dvojice...i tři z pěti je možná moc dobré.
Řeka bohů je jedna z těch knih, které mne dostaly do čtenářského nebe.
Jestli chcete vědět co je to láska k zešílení, přečtěte si tuto knihu. Autorka se detailně rozepisuje o jednotlivých postavách a jejich charakterech, způsobu myšlení a chování a barvitě líčí prostředí a přírodu, kde se vše odehrává.Celý příběh je temný a z hlediska dnešní doby naprosto nepochopitelný a přesto si troufám tvrdit, že některé myšlenky jsou nadčasové.
Zavřela jsem dočtenou knihu a nemohla ji odložit z rukou. Jenom jsem tak seděla a zírala a po tváři mi tekly slzy, a nechala jsem vyplavit ten smutek, že kolem nás je spousta Leonardů, kterým neumíme porozumět.
Silný příběh a Matthew Quick má můj obdiv.
Nevím, jestli bych neměla změnit čtenářské téma a číst třeba cestopisy, ale tentokrát jsem rozpačitá a lehce zklamaná.Vyšší hodnocení dávám z protekce autorce, kterou mám ráda.Vážně jsem nebyla nadšená ani z toho, jak byla kniha zpracovaná do kapitol s názvy jednotlivých postav, kde se opakují texty a myšlenky...poslední dobou se vyskytuje tento způsob psaní pro sklerotiky ve více knihách.Tak asi tak.
Nevím proč jsem tentokrát četla jaksi ztěžka a se smíšenými pocity?
Jakoby tento příběh potřeboval trochu učesat.
Každopádně tahle sonda do sourozeneckých a rodinných vztahů a vazeb mi občas připomenula vlastní rodinu.
Skvělý, nápaditý humor s trochou vulgarismů, které Spaldingovi odpouštím. Neodpustím si malé varování čtenářům: Nezobejte u čtení této knihy buráky, chipsy a vlastně nezobejte raději nic...
Věděla jsem, že sahám po jistotě, když jsem otevřela další z knih Colleen Hooverové. Nevím, jestli píše tak lehce, jak lehce se čtou její příběhy, ale nerada a s lítostí jsem opouštěla Milese a Tate.
Z respektu k autorce jsem přidala čtvrtou hvězdičku v hodnocení, ale tentokrát musím nerada přiznat, že jsem se nutila a nudila.
Knížka, kterou už asi nedočtu. Přerušila jsem čtení asi v půlce a když jsem se zkusila vrátit, už to nešlo...samá prázdná slova a tajemství starých houslí mne prostě přestalo zajímat. Škoda.
Ano, takové knihy můžu dnes a denně.A navíc musím ocenit přístup autorky k autentičnosti příběhu ve spojení s životem velkých mořských živočichů. Bylo to dojemné a poučné, přitom bez velkého patosu... a bylo to krásné.
Ach jo, další knížka, kterou nedočtu ani náhodou. A přitom se ta kniha tváří docela přívětivě, jenže po pár stránkách jsem viděla jenom slova, slova, slova...
Šmankote, tohle asi nedočtu. Slohově bych si troufla konkurovat autorce a hlavní hrdinka je fňukna až na půdu.Fakt mne dostalo, když nevěděla, které z několika rodinných aut má zrovna nastartovat. Její starosti bych chtěla mít...
Obálka a název spíš odrazuje, ale první polovina mne docela připoutala k písmenkám. Pak přišla na scénu "Stránečka" a málem jsem s tím praštila, ale ten konec nebyl špatný - naštěstí, protože jinak bych asi ubrala z hodnocení.
Trochu jsem potřebovala relaxovat a taky si vyčistit hlavu. Posloužilo k obojímu, ale...no prostě ALE.
K této knize jsem, asi díky komentářům přistupovala s nedůvěrou, ale po pár stránkách bylo všechno jinak. Skvěle se četla a nerada jsem se s ní loučila. To jsem zvědavá jak budu hodnotit až si přečtu tolik opěvovaný první díl?