NiNo komentáře u knih
Souložení, mluvení o sexu, spousta vulgarit, masturbace a zas a zas, všechno pořád dokola. V knize mi chyběla taková maličkost – děj!
Kniha pobavila, ale že by to bylo "skvělé čtení" se říci nedá. Nic z napsaného se nedá brát vážně a mnohdy jsem musela přemýšlet jestli sled událostí je logický nebo jen čistě náhodný. Nicméně plusové body má autor za popis Prahy.
Malý SPOILER: Diskuse s pražským taxikářem byla nezapomenutelná! ("Když mi řidič řekl, kolik chce zaplatit, trvalo mi pár minut, než jsem mu vysvětlil, že to auto nechci koupit, že platím jen za těch patnáct minut, které jsem v něm strávil.")
Od této autorky to byla první kniha, kterou jsem přečetla, a i po letech zůstává jednou z nejoblíbenějších. I když historicky ne moc přesná, romantika jak má být.
Četla jsem desítky knih žánru fantasy nejméně od tuctu autorů. Tahle kniha se řadí mezi ty nejlepší. Je v ní všechno: od politiky, přes romantiku po náboženství. Zároveň kniha částečně vychází z dějin (sjednocení Španělska sňatkem Isabely Kastilské s Ferdinandem II. Aragonským) a navíc přidává prvky magie a jakéhosi "žitého náboženství". Vřele doporučuji.
Díky této knize jsem pochopila, proč se autorce přezdívalo Viewegh v sukních. Příběh byl žensky jemnější, ale pořád ufňukaný a sebestředný pohled na život autorky spíše než výplod její imaginace. Bohužel mě hluboce zklamala. Alespoň, že nebyla dlouhá.
Jeden z nejděsivějších příběhů, které jsem kdy četla. "Moderní" horory mě většinou zklamou, u Poea mi běhá mráz po zádech pravidelně.
Autorky si zřejmě vzali k srdci kritiku, která se snesla na předchozí díl, a zaměřili se na linearitu příběhu. Přesto to pořád není ono... Žádná houpačka, jen poklus do mírného kopce, bez zadýchání. Příběh začne - pokračuje - skončí. A nic pořádného se vlastně nestalo. Alespoň, že Harlow dokáže být vtipná a Finn jí skvěle nahrává. S Božským bastardem nasadily autorky laťku tak vysoko, že každá jejich další kniha je větším či menším zklamáním. Tahle oproti Vášnivému svůdníkovi naštěstí tím menším.
Stejně jako mnozí další, které znám, předstírám, že takhle kniha nikdy nebyla napsána. Série naprosto úchvatná, ale měla skončit čtvrtou knihou. Ke všem ostatním dávám čtyři/pět hvězd, jen k téhle opravdu ne... Sapkowski je jedním z mých nejoblíbenějších autorů, ale tohle byl úlet. Všichni mrtví a rytíři kulatého stolu? To jako vážně? :,(
Zas jedna kniha, která mě překvapuje už tím, že vůbec vyšla.
To, co mě nejvíc iritovalo, bylo to, jak je celá nekonzistentní – v příběhu snad nesedí nic – minulost postav, jejich charakter ani taková maličkost jako je věk. Rádoby knižní telenovela se zvraty, které jsou překvapivé jen díky tomu, že je příběh tak špatně napsaný, že aby to nebylo překvapivé, postavy by museli cestovat v čase a zároveň trpět rozštěpem osobnosti. Knize navíc na atraktivnosti nepřidávají ani nudné stále se opakující se pasáže a časové mezery, ve kterých se čtenář neorientuje (např. to, že se minulá „přelomová“ kapitola neodehrávala včera, se dozvíte, jen díky poznámce „už jsou to týdny od“ – a co se během těch týdnů dělo, si prostě domyslete).
Celkově kniha působí, že ji autorka psala dlouho, postupně dostávala nové nápady a rozhodla se ignorovat fakt, že to co nově napsala, nekoresponduje s předešlým dějem. A ten závěr? Prostě hrůza.
Neoznačuji knihu za odpad jen díky zajímavému popisu klubu Černé dveře.
Nejlépe napsaná kniha o tom nejhorším možném "hrdinovi". Autor dokázal vytvořit postavu, kterou každý musí nenávidět po prvních třech stránkách. Úžasná kniha. :-)
Kniha byla určitě zajímavá, ale... Pokud bych ji měla srovnat s předchozí sérií, řekla bych, že je to jako srovnávat espresso a latte macchiato. První série je hutné romanticko-psychologické drama, druhá se zatím sice zdá také jako drama, ale notně ředěné fantasy tématikou. Někdo dává přednost tomu, jiný onomu - to nikomu neberu, jen podle mého názoru měla Temná Raven mnohem větší potenciál, ale ne příliš domyšlený svět italských upírů ji sráží (doufám, že budou mezery v "logice" a "zákonitostech" nadpřirozeného světa dořešeny v dalších dílech, ne jen zběžně naznačeny jako tady - např. kdo je sakra Kurie? Podle poznámek z knihy: "nepřátelé nadpřirozených bytostí" = a co si pod tím mám asi tak představit?).
Nenadchne, nezklame. Romantika s nádechem tragičnosti, kde je ukázáno, jak minulost dokáže člověku ničit přítomnost i budoucnost.
Prakticky žádný děj a až na závěr nulová romantika. Místy vyloženě nechutné scény, nesmyslné mezery v "příběhu" a prapodivné střídání vyprávěcích stylů. Hlavní hrdinka by potřebovala psychiatra a o hlavním hrdinovi jsme se toho moc nedozvěděli. Celkově mišmaš bez nápadu a navíc více než podprůměrně zpracovaný. Ke čtení dalšího dílu mě nikdo nepřinutí!
Kdybych nevěděla, že se jedná o knihu autorské dvojice Christin Hobbsové a Lauren Billingsové, asi bych si jí užila víc. Ale protože jsem četla předchozí sérii, byla jsem velice zklamaná. Hlavní hrdinka se utápí v trapnosti, hlavní hrdina se objeví prakticky jen v sexuálních scénách. Zápletka je strašně nepravděpodobná a rádoby zvrat až groteskní. Korunuje to navíc neuvěřitelně odfláknutý závěr. Tři hvězdičky jen za občasné vtipné dialogy a popis Paříže.
Kdybych měla vybrat jedno adjektivum, kterým bych knihu popsala, vybrala bych: milé. Nic těžkého, nic přehnaného, nic překvapivého, ale přesto pěkné čtení. Oddychovka na jeden večer.
Definitivně nejlepší kniha od E. H. Nikdo mi nevymluví, že právě za tuto knihu měl dostat Nobelovku, a později se mu to komise snažila vynahradit tím, že mu ji dala alespoň za Starce a moře.
Přestože styl psaní není nijak lehký, ke konci knihy hltáte stránku za stránkou se zatajeným dechem. Když jsem dočetla poslední větu zmateně jsem otáčela další listy a říkala si: To si snad autor dělá pr..., že je tohle konec příběhu.
Ne, ne a ne. Tahle kniha mi přišla jak z jiné planety a autor jako z jiné galaxie. Nemám nic proti pozitivismu, ale tohle bylo zkrátka moc.
Od tohoto autora jsem přečetla více než 30 knih a tahle je jednou z těch nejlepších.
Naprosto úžasná kniha. Přečetla jsem jí jedním dechem. Vzhledem k tomu, že jsem v době, kdy se mi poprvé dostala do ruky, maturovala z latiny a věnovala se dějinám Evropy mne naprosto uchvátila. Navíc mne zaujal i koncept postmoderního románu - intertextualita, několik příběhových linií, prolínání stylů vyprávění. V nadšení jsem si po přečtení Jména růže koupila několik dalších Umbertových knih a zděšeně zjistila, že žádnou nejsem schopná dočíst - všechny ostatní mi připadali naprosto příšerné, zmatené a těžkopádné.
Kniha, která zaslouženě patří k povinné literatuře. Ale neměla by být přijímána nekriticky - odrážela dobu svého napsání, druhou světovou válku, kdy Češi byli ti dobří a Němci ti špatní, černá a bílá a nic mezi tím.