PanPredseda
komentáře u knih

Poea jako básníka jsem dosud (až na malé výjimky) opomíjel. Po přečtení tohoto útlého výboru z jeho básnického díla uznávám, že to byla chyba. Vždyť ve slově poeta se ukrývá Poe sám. :-)


Naprostá pecka!
Pete, ponorkový záchranář, který má ovšem panickou hrůzu z tlaku vody panujícího v mořských hlubinách, se pro kolegy ze svého týmu snaží vypracovat vždy ten nejlepší postup akce. Ale i tak může dojít k nepředvídaným okolnostem či něco selhat, tak jako se jim to stalo při poslední akci, záchraně ponorky Dněper.
Do další akce je Pete povolán telefonátem, který je skoupý na informace. Až posléze zjišťuje, že bude pracovat bez svých kolegů a na oceánském dně se neztratila ponorka, ale vesmírná loď, se kterou Země ztratila spojení.
Už takto popsaný námět dává základ na slušnou sci-fi, ovšem autorka Jana Plauchová se tématu zhostila na výbornou. Příběh je vystavěn na propracovaném technickém či možná lépe fyzikálním základu, který spojuje realitu se sci-fi prvky, který čtenář snadno přijme a který v každém místě příběhu funguje bezchybně a uvěřitelně. Navíc autorka odborné termíny dokáže skvěle vysvětlit.
Samotný děj příběhu se pak vystupňuje do takové míry, že ve čtenáři zanechá (tedy alespoň ve mně zanechal) opravdu silný zážitek.
(Poznámka pro české čtenáře: slovenštiny se nebojte.)


Ke knize bych rád napsal recenzi (snad se mi to povede), takže komentář nechám stručný. První, co o knize musím napsat je: Kdybych na to měl čas, přečtu ji jedním dechem! Ale 400 stránek je 400 stránek, takže jsem k ní odskakoval ve volných chvílích a četl, dokud to šlo. Ke charakteristice knihy se hodí donutilovské: "Pořád se něco děje". Akční scény, zvraty v ději (jde o příběh s prvky sci-fi, takže si autor mohl dovolit dost a zhostil se toho nadmíru dobře) a i ve chvílích, kdy dojde na pasáže, které nejsou doslova "natřískané dějem", se příběh čte velmi dobře. (Velmi se mi líbila scéna, kdy profesor Dytas líčí hlavnímu hrdinovi knihy svou anabázi.)


Nakladatelství Volvox Globator zvolilo pro sbírku zcela nevhodný název a "obdařilo" ji i zavádějící anotací, v níž jsou zmíněny povídky, které ve sbírce vůbec nejsou (a jedna povídka je v ní uvedena pod názvem, který Poe nikdy nepoužil).
Ale zpět k názvu sbírky: dělal jsem si čárku pokaždé, kdy bylo z děje zřejmé, že v povídce došlo k vraždě. Ani jednou přátelé! Pouze v jednom případě se podle mne dá váhat mezi vraždou a nešťastnou náhodou, já se kloním spíš k té nešťastné náhodě. V ději některých povídek se najdou věci jako oživování (zdánlivě) mrtvých, bizarní úmrtí vinou vlastní ehm... hlouposti, sebevraždy, ublížení na zdraví apod. Já si ale nejsem jist, zda je vhodné je nazývat zběsilostmi, když zběsilejších činů má Poe v jiných dílech dost a dost.
Spíše než o vraždy a zběsilosti jde v případě děl z této sbírky o estetiku a humor či satiru. Jen by se knížka s názvem Poe - estét a vtipálek nejspíš neprodávala tak dobře. I když... kdoví?
Z povídek, které bych mohl řadit k hrůzostrašným, se mi líbila dílka Fakta o případu monsieur Valdemara a Dostaveníčko, z humorných děl Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a V tísni (k této povídce se těsně váže i předcházející pojednání Jak napsat článek pro Blackwood). Z děl estetických považuji za ze sbírky nejkvalitnější Filosofii nábytku, a ač nedosahuje takových kvalit, zaujala mne i Landorova vila.
Zklamán jsem byl Jeruzalémskou povídkou, Arnheimským panstvím a Vévodou De L'Omelette.
Jde o sbírku kvalitativně i žánrově různorodých děl, ovšem klasického Poeova horroru v ní příliš nečekejte.


Protože jde o knihu opravdu čtivou, odpouštím jí menší faktické nepřesnosti (některé jsou zmíněny v předchozích komentářích) i to, že starší vydání má na obálce Spitfiry a to novější sice Hurricane, ale v markingu Josefa Františka, jednoho z nejlepších čs. stíhacích pilotů, který s onou zradou neměl nic společného.


Útlá sbírka čtyř povídek, které nepatří k Poevým majstrštykům a nejsou ani z nejznámějších, přesto pobaví humorem a zaujmou imaginací.
Bohužel překlad pana Wallera se nemůže rovnat pozdějšímu překladu pana Schwarze, co se překladu slovních hříček týká, což trochu ubližuje povídkám Několik slov s mumií a Muž, který byl spotřebován.
I tak se jedná o nadprůměrnou sbírku povídek.


Při čtení jiné knihy, kterou nemohu jmenovat, jsem se dostal do stavu, kdy jsem si říkal, zda je problém v oné knize (vysoce hodnocené a vychvalované), nebo ve mně. Přemýšlel jsem, jestli mne ještě baví číst a abych to zjistil, sáhl jsem po této knížce, kterou už jsem měl delší dobu v hromádce "Musím přečíst" na nočním stolku.
A číst mne baví! Tuhle oddechovku s přímočarým příběhem určeným hlavně pro děti jsem přečetl za jeden večer a byla super.
Jak už je zde zmíněno, knížka je jiná než film. Nechci porovnávat jestli lepší či horší, prostě jiná. Nejlépe to jde vyjádřit slovem humornější.
Občas jsem se sice strachoval o některého z hrdinů knížky, ale bavil jsem se od začátku do konce. Obzvlášť Škyťákovy rozhovory s draky jsou vynikající. Nebo jeho brilantní plán, jak zachránit celý ostrov Trumberk, který sice tak trochu nevyjde, ale... ale to si přečtěte sami.
Neodmyslitelnou a nevypustitelnou součástí knihy jsou ilustrace od samotné autorky. Ty jsou, jak to jen napsat, svérázné. Některé se mi líbí méně, některé více. Naprosto nadšen jsem pak tím, že kniha v sobě obsahuje další knihu, příručku profesora Sígroně o tom, jak cvičit draky.
90 % zaokrouhluji nahoru na 5 *


Příběhu bych dal 70 %, ale půlhvězdičky tu nejsou.
Tak jde půlhvězdička dolů za to, že je to sovětská propaganda a také za některé příliš neuvěřitelné epizody z příběhu (nechci prozrazovat více).
Až na tyto vady jde o dobrý, čtivý a napínavý příběh ze života odstřelovače.


Kniha viděná dětskýma očima: 4 až 5 hvězdiček. Kniha pohledem dospělého: mezi 3 a 4 hvězdičkami.
Nadprůměrná sci-fi pro děti kolem deseti let.


Ne nadarmo se originální knihy, z nichž jsou povídky převzaty, jmenují Best of Kuttner 1 a 2 (ovšem je z nich převzata pouze část povídek). Tohle jsou fakt majstrštyky, ať už sci-fi, nebo horroru.
Autor se opakovaně vrací k tématu odlišnosti dětské mysli od mysli dospělého, přesto je každá povídka, která se tohoto tématu dotkne, pojata tak originálně, že toto "obehrávání" tématu nevadí a nenudí.
Dalšími tématy, které se sbírkou prolínají, jsou: vývoj nadřazeného typu člověka - homo superior, genetické mutace po jaderné válce, které přinášejí netušené schopnosti, návštěvy či přenos předmětů z budoucnosti. Některé povídky obsahují velkou a přitom pečlivě dávkovanou porci humoru, jiné naopak narůstající atmosféru zla.
Všem, které Kuttnerovy povídky alespoň trochu zaujaly v některé antologii (Tichá hrůza, Hlas krve apod.), tuto sbírku rozhodně doporučuji.


Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože knize bych dal 70 %. "Půlhvězdička" navíc je kvůli tomu, že místo, kde žiji, je s Goethem spjato právě platonickou či nenaplněnou láskou.
Přiznám se, že než se mi podařilo začíst se do Wertherových dopisů, tak jsem si chvíli myslel, že to bude utrpení mladého čtenáře. Narozdíl od Šimka a Grossmanna, kteří verše "Má mne ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu" opustili ihned, Werther pomyslné ostny kaktusu trhá i poté, co mu Lotta projeví svou přízeň tak, jak jen zasnoubená a později vdaná žena může. Dopisy i popisy spějící k neodvratnému konci mi občas přijdou přepiaté (četl jsem vydání z roku 1925), author moderní by toto thema pojal jistě jinak (a co teprv author postmoderní!), ale Goethe to jinak napsat nechtěl a nejspíš ani nemohl, i tak totiž kniha vyvolala značný rozruch.
Když opět parafrázuji pány Š+G, tak Werther trpí ještě půlden po tom, co skutečně provede verše: "Onehdy jsem k půlnoci natáh' kohout bambitky, poté co jsem večeřel jednu sklenku vína."


Mám v očích slzy.
Za prvé to jsou slzy smíchu, kvůli větě z anotace: "Plastikové modelářství je zatím nejmladší odbornou odborností." (Kdo tohle mohl napsat?)
Ovšem daleko víc je slz nostalgie, protože modelařit jsem začínal právě s pomocí této knihy (vydání z roku 1992).
Jak již zmiňuje ve svém příspěvku Ombre88, některé postupy uvedené v knize jsou již zastaralé, na druhou stranu některé jdou použít stále (už od dob, kdy je pan Šorel uveřejnil poprvé, například v ábíčku).
---
Hodnocení čtyřmi hvězdičkami odpovídá roku, kdy jsem hodnotil (2021).


Poevy povídky v knize: 90 %
Překlad, respektive jeho modernizace: 0 %
V průměru to dá 45 % čili **.
---
V této sbírce jsou zařazeny jedny z nejlepších Poeových děl: Zánik domu Usherů, Černý kocour, Jáma a kyvadlo, Zrádné srdce, Maska červené smrti. Dále stojí za zmínku povídky Berenice, Medailon, Sud vína amontilladského, Skokan a svým zvráceným způsobem jsem si oblíbil Démona zvrácenosti. Z děl, která jsem dosud neznal, mne mile překvapila Morella a zklamala povídka Ohnivý kůň.
---
Opravdu velkým zklamáním je pro mne modernizace starých překladů (1894 až 1919), které jsou v díle použity. Chápu, že je třeba přizpůsobit pravopis a skladbu vět, aby nepůsobily zcela archaicky, ale starý překlad tím ztrácí právě na jistém druhu starobylé poetiky. Jenže nezůstalo jen u takového přizpůsobování, ale pod pláštíkem modernizace se v textu knihy objevují slůvka, útržky vět, ba i skoro celá sloka básně, které v oněch starých překladech vůbec nejsou (přesněji jsou použita jiná slova, slovní spojení, části vět, sloka básně), ale byla použita až v modernějším překladu pana Schwarze. Ten vydavatelství XYZ oficiálně nepoužilo a já se domnívám, že je to kvůli autorským poplatkům (i překlad je chráněn Autorským zákonem). Evidentně se však někdo nežinýroval se tímto modernějším překladem místy "inspirovat", aniž by to zmínil. Myslím, že takové jednání se dá považovat za plagiátorství.
---
Podotýkám, že proti původním starým překladům pana Bíbla, Černého a Gottwalda nemám nic, vadí mi machinace, které XYZ vzletně nazvalo modernizací.


Staré překlady Poea mám rád.
Ale v tomto překladu pana Živného jsem se v povídce Zlatý chrobák dočkal zklamání. Pro vysvětlení ocituji jeho poznámku: "Jupiter mluví černošským nářečím, které překládám spisovným jazykem, abych se vyhnul nutnosti tvořiti a hledati nechutných a nevkusných obratův a slov, jako bývá v podobných případech u překladatelů zvykem."
Na druhou stranu v té samé povídce oceňuji vysvětlení Poeovy slovní hříčky se slovem "antennae" a slovem "cín" (anglicky "tin"), která je v pozdějších překladech buď zcela vypuštěna, nebo přeložena naprosto doslovně česky (slovem "tykadla"), čímž se smysl hříčky naprosto ztrácí.


Pokud by čtenář očekával novelu, tj. dílo, které se soustředí na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh*, bude zklamán.
Pokud by čtenář byl ošálen názvem a obálkou a očekával příběh z divadelního prostředí, bude opět zklamán.
Pokud by čtenář od tohoto díla, označeného za horror, očekával hrůzu, bude zklamán. Hnus možná, hrůzu nikoliv.
Pokud by čtenář očekával kvalitní dílo, bude zklamán pravděpodobně nejvíce.
* https://1url.cz/Ezc9G


Ač jsem Lovecraftův velký fanoušek, Clark Asthon Smith umí ve svých nejlepších dílech navodit atmosféru o něco lépe než jeho přítel HPL. Jeho jazyk mi přijde poetičtější a popisy, ač dlouhé, nebývají lovecraftovsky rozvláčné. Jenže v některých dílech se CAS povede vybudovat atmosféru, ale pointa či celkové vyznění díla jsou slabší a jeho snažení tak vlastně hatí. Příkladem může být povídka Hrůzná poušť Yondo, která je ve sbírce jako druhá hned po básni Nekromantova píseň.
Vůbec začátek sbírky je poněkud slabší, ale povídkou Dostaveníčko v Averoigne se sbírka vzepne k jednomu ze svých vrcholů, povídce Čarodějův návrat.
Poté už z hřebene kvality neklesne do příliš hlubokého údolí, aby se člověk postupně dobral dalších vrcholů, kterými jsou povídky Utajený potomek a dvojvrší Bestie z Averoigne a Genius loci (jedna ze dvou nejlepších povídek sbírky, bezútěšností srovnatelná s Lovecraftovou Barvou z kosmu).
Klesání je pak strmější ke dvěma povídkám Ubbo-Sathla a Zoraidin polibek, které jsou z těch slabších, aby po nich člověk dosáhl vrcholu posledního, druhé ze dvou nejlepších povídek, která má název Semeno z hrobky. Její zlověstná atmosféra postupně spěje k neodvratnému špatnému konci.
Poté následují ještě čtyři povídky, které jsou většinou nadprůměrné, nikoli však vynikající. Pouze povídka Ghúl patří spíše k průměru, či jen lehkému nadprůměru.
Zamrzí občasné překladatelské přehmaty či korektorova opomenutí, která jsou nejmarkantnější v jedné z nejlepších povídek.
Naopak za vynikající považuji předmluvu Stephena Jonese.
Fanouškům Lovecrafta doporučuji. Poznají tak dílo autora, kterého HPL zmiňuje občanským jménem i jako atlantského kněze Klarkash-Tona.


Povídku Muž davu, podle které je pojmenována tato útlá sbírka, mám rád. Potěšila mne i krátká bajka Ticho, kterou jsem dosud neznal. Navíc se mi líbí sledovat rozdíly v jazyce i pravopisu v této knížce z roku 1919 oproti pozdějším překladům povídek ze sbírky Jáma a kyvadlo. Například to, co je v Muži davu pozdějším nazýváno "kontoárismem", je v tomto starším vydání označeno slůvkem "pultismus".


Povídky v knize většinou začínají jako vcelku běžné životní příběhy, či příhody, které se mohou stát každému. Ale najednou "cvak" a začne se dít něco, co je doslova zvířecím chováním (proto název Pavián) jedné či více postav. Něco, co se čtenáři nelíbí, protože je to v rozporu minimálně s dobrými mravy. Něco, co už čtenář nepovažuje za běžný příběh a příhodu, která se může stát každému, ale zároveň ví, že to k ní má stále velice blízko. A tak si čtenář uvědomí, že nějakého toho paviána ve svém nitru ukrývá nejspíš každý z nás.


To nejlepší, co jsem od Roberta Pocha zatím četl. Sbírka jako celek si zaslouží 60 %, povídka Nyx 80 %.
