patrik0816 komentáře u knih

Musíte mít alespoň trochu nihilistickou duší, aby jste tuhle podivnou hru o prázdnotě lidského života dokázali chápat.

4 14.11.2016

V prvé řadě bych chtěl uznat fakt, že Huxleymu se vize budoucnosti v mnoha ohledech velmi povedla. Do mnoha už současných věcí se strefil a mnoho dalšího možná ještě příjde. To jak je popisována např. hudba a nezávazný sex, to je už vpostatě v přirovnání s elektronickou hudbou a tanečními párty přítomnost. Další věci se možná jednou přiostří nebo se dokonce stanou skutečností - rozpad rodinných a tradičích hodnot, rozpad smysluplného vzdělání a umění, způsob cestování, jak je popisováno v knize apod...

V druhé řadě musím uznat, že kniha měla velmi slušný rozjezd (byť úvodní část a popisy umělého oplodňování byly možná trochu moc rozvláčné), postavy Bernarda Marxe, Leniny a Helmholtze mě zaujaly od samého počátku, vize futuristické civilizace byly skvělá, všechno bylo připraveno na strhující zápletku, ovšem čistě dle mého názoru, od příchodu Divocha šla kniha po dějové stránce absolutně do kytek. Druhá část knihy nejen jako z jiné knihy, ale jako od jiného autora.

Berte mě jako šílence kritizujícího klasiku, ale vážně - oproti ostatním postavám je Divoch charakterově prvoplánovitá, příliš romantická a idealistická postava, která nemá absolutně žádnou hloubku. Je jen prostředkem autora, jak dovršit svou skeptickou vizi nad budoucí civilizaci a zobrazit kontrast mezi "starou" a "novou" civilizací a není skutečně dýchající knižní bytostí a uvěřitelnou postavou. U ostatních postav máte pocit oné trojrozměrnosti, která jim dodává skutečnost. Máte pocit, že v této alternativní realitě budoucího světa skutečně můžou existovat lidé jako Bernard Marx, Lenina Crowfordová nebo Hemholtz Watson. Divoch, ale jako Shakespeara citující mašina trojího rozměru nikdy nedosáhl. Samotný závěr je pak cynickým dovršením tohohle podivného směru, který kniha nabrala. Postava Divocha sice také přinesla do knihy světlé momenty, jako emocionálně dojemná "noc strávená pod hvězdami" apod., nemůžu se však zbavit dojmu, že z Brave New World se v druhé polovině stala nabubřelá sentimentální břečka. Jakoby Huxley nevěřil, že čtenáři pochopí, co jim chtěl sdělit a tak v polovině přidal další postavu, která poselství zvýrazní, zakroužkuje a ještě třikrát podtrhne. I samotný fakt, že v první polovině knihy je hlavní postavou Bernard, který v druhé polovině z knihy skoro zmizí, aby hlavní pozornost dostala postava, která se poprvé objevila až v polovině je poněkud zvláštní, odporující jakýmkoliv vyprávěcím zvykům a poněkud kostrbaté.

Brave New World se často (k mému nepochopení) srovnává s 1984. Dle mého (čistě a svatě laického čtenářského názoru) však nedosahuje ani zdaleko velikosti a kvality Orwellova legendárního díla. Jakožto vizionář byl možná Huxley přesnější a trefnější, ovšem jakožto vypravěč se nedokázal ani z poloviny vyrovnat Orwellovi. Zatímco 1984 je po dějové stránce dechberoucí a plné zvratů, ba dokonce popisovaný svět je zde skutečnější (a to byť je o dost vzdálenější od skutečné reality, než Brave New World), Brave New World byť napsán dříve, vychází z tohoto srovnání jako jasně slabší. A byť vizionářsky je to dílo skvělé, na stránky se Huxleyho svět napodařilo přenést do tak skutečné podoby, jako Orwellovi.

Sečteno podtrženo: typ sdělění skvělý, způsob sdělení pokulhával.

EDIT: Vzhledem k až mrazivé přesnosti Huxleyho vize budoucnosti, které se rok od roku stává skoro skutečností a důležitosti sdělení, musím zvýšit ze 3/5 na 4/5.

10 22.08.2016

Já jsem v podstatě nejprve vůbec nevěděl co čtu, protože jsem četl vydání pojmenované (podle mě dost hloupě) jako "V pasti". Až později jsem zjistil že se vlastně jedná o velmi známý "Prokletý ostrov" alias "Shutter Island", který znám díky filmu (viděl jsem sice jen malý útržek a trailer, ale okolo tohohle filmu byl docela humbuk). Z počátku jsem tedy ke knížce neměl přiliš velkou důvěru a nějakou dobu se jí nedařilo mě zaujmout. Nevím, zda se teprve zahříval překladatel či autor, ale připadalo mi, že vyprávění nebylo v úvodu tak hladké, jaké bylo poté. Jak se události rozjely, byla to najednou ale skvělá jízda. Způsob, jakým to dopadlo, ve mě budí trochu rozpaky (ne snad kvůli kvalitě provedení, ale zkrátka jsem si možná představoval trochu něco jiného), nicméně je to právě ten nečekaný zvrat, který dal této knize sílu odlišit se od ostatních knih podobného žánru, kterých není zrovna málo.

1 04.07.2016

Velmi mrazivý pohled na lidské chování a lidské vlastnosti. Tah zasadit do příběhu děti byl od Goldinga velmi ostrý, ale jak je vidět, zafungoval brilantně. Když si ubližují dospělí, není to nic pěkného, ale už jsme si na to tak nějak v průběhu dějin zvykli. Jsou toho plné noviny a televizní obrazovky, navíc všechny zvířecí druhy se navzájem zabíjejí. To znamená, že pokud by byli do příběhu dosazeni dospělí, nebyl by cílený efekt tak výrazný. Když se ale zabíjejí mezi sebou děti, je to něco z čeho stávají chlupy po těle a přinutí to člověka zapřemýšlet o tom, proč my jako lidská rasa - nejinteligentnější tvor na této planetě, jsme způsobili tolik přítěží jiným zástupcům našeho druhu, než kterýkoliv jiný živočich (nepočítaje černé vdovy, ďasovce a podobné zvláštní případy).

9 06.06.2016

I přestože oceňuji tohle obří Dostojevského dílo, nemůžu si nepostěžovat na to, jak těžké to bylo čtení. Nemůžu si pomoci, ale byť je tato kniha stále aktuální svým obsahem, rozhodně není aktuální svou formou. V době vzniku lidé možná měli po večerech spoustu času, který mohli věnovat čtením podobně, dle mého názoru naprosto zbytečně nataženým dílem. Něco tak hutného jsem opravdu ještě nečetl a po této zkušenosti již nechci číst.

Je to přitom velká škoda, protože ta náplň, kterou myslím příběh, byla skvělá a v rámci knihy toho lze najít strašně mnoho zajímavé po filozofické a náboženské stránce. Jen ta dřina, než se k němu člověk prokousal byla doopravdy úmorná.

Je mě jasné, že se mnou spousta lidí bude nesouhlasit, protože v intelektuálních a čtenářských kruzích je tak nějak zvykem na klasiky nesahat, ale uvažte sami - kdyby Dostojevskij více škrtal, vyplavaly by napovrch ty nejlepší části a fádní záležitosti by byly odstraněny, tím pádem by dílo dostalo ještě větší hodnotu. To stejné platí ostatně pro hudební symfonie. Kolik lidí poslouchá celé symfonie? Klasiku lidé poslouchají, ale jen určité části, problém je, že s románem tohle udělat nejde. Přitom existuje mnoho, ještě daleko starších děl, které jsou i dnes aktuální a zároveň dobře čtivé (příkladem budiž třeba Danteho Božská komedie).

S úcty k autorovi a dílu, ale především kvůli charakterům a příběhu vzpomínám na knihu v dobrém, nicméně trvám na svém názoru, že je to kniha svým stylem zastaralá, na kterou se sice zapomínat nebude, lidí kteří ji skutečně přečtou a nebudou o ni jen planě hovořit, však bude ubývat.

Nezbývá než tedy opakovat do nekonečna pointy perfektních částí.

7 21.03.2016

Alchymista popisuje velmi pěkný příběh, to každopádně. Je napsán tak stroze, jak to jen jde. Nikdy jsem nečetl tak stručnou, ale zároveň údernou knihu a jak je vidět z čísel prodejnosti, mnohým lidem toto v uspěchán světě dneška, vyhovovalo. Svět se prostě stále zrychluje a Coelhův styl psaní se tak nějak pružně přizpůsobil době. Zda to je dobře nebo špatně - to ať si každý určí sám, pro mě to byl (stále píši o stylu psaní) skok od extrému do extrému a vlastně i příjemný oddych - předtím jsem totiž četl Bratry Karamazové a kdo tohle četl, chápe, o čem mluvím. Alchymista tak pro mě byl vlastně takovým zákuskem. Zákuskem nikoliv špatným, ovšem doopravdy velmi přeslazeným.

Mnozí lidé totiž tvrdí, že je tato kniha jednou z nejvíce "inspirativních" knížek ze všech. Alchymista dokonce figuruje na seznamu mnohých seznamů nejlepších knih či knih, který by měl každý za svůj život alespoň jednou přečíst a podobně.

Já vám nevím, ale mě tedy k ničemu neinspirovala. Pokud mě má totiž něco inspirovat, musí to dávat nějaký smysl, jenže Alchymista žádný smysl prostě nedává. Pokud jste volnomyšlenkáři či lidé totálně překypující optimismem, možná pro vás bude Alchymista "ta nejlepššší kníššška pod sluníššškem"... ne teď vážně.... když se podíváme zblízka na myšlenky, které Coelho pomocí Alchymisty sděluje, zjistíme že je to neuvěřitelná snůška blábolů.

„Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
No dobře... a co když je to jinak? Co když to takhle nefunguje?
„Jenom jediné znemožňuje sen: strach z neúspěchu.“
To jsou v podstatě všechny rady, co vám Alchymista dá.

Teď se na to pojďme podívat z trochu jiného konce.

Pro ty z vás, kteří ještě ví, co je to televize, knihomolové...
Sledoval jsem díl pořadu Ano, šéfe! vysílán 10.3 2016 a vzpomněl jsem si při tom na Alchymistu škodolibě jsem se této knize vysmál.

Zdeněk Pohlreich se vydal do jedné slovenské koliby, kterou vedli 2 bratři. Jeden z nich byl bývalý hokejista. Snažil se dostat do NHL, rodina utratila spoustu financí na uskutečnění tohoto snu. On tomu obětoval samozřejmě strašnou spoustu dřiny. Poctivě každé ráno vstával a šel dřít na led. K tomu nezanedbával ani školní povinnosti, i když by to pro jiného bylo na vedlejší koleji. Prostě na sobě makal a makal. Dostal se do amerikcké juniorské ligy, nikdo si ho ovšem při přechod do seniorského hokeje, z prestižních klubů NHL nevybral, stejně tak evropské kluby o něho neměly zájem.

Vše co jim zůstalo byla neprosperující koliba, která sice jako jediná restaurace v pořadu dostala napoprvé 3 hvězdičky a tudíž o kšeft asi nemusí mít starost, v podstatě je to ale jen drobné zahojení otevřené rány zmařených snů, která se už asi nikdy úplně nezacelí. Jejich koliba totiž není jeho životní sen, je to jen malá náplast. Jeho životním snem byl vrcholový hokej.

Co by se stalo, kdyby se řídil filozofií "musíš vše obětovat snu", tak jak to praví Alchymista a nevyučil se kuchařem? No neměl by ani tuhle náplast a kdoví co by s ním vůbec bylo (asi by skončil někde na ulici).

Přesně jak to říkal jeho bratr. Mezi úspěchem a neúspěchem je hranice a člověk může urazit šíleně dlouhou vzdálenost, aby k ní došel, jenže ani potom není vůbec jisté, že se přes tu pomyslnou hranici dostane. Já bych k tomu dodal: Ta hranice totiž vlastně není "tenká", jak se často říká, je to pořádně velká zeď, kterou je zatraceně těžké přelézt.

Co tedy chcete říct takovému člověku? Na tomto světě je spoustu lidí, úspěšných lidí, ke kterým ostatní rádi vzhlíží a mají je za své vzory. Tihle úspěšní lidé ovšem měli často hromadu prachobyčejného štěstí a skutečně to možná byl vesmír, který se spojil, aby tyto sny uskutečnili. Co potom ale jsou ti ostatní? Na ty vesmír kašel?

Neúspěšné lidi naše společnost totiž přehlíží, nevšímá si jich, nemluví se o nich a raději žijeme v představě že nám může vyjít vše, než abychom si přiznali, že máme reálně daleko vyšší šanci skončit ve fabrice za pásem a budeme vstávat v 5 celý život, než že z nás budou filmové hvězdy. Ač to může znít sebe více pesimisticky a jako vytržené z Klubu rváčů.

Nicméně, věřím že ve mně zbylo ještě trochu optimismu na to, abych ne úplně všemi myšlenkami této knihy pohrdal. A příběh sám o sobě, když ho nebereme jako alegorii a úplně se oprostíme od všech myšlenek, je vlastně docela pěkný a odpočinkový. Je to zkrátka pohádka pro dospělé. Ovšem s ne moc dobrým ponaučením na závěr.

9 13.03.2016

Nevím, komu připisovat vinu, za tohle nízké hodnocení. Jestli studentům, kteří nejsou zvyklí číst (co hůře - neumějí pochopit kvalitní umění) a nedokážou tuhle knihu ocenit nebo raději učitelům a především rodičům, kteří nejsou schopni vzbudit ve studentech zájem o knihy a hlavně naučit je knihy chápat.

Ostře sledované vlaky je pro mě osobně ucelený pohled na druhou světovou válku českýma očima. Teda spíše nejen českýma očima. Je to také pohled na probíhající válku z pohledu úplně obyčejných lidí, řešících úplně obyčejné problémy. Je to pohled očima obyčejných lidí, kteří jak by se mohlo zdánlivě zdát, nepřijdou do styku s válkou a žádným způsobem je neovlivní, ale ačkoliv se o válku nezajímají, válka byla a nedala se jen tak přehlížet. Je to napsané moc pěkným, hladkým a obrazným stylem, jak to Hrabal uměl. V postavách je zobrazena křehkost člověka, jak to Hrabal dokázal zobrazit i např. ve Slavnostech sněženek.

Hlavně je to ale tragikomická, možná až trochu melancholická výpověď o nás o Češích. Jak dokážeme ignorovat velké problémy, sahající nad rámec našeho života. Jak si jich dokážeme nevšímat a raději se staráme o vlastní záležitosti. Je to o naší české malosti a zároveň velikosti, o naší slabosti i síle.

9 05.01.2016

Naprostý vrchol nejen antiutopistické knižní tvorby, ale literatury moderní civilizace vůbec. Geniální vytvoření světa budoucnosti, kde neexistuje svoboda, pravda a láska. Příběhu nechybí vůbec nic, co by veledílo mělo obsahovat - velká myšlenka spojená s varováním, silné postavy, velký zvrat, velmi propracovaný svět, který by (bohužel) nebylo nereálné za současného stavu věcí vytvořit, dokonce se podařila predikce budoucnosti a technologií.

Komunistický režim naštěstí nikdy moderní technologie k ovládnutí lidí nepoužil díky tomu, že ještě nebyly tolik rozvinuté, za současného stavu věcí by to však s podobně agresivním režimem bylo možné takřka okamžitě. Některé metody čínské vlády jsou až děsivě podobné orwellovské vizi.

Velmi mrazivý, avšak skvělý konec, je jen další věcí z dlouhého výčtu mimořádného psaní George Orwella v knize 1984.
Pokud existují knihy, které by měl každý před svou smrtí přečíst, 1984 do tohoto seznamu patří na přední pozice.

10 07.10.2015

Vzhledem k zařazení knihkupectví do části "levné knihy" mě tato kniha rozhodně neurazila, i když se jedná o poměrně hodně tuctovou detektivku. Pan Cimický píše překvapivě velmi čtivě a upoutat rozhodně dokáže. Problém Maigretova léta je ovšem v tom, že působí až příliš uměle a nereálně. Postavy jsou idealizovány, příběh je protkaný ideály z řad autorit a stereotypy zloduchů. Policisté jsou popisování jako knižně vyjadřující se lidé bez chyb, vždy připraveni odtrhnout se od svých ideálních rodin, aby do vyčerpání sloužili lidu a čelili zlu tohoto světa. Správňáci tedy vyhrají nad zlem a za přispění českých kriminalistů vše dobře dopadne - vše to zkrátka působí trochu jako pohádka a až příliš uměle.

2 07.10.2015

Nečíst před přečtěním!!!
Jedna z těch slušných "levných knih", které se dají v knihkupectví koupit. K této knize jsem se dostal v podstatě náhodou, nebo lépe řečeno tak, že mi zbylo na poukázce pár drobných a tak jsem zavítal do sekce levných knih. A tak jsem neměl od této knihy vůbec žádná velká očekávání. Ale kniha mě příjemně překvapila svým naturalistickým a velmi syrovým pojetím. Hlavní hrdina - světem znuděný muž ve středním věku, s rezpadajícím se osobním životem, byl možná trochu omotán klišém - snad každý vyštřovatel v moderních detektivkách má depky a rozvádí se -, ale i tak se mi docela zalíbila.

Kdyby měl autor Tony Black koule a předvedl nějaký překvapivý závěr, celá kniha by najednou dostala úplně jiný rozměr, takhle můžu říct jen to, že Black dobře zvládá své řemeslo.

1 07.10.2015

Nečtěte dříve, než knihu!

Začátek byl dosti vláčný a říkal jsem si, zda je tato kniha pro mne. Už v úvodu jsem zpozoroval, že tato kniha je tak nějak příliš pro dámskou část čtenářů. Amaia - téměř feministická postava, která napravuje krutý svět, zatímco její muž, poněkud naivní, skoro až směšné ztělesnění správného chlapa - americký svalnatý sochař, který v knize vykonává v postatě 3 činnosti: žere, hraje s tetkou Engrasi karty, aby konečně mohl večer utěšit svou ženu a vyřešit její hluboké neurotické problémy spojené s traumaty z dětství divokým sexem.
Dolores Redondo pro postavu Jamese nedokázala vytvořit žádný charakter a psychologii postavy do té míry, až jsem si říkal, zda v této knize, nebo v pokračování, nepřijde "twist" ve stylu Šestého smyslu/Klubu rváčů a neukáže se, že Amaia si Jamese vymyslela pouze ve vlastní hlavě, aby zvládala stres. Nicméně po začátku ve stylu "1. slohová práce 8. ročníku" a odjezdu do rodného města se ukázalo, že kniha vlastně nemusí být tak špatná. Skoro to vypadalo, že se autorka pomalu rozepisuje a i samotný jazyk knihy byl daleko profesionálnější a čtivější. Přibyly nové vedlejší postavy, podle mě zajímavější než postavy hlavní (sestry a jejich povedení manželové a snoubenci) a s prokládáním s Amainou minulostí to vypadalo slibně. Mytologie hodně propojená s tamním folklórem nebyla podle mě nejlepší, ale rozhodně neuškodila (více něž Basajaun mě ale bavila mystická Maia a podivné chování Zabalzy). Bohužel můj zájem začal opět vyprchávat před závěrečnou částí knihy, kdy místo toho, aby se děj zrychlil a člověk napnutě čekal na vyřešení případu, Dolores opět začala (asi po dvacáté) popisovat, jak si dává Amaia kávu s mlékem, zbytečně zdlouhavě popisovat španělské města a hlavně, co mě pilo krev nejvíce, ukazovat prostřednictvím postav, jak pilně se na knihu připravila a jak si zjistila všechny informace o motorkách, nebo o medvědech. To je samozřejmě spávné, jenže méně je někdy více a monology některých postav, které chrlily definice, jako kdyby byly chodící Wikipedie působily prostě směšně.

Jakožto chlap jsem byl trochu znevýhodněn ve vytvoření si sympatií ke knížce, ve které jsou muži ztvárněni, v lepším případě jako hrdinové z červené knihovny, v horším jako povaleči, alkoholici, násilníci, homosexuálové, nebo bezmocní chudáci ve spárech mocných a spravedlivých žen. Nemám tolik testosteronu v krvi, abych tuto knihu nesnášel jen kvůli toho, ale tak nějak to odrazuje nepříliš kvalitní a důvěryhodné zpracování většiny postav a knihu to degeneruje, stejně tak jako zdlouhavé a nudné wikipedické části, nic nepřispívající do děje a atmosféry nebo opakování prvků děje "Amaia a sprcha", "Amaia a káva"...). Samotná detektivní část pak není špatná. Jako u jediné části se zde naplno vyplatila poctivost spisovatelky v přípravě před psaním knihy. Námět je také zajímavý, je zasazen do zajímavého prostředí.
Možná kdyby autorka necílila tolik na ženskou část, více škrtala a nepřeháněla to s psaním podle návodu "Jak napsat kvalitní knihu", sáhl bych po druhém díle. Za současného stavu věcí, to v nejbližší době neplánují.

6 21.07.2015