patrik0816 přečtené 82

Sobecký gen 1998, Richard Dawkins

Jedna z knih, která vám změní pohled na svět. Dawkins prezentuje poměrně srozumitelně pokročilé znalosti vědy ohledně biologické, nevyhnutelné reality, která je často docela krutá, avšak pomáhá pochopit, proč se lidi chovají občas trochu podivně. Nakonec jsme všichni řízeni touho zachovat naše geny. Mezi tím docela drsným bojem o jejich zachování se však dočkáme i některých vcelku povbudivých slov a sice že z biologického hlediska hodní kluci nekončí vždycky poslední a pro bezdětné může být útěchou, že kultura je také dlouholetá a lidské výtvory, nejen děti, dokážou přežít lidi.... celý text

Zločin a trest 1960, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Četba to byla naprosto příšerná a nesnášel jsem vracet se k hlavnímu hrdinovi, který je modelovým případem zhrzeného intelektuálního ufňukánka. Shodou okolností jsem ale knihu dočítal v době tragické události na FFUK v Praze, což mě tak nějak dovolilo prominout jak Raskolnikovi (protože oproti té reálné zrůdě mu ještě zůstal přeci jen kousíček svědomí a zdravého rozumu a pak samotné dílo jako takové, které v obě má historickou a společenskou důležitost jakožto zdařila studie nebezpečného člověka na okraji společnosti. Dostojevski sice nemá tendenci popisovat fyzické prostředí 1 místnosti na 4 stránky, jak to někteří autoři klasické literatury dělali rádi, zato se vyžívá v podrobném popisu pocitů hrdiny a historie lidí. To trochu bránilo lepšímu spádu děje. Nicméně pro hlubší pochopení psychologie to asi potřeba je a psychologii postav... V tom byl Dostojevski vždy mistrem!... celý text

Jak myslí milionáři 2006, T.Harv Eker

Čekal jsem spíše podrobnou analýzu úspěšných lidí s tím, že se dozvím, které vlasntosti je učinili úspěšnými. Místo toho jsem se dočkal mnoha typicky platkých řečí o tom, jak být bohatý. Hodně z těchto rad jsou rady dobré, navíc často podané s docela vkusným humorem, a z toho důvodu nemůžu knihu úplně smést ze stolu, že by to byly úplné bláboly, na druhou stranu není to kniha, ze které bych se dozvěděl něco nového. Kniha má také stejný problém, jako mnoho dalšách knih tohoto typu. Vzhledem k tomu, že je autor především obchodník, využívá i stránky knihy k tomu, aby prodával sebe a své kurzy. To je sice pochopitelné. Bylo by divné, kdyby někdo s obchodním duchem této šance nevyužil. Po chvíli už Vás ale ty jeho věčné ódy na jeho kurzy a přednášky začnou pěkně s*át. Harv je zkátka trochu samolibý blbeček, ale na druhou stranu, to není nic, co by v této branži nebylo nezvyklé. Bohužel, myslí si o svých metodách asi trochu více než by měl. Prakticky všechno, co je v této knize jsem již viděl nebo slyšel v jiných finančních nebo psychologických knihách, videích nebo podcastech. K dobru mu lze přičíst, že možná právě od něj se to někteří mladší autoři naučili. Tohle ale není umění. Toto je literatura faktu, resp. self-help žánr a upřímně je mi jedno, kdo s čím přišel první. Hlavní je použitelnost v praxi. Bohužel tedy, žádná žárovka v mozku se mi nerozsvítila a žádné probuzení vedomí se mi při čtení této knihy také nestalo. I ty dobré rady jsou zabaleny do úlisných, slizských marketingových řečí a co hůře, když autorovi nestačí samochvála, přihodí na to všechno ještě kus ezoteriky. Pro někoho, kdo tedy spadl z větve stromu nebo se baví batikovaním bavlněných triček, barvení mandaly a poslouchání přednášek Jardy Duška a nejgeniálnější kniha všech dob je pro ně Coelho Alchymista, tato kniha může být skutečně důležitá. Dokáže to ezolidu a různým snílkům vysvětlit racionálně, jak se mají starat o své finance (protože oni jsou na to často už od povahy leví) a vštípí jim to do hlavy pár dobrých zásad. Bohužel, pro ostatní trochu racionálně uvažující to nedá přesah z psychologie nebo dokonce neurovědy, protože autor vše zdůvodňuje jak samotný ezoguru Jára Dušek. Oceňuji, že jsou zde úkoly, které má čtenář splnit. Avšak ty jsou však často také málo konkrétní a plytké. Jedna z dobrých point knihy je akcentování důležitosti založit si konto pro zábavu, protože člověk neudrží pořád jen šetřit. To už radí i jinde, ale tady měl Eker koule na to napsat: dejte tam 10% a každý měsíc to konto úplně vybělte. Tato odvaha se cení. Také akcentování toho, že je nutné vymítit do hlavy vštípené nefungující zásady o penězích nebo akcentování důležitosti vzdělávání s radou vyhradit si na něj také část peněz zvlášť, se musí ocenit (platí to, co v předchozí větě; také se o tom dočtete jinde, ale autor volil trefná slova). Jak jsem psal, oceňuji také jeho vcelku dobrý humor a také čtivost knihy. Ve srovnání s jiným bestsellerem I Will Teach You How to Make You RIch, který obsahuje hlavně v úvodu některé podobné rady, které si autor můžná vyůjčil od Ekera, je tato kniha ale bohužel daleko méně aplikovatelná. Hodí se ale pro takový ten začátek, kdy by si člověk měl trochu vypláchnout mozek ze starých zásad. Tím, že se kniha točí hlavně okolo nastavení mysli, neobsahuje moc finančních pojmů a je snadná i pro začátečníky v oboru ekonomiky a financí. Bohužel, Eker ví o psychologii strašně málo na to, aby dokázal vše lépe podat a vysvětlit. A to může třeba třistakrát tvrdit, jak ty jeho rady fungují v praxi. Mě je to jedno. Nejsem blázen. Nebudu trávit hodiny denně plněním úkolů jenom proto, že mi je řekne nějaký vcelku neznámý podnikatel, dokud mi to dostatečně nezdůvodní.... celý text

Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie 1994, Viktor Emil Frankl

Je průšvih, jak málo reakcí na tuto knihu tady máme. Ještě mám určitě mnoho knih před sebou a netvrdím, že jsem velký čtenář, Člověk hledá smysl je ale kniha, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších, jakou si člověk může přečíst a nejenže ve mně rezonuje i po 2 letech od přečtení, ale také mi pravidelně pomáhá v každodenním životě. Franklovy metody jsou někdy docela drsné (Nemůžeš spát? Tak nespi!), ve finále nám ale dává naději, že pokud se staneme kormidelníkem vlastního života, je to jeden z největších lidských darů. Kniha je rozdělena na 2 úplně odlišné části, což je poměrně zvláštní. Ta první je autobiografickým popisem Franklova pobytu v koncentračním táboře. Je cenná jak po historické stránce, tak samozřejmě jako psychologická studie, která vede k části druhé: praktickým radám a příkladům, jak Frankl pomáhal lidem překonat jejich psychické potíže jakožto již uznávaná kapacita v oboru se sídlem v New Yorku. Tato kniha si zaslouží obrovskou pozornost. Doporučil bych ji každému, kdo se cítí v životě někdy trochu ztracen (a že takových lidí není málo) .... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Uff... Mě se tedy do Lolity... tedy do čtení Lolity... jak to jenom říct, abych nevzbudil dvojsmysly... Už mě tahle kniha asi nakazila.. vůbec nechtělo a moje předtucha byla tentokrát správná. Nic jiného jsem od Nabokova nečetl a nevím, jestli svou vinu nemá trochu i překladatel, ale byl jsem zklamán jak z jeho stylu psaní, tak ze samotné dějové linky, potažmo společenském významu. Říkal jsem si. Proč bych vůbec měl číst zápisky nějakého (polo-)pedofilního zvrhlíka? Nicméně po zhlédnutí dokumentu V síti mi tento fenomén začal připadat sociologicky zajímavý -- co žene postarší muže k tomu, aby riskovali svou celoživotní reputaci pro zájem o dívky příliš nízkého věku? Psychologie hlavní postavy je nicméně pojata dost zvláštně. Postupně se stávají popisy natolik zmatené a maniakální, že jsem se tedy odpovědi moc nedočkal -- hlavní „hrdina“ (ještě raději slovně: hrdina V UVOZOVKÁCH!) byl totiž i vrah s dalšími velkými psychickými potížemi, nikoliv „jen“ zvrhlíkem se zájmem o 11-13 leté dívky. V tomto to bylo trochu podobné mému zklamání konce Spalovače mrtvol -- i když tam mi teda odpověď na otázku: „Co vedlo lidi k tomu, že se přidali k fašismu,“ byla poskytnuta daleko lepší, jen zkrátka bývá nějakým trendem vyvrcholit dílo vyloženým zmagořením postavy, což mi připadá jako trochu lenivá a napřesná zkratka v lidské psychologii. Nedočkal jsem se vlastně ani kontroverze, kterou jsem očekával. Incestní Betonová zahrada nebo zvrhlé Norské dřevo byly v tomto ohledu daleko ostřejší. Samozřejmě, na 50. léta kontroverzní dílo, ale výše zmíněná díla zůstávají kontroverzní pořád, zatímco Lolita se svým elegantním jazykem a vyhábáním se detailním popisem sexuálních scén, už dneska moc kontroverze nevzbudí. Musím říct, že čtení Lolity pro mě bylo takovým utrpením a zklamáním, že mě donutila přemýšlet nad tím, zda vůbec ještě mám po tomhle číst nějakou fikci. Jestli to není ztráta času a nemám raději číst jen vědecké knížky. Spíše ale dávám sbohem seznamu 100 knížek, které by měl každý přečíst od Elisa.Day, který mi sloužil dobře už několik let a přišel jsem kvůli tomu na několik skvělých knížek, ale myslím, že jsem moudrost z knížek uvedených na seznamu již vyčerpal.... celý text

Romeo, Julie a tma 1959, Jan Otčenášek

Jasně, koncept knihy je to předvídatelný a trochu ohraný. Nicméně, mít tuhle českou verzi Romea a Julie, potažmo Petra a Lucie, je historicky velice důležité. Příběh má velký historický přesah a bude ještě dlouho vysvětlovat skrze příběh 2 mladých lidí, co za zrůdnosti se v Evropě děly a my to tehdy bohužel od našich „milých“ sousedů schytali společně s Poláky z první ruky. Protože mám v sobě jako většina lidí v ČR německou krev (akorát já na rozdíl od některých mám ještě tu smůlu, že mám i očividně německé přijímení), tyhle příběhy z 2. světové války mě vždycky hodně zajímají. Historie nám samozřejmě pomáhá pochopit přítomnost a vyvarovat se chyb minulosti. Otčenáškův styl psaní se místy podobá jakémusi hybridu neveršované epické poezie -- patrně inspirován původním Shakespearem. Nemůžu říci, že by se mi jeho popisný styl dvakrát líbil, ale samotná dějová linka je rozhodně zajímavá. Dokonce i romanticky laděné scény jsou vcelku záživné a Otčenášek dobře krůček po krůčku popisuje vztah těchhle dvou. A dokonce je děj docela zajímavý, i když jej samozřejmě trochu kazí fakt, že víte, jak to celé dopadne. Je to vlastně jedna z mála knížek, u kterých je místní checkbox „spoiler“ trochu zbytečný :-)... celý text

Spalovač mrtvol 2007, Ladislav Fuks

Ano, teprve teď jsem se dostal k této klasice. Na rozdíl od mnoha mých bývalých spolužáků ze střední jsem si Spalovače mrtvol nenapsal do povinné četby na maturitu, takže až několik let poté jsem se k němu dostal. A jsem za to rád. Asi bych tehdy ještě některé souvislosti nechápal. Dílo je to dost hutné a dost temné. Ke konci knihy jsem měl sto chutí na to zapít četbu pravou domácí moravskou pálenkou a jak jsem si četbu na začátku užíval, protože jazyk Fuksy se čte hezky svižně a ubíhá to, na konci jsem byl strašně rád, že už je konec. Psychicky mě takto naposledy zmohla asi četba Na větrné hůrce. Nemyslím si, že jsem nějaká třasořitka, ale bylo toho už moc. Hlavně protože Kopfrkingl je na začátku sice podivín, ale jinak sympaťák a nenapravitelný dobrák, který skoro švejkovskými proslovy (a to mě nenapadlo jenom kvůli Hrušinskému), vypráví o běžných věcech i o samotném spalování mrtvol, že je to skoro až humorné. Duševně se sice zdá být mírně odtržený od reality, žije si očividně rád ve vlastním světě, ale jinak působí zcela zdráv a při smyslech. O to víc mě mrzí, že jsem byl připraven o část, která mě nejvíce zajímala -- přerod v nacistu a zloducha. Ano, byly tu jasné důvody a motivace pro Kopfrkingla (jeho posedlost řádem; záliba v hezkých ženách; postupně už chorobná záloba ve vyprávění o smrti; jeho obliba Buddhismu, jehož některé symboly a myšlenky si pro sebe ukradli i nacisti...), ale dost mě naštval ten prostřih, kdy máme Vánoce, kdy se Kopfrkingl zdá být přeci jen už trošku nalomenný vábením jeho přítele Williho a pak na jednou... Střih a o 2 měsíce později už dává Kopfrkingl přihlášku do SdP. Cítil jsem se tedy ochuzen o detailnější vylíčení této fáze psychologické vývoje postavy. Ale jinak ohromně důležité dílo s obrovskou historickou hodnotou, které se navíc i dobře čte. Tedy až na psychicky náročný konec, ale ten je dán tím, jak je to dobře a věrohodně napsáno. To určitě není myšleno jako výtka.... celý text

Smrt krásných srnců 2004, Ota Pavel

Staré pověsti české 1978, Alois Jirásek

Král Lávra 2006, Karel Havlíček Borovský

Zbabělci 1964, Josef Škvorecký

Zbabělci mě dost překvapili. Škvoreckého jsem znal pouze díky Tankovému praporu. To byla v podstatě oddechová, humoristická knížka bez nějakého většího přesahu -- tedy až na to, že to tady byla mezi lety 48 a 89 někdy pořádná pakárna. To není kritika, u Tankového praporu jsem se hodně nasmál. Ale byl to zkrátka dost rozdílný druh knihy. Zbabělci mají ale v sobě přesah určitě daleko větší. Psychologie Dannyho Smiřického je vylíčena dost dobře a to i pomocí zvoleného jazyku, které perfektně odpovídá postavě. Nad knihou se neustále vznáší jedna otázka, kterou bych tu nerad složitě rozváděl, ale už kvůli názvu díla se tomu nedá vyhnout. Ten je velice provokativní vzhledem k jednomu z nejtěžších rozhodnutí, které v naší zemi byly učiněny v novodobé historii a ta velice tíživá otázka, zda jsme měli vstoupit do války se tu vznáší nad úplně celou knihou od začátku do konce a mnoho dalších věci v ní jakoby byly alegorie na tuhle otázku. A zatímco si Danny Smiřický připadá trochu jako idiot, protože Angličané jedou za manželkama, Irena miluje Zdeňka apod. a zoufale touží po nějakém aktu hrdinství, který by jej alespoň trochu naplnil, člověk přemýšlí nad tím, jaké to muselo tehdy zvlášť pro mladé muže být, když byli uchráněni před horory a masakry války, zatímco stejně staří kluci padali na bojištích. Danny Smiřický se k aktu hrdiniství nakonec dostane, ale je mu to ve finále k ničemu a ani se k němu s podivem nepřihláší, zatímco se k fotografii samopalu hlásil velice hrdě. Možná za těch pár dní konce války leccos pochopí. Z bojové hry se stává skutečnost a boj o holý život. To je taky příznačné a alegorické vzhledem k tomu, co museli lidé na našem území za světové války prožívat. Bylo tu mnoho hrdinů, kteří se projevovali různými činy a často ne jenom vojenského rázu. Ale nedostali za své činy takové uznání. Celý Československý národ, před válkou jedna ze světových velmocí, byl pak díky tomu, jak se pasivně postavil k válce, vlastně podceňován, až raději dobrovolně skočil do ochrané náruče cizí východní mocnosti. Přesto všechno nemůžu jinak a musím dát této knize o kousek méně než Tankovému praporu -- asi na rozdíl od většiny těch, co četli obě knihy. Tankový prapor se mi zdál přes všechnu tu jeho povrchnost, tak nějak více konzistentnější a zábavnější. Dannyho myšlenkové pochody sice příběhu přidávají hloubku, ale zároveň už ke konci knihy omrzí, protože sebohužel až příliš opakují.... celý text

Malevil 1974, Robert Merle

Mé počáteční nadšení vystřídalo lehké zklamání. Mám opačný názor než někteří zde. Mě bavila nejvíc samotná událost a první dny okamžitě po události. To bylo takové správně prepperské a člověka mrazilo po zádech, když si pomyslel, jak dopadl zbytek populace lidstva. Bavilo mě, když se člověk mohl zamyslet na celospolečenským dopadem a porovnávat svět před tím, včetně života jednotlivých postav před tím a potom. Ke konci se bohužel už kniha zvrhla spíše v romantické drama plné milostných pletek a politikaření. Bitva byla popisována dost naivně a Merlemu jsem tuhle část vůbec nesežral. Stejně tak si Merle strašně zjednodušil i některé další věci a psychologické pohnutky postav. Ve Dni trifidů byl ten post-apokalyptický svět popisován přeci jen s daleko většími koulemi a byl daleko komplexnější a uvěřitelnější a psychologie postav byla daleko hlubší a propracovanější, stejně jako stav post-apokalyptické společnosti.... celý text

Lakomec 2008, Molière (p)

Jednu hvězdičku ubírám za ten konec jako z telenovely. Mnoho dalšího k tomu není třeba psát, protože tohle měl v povinné četbě na střední skoro každý. Myslím, že i na tehdejší poměry tohle bylo příběhově docela levné. Ale jinak perfektní. Poučné i vtipné.... celý text

Jméno růže 2005, Umberto Eco

Co začala karanténa, trvá mi něco přečíst tak dlouho, že snad ani nebudu říkat jak dlouho, protože by to byla ostuda. Odpadlo mi ale čtení po vlacích a v čekárnách, tak je to jakoby každý kniha měla tak třikrát více stran... A bylo to způsobeno též tím, že mě Jméno růže mě trochu čtenářsky potrápilo. Tedy ne začátek -- ten byl po Faustovi pro mozek jako pro žaludek bambusové výhonky po bramboráku s pečeným bůčkem. Ale poté, co se kniha rozjela, děj trochu rozvláčněl a chybělo zde napětí. Ano, už slyším, jak si pleskáte dlaní do čela... Pravda, je to sice příběh založen na skutečných událostech, tak si Eco asi nemohl vymyslet, že na dvůr opatství přiletí UFO a unese správce knihovny. Postava Williama z Baskervillu ale taky působí dost fiktivně, ne? A právě to je asi můj největší problém se Jméno růže. Ač totiž Eco chtěl, aby čtenář věřil, že to příběh byl založen na pevných a skutečných základech, postavu Williama jsem mu nesežral ani náhodou. A to mě přitom tenhle pokrokový mnich tak bavil. Ale ani tak jsem vůbec nevěřil tomu, že nějaký takovýhle středověký Scherlock, jak to bylo v knize popisováno, skutečně chodil po chodbách onoho opatství na severu Itálie. Jakoby spíš Eco nechtěl, aby mniši nevypadali pouze jako banda šílených fanatiků a psychopatů, co věří každé babské pověře, spí s ostatními mnichy a upaluje nevinné dívky z okolních vesnic, ale že existovali (či existují) také mniši, kteří rozvíjeli své poznání a dokonce se snažili sloučit vědu s náboženstvím. jméno růže zkrátka stojí a padá s postavou Williama z Baskervillu. Na jednu stranu nápad hodit prakticky současně uvažujícího člověka do opatství 14. století neskutečně baví, na druhou stranu to podkopává to historicky pravdivé pozadí příběhu, na které se Eco hodně nadřel sháněním rukopisů ze zapadlých antikvariátů po celém světě. Po Eccovi samozřejmě přišel fantasmagorista Dan Brown, co tohle dělání ze čtenáře deb**a pomocí manipulace s historickými fakty povýšil ještě na úplně jiný level, ale stejně mám trochu podezření, že Eco vzniku fenoménu Dan Brown nechtěně přispěl... Jinak to ale bylo skvělé. Jak píši. Postava někoho, kdo se vyzná v logice a šifrách v opatství plném zfanatizovaných cvoků -- to je samo o sobě skvělé téma. Konečná pointa byla nakonec překvapivá a jako člověka, co má rád humor jako málo co jiného (snad jste to z tohoto nebo jiného mého komentáře zde poznali), mě skoro až dojala a hlavně překvapila. Stejně tak bylo zajímavé i sledovat tady historicky důvěryhodné popisy poměrů v klášteře i v celé zemi, sporů císaře a papeže a podobně. Bylo zajímavé vidět, jak kdysi mocní politikařili vlastně dost podobně jako dnes, zatímco se to dole mydlilo mezi sebou (z velké části i kvůli nim), umíralo a trpělo.... celý text

Hamlet 2005, William Shakespeare

Proces 2005, Franz Kafka

Na Procesu, ale i Kafkovi obecně je krásné to, že je to vlastně hrozná slátanina, která ani v surrealistickém měřítku neobstojí. Přesto v tom je ale něco, proč lidi pokládají díla tohoto očividně psychicky narušeného jedince adorují do nebes. A já se jim ani nedivím. Jako Kafka, tedy asi spíše Josef K. (ale dá se to dobře aplikovat taky na Proměnu a Řehoře), se totiž cítí velká spousta lidí, jen si zvykli to vydržet a moc nepeskovat. A oni to většinou vydrží, protože zase tak psychicky narušení jako Kafka nejsou, ale stejně... Úzkostmi se to v dnešním světě jenom hemží a byrokracie to jenom podporuje. Vždycky, když přijdu na úřad, ale i když musím něco řešit v práce, škole, ale i třeba u lékaře a něco se zadrhne, nejde podle plánu nebo mám někde dlouho čekat, umírá v těch šedivých, studených chodbách kousek mně. Vždycky si totiž uvědomuji, jak je můj život až moc řízen velkým a všemocným systémem. Myslím, že není náhodou, že tohle anti-byrokratické dílo napsal Kafka zrovna z Prahy. My totiž u nás máme skoro až zvláštní zálibu v byrokracii, ponižování se navzájem, udávání se, posuzování, ponižování, poměřování pozic atd. Dokonce ještě více než je to v Evropě obvyklé. V takové ČÍně to třeba zvedli na úplně jiný level, ale o tom zas někdy jindy. Myslím, že je to zdůrazňováno v souvislosti s Procesem až příliš málo na to, jak je to zřejmé, proto ještě jednou zdůrazním klíčovou větu mé krátké recenze: Proces je ANTI-BYROKRATICKÉ DÍLO. Myslím, že Kafka je skutečným bojovníkem za svobodu lidské duše. Je sice pravda, že systém musí nějak fungovat, ale všeho moc škodí a o byrokracii, které je schopna pár razítky rozhodovat o našem životě, zmařit lidské sny a ve výsledku i životy, to platí dvojnásob. Na závěr jeden citát z písničky Tata Bojs, který podle mě ve dvou řádcích totálně vystihuje to, o čem Proces je. Bratři Neuwerthové hrají kromě Tata Bojs také v kapele Kafka Band, který hraje a zpívá jen písně inspirované Kafkou, a tak si myslím, že tahle geniální kafkovská věta z jejich písně "Filmařská" nezní kafkovsky čirou náhodou: „Občas mám pocit, že nežiji. Ve své vlastní režii.“... celý text

Pes baskervillský 1978, Arthur Conan Doyle

Každá přítomnost Sherlocka je koncertem jazyka i logiky. Jakožto někdo, kdo znal tenhle příběh jen z filmových a seriálových adaptací jsem netušil, jak malou tady vlastně měl Sherlock přítomnost, a jak to byl Watson, kdo byl hlavním protagonistou. Ještě se tím ale podtrhuje ta obrovská zábavnost postavy Sherlocka. Lidi milujou, když někdo do toho všeho zmatku přinese kousek řádu a ví jako jediný široko daleko, co se tady vlastně děje -- tak jako Sherlock. Bez Sherlocka, resp. Arthura Conana Doyla, by neexistovaly všechny ty Kriminálky české i zahraniční, které dneska existoujou. Díky prokládáním humoru je ale pořád Sherlock lepší než kdejaký Horacio z CSI: Miami. Může se mu vyrovnat snad už jenom samotný filmový Sherlock v dneska už legendárním podání Benedicta Cumberbatche v BBC sérii Sherlocka z moderní doby, který z něj udělal arogantního génia s divnými eccentrickými zvyky, typu Doktora House. Stejně si myslím, že tam kus té povýšenosti v v Sherlockovi byla už odjakživa, ale ten knižní je přeci jen daleko, daleko zdvořilejší. To je paradoxně jedna z mála chyba knižního Sherlocka -- že vypadal někdy až moc dokonale (což pak BBC série napravila).... celý text

Pěna dní 1994, Boris Vian

Mám rád knihy s velkým přesahem , tohle bohužel není ten přesah. Příběh začal dobře, ale jak se začal do všeho míchat surrealismus, šlo to rychle z kopce. Pokud to měla být jedna velká alegorie na zmatení mladých lidí po druhé světové válce, pak by Pěna dní byla knihou, která by stoupla o úrovní výš. Říct, že to tak skutečně bylo, by ale bylo přidáváním si vlastního významu do díla, protože těch náznaků je až moc málo.... celý text

Paní Bovaryová 1973, Gustave Flaubert

Je zajímavé, jak se tady některé dámy rozplývají nad tím, jak prý perfektně Flaubert dokázal vystihnout ženskou mentalitu. Skoro jako by Bovaryová pro ně byla hrdinkou. Prý „oběť doby“. Haha... Tak honem zpátky do knihovny a přečíst znovu! To totiž určitě nebyla pocta ženské mentalitě! Copak jste to nečetli? To byla pěkně ostrá kritika. Dneska by už se nic takového neprodávalo, protože by to bylo bráno jako jeden velký a dost drsný „hejt“ na ženy. Tak to určitě Flaubert nezamýšlel, ale je taková doba, kdy v něčem slabší automaticky znamená hodný (což je samozřejmě blbost). Flaubert to hlavně zamýšlel jako kritiku osobních vlastností, ne poctu! Paní Bovaryová je povrchní, sebestředná, prázdná skořápka plná nenávistí a ač to, co se jí nakonec událo, bylo velmi kruté a skoro mi jí až bylo líto, nemůžu se ubránit pocitu, že si to zasloužila. Stejně jako pro muže je návod, kým nebýt, psychopat Miláček, paní Bovaryová je Jeho ženskou obdobou, i když má přeci jen poněkud jiné vlastnosti a nakonec oproti Miláčkovi, přeci jen alespoň nějaké kousky svědomí. Nutno říct, že i někteří muži jsou v tomto románu docela slizouni i hajzlíci a taky se tam projevuje ten odvěký rozdíl, kdy muži umí lépe oddělit city od tělesných prožitků. Hezké ale je, jak se to potom vlastně otočí a Leon je tím, kdo miluje a nechce vidět tu shnilost pod slupkou Bovaryové, čímž Flaubert ukazuje, že nic není černobílé. Prostě nadčasový román se vším všudy.... celý text

Den Trifidů 1999, John Wyndham (p)