patrik0816 přečtené 82

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Rozporuplná kniha, která nevím, co vlastně měla sdělit. Asi to, že lidé mají problémy a nějak se s nimi potácejí životem. Na jednu stranu se mi líbí autorův styl psaní (samozřejmě nevím, jak moc to bylo ovlivněno překladem, ale co už... připišme to klidně Murakamimu i překladateli). Nechápu, proč skoro všechny ženské postavy tohoto příběhu byly napůl traumatizované a to jejich trauma bylo nějakým způsobem vázáno na jejich sexualitu. Říká to možná hodně o rezervované a velmi konzervativní asijské mentalitě, ve které se máme my otevřenější národy, problém vyznat. Tahle emo nátura (ještě z dob, kdy emo nebylo v módě) mě hodně vytáčela. Avšak... Skoro až neuvěřitelné mi připadalo, jak jsem Murakamimu věřil, že se všechny ty věci fakt staly. Jeho popis situace a postav byly perfektní. Jenže pak je tu zase ta bisexuální hudebnice, která mě někdy neskutečně iritovala. Ta popisovaná scéna s tím, jak měl styk se svou žačkou, kterou učila hrát na piáno... Kolik jí to kruci bylo? Myslím, že tam bylo psáno 13 (prý ale vypadala na 20)... No lhal bych, kdyby řekl, že mi to nepřipadalo sexy, ale skoro mi to až připadalo, jakoby si místy Murakami psal sám pro sebe takové porno složené ze svých vlhkých snů v době, kdy ještě porno neexistovalo. Hlavní postava Tóru Watanabe, to je taky případ... Moc toho neřekne, nechává se unášet větrem více méně náhodně, žádný velký génius to taky asi nebude, ale kam přijde, tam někoho klátí. Jeho přístup k životu je takový Holdenovský. Na rozdíl od Kdo chytá v žitě, akorát má Tóru více svalů, sex appealu a silnější mentalitu, takže si na rozdíl od Holdena celkem často vrzne . Naopak postava Midori mě bavila hodně. Líbila se mi ta její životní odvaha a všeobecný nadhled na životem, který tvořil perfektní kontrast s mentálními případy Naoko a Reiko (druhá jmenovaná sice vypadalo, že je už furt nad věcí, ale taky mi nepřipadala úplně vyrovnaná). I přesto, že měla taky nelehký životní příběh (a narozdíl od Reiko si jej nezpůsobila lesbickými hrátkami z nezletilými žačkami), se s nimi dokázala vyrovnat. Je to jediná skutečně psychicky odolná postava příběhu, který byla pro Watanabeho hotovým darem z nebes. Asi bych dal 3/5, ale cením si jednak toho, že Murakami psal i z dnešního pohledu celkem kontroverzně o sexualitě. Až na některé výjimky se také cení důvěryhodnosti příběhu. Teda pokud přijmeme fakt, že Japonci jsou někdy trochu cáklí. U asi poloviny postav se pak taky musí ocenit jejich detailní psychologie. Taková na první pohled karikaturní postava Extréma, byla paradoxně docela dost důvěryhodná. Takoví podivíni jsou snad na všech vysokých školách a kolejích. Méně děkuji Murakimu za to, že je například společně s filmem Scott Pilgrim spoluzodpovědný za hned několik (především holčičích) nihilistických hnutí, které se neustále cyklicky objevují. Nejdříve to bylo emo, nyní to je egirl styl a za 10 let to zas bude něco jiného. Naopak se musí Murakamimu poděkovat za to, že byl inspirací pro Beatles. To bylo alespoň skvělé hnutí!... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2000, J. K. Rowling (p)

Ani zdaleka ne ten nejlepší díl série, ale je to začátek všeho a je potřeba ocenit především to, jaký svět Rowlingová dokázala vytvořit i s obrovskými detaily, které později vylepšovala. Vemte si třeba tu záhadu s prvního dílu o tom, kde se bere na stole v bradavickém velkém sále jídlo. Jak je možné, že jednou JKR tvrdí, že pomocí Gampových kouzelnických zákonů jídlo nelze vyčarovat. A pak bum! V jednom z dalších dílů -- tuším čtvrtém --- vysvětlila, že jej vaří dole skřítci a že je jídlo pouze kouzlem přesouváno. Je to detail toho, jak se JKR regulérně zapsala do historie vedle velikánů Tolkiena a C.S. Lewise.... celý text

Den pro Šakala 1975, Frederick Forsyth

Napínavé, jak kšandy. Tenhle příběh dal myslím obživu mnoha hollywoodským scénáristům a ve výsledku i hercům. Postava záhadného Šakala, co chodí jen se slunečními brýlemi a klátí na horských hotelech sexy čtyřicátnice, je sice z dnešního pohledu, pravda, celkem úsměvný, ale vliv měl obrovský.... celý text

Betonová zahrada 2005, Ian McEwan

No co budu povídat. Vybrat si tuhle knížku pro cestu na dovolenou loni asi nebyl úplně lepší nápad, protože se mi to úspěšně pokoušelo tu dovolenou zkazit hned, jak mi začala. Možná to může být důvod, proč nedám tu hvězdu navíc. Tak nějak mi pro tenhle příběh srdce nebije, jako pro jiné příběhy. Alespoň je to pro mě důkaz, že jsem ještě pořád optimista. McEwan ale zaslouží uznání za to, do jakých lidských fekálií si to dobrovolně šlápl a jaká temná zákoutí lidské povahy a společenských problémů si vybral. To, co tam popisoval se bohužel někde děje každý den a to, že si někdo jede na dovolenou jako já a nechce si tímhle zkaženým příběhem plným ztracených lidí, kazit náladu, je úplně jedno.... celý text

Holocaust pod lupou 2016, Germar Rudolf
ztráta času

Psychologie katastrofické události 2009, Ivo Čermák

Král Krysa 2003, James Clavell

Obraz Doriana Graye 2005, Oscar Wilde

Říkal jsem si: Super. Konečně jsem došel k téhle klasice, kterou znám podle názvu a příběhu snad už z prvního stupně ZŠ. Bylo to ale jedno velké zklamání. Tak teda spustím salvu... Dva nafoukaní, snobští synáčkové, patrně latentní homosexuálové, dovedli svou bezmeznou arogancí a povýšeneckým chováním ke smrti mladou, krásnou, hodnou a talentovanou dívku. Čekal jsem, že po smrti nastane nějaký zvrat, změna a náprava hlavní postavy... Že si uvědomí svou chybu. Jenomže ne. Místo toho zapíchne kámoše Basila a (naštěstí) záhy i sebe. Samozřejmě, leckdo by mohl tvrdit, že Obraz Doriana Graye, ani Dorian Gray samotný nemá být sympatický. Jenže o to nejde. Jde o to, že román nepřinese nic zvlášť zajímavého po psychologické stránce (leda to, co se stane, když se bude člověk chovat tak moc iracionálně, jak to jen jde). Wilde nechává postavy chovat se až nereálně jako pokusné krysy v teráriu. Co Wilde naopak zvládl – a to se musí uznat, že zase naprosto bravurně – bylo filozofické lamentování nad uměním a tím, co se stane, pokud bude někdo bezmezně posedlý dokonalým uměním i estetickou a zároveň charakterovou dokonalostí. Stejně si dokážu představit, že sjíždění se opiem a opatrné homosexuální náznaky v té době musely být něco mimořádně nekonformní ho. Potom musím uznat zásluhy na tom, jak Oscar Wilde dokázal vyjádřit zhnusení nad jakousi perfektní formou umění a filozofii celkového psychického úpadku. A nakonec nejdůležitější a epické sdělení knihy, které říká, že se Dorian Gray zbytečně snažil najít extrém místo toho, aby přijal, že: „Každý z nás má v sobě nebe i peklo.“ Bohužel mi to ale na tak věhlasné dílo připadá málo.... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Musím tenhle koment psát na dvakrát -- stejně jako Bulgakov tuhle knihu (první se mi při psaní smazal), tak snad si to alespoň přečtete!!! :-D Mistr a Markétka je za prvé takový rock'n'roll v knižní podobě představený předtím než nějaký rock'n'roll vůbec existoval. Není divu, že se tenhle příběh, místy připomínající nějaké divoké LSD zážitky, líbil Micku Jaggerovi tak, že ho inspiroval k textu "Sympathy for a Devil". Mistr a Markétka je pak dost mnohoznačné dílo. Na jednu stranu vážná polemika nad nejasností dobra a zla, na druhou stranu srandovní politická taškařice na to, jak s komunistickou byrokracií zatočil příchod samotného Satana do Moskvy. Na jednu stranu se to dá chápat tak, jak to pojali Rolling Stones -- jako obhajobu Satana a toho, že i zlo může vykonat mnoho dobrého, na druhou stranu je to palec nahoru i jakýmkoliv nadpřirozeným věcem jako takovým a tomu, jak je na ně jakákoliv byrokracie krátká (Stalinovská i Pilátovská). Satanisté se tak klidně můžou držet za ruce s křesťany a tleskat Bulgakovi, jak to skvěle vymyslel. Jediné co mě štve, že Bulgakov nenechal více indícií, jak to vlastně doopravdy myslel on, ale tak už to holt s uměním bývá...... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2006, Milan Kundera

„První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Jsem jeden z těch, kdo si užíval Kunderovo filozofování víc než samotný příběh Terezy a Tomáše. Kýč je podle mě to vůbec nejdůležitější na Nesnesitelné lehkosti bytí a celý příběh s postavami je jenom Kunderovou klecí s laboratorními krysami, kde záměrně bilancuje na tenké hranici mezi přijetím a popřením existence hovna (kýčem a ne-kýčem). Nejlepší je na tom, že v současnosti je znovu Kunderův koncept kýče 100% aktuální. Feminismus, ekologie, veganství, všemožné organizace bojující proti sociální nespravedlnosti. Do těchto směrů se bohužel dostalo mnoho lidí, kteří se ani tak nedojímají nad tragickými okolnostmi jiných, ale hlavně nad sebou samotnými.... celý text

Na Větrné hůrce 1973, Emily Brontë

Obal to má jako červená knihovna, ale jestli je to červená knihovna, pak je to ta nejspíše nejvíce syrová a nejdepresivnější, jaká kdy vznikla -- plná rozdílů mezi slabými a silnými, plná nemocí a smrti. Heatcliff je zajímavou postavou, která uvízne v paměti. Je tragickou postavou hříšníka, který nikdy nepřijde k nápravě. Kdyby své snažení orientoval na konání čehokoliv, co by mělo nějaký kladný výsledek pro ostatní, mohl by najít smysl života. On místo toho raději vše ničil kvůli toho, že mu bylo v životě neustále jen křivděno s vidinou toho, že to tímto všem okolo vrací. Na druhou stranu, co je na Heathcliffovi sympatické a svým způsobem obdivuhodné, i přes všechny jeho negativní vlastnosti (a že jich je), je jeho mimořádná oddanost ke Kateřině, která poté bohužel přeroste až v chorobnou, destruktivní posedlost, díky které se zničí stejně jako předtím Kateřina. Zajímavá postava je taky hospodyně Nelly, která je vlastně jediným člověkem, který do příběhu plného silných destruktivních lidí a dobráckých slabochů, vnáší zdravý selský rozum (snad ještě z vypravěčem Lockwoodem). Asi jediné, co mě na příběhu mrzelo, je, že postava vypravěče Lockwooda je strašně strohá, moc jsme se o něm nedozvěděli, až na to, že to byl osamělý měšťák. Na to, že to byl vypravěč, je tohle strašně málo. A sic jsem se dočkal jeho očekávaného krátkého, ale pro dějovou linku hodně podstatného zásahu do děje, doufal jsem z jeho strany v něco ještě více.... celý text

Na cestě 2005, Jack Kerouac

Nejprve mě ty neustálé popisy amerických míst a přesuny vůbec nebavily, pak jsem je ale hltal a nechtěl jsem, aby cestování skončilo. Dík za povzbuzení dobrodružné části mého já. Měl jsem chuť taky cestovat a nebo alespoň vyjít z komfortní zóny. I když ono to má své mínusy a když člověk četl o Deanovi, jak na konci skoro přišel o rozum...... celý text

Havran (14 básní) 1959, Edgar Allan Poe

Jediná škoda je, že ani jeden z českých překladů není úplně ideální. Já měl naštěstí knihu snad s 20 různými překlady včetně anglického originálu i s poznámkami, takže jsem si mohl mezi všemi verzemi listovat. Básně samozřejmě překladem hodně trpí, takže vidět originál -- byť napsán těžkou starou angličtinou --, bylo moc fajn. Teprve pak se totiž ukáže celá síla Havrana.... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2005, Arnošt Lustig

Jedna z knih, která má sice velkou literární hodnotu, ale ještě větší historickou a morální. Při čtení se člověku dělá fyzicky špatně, ale je potřeba si přečíst i tyto nepěkné věci, ať ví, jaké zlo jsou lidé schopni páchat.... celý text

Mechanický pomeranč 2002, Anthony Burgess

Ten závěr byl pro mě hodně nečekaný. Skončila to dobře? Asi ano, ale spíše ne. Nebo se to alespoň tak zdá. Alex byl nejdříve uměle donucen k tomu, aby byl dobrým člověkem, to ale vedlo k novým problémům, tak z něj udělali znovu zlého. Nakonec se ale zdá, že si sám vybral a chce se soustředit na dobro. Stejně mě ale znepokojuje, co bude, jestli se Alex usadí. Dokáže se tak velký násilník změnit? To je otázka. Kubrick na to odpověděl tím, že se někdo takový změnit nemůže. Burgessův závěr může být zdánlivě pozitivní, ale zdánlivě pozitivní je i konec R.U.R., že ano... Spíše je to tak, že se Alex bude chovat jako psychopat i v dospělém životě.... celý text

Miláček 1972, Guy de Maupassant

Nevím, kdy jsem (jestli tedy vůbec), četl něco s tak odpornou hlavní postavou. Jako samozřejmě. Vrazi, lupiči, černokněžníci, podvodníci a jiní zloduši... Jenže všichni ti jsou společností buď úplně vyloučeni jako její nejšpinavější odpad a nebo svou zlou povahu (alespoň) nijak neskrývají. Nejhorší totiž je, že Duroyovi vše naprosto přesně vychází a nenese za své chování vůbec žádné následky. Takhle to totiž (bohužel) často chodí i v reálném světe a bylo dost revoluční, že Guy de Maupassant někoho takového ukázal. Dokážu si totiž představit, jaké tohle dílo muselo vyvolat pobouření v době svého vzniku a Maupassant mě tímto provokováním tehdejší upjaté společnosti dost bavil. Zajímavé bylo také sledovat vývoj Duroye. Ze začátku měl k němu člověk sympatie, dokonce ještě i po svedení de Marell. Ostatně jeho vědomý i podvědomý strach ze smrti a jeho vnitřní argumenty typu: Je nutné si užívat, dokud člověk není starý a dokud pomalu neuléhá do vlastního hrobu, můžete konfrontovat, ale taky byste asi měli uznat, že něco na nich bude. Potom to ale s užíváním si života už nemá nic společného a Duroy si své chování už ani nijak neomlouvá sám pro sebe a otevřeně přiznává, že mu jde hlavně o moc a prachy. Za odvahu zaslouží velký respekt, bohužel -- a ačkoliv si uvědomuji, že to byl záměr --, Georges Duroy byl vážně takový prevít, že se mi zvyšoval po čtení pasáží tep tak o 20 úderů za minutu a knihu se mi skoro ani nechtělo dočíst. Beru čtení přece jen z velké části jako zábavu, tak pardón, ale prostě nemůžu hodnotit výše. Takže ponaučení na závěr: Nebuďte děcka takoví hajzlové jako Duroy! A nejhorší je, že hajzl nebyl jen Duroy, ale i většina dalších postav. Slušná kritika společnosti. V době #metoo hodně nadčasová a skvělé je, že nešetří muže ani ženy.... celý text

Nenuťte uživatele přemýšlet! 2010, Steve Krug

Malý princ 2005, Antoine de Saint-Exupéry

Cpát pořád Malého Prince dětem se zdá být jako blbost, možná to ale přece jen má smysl. V různých fázích života člověk vnímá Malého Prince jinak. Nejdříve asi vidí jen příběh, pak jednotlivá přirovnání a jejich význam, pak teprve nějaké větší poselství. Některé části jsou moc pěkně, Malý Princ jakožto kniha je silná i co se týče citátů, protože ty dávají samotné význam a často i bez kontextu. Pěkný příběh, stručné ale dostačující popisy, celková jedinečná atmosféra, nutí to hodně přemýšlet nad základními lidskými otázkami, všechno to klape. Ale ten konec... Strašně mnohoznačný, přitom na něm závisí prakticky celý příběh. NEČÍST DÁL, POKUD JSTE TO JEŠTĚ NEČETLI!!! Jedna verze vysvětlení je, že Malý Princ má fakt drsný konec a prostě vše vzdá. Nemůže se ke květině vrátit, protože má porouchané jeho mezihvězdné letadlo stejně jako má pilot to své zemské, a tak se rozhodne skoncovat své velké trápení. Proč ale tedy Malý Princ jedná proti tomu, co sám tvrdí dříve? „Když někdo miluje květinu, jedinečnou mezi všemi miliony hvězd, stačí mu ke štěstí, když se na ně podívá. Říká si: „Tam někde ji mám...“ A kdyby mu ji beránek spásl, bude to pro něj, jako by mi všechny hvězdy zhasly. A o že není důležité?“ Tohle je jedna z nejhezčích částí, jenže pak jednání Malého Prince na konci nedává smysl. Jediné vysvětlení, které pak smysl dává, je tak že ten konec znamená něco jako dvojité podtržení onoho metafyzického a spirituálního významu celého příběhu. Vypravěč věří, že Malý Princ je někde na nebi, je tam se svou květinou a to je vlastně jediné, na čem záleží. Jenže pak je tu ten had... Odvěký symbol nebezpečí, smrti, všech možných průserů a lstí... Neznamená to nakonec, že pro Malého Prince je Země moc krutá a had jeho nevinný a naivní dětský rozum dokázal ošálit? No, prostě moc otevřený konec... Je sice hezké, že si to člověk může vysvětlit po svém, ale stejně se pak člověk cítí trochu ochuzen. Zvlášť, když si člověk právě uvědomí, že ty konce můžou mít více vysvětlení. Který si mám teď vybrat, když vím, že jsou oba možné? :-)... celý text

Kvílení 1990, Allen Ginsberg

Manon Lescaut 2001, Vítězslav Nezval

Jo, čeština dokáže být i hodně něžným a měkkým jazykem, když s ní někdo umí tak dobře pracovat...