patrik0816 přečtené 82

Alchymista 2005, Paulo Coelho

Alchymista popisuje velmi pěkný příběh, to každopádně. Je napsán tak stroze, jak to jen jde. Nikdy jsem nečetl tak stručnou, ale zároveň údernou knihu a jak je vidět z čísel prodejnosti, mnohým lidem toto v uspěchán světě dneška, vyhovovalo. Svět se prostě stále zrychluje a Coelhův styl psaní se tak nějak pružně přizpůsobil době. Zda to je dobře nebo špatně - to ať si každý určí sám, pro mě to byl (stále píši o stylu psaní) skok od extrému do extrému a vlastně i příjemný oddych - předtím jsem totiž četl Bratry Karamazové a kdo tohle četl, chápe, o čem mluvím. Alchymista tak pro mě byl vlastně takovým zákuskem. Zákuskem nikoliv špatným, ovšem doopravdy velmi přeslazeným. Mnozí lidé totiž tvrdí, že je tato kniha jednou z nejvíce "inspirativních" knížek ze všech. Alchymista dokonce figuruje na seznamu mnohých seznamů nejlepších knih či knih, který by měl každý za svůj život alespoň jednou přečíst a podobně. Já vám nevím, ale mě tedy k ničemu neinspirovala. Pokud mě má totiž něco inspirovat, musí to dávat nějaký smysl, jenže Alchymista žádný smysl prostě nedává. Pokud jste volnomyšlenkáři či lidé totálně překypující optimismem, možná pro vás bude Alchymista "ta nejlepššší kníššška pod sluníššškem"... ne teď vážně.... když se podíváme zblízka na myšlenky, které Coelho pomocí Alchymisty sděluje, zjistíme že je to neuvěřitelná snůška blábolů. „Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“ No dobře... a co když je to jinak? Co když to takhle nefunguje? „Jenom jediné znemožňuje sen: strach z neúspěchu.“ To jsou v podstatě všechny rady, co vám Alchymista dá. Teď se na to pojďme podívat z trochu jiného konce. Pro ty z vás, kteří ještě ví, co je to televize, knihomolové... Sledoval jsem díl pořadu Ano, šéfe! vysílán 10.3 2016 a vzpomněl jsem si při tom na Alchymistu škodolibě jsem se této knize vysmál. Zdeněk Pohlreich se vydal do jedné slovenské koliby, kterou vedli 2 bratři. Jeden z nich byl bývalý hokejista. Snažil se dostat do NHL, rodina utratila spoustu financí na uskutečnění tohoto snu. On tomu obětoval samozřejmě strašnou spoustu dřiny. Poctivě každé ráno vstával a šel dřít na led. K tomu nezanedbával ani školní povinnosti, i když by to pro jiného bylo na vedlejší koleji. Prostě na sobě makal a makal. Dostal se do amerikcké juniorské ligy, nikdo si ho ovšem při přechod do seniorského hokeje, z prestižních klubů NHL nevybral, stejně tak evropské kluby o něho neměly zájem. Vše co jim zůstalo byla neprosperující koliba, která sice jako jediná restaurace v pořadu dostala napoprvé 3 hvězdičky a tudíž o kšeft asi nemusí mít starost, v podstatě je to ale jen drobné zahojení otevřené rány zmařených snů, která se už asi nikdy úplně nezacelí. Jejich koliba totiž není jeho životní sen, je to jen malá náplast. Jeho životním snem byl vrcholový hokej. Co by se stalo, kdyby se řídil filozofií "musíš vše obětovat snu", tak jak to praví Alchymista a nevyučil se kuchařem? No neměl by ani tuhle náplast a kdoví co by s ním vůbec bylo (asi by skončil někde na ulici). Přesně jak to říkal jeho bratr. Mezi úspěchem a neúspěchem je hranice a člověk může urazit šíleně dlouhou vzdálenost, aby k ní došel, jenže ani potom není vůbec jisté, že se přes tu pomyslnou hranici dostane. Já bych k tomu dodal: Ta hranice totiž vlastně není "tenká", jak se často říká, je to pořádně velká zeď, kterou je zatraceně těžké přelézt. Co tedy chcete říct takovému člověku? Na tomto světě je spoustu lidí, úspěšných lidí, ke kterým ostatní rádi vzhlíží a mají je za své vzory. Tihle úspěšní lidé ovšem měli často hromadu prachobyčejného štěstí a skutečně to možná byl vesmír, který se spojil, aby tyto sny uskutečnili. Co potom ale jsou ti ostatní? Na ty vesmír kašel? Neúspěšné lidi naše společnost totiž přehlíží, nevšímá si jich, nemluví se o nich a raději žijeme v představě že nám může vyjít vše, než abychom si přiznali, že máme reálně daleko vyšší šanci skončit ve fabrice za pásem a budeme vstávat v 5 celý život, než že z nás budou filmové hvězdy. Ač to může znít sebe více pesimisticky a jako vytržené z Klubu rváčů. Nicméně, věřím že ve mně zbylo ještě trochu optimismu na to, abych ne úplně všemi myšlenkami této knihy pohrdal. A příběh sám o sobě, když ho nebereme jako alegorii a úplně se oprostíme od všech myšlenek, je vlastně docela pěkný a odpočinkový. Je to zkrátka pohádka pro dospělé. Ovšem s ne moc dobrým ponaučením na závěr.... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

Nevím, komu připisovat vinu, za tohle nízké hodnocení. Jestli studentům, kteří nejsou zvyklí číst (co hůře - neumějí pochopit kvalitní umění) a nedokážou tuhle knihu ocenit nebo raději učitelům a především rodičům, kteří nejsou schopni vzbudit ve studentech zájem o knihy a hlavně naučit je knihy chápat. Ostře sledované vlaky je pro mě osobně ucelený pohled na druhou světovou válku českýma očima. Teda spíše nejen českýma očima. Je to také pohled na probíhající válku z pohledu úplně obyčejných lidí, řešících úplně obyčejné problémy. Je to pohled očima obyčejných lidí, kteří jak by se mohlo zdánlivě zdát, nepřijdou do styku s válkou a žádným způsobem je neovlivní, ale ačkoliv se o válku nezajímají, válka byla a nedala se jen tak přehlížet. Je to napsané moc pěkným, hladkým a obrazným stylem, jak to Hrabal uměl. V postavách je zobrazena křehkost člověka, jak to Hrabal dokázal zobrazit i např. ve Slavnostech sněženek. Hlavně je to ale tragikomická, možná až trochu melancholická výpověď o nás o Češích. Jak dokážeme ignorovat velké problémy, sahající nad rámec našeho života. Jak si jich dokážeme nevšímat a raději se staráme o vlastní záležitosti. Je to o naší české malosti a zároveň velikosti, o naší slabosti i síle.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Jakmile do války jednou vkročíte, už se z ní nikdy nevrátíte zpátky a je úplně jedno, jestli jí přežijete. Ani si neuvědomujeme, jaké máme obrovské štěstí, že žijeme v takhle klidném období dějin.... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Tahle knížka je vážně něco speciálního. Něco hodně tragického, ale zároveň taky hodně lidského. Málokterá knížka se zavrtá do hlavy na tak dlouhou dobu.

Farma zvířat 2000, George Orwell (p)

Orwell přirovnáním k farmě rozdrtil na padrť totalitní komunistický režim a jeho nekonečné pokrytectví. Škoda jen, že George Orwell jakožto levicový libertarián, odmítl odsoudit myšlenky komunismu už z jejich principu a podává je jako něco, co bylo dobře myšleno a zvrtlo se, stejně tak popisuje kapitalisty (farmáře) jen jako lepší z horších variant, přitom jak čas ukázal, nic lepšího nefunguje. Karl Marx (je jasné, že jeho roli zastupuje v knize Major), totiž nebyl žádný lidumil a rovnost chtěl prosazovat i násilím. Jinak ale není co dodat, všechna přirovnání (dřící kůň = dělnická třída, psi = represivní složky, ovce = prostý lid a nebo mluvčí Pištík = Jiří Ovčáček :D).... celý text

1984 2003, George Orwell (p)

Naprostý vrchol nejen antiutopistické knižní tvorby, ale literatury moderní civilizace vůbec. Geniální vytvoření světa budoucnosti, kde neexistuje svoboda, pravda a láska. Příběhu nechybí vůbec nic, co by veledílo mělo obsahovat - velká myšlenka spojená s varováním, silné postavy, velký zvrat, velmi propracovaný svět, který by (bohužel) nebylo nereálné za současného stavu věcí vytvořit, dokonce se podařila predikce budoucnosti a technologií. Komunistický režim naštěstí nikdy moderní technologie k ovládnutí lidí nepoužil díky tomu, že ještě nebyly tolik rozvinuté, za současného stavu věcí by to však s podobně agresivním režimem bylo možné takřka okamžitě. Některé metody čínské vlády jsou až děsivě podobné orwellovské vizi. Velmi mrazivý, avšak skvělý konec, je jen další věcí z dlouhého výčtu mimořádného psaní George Orwella v knize 1984. Pokud existují knihy, které by měl každý před svou smrtí přečíst, 1984 do tohoto seznamu patří na přední pozice.... celý text

Maigretovo pařížské léto 2013, Jan Cimický

Vzhledem k zařazení knihkupectví do části "levné knihy" mě tato kniha rozhodně neurazila, i když se jedná o poměrně hodně tuctovou detektivku. Pan Cimický píše překvapivě velmi čtivě a upoutat rozhodně dokáže. Problém Maigretova léta je ovšem v tom, že působí až příliš uměle a nereálně. Postavy jsou idealizovány, příběh je protkaný ideály z řad autorit a stereotypy zloduchů. Policisté jsou popisování jako knižně vyjadřující se lidé bez chyb, vždy připraveni odtrhnout se od svých ideálních rodin, aby do vyčerpání sloužili lidu a čelili zlu tohoto světa. Správňáci tedy vyhrají nad zlem a za přispění českých kriminalistů vše dobře dopadne - vše to zkrátka působí trochu jako pohádka a až příliš uměle.... celý text

Vražedná míle 2013, Tony Black

Nečíst před přečtěním!!! Jedna z těch slušných "levných knih", které se dají v knihkupectví koupit. K této knize jsem se dostal v podstatě náhodou, nebo lépe řečeno tak, že mi zbylo na poukázce pár drobných a tak jsem zavítal do sekce levných knih. A tak jsem neměl od této knihy vůbec žádná velká očekávání. Ale kniha mě příjemně překvapila svým naturalistickým a velmi syrovým pojetím. Hlavní hrdina - světem znuděný muž ve středním věku, s rezpadajícím se osobním životem, byl možná trochu omotán klišém - snad každý vyštřovatel v moderních detektivkách má depky a rozvádí se -, ale i tak se mi docela zalíbila. Kdyby měl autor Tony Black koule a předvedl nějaký překvapivý závěr, celá kniha by najednou dostala úplně jiný rozměr, takhle můžu říct jen to, že Black dobře zvládá své řemeslo.... celý text

Neviditelný strážce 2013, Dolores Redondo

Nečtěte dříve, než knihu! Začátek byl dosti vláčný a říkal jsem si, zda je tato kniha pro mne. Už v úvodu jsem zpozoroval, že tato kniha je tak nějak příliš pro dámskou část čtenářů. Amaia - téměř feministická postava, která napravuje krutý svět, zatímco její muž, poněkud naivní, skoro až směšné ztělesnění správného chlapa - americký svalnatý sochař, který v knize vykonává v postatě 3 činnosti: žere, hraje s tetkou Engrasi karty, aby konečně mohl večer utěšit svou ženu a vyřešit její hluboké neurotické problémy spojené s traumaty z dětství divokým sexem. Dolores Redondo pro postavu Jamese nedokázala vytvořit žádný charakter a psychologii postavy do té míry, až jsem si říkal, zda v této knize, nebo v pokračování, nepřijde "twist" ve stylu Šestého smyslu/Klubu rváčů a neukáže se, že Amaia si Jamese vymyslela pouze ve vlastní hlavě, aby zvládala stres. Nicméně po začátku ve stylu "1. slohová práce 8. ročníku" a odjezdu do rodného města se ukázalo, že kniha vlastně nemusí být tak špatná. Skoro to vypadalo, že se autorka pomalu rozepisuje a i samotný jazyk knihy byl daleko profesionálnější a čtivější. Přibyly nové vedlejší postavy, podle mě zajímavější než postavy hlavní (sestry a jejich povedení manželové a snoubenci) a s prokládáním s Amainou minulostí to vypadalo slibně. Mytologie hodně propojená s tamním folklórem nebyla podle mě nejlepší, ale rozhodně neuškodila (více něž Basajaun mě ale bavila mystická Maia a podivné chování Zabalzy). Bohužel můj zájem začal opět vyprchávat před závěrečnou částí knihy, kdy místo toho, aby se děj zrychlil a člověk napnutě čekal na vyřešení případu, Dolores opět začala (asi po dvacáté) popisovat, jak si dává Amaia kávu s mlékem, zbytečně zdlouhavě popisovat španělské města a hlavně, co mě pilo krev nejvíce, ukazovat prostřednictvím postav, jak pilně se na knihu připravila a jak si zjistila všechny informace o motorkách, nebo o medvědech. To je samozřejmě spávné, jenže méně je někdy více a monology některých postav, které chrlily definice, jako kdyby byly chodící Wikipedie působily prostě směšně. Jakožto chlap jsem byl trochu znevýhodněn ve vytvoření si sympatií ke knížce, ve které jsou muži ztvárněni, v lepším případě jako hrdinové z červené knihovny, v horším jako povaleči, alkoholici, násilníci, homosexuálové, nebo bezmocní chudáci ve spárech mocných a spravedlivých žen. Nemám tolik testosteronu v krvi, abych tuto knihu nesnášel jen kvůli toho, ale tak nějak to odrazuje nepříliš kvalitní a důvěryhodné zpracování většiny postav a knihu to degeneruje, stejně tak jako zdlouhavé a nudné wikipedické části, nic nepřispívající do děje a atmosféry nebo opakování prvků děje "Amaia a sprcha", "Amaia a káva"...). Samotná detektivní část pak není špatná. Jako u jediné části se zde naplno vyplatila poctivost spisovatelky v přípravě před psaním knihy. Námět je také zajímavý, je zasazen do zajímavého prostředí. Možná kdyby autorka necílila tolik na ženskou část, více škrtala a nepřeháněla to s psaním podle návodu "Jak napsat kvalitní knihu", sáhl bych po druhém díle. Za současného stavu věcí, to v nejbližší době neplánují.... celý text

Květy zla 1997, Charles Baudelaire

Baudelaire byl pěkně drzý provokatér a člověk, který uměl posouvat hranice. A já ho za to mám rád :-). Někdy si Květy zla musím dát znovu a pořádně.

Slezské písně 1951, Petr Bezruč (p)

Ale no ták, co to je to nízké hodnocení!? To jste nikdy nebyli ve Slezsku, Ostravsku nebo v Beskydech? Bezruč vystihl zdejší kraj tak perfektně!

Hlava XXII 2005, Joseph Heller

Nejlepší způsob, jak poukázat na absurditu věcí, je humorem. Můj oblíbenec byl Milo Minderbinder. Totální vy*cánek a prospěchář, ale kromě toho, že bylo zajímavé sledovat jeho chování, byl též perfektním ztělesněním záporných lidských vlastností. Pasážím s jeho podobiznou na vlajkách ve městě nebo střílením po vlastní základně, se řežu ještě tři roky po tom, co jsem to četl. Jen tak mimochodem... Kdyby někoho napadlo z toho udělat seriál, Yossariana musí hrát jedině Ben Affleck a Mila Owen Wilson! :D... celý text

R.U.R. 2004, Karel Čapek

Nejenže Čapek vymyslel skvělý příběh, ale i po vědecké a filozofické stránce je R.U.R. mimořádné. Čapek řeší věci, které se alespoň v mainstreamových kruzích neřešily desetiletí a teprve v posledních několika letech se dostaly do širšího povědomí otázky, jako co nás dělá lidmi a nebo co bude, až bude umělá inteligence plně nezávislá na lidech. Tahle kniha by byla revoluční, i kdyby jí někdo napsal letos, ne tak před téměř 100 lety! Děsí mě, když vidím ve zpravodajství robotku Sofii, která umí odpovídat na dotazy lidí a vypadá a chová se jako člověk. Jsem jednoznačně pro technologicý pokrok, ovšem jednou až dojdeme k singularitě umělé inteligence, bojím se, že z toho jako lidská rasa nevyvázneme úplně dobře...... celý text

Tankový prapor 1990, Josef Škvorecký

"Soudruhu rotný, mě sem poslal Hospodin, abych vám prej pomoh s vokopem. Ale…" "Ta p*ča!" zaznělo z řidičského otvoru, a na předprseň se u něho vyhrabal podsaditý voják v zamaštěné kombinéze s desátnickými prýmky na prsou. Von si myslí, že se kvůli němu strháme. Ať si po*ere hlavu, kráva." Obrátil se k veliteli a řekl slušněji: "Tak co, Danny? Neříkal jsem to? Ukázkovej vokop. Dyť sem věděl, že tady je. Tady to znám jak svý hovno. Vokrouhlickej vrch sem dobyl už aspoň pětsetkrát. Film je fajn, ale oproti knížce slabý odvar. Chybí tam mnoho postav. Jedině tohle je stoprocentní.... celý text

Křest sv. Vladimíra / Epigramy 1956, Karel Havlíček Borovský

Je to frajer! Vytíral si s pomazanými hlavami ve vládě zadek, i když ho uklidili do -- jak to s nadsázkou bylo v Cimrmanovi -- polopenze v Brixenu.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV 2008, Jaroslav Hašek

„V Bibli je téměř všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.“

Romeo a Julie 2008, William Shakespeare

Audience 1975, Václav Havel

Havlovo osobní Čekání na Godota.

Stařec a moře 1957, Ernest Hemingway

Dlouhé pasáže, kdy se Stařec snaží ulovit rybu, jsou únavné a chápu, že s nimi má mnoho lidí problémy. Avšak vzhledem k tomu, že celý příběh je jedním velkým -- a dle mého soudu geniálním přirovnáním k lidské houževnatosti, vytrvalosti a urputnosti --, hrozně rád jsem je tehdy, když jsem četl starce k povinné četbě, přečkal.... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland